Plug-in hybridem za nejbližším koupáním na Jadranu? Překvapením nebyla jen spotřeba

V redakční garáži se před časem zabydlela Škoda Superb poslední generace s plug-in hybridním pohonem, kterou máme k dlouhodobému testu. Plug-in hybrid jsme si přitom nezvolili náhodou.

S ohledem na citelné zpomalení prodeje elektromobilů v loňském roce si velké evropské automobilky evidentně začaly uvědomovat, že přeskočit hybridní fázi a pustit se bezhlavě do elektromobilů nebyl úplně nejšťastnější krok. Právě plug-in hybridy přitom nabízejí možnost ochutnat výhody částečně elektrifikované jízdy bez nutnosti být otrokem nabíječek.

Možnost kombinovat elektrický pohon na kratší cesty a spalovací motor na dlouhé přesuny bez nutnosti měnit vůz je obrovskou výhodou, obzvlášť pokud máte možnost výhodně nabíjet doma či v zaměstnání. Na druhou stranu je však potřeba uznat, že plug-in hybridy mají také řadu nevýhod.

Předně jde o komplexnost celého systému. Samotná technika elektromotorů je sice velmi jednoduchá, jakmile ale přidáte do mixu spalovací motor a nutnost jejich spolupráce, věci se začínají komplikovat. Ohledně jednoduchosti servisu tak plug-in hybridy rozhodně nepatří na špici žebříčků.

Elektrický dojezd plug-in hybridů byl navíc donedávna spíše úsměvný, dnešních cca 100 kilometrů už je ale podstatně využitelnějších. Kritici ovšem dodávají, že v momentě vybití baterie, které v posledních letech narostly, jsou plug-in hybridy oproti klasickým hybridům výrazně těžší. Spalovací motor tak musí více pracovat, ztratí elán a jeho spotřeba roste. Ale je to vážně tak zlé?

Když jsme přemýšleli, jakým nástrahám plug-in hybridní superb vystavíme, nesměla chybět ani dálková cesta. Zatímco v loňském roce jsme vyrazili s hybridním Renaultem Captur na sever objevovat krásy polských letovisek u Baltského moře, letos jsme se rozhodli vydat na jih.

Nechtěli jsme ovšem následovat davy do Chorvatska ani do Itálie. Při hledání neobvyklých lokací jsme si řekli, že vyzkoušíme Slovinsko, které je vnímáno spíše jako tranzitní země, případně je vyhledáváno spíše kvůli krásám vnitrozemí, jako jsou Julské Alpy v národním parku Triglav.

Jeho krásy jsme ostatně stihli částečně objevit během prvních jízd s novým Volkswagenem California, se kterým jsme kempovali u řeky Soča, protékající právě parkem Triglav. Myšlenka vrátit se zpátky a posunout se více na jih se tak vyloženě nabízela. Ostatně právě Slovinsko nabízí jedny z nejbližších možností vykoupat se v Jaderském moři.

Naší destinací se stalo město Piran, ležící na samotném jihu slovinského pobřeží, které nabízí bohatou historii, zajímavou architekturu (ovlivněnou přes 500 let trvající benátskou nadvládou) a samozřejmě nechybí ani možnost koupání v moři na městských plážích.

Po krátké prohlídce nabídek ubytování jsme zvolili soukromý apartmán s vlastním parkovacím místem, což se ukázalo být velkou výhodou. Parkovacích míst je totiž v Piranu jako šafránu, se značkami zakazujícími parkování v ulicích se místním roztrhl pytel a většina parkovišť v okolí je zpoplatněna.

Na cestu jsme se vydali po nejrychlejší trase. Vyráželi jsme z Prahy směrem na Tábor, České Budějovice a hranice s Rakouskem jsme překročili na Dolním Dvořišti. Zde jsme také natankovali plnou nádrž, protože jak známo, dnes je benzín nejlevnější právě v Česku.

V Rakousku jsme pokračovali k městu Linec a následně po dálnici A9 směrem na Štýrský Hradec (Graz). Dalším záchytným městem byl Maribor, přes který jsme pokračovali na Lublaň a poté do cíle, města Piran. V podstatě jsme tak dlouhou dobu kopírovali tradiční cestu do Chorvatska.

Před cestou jsme on-line pořídili dálniční známky, desetidenní do Rakouska a týdenní do Slovinska. Aby nás při jejich pořízení nenachytali podvodníci, nechali jsme se na zahraniční weby odkázat z českého webu edalnice.cz. Oba zahraniční weby mají překlad do češtiny a nákupem návštěvníky jednoduše provedou.

V Rakousku jsme pak ještě dopláceli za využití dvou tunelů na dálnici A9 (Bosruck & Gleinalm), jejichž průjezd si lze také on-line zaplatit předem. Desetidenní známka vyjde v Rakousku pro vůz do 3,5 tuny na 12,4 eura, týdenní ve Slovinsku na 16 eur. Za průjezd obou tunelů pak řidiči zaplatí celkem 18,5 eura.

Zajímavější ale byla situace v nádrži našeho superba. Z Prahy jsme vyráželi s baterií nabitou na zhruba 70 procent a nádrž jsme měli plnou z necelé poloviny, protože jsme od začátku počítali s tankováním na hranicích. Ihned po nastartování jsme vůz přepnuli do hybridního režimu, k navigaci jsme ale používali aplikaci Mapy.com přes Apple Car Play.

Použitím vestavné navigace bychom možná dosáhli ještě lepších výsledků, protože vůz si předem rozvrhne využití jednotlivých druhů pohonu, nicméně my jsme chtěli zážitek, který se dostane většině běžných uživatelů. A ani tak si auto nevedlo špatně, ba naopak.

Superb se po deaktivaci zcela elektrického režimu v hybridním módu snaží efektivně kombinovat oba pohony a snížit tak spotřebu patnáctistovky. Na Dolní Dvořiště jsme dorazili po dvou hodinách s průměrnou spotřebou 4,8 l/100 km, přičemž v baterii stále ještě zbývalo několik desítek procent kapacity. S plnou nádrží pak vůz ukazoval dojezd přes 700 kilometrů.

Baterie se definitivně vybila (tedy ukazovala nulový dojezd) až několik desítek kilometrů za Lincem, přesto jsme i během popojíždění v husté dopravě, komplikované rekonstrukcemi, stále vnímali momenty, kdy superb přešel na elektrický pohon. I v podstatě s prázdnou baterií tak plug-in hybrid působí jako schopný hybrid.

Hybridní režim byl patrný i v dalších úsecích cesty, ačkoliv jsme se drželi dálnic, dokud to šlo. Udržet 130 km/h přitom pro superb v hybridním režimu nebyl problém, stejně jako svižněji zrychlit pro bezpečné předjetí. Ačkoliv váží přes 1,8 tuny, systémový výkon 150 kW (204 k) je pro auto víc než dostačující.

Zejména v Rakousku, které je známé drakonickými pokutami, ale hybridní systém těžil z častého omezování rychlosti na 120 až 100 km/h. Ukazatel spotřeby tak na výjezdu z Rakouska hlásil působivých 4,4 l/100 km.

I z důvodu opakujících se rychlostních omezení jsme řízení často svěřovali systému adaptivního tempomatu, který upravuje rychlost podle značení, udržuje odstup od okolního provozu a drží vůz ve středu vlastního pruhu. Stále však vyžaduje, aby měl řidič ruce na volantu a sledoval provoz.

S fungováním tempomatu jsme neměli větší potíže, v Rakousku ale bohužel nečetl dodatkové tabulky podmiňující omezení rychlosti deštěm/vodou na silnici (takže chtěl zbytečně zpomalovat) a jednou naopak ignoroval omezení rychlosti na světelné tabuli nad dálnicí. Pokuta z radaru, který byl šibalsky umístěn opodál (což v Rakousku bohužel není neobvyklé), ale zatím naštěstí nedorazila.

Stojí přitom za upozornění, že Rakousko umí cestu důsledně zkomplikovat. Vedle zákazu používání palubních kamer totiž místní předpisy zakazují také objíždění ucpaných úseků dálnic a zakázané je i upozornění na radary v navigačních aplikacích. Rakouské úřady totiž upozornění na měření srovnávají s použitím antiradarů.

Více než kde jinde tak doporučujeme sundat nohu z plynu a soustředit se na všechna rychlostní omezení. Cesta přes Rakousko ale naštěstí celkem rychle utíkala, nebýt jednoho úplného zastavení dopravy kvůli nehodě. Nudné úseky nám pak superb zpříjemňoval sedadly s masážní funkcí.

Ačkoliv se nám spotřeba po vjezdu do Slovinska dočasně zvedla k 5 l/100 km, do cíle jsme nakonec po 9 hodinách a 798 kilometrech dorazili s průměrnou spotřebou 4,9 l/100 km. V nádrži přitom stále zbývalo dost paliva k dojezdu zhruba 250 kilometrů, jak hlásil palubní počítač. My jsme ovšem měli v plánu vyzkoušet si v místě fungování na baterky.

Vydali jsme se proto k nejbližší nabíječce v sousedním městě Portorož a vyzkoušeli, zda se připojíme. Načítání české čipové karty na stojanu sice trvalo déle, než je v Česku zvykem, ale povedlo se.

Hned první pokus ovšem zanedlouho zhatila bouře, během které jsme se utíkali schovat zpět do vozu. Nabíjení se z neznámého důvodu přerušilo a ani při opakovaných pokusech se nechtělo rozběhnout. Vůz nám dokonce hlásil poruchu hybridního systému, klasická rada IT oddělení „restartovat“ ovšem pomohla. S autem jsme udělali kolečko po parkovišti a následně ho úspěšně připojili.

Nabití z 0 do 100 procent pak na stojanu s výkonem 50 kW zabralo kolem 45 minut, takže jsme stihli odjet ještě v první hodině parkování za 2 eura. Umístění nabíječek na soukromých parkovištích v okolí přitom není nic zvláštního a je potřeba se s tím smířit. U většiny parkovišť ale naštěstí není problém platit kartou.

V čistě elektrickém režimu jsme pak se superbem obdivovali nejen okolí města Piran, ale také jsme se vydali do sousedního Chorvatska a Itálie, což je slabá půlhodinka jízdy. Vedle pláží stojí v Chorvatsku za návštěvu například maják u obce Savudrija, nejstarší dodnes funkční maják v Chorvatsku, v Itálii jsme pak navštívili vesničku Prosecco (která ale rozhodně nežila tak, jak název napovídá) a projeli se po pobřeží až k Terstu.

Centru italského přístavního města jsme se raději vyhnuli, přesto jsme i na jeho okraji mohli obdivovat lokální architekturu, maják postavený na počest vítězné bitvy u Vittorio Veneta a naše pohledy přitahovala i největší jachta světa pojmenovaná jednoduše A, zabavená ruskému oligarchovi Melničenkovi v roce 2022.

Nabíjet na cestách zní jako skvělá alternativa k nekonečnému hledání, kde výhodně natankovat, jenže nic není tak jednoduché. Také u nabíječek se mění ceny, a to mnohem komplikovaněji – totiž v závislosti na vašem tarifu.

Například s naším E.On Drive jsme podle aplikace E.On platili na 50kWh nabíječce v Portoroži 22,18 Kč/kWh, zatímco s tarifem Škoda Faster bychom na stanici platili podle aplikace A Better Route Planner pouze 12,02 Kč/kWh.

Pokud ale vezmeme v potaz, že s prázdnou baterií bude auto jezdit cca za 5,5 l/100 km (podle našich poznatků spíše za míň), zatímco spotřeba v čistě elektrickém režimu byla kolem 20 kWh/100km, pak se při ceně 22,18 Kč/kWh nabíjení absolutně nevyplatí.

Výhodnější bude jezdit pouze na benzín, který v okolí města Piran stál kolem 1,46 eura (35,74 Kč) za litr. S nižší cenou nabíjení se pak vyplatí nabíjet a jezdit v hybridním režimu (počítáno při průměrné spotřebě paliva cca 1,3 l/100 km a 12,3 kWh/100 km).

Naprosto ideální by byl scénář, kdyby bylo možné vůz nabíjet v rámci ubytování, tuto možnost jsme však na místě neměli. V závislosti na příplatku za tuto možnost by pak ale cestování po okolí čistě na elektřinu mohlo být naprosto ideálním řešením.

Po týdenním pobytu jsme se vydali na zpáteční cestu trochu odlišnou trasou. S cílem podívat se alespoň na chvilku do parku Triglav jsme z Piranu vyrazili směrem na města Ajdovščina a Nova Gorica. Poté jsme stoupali proti toku řeky Soči k městům jako Most na Soči, kde byl za války jako zdravotník raněn Ernest Hemingway, nebo Kobarid, kde jsme navštívili kostel a památník věnovaný padlým italským vojákům během bitvy u Caporetta (což je italské označení pro Kobarid).

Bitva přitom znamenala pro Itálii drtivou porážku, současně ale pomohla k formování československých legií v Itálii. Za zmínku navíc stojí, že se bitvy účastnil i mladý německý důstojník Erwin Rommel, který později proslul tažením Afrikou během druhé světové války. Už u Caporetta se však vyznamenal.

Původním plánem bylo navštívit i pramen řeky Soči a průsmyk Vršič, nejvýše položenou silnici ve Slovinsku, nakonec jsme ale kvůli neočekávaným událostem museli změnit trasu a za městem Bovec, kde najdete i zbytky pevnosti z první světové války, jsme se vydali k italským hranicím nad jezerem Lago del Predil.

I tato cesta ovšem nabízela hezky zakroucené silnice, navíc s kvalitním asfaltem. Plug-in hybridní superb sice se svou délkou a hmotností není zrovna ideálním okreskovým nástrojem, nicméně i tak jsme si jízdu překvapivě užili. Komplikací byly pouze občasné pelotony cyklistů, které se i v této oblasti vyskytovaly a jejich předjetí nebylo snadné.

Před obcí Tarvisio jsme se napojili na dálnici, po které jsme přejeli do Rakouska. Přes město Villach jsme pokračovali na Salcburk a cestou jsme zaplatili dalších 14,5 eura za průjezd tunelu Tauern/Katschberg.

Po průjezdu Lince jsme hranice opět překročili v Dolním Dvořišti a po krátké zastávce v Českých Budějovicích na občerstvení jsme na Prahu pokračovali přes Písek a kolem Příbrami. Zpáteční cesta tak byla delší a náročnější, přesto nás i tentokrát superb příjemně překvapil.

Před cestou domů jsme vůz nabili zhruba na 70 procent a naposledy tankovali asi 8 kilometrů za Piranem. Oranžová kontrolka hladového oka se superbu rozsvítila až na pražském okruhu, s dojezdem cca 80 kilometrů, a na čerpací stanici jsme zastavili až po dalších 10 minutách. Za 10,5 hodiny jsme tentokrát urazili 825 kilometrů s průměrnou spotřebou 4,8 l/100 km a 1,6 kWh/100 km.

Superb stále sliboval ještě dalších 75 km na zbytky paliva v nádrži, místo toho jsme ale u stojanu dočerpali 39,25 litru (z celkové kapacity 45 litrů) a cestu po dalších pár kilometrech slavnostně ukončili.

Už z prvních jízd s novou Škodou Superb a prvních cest s dlouhodobým plug-in hybridem jsme věděli, že nová mladoboleslavská vlajková loď je opravdu povedená. Pohonné ústrojí nabízí dostatek výkonu, a dokonce i s nenabitou baterií umí být opravdu úsporné.

Na okreskové dovádění a zábavné svezení se superb už jen ze své podstaty příliš nehodí, pokud by někdo lpěl na větší dynamice, pravděpodobně mu lepší službu udělá zážehový přeplňovaný dvoulitr.

Tradičně silnou disciplínou superbu byl cestovní komfort. Adaptivní tlumiče DCC+ s dvojicí ventilů plní svou roli skvěle už v normálním nastavení, po režimu Comfort jsme sáhli až při zdolávání rozbitých okresek v Chorvatsku. Režim Sport jsme krátce vyzkoušeli v horách, nicméně jak už bylo řečeno, na tuhle disciplínu se plug-in zkrátka moc nehodí.

Velmi povedené jsou ale sedačky ErgoSeats s dobrým bočním vedením, širokými možnostmi nastavení (včetně opory stehen) a několika režimy masážní funkce, která nepůsobí jen jako sofistikovanější dětské kopání do zad. Konfigurace hnědé kůže, dřevěného dekoru a prosklené střechy navíc dojem ze superbu posouvá nad běžné vnímání značky Škoda.

Stran palubních technologií jsme neměli žádné větší výtky. Upozornění na vybočení z pruhu se dá v superbu snadno vypnout, zřejmě i díky kvalitnějším silnicím nás ale v zahraničí (s výjimkou Chorvatska) téměř neobtěžovalo. Upozornění na překročení rychlosti pak může být v neznámém prostředí vítaný pomocník, ačkoliv ne vždy čte značky správně.

Jedinou nepříjemností, s výjimkou přerušeného prvotního nabíjení ve Slovinsku, tak bylo hlášení upozorňující na pokles tlaku – rovnou ve všech pneumatikách současně. Naštěstí se ale nejednalo o defekt a po resetování měření už dal systém pokoj.

Prostoru pak Škoda Superb Combi nabízí přehršel ve všech směrech, plug-in hybrid nevyjímaje. Kufr se sice kvůli baterii smrskl ze 690 litrů v klasickém kombík na 510 litrů, jde však především o prostor pod dvojitým dnem.

Plug-in tak sice nenabídne rezervu, stále je zde ale prostor alespoň pro nabíjecí kabely a sadu pro opravu defektu. Naložit superb na dovolenou ve dvou tak není nejmenší problém a pohodlně by se vešly i další kufry.

Slovinsko pak doslova překonalo naše očekávání, a to prakticky ve všech ohledech. Místní jsou velice milí, domluvit se anglicky není žádný problém a ceny ubytování jsou citelně příjemnější než například v Chorvatsku. Nad chorvatskými cenami se ostatně pozastavoval i náš hostitel, podle kterého se zdá, že se Chorvati rozhodli odehnat cenami nadbytek turistů.

Kvalita služeb, ať už dostupnost restaurací, či obchodů, je i nedaleko historického centra města Piran vysoká. Samotné město pak dokáže okouzlit nejen starým náměstím, zbytky hradeb, majákem a vyvýšeným kostelem, ale také architekturou běžných domů a křivolakými úzkými uličkami.

Přístup k moři je přitom prakticky po celém pobřeží. Většinou se jedná o vybetonovaná mola s žebříky, na pár místech jsou však i široké schody, a dokonce i v centru města se našel prostor pro menší veřejně přístupnou oblázkovou pláž. Další možnosti koupání jsou však i v širším okolí města, kam se dá stále pohodlně dojít, případně lze dojet autobusem.

Příjemným překvapením pak bylo i celkové množství turistů, kterých bylo méně, než jsme očekávali. Přímořská část Slovinska zřejmě stále čeká na objevení. Pravdou však je, že jsme velké davy nepotkali ani v horských oblastech. Na cestu jsme se přitom vydávali začátkem července, kdy už byly prázdniny v plném proudu.

Slovinské hory, respektive Triglav, pak ohromí svou divokou krásou, což platí dvojnásob pro řeku Soča. Opět musíme pochválit i kvalitu silnic a dostatek míst k zastavení a obdivování místních krás.

Závěrečná cesta nás pak přesvědčila, že se do Slovinska ještě vrátíme. Tentokrát ale s cílem objevit místní hory a třeba i vyzkoušet cesty Via Ferrata na samotný vrchol Triglav. Velkým lákadlem jsou ovšem i horské pevnosti na italsko-slovinském pomezí, přičemž k těm v Itálii se dá místy dojet v rámci legálního offroadu.