Když máte vizi a čistou hlavu, nápady přicházejí samy, říká designérka Lucie Koldová

Má za sebou 15 let tvůrčí aktivity, mnoho oceňovaných prací a nespočet realizací světelných objektů, nábytku, doplňků a šperků.

Svoji práci miluje, pracuje ve vysokém tempu, ale teď připouští, že jejím cílem je najít zklidnění a jistou rovnováhu, které se snaží dosáhnout i pomocí tvorby.

„Čím lépe zrajete a lépe se v sobě vyznáte, tím jasnější a hlubší necháte otisk. Z tvorby je to pak cítit a lidé na to reagují,“ dodává ke své práci designérka.

Sleduji, ale neřídím se podle nich. Kdo se jimi nechá ovládat, je už v produktovém designu vlastně pozadu.

Když máte vizi a víte, kam směřujete, originální nápady k vám přicházejí, v mém případě i ve spolupráci s firmou. Tam je důležitá inspirace společnou diskusí… Důležité je mít čistou hlavu, nebýt zanesen, nevnímat, co na vás útočí ze všech stran. Je to ale těžké, tak se alespoň snažím orientovat a chránit si vnímání.

Pro mě jsou podstatné jiné věci. O návrhu musím být přesvědčena. Musím vědět, že produkt má svůj smysl a najde své místo na trhu. Vnímám to jako velkou odpovědnost tvůrce.

Když jsem byla mladší a účastnila se coby designér na veletrhu v italském Salone del Mobile, byla jsem trošku nesvá. Říkala jsem si: „Co vlastně se sebou provedu v takové konkurenci?“

Teď jsem v klidu. Vím, že v produktech je mé svébytné vyjádření, je v nich upřímnost. Vyzařují mou estetiku i energii a ta promlouvá k lidem. Mohou v mých objektech najít hloubku a kvalitu. Mám směřování a práce mě baví.

To je to nejdůležitější. Když vidím své produkty v realizacích, tak cítím vděk, že si klient vybral právě moji věc, která ho zaujala, a dal jí přednost před spoustou ostatních. To je pak určitý příjemný pocit naplnění, který dá tu správnou zpětnou vazbu, že výměna energií funguje.

Mám velmi zajímavou zakázku pro velkou německou firmu JAB, konkrétně jde o koberce, jež firma vyrábí ve své manufakturní výrobě v Thajsku. Navrhla jsem už dvě kolekce a zabývala se v nich myšlenkou, co pozitivního spojuje lidi z celého světa… Neboť projekt byl nazván Around The World.

Za mě je to káva, milujeme ji všichni. První kolekce jsem proto pojmenovala Coffee Blend. Zkoumala jsem tekutiny, které se navzájem vpíjejí do sebe, a zajímalo mě, jaké skvrny a textury spolu vytvářejí. Jednou je to káva s mlékem, podruhé káva s tonikem atd. Míchala jsem větší a menší skvrny, hrála si s reliéfem vlněných vláken.

V druhé kolekci Shadow Play jsem se inspirovala světlem a stínem. Zkoušela jsem vystihnout dopad světla a modelaci stíny. Šrafovala dlouhé tahy kobercových vlněných vláken. Nakonec mě to dovedlo mnohem dále, než jsem původně myslela, a vznikly tak kontrastní textilní reliéfy s expresivním charakterem…

Pro mě představuje světlo v kombinaci se sklem sochu. Nepřemýšlím o tom, jaké osvětlení zavěsím do konkrétních interiérů, ale zajímá mě plastický sošný objekt s novým principem, který dominuje prostoru.

Hledám zkrátka principy světla, které pak promítnu do skleněného objektu. Hraji si s odrazem, zdroji světla a experimentuji s materiálem. Pracuji konkrétně s mramorem, onyxem, kůží, vytlačovaným kovem nebo masivním dřevem, betonem se střepy atd.

Odpad je poměrně velký, zhruba 40 %. Nároky na kvalitu jsou opravdu vysoké. Do řemeslného procesu vstupují i nepředvídatelné věci, velmi záleží třeba na tavbě skla a výsledné skloviny.

Sklárna Janštejn (výrobce ručně foukaných skleněných částí svítidel v ČR – pozn. red.) se skleněným odpadem ale vědomě pracuje a zpracovává střepy na další hodnotný materiál. Upcykluje ho na skleněné desky, vázy, podnosy…

Když navrhuji dřevěný nábytek, musím respektovat přirozenost materiálu. Nechat ho, aby promlouval svojí krásou.

Třeba u jídelního stolu, který nese název XX, mě inspirovaly přirozené formy a organická podoba dřeva. Reflektují to zvlněné tvary a výrazné podnoží ve tvaru písmene x. Stůl je dominantním solitérem, téměř sochařským dílem, ale má v sobě zároveň něhu a jemnost, kterou ráda ve svém díle nechávám promlouvat.

Máte pravdu, asketických židlí už máme dost. Jídelní židle může klidně vypadat jako univerzální čalouněné křeslo poskytující mnohem víc než jen rychlé posezení.

V portfoliu mám takový designový model a záměrně jsem u něj předimenzovala opěrák do maxima. Chtěla jsem, aby nábytek evokoval velkorysost a byl komfortní. Abyste se nechtěli vůbec nikdy zvednout.

Křeslo pro slovenskou nábytkovou firmu Javorina nese název Y a je příjemné nejen na záda, ale má i područky. Což u jídelních židlí není zase tak běžné.

Naštěstí ne často. Lidé mě znají a vybírají si mě pro můj rukopis a spolupráce oboustranně velmi dobře funguje. Teď jsem dokončila dvě zakázky, které byly krásné. Klienti si nechali poradit, vést se a byli velmi otevření a přímí, včetně limitu rozpočtu.

Horší samozřejmě je, když se udělá studie na prostor a zákazník to přetaví do realizace, kde si polovinu návrhu sám upraví. Stává se to spíše na architektonických zakázkách, v designu se snaží firma především maximálně vyhovět, aby měla autentický nový výrobek, přestože během procesu vstupuje do hry spousta faktorů. Kompromis by ale neměl produkt zabít, spíše pomoci výrobě nebo prodejnosti.

Maminka mě nasměrovala na uměleckou dráhu už v pěti letech. Zapsala mě na základní uměleckou školu Evy Randové, kde jsem působila 15 let. Tehdy mě hodně ovlivnila paní učitelka Eva Urbanová, která byla mým průvodcem i vzorem.

Na UMPRUM to byl profesor Michal Froněk, přirozený vzor pro všechny studenty. Vyučoval a zároveň byl velmi aktivní s Janem Němečkem na současné design scéně.

Pak rozhodně Arik Levy (francouzský designér, který patří mezi současnou špičku v oboru – pozn. red.), ten mi dal impuls, abych se sbalila a odjela na tři roky pracovat do Paříže. To bylo zásadní setkání v mé kariéře. Zůstala jsem u něj rok a pak jsem začala pracovat pro své první klienty v Paříži.

A nesmím zapomenout na Jana Rabella, majitele sklárny Janštejn. Dal mi důvěru a mé tvorbě požehnání. Byl nadšený, zapálený – společná energie mě inspirovala a motivovala, abych tvořila dále. Bez něho by skleněná svítidla v takové síle nemohla vzniknout.

Nikdy jsem neměla mateřskou, držela jsem si svoje studio a zakázky. Nedovedla jsem si představit být bez svého světa. Bylo to složité emocionální období, kde jsem zjistila, že i já mám své limity. Jsou ale životní fáze, kdy musíte zatnout zuby a prostě to vydržet. Měla jsem to štěstí, že jsem byla flexibilní a mohla jsem si práci i osobní život uzpůsobit. Ustát si pozici však byla velká výzva a místy vyčerpávající.

Děti jsou už větší, samostatnější a mám více prostoru tvořit. Se čtyřicátým rokem navíc cítím, že procházím jistou fází uvědomění. Více mě zajímá, s kým mě baví pracovat, kdy se mi tvoří dobře a za jakých podmínek už fungovat nechci.

Občas si dopřeji i klid a nemám výčitky, že nic nedělám. Je pro mě nové, že nápady přicházejí i v těchto chvílích, kdy odpočívám. Tvorba je moje prodloužení a pomáhá mi lépe se pochopit.

Když se ohlédnu zpátky, musím uznat, že jsem byla nastavená na výkon a jela jsem na nadšení, které nebralo konce. Nebylo pro mě tolik důležité, jak se u toho cítím. Musela jsem v sobě překonat hodně věcí, zvládnout je.

Teď už to mám jinak. Není pro mě podstatný výkon, ale věci mi musí dávat smysl v daný moment. Někdy ho pochopím později, jako součást mé cesty. Jsem ale individualistka, možná k tomu přispěl i závodní sport, lehká atletika, kterou jsem milovala. Jsem odjakživa zvyklá spolehnout se sama na sebe.

Když se vám v designu daří, tak vás ostatní kopírují. Bohužel, je to běžné. Vyhrát spor je samozřejmě běh na dlouhou trať. Přesto do toho firmy vstupují, protože je to správné a je potřeba se vymezit.

Firmy, pro které pracuji, originální autorský produkt roky vyvíjejí, inovují, platí certifikaci a registraci. Je smutné vidět, když se pak plagiát prodává za pětinu ceny.

Vrcholem drzosti je, když ho prezentují dokonce i s fotografiemi produktu pořízenými firmou. To se stává s mými světly často a vídám kopie svých produktů i na výstavách mezinárodního typu.

Česká malířka Adriena Šimotová. Viděla jsem kdysi dokument, kde byla paní Adriena již ve vysokém věku a vyzařovalo z ní neskutečné moudro. Hluboce ke mně promlouvají i její křehké nadpozemské obrazy.

Dále je to žena ze Španělska, Patricia Urquiola, nejvlivnější současná designérka planety. Je takový formát, že vládne celé scéně již nějakou dobu dost výrazně. Má zajisté temperamentní charakter a silné kouzlo. Obdivuji, jak zvládá i s rodinou udržet tu úžasnou kvalitu a rozmanitost zakázek. Navrhnout jednu dvě skvělé věci se podaří spoustě lidem. Být jedničkou desetiletí a pořád chrlit novátorské nápady, to je neskutečné.

A do třetice dánská designérka Cecilie Manzová. Má v sobě klid, až jistou kontemplaci a navrhuje skvělé minimalistické věci. Potkaly jsme se osobně na sklářském workshopu Nuutajarvi ve Finsku. Inspiruje mě právě tím, že působí klidně a vyrovnaně, což cítím i z jejích čistých produktů.

Podle mě jsme stále konzervativní oproti některým státům. Ale není mi to nesympatické. Když si někdo vymaluje pokoj na červeno, neznamená to nutně odvaz ani výhru. Jen jsme opatrnější a déle nám trvá, než se pro něco rozhodneme. Spousta nových projektů je stále zdařilejších, takže se hodně posouváme dopředu.

Já osobně bych dala přednost výtvarnému pojetí interiéru před praktičností, protože si to dokážu užít a ocenit. To jsem prostě já. Miluju se pohybovat mezi uměním a collectible designem.

Co se mi líbí v zahraničí, je, že lidé umí více ocenit hodnotu řemeslného zpracování, docení kvalitní materiál i výsledný produkt. Chápou, že ho musel někdo vymyslet, tedy navrhnout, vyrobit a odpovídá tomu i cena, samozřejmě koupěschopnost je důležitý faktor pro „odvahu“ a rozhodování.