Článek
V jednom rozhovoru jste prozradila, že jste mívala obavy, jestli jste dost talentovaná a dobrá na to, aby vás vzali na UMPRUM. Proč?
Jednoduše proto, že jsem si dostatečně nevěřila. Nakonec byla přihláška na UMPRUM spontánním rozhodnutím, když jsem po pár týdnech odešla z ČVUT.
Shodou okolností jsem v té době narazila na umprumácký den otevřených dveří. Když jsem vešla do ateliéru keramiky a porcelánu, cítila jsem, že je to ono. Vzali mě napoprvé, i když jsem do té doby keramiku nedělala.
Kdy se ve vás probudila designérka?
Design jsem studovala už na střední škole, ale designérkou bych se asi nenazývala. Moje tvorba má větší rozptyl, je hodně spjata s řemeslem a spíš se ubírá volnějším směrem. Snažím se vycházet ze starého, ale chci mu dát punc současnosti.
Proč právě porcelán?
Na porcelánu mě zaujaly jeho čistota, minimalismus a elegance, které dávají vyniknout liniím a kresbě. Prvním impulzem byla výstava v Míšni, kde jsem se setkala se soškami z osmnáctého století. Drobné ručičky, vlásky, všechno bylo propracované. U keramiky mi ten detail chyběl.
Jsem detailistka. Klidně kreslím jedno očičko hodiny. Stejně to mám i s tetováním, kde se to všechno krásně prolíná.
Kolekce porcelánových figur dostala název Alegorie covidu.
K tetování se ještě dostaneme, nebojte. Absolvovala jste u hvězdy současného českého designu Maxima Velčovského. Co vám jako profesor dal?
Ráda bych zmínila Maxima v tandemu s Milanem Pekařem. Oba měli zajímavé poznámky. Krásně se doplňovali. Milan má blíž k řemeslu, Maxim je spíš otevřená hlava, co z rukávu sype nápady. Takový chodící Google, jen ještě lepší. Už samotné konzultace s nimi byly neskutečně přínosné. A vlastně i celé studium na UMPRUM.
Zabodovala jste se soškami vycházejícími z každodenního života během pandemie. Kolekci jste nazvala Alegorie covidu. Do jaké míry byla snaha o aktuálnost důležitá?
Docela dost. Aktuální motivy jsou dnešnímu divákovi bližší než ty historizující. Může se s nimi ztotožnit. Chci vnést staré řemeslo do současných domácností. Impulzem byly lockdowny, izolace, uzavření.
Začala jsem se ohlížet kolem sebe a přemýšlela jsem, co mi v bytě chybí, čím zpříjemnit prostor, jak si zkrášlit život. Pandemie se dotýkala nás všech. Figurální plastiky se úplně nabízely.
Sáhla jste si během koronavirové krize na pomyslné dno?
To právě reflektují mé sošky. Jde o tři situace, které se pro mě zásadně změnily – najednou jsem nemohla chodit do restaurací a ke kadeřníkovi, zákazem vycházení jsem ztratila pocit svobody.
Vždycky jsem byla rozlítaný člověk. Najednou jsem nevěděla, co mám zavřená doma dělat. A musela jsem se naučit vařit…
Autorka v ní znázornila náročné období lockdownu.
Neměla jste strach, že za desítky let už toto téma nebude dostatečně srozumitelné? Podobně se to při ztrátě kontextu stává kresleným politickým vtipům.
Nemyslím si, že moje sošky budou vyloženě nesrozumitelné vzhledem k tomu, že jde o realistické ztvárnění. Možná se časem vytratí představa o významu a dopadech, jaké měla pandemie pro společnost.
Dbala jsem na to, aby znázornění pandemie nebylo prvoplánové, tedy žádná ostnatá koule jako virus. Výjevy jsou záměrně banální, zároveň v sobě nesou hlubší smysl.
Představuji si, jak jsou jednou za výlohou ve starožitnictví.
To je dobré přirovnání. My dnes v anticích obdivujeme porcelánové ženy v krinolínách. Je to ale pro nás stejně vzdálené, jako bude pro lidi pandemie za padesát až sto let. Moje sošky budou mementem pro budoucí generace.
Kromě Alegorie covidu jste získala pozornost křehkou plastikou s názvem Dobrá matka. Proč jste zvolila jako motiv ženu, která neví, kde jí hlava stojí?
Je to má reflexe matky 21. století, kdy jsou na ni vyvíjeny mimořádné požadavky. Je to moje vůbec první práce z porcelánu. Tehdy jsem ten materiál absolutně neznala, ani jsem nevěděla, jestli vůbec umím sochat. Bylo to spontánní a velmi osobní.
Vnitřně tím reflektuju vlastní mámu, která se mnou v Praze nežije. Je schopná spoustu věcí okamžitě vyřešit a být nápomocná. Prostě multifunkční žena. Soška dobré matky z 18. století opravdu existuje i pod stejným jménem. Ukazuje ženu ležící na kanapi a kojící děti.
Dobrá matka, jedna z prvních sošek, které designérka z porcelánu vytvořila.
Jak už jste naznačila, dalším velkým tvůrčím polem pro vás je tetování. Uvažujete nad propojením porcelánu a tatérské jehly?
V jednom ze svých projektů jsem se o to snažila. Místo do kůže jsem tetovala do porcelánové hmoty. Tetování je pro mě životní styl a intimní rituál.
Tetujete v pražském profesionálním studiu. Jak jste se k tomu dostala?
Přes hudbu. Chodila jsem na punkové a rockové koncerty a tam jsem potkávala lidi, kteří na sobě tetování měli. A mě to zaujalo. Líbí se mi možnost proměnit médium papíru a kreslit na něco živého.
Lidská kůže je proměnlivá, můžu řešit motiv anatomicky a zároveň, jak kůže stárne, se to všechno mění. Stejně jako porcelán i tetování vyžaduje preciznost a trpělivost.
Jaké kérky nosíte?
Paradoxně na sobě mám přesný opak toho, co tetuju. Je to trochu punk. Moje tetování jsou minimalistické, spíš drobné černé ilustrace. Tetuju si obrázky od svých blízkých.
Například moje nejlepší kamarádka mi podle mé fotky, když jsem byla takový malý kakabus, nakreslila obrázek. Mám i kresbu od své 92leté babičky. Vypadá jako od pětiletého dítěte. Každá kérka mi někoho připomíná, jsou mým živoucím památníčkem.
Kolekce Alegorie covidu.
Ve volném čase zpíváte, skládáte hudbu, pečete dobroty a cestujete. Co z toho vám dělá největší radost?
Všechno, čemu se věnuju, mi dělá radost. U všeho dokážu taky odpočívat. Kdybych na sobě dokázala po psychické stránce pracovat, asi bych i víc koncertovala a zpívala.
Neumím ale odbourávat trému, a navíc strašně nerada dělám věci polovičatě. Zpěv a hudba jsou pro mě terapií. Když se zamiluju do nějaké písničky, jsem schopná ji poslouchat třeba měsíc v kuse. Miluju Chopina a Debussyho, ale líp než na pódiu před mnoha lidmi se cítím sama v ateliéru.
Nepřehlédnutelný je váš účes. Jaký je jeho příběh?
Nosím ho už přes sedm let a inspirací mi tehdy byl Petr Hošek z mojí oblíbené punkové kapely Plexis.
Na závěr jedna neobvyklá otázka. Vaše příjmení Martykánová svádí k překlepům. Odkud pochází?
Půlka rodiny je ze Slezska, druhá půlka z jižní Moravy. Odtamtud pochází také moje příjmení. Děláme si z toho s kamarádkou srandu. Už jsem byla Markytánová, Martinaková, Martínková, Matyáková…. Rozhodla jsem se, že si příjmení nezměním. Ať si ho lidi zapamatují!
Oceněná tvorba Moniky Martykánové je do 10. dubna k vidění v rámci výstavy Best of: CGD21 v pražské Galerii České spořitelny.