Hlavní obsah
Budova tržnice je jedním ze stavitelských klenotů Budapešti. Foto: Bohuslav Borovička , Právo

Předimenzovaná Budapešť očekávání Maďarů nesplnila

Psal se rok 1867, v Budapešti korunovali habsburského císaře Franze Josefa I. uherským králem a Sisi, jeho choť, se kromě císařovny stala i královnou. Maďaři byli na koni. To se v následujících letech projevilo na podobě, kterou získávala jejich metropole Budapešť.

Budova tržnice je jedním ze stavitelských klenotů Budapešti. Foto: Bohuslav Borovička , Právo
Předimenzovaná Budapešť očekávání Maďarů nesplnila

Poměrně velké, ale celkem nepříliš významné dvojměstí Budín a Pešť se po rakousko-uherském vyrovnání spojilo a začalo soupeřit s Vídní s nepříliš tajenou nadějí, že by se do Budapešti mohlo přesunout sídlo habsburského mocnářství.

Výsledek první světové války učinil těmto očekáváním přítrž. Země přišla v Trianonu o dvě třetiny území — Sedmihradsko, Chorvatsko se Slavonií a Slovensko. Maďarům zůstalo jen Maďarsko a poněkud přerostlé a naddimenzované hlavní město.

V roce 1896 u Dunaje slavili výročí tisíce let od příchodu Maďarů bůhví odkud do Karpatské kotliny. K tomuto výročí se Budapešť náležitě vystrojila. Už několik let před oslavami vypukl horečný stavební ruch, aby bulváry, kostely, paláce a památníky byly hotové včas.

Náměstí Hrdinů

Jedním z velkoprojektů té doby je náměstí Hrdinů. Je to rozlehlý prostor, na němž stojí památník Tisíciletí. Archanděl Gabriel na šestatřicetimetrovém sloupu předává královskou korunu sv. Štěpánovi. Tomu u paty sloupu přihlížejí ti, kteří Maďary do Evropy přivedli. Na půlkruhové kolonádě pak stojí dalších čtrnáct velkých Maďarů.

Součástí jejich přehlídky bylo původně pět habsburských panovníků. Jako prvního odstranili v roce 1918 nevděčníci svého krále Franze Josefa, který na ně i díky své choti docela držel. Po roce 1945 pak nahradili i ostatní Habsburky velcí Maďaři.

Z náměstí míří do města dva kilometry dlouhý a stejně velkoryse pojatý bulvár Andrássy (tamní Elysejská pole) rovněž z konce 19. století. Jsou na něm obytné domy, ale i honosné paláce v zahradách, výstavná sídla firem a institucí, drahé obchody. Všechny architektonické styly, které Evropou prošly v 19. a 20. století, se nezapomněly zastavit i v Budapešti. Nic nebylo tak extravagantní a moderní, aby to město nestrávilo.

Náměstí Hrdinů je monumentální přehlídkou velkých Maďarů.

Foto: Bohuslav Borovička , Právo

Kousek od místa, kde bulvár u pošty končí, stojí bazilika sv. Štěpána, hlavní křesťanský kostel celé země, věnovaný jejímu patronovi. Kdo by čekal stovky let starý chrám, byl by zklamán. Podle projektu z roku 1845 dokončili první verzi kostela, ale ve spěchu špatně zpevnili nestabilní podloží a budova jim v roce 1868 spadla.

Druhý pokus byl úspěšný a bazilika byla vysvěcena v roce 1905. Vydržela ale jen do roku 1946, kdy vyhořela. Dnešní kostel je tedy vlastně současnou napodobeninou sto let staré budovy.

Město pro šedesát tisíc

Ztělesněním ambicí Maďarska z konce předminulého století jsou budovy parlamentu, který i s přilehlým náměstím zabírá šest a půl hektaru.

„Národ nemá domov,“ postěžoval si maďarský básník Mihály Vörösmarty v roce 1846 a v procesu utvrzování národní svébytnosti tím dal impulz ke stavbě budovy pro nejvyšší uherský sněm. Stavět se začalo v roce 1885 a „domov národa“ byl slavnostně otevřen o 19 let později. Neogotická vnější podoba, pyšné baroko a renesance uvnitř.

Deset dvorů, dvacet sedm vchodů, dvacet devět schodišť, 700 místností a zvenčí budovu zdobí 88 soch maďarských kmenových náčelníků, uherských králů, sedmihradských vévodů i vojevůdců a také desítky jejich erbů. To ještě Maďaři nevěděli, že se země nebude rozrůstat, jak si to plánovali, ale že se podstatně zmenší.

Nejznámější dominantou Budapešti jsou budovy parlamentu.

Foto: Bohuslav Borovička , Právo

Údaje o tom, kolik cihel a kolik zlata se spotřebovalo, kolik je v budově oken a dveří, jsou ohromující. A tak za všechny jen jeden — na stavbu budovy parlamentu bylo vynaloženo tolik práce a materiálu, že by to údajně stačilo na postavení města pro šedesát tisíc obyvatel.

Aby toho kolem parlamentu nebylo málo — postavena byla nejen budova, která vyhrála v architektonické soutěži, ale i ty, které se umístily na druhém a třetím místě. Stojí v bezprostředním sousedství, v jedné je dnes Etnografické muzeum a ve druhé ministerstvo zemědělství.

Padouch i hrdina

Velkorysost v utváření podoby Budapešti je patrná i při pohledu od parlamentu přes vody Dunaje. V letech 1895 až 1902 tam byla zčásti v gotickém, zčásti v románském stylu (obojí samozřejmě neo…) postavena Rybářská bašta. Podle znalců nejde o nic hodnotného, jediným smyslem stavby údajně bylo vytvoření důstojného prostředí pro Matyášův chrám stojící nad baštou.

Právě kostel Nejsvětější Panny Marie, jak zní jeho oficiální název, je patrně historicky nejcennější sakrální stavbou Budapešti. Původní kostel na tomto místě byl založen počátkem 11. století prvním uherským králem Štěpánem. Byl zničen při mongolských nájezdech a v současné gotické podobě ho postavili ve druhé polovině 13. století.

Matyáš Korvín, jehož jméno chrám nese od 19. století, byl uherský král z 15. století, který si vzal za ženu dceru Jiřího z Poděbrad a pak proti svému tchánovi vedl války. Stal se českým vzdorokrálem a vystupuje v našich dějinách spíš jako padouch, zatímco pro Maďary je to hrdina.

Budínský hrad

Nedaleko Matyášova chrámu stojí na Hradním vrchu Budínský hrad, další z dominant Budapešti. Původně královské sídlo ze 13. století, postupně byl přestavován a rozšiřován, ale také ničen a znovu stavěn.

Největší přestavba a rozšíření proběhly na přelomu 19. a 20. století, právě v době, kdy se Budapešť opájela představami o sídelním městě monarchie. Budínský hrad se tehdy stal jednou z největších panovnických rezidencí na světě.

Budínský hrad býval jednou z nejrozsáhlejších panovnických rezidencí.

Foto: Bohuslav Borovička , Právo

Naposledy byl hrad zničen za druhé světové války. Nedávno jeden z politiků maďarské vládní strany rozhořčeně prohlásil, že Sověti Budapešť neosvobozovali, ale dobývali. Dost to schytal, ale vlastně měl pravdu. Budapešť nebyla porobeným městem, které na osvobození čekalo, ale metropolí Hitlerova spojence a nacistickou baštou, která se „osvobození“ několik měsíců úporně bránila.

Když se ještě vrátíme k oněm ambiciózním stavbám konce 19. století, nemůžeme pominout budapešťskou operu. Město léta žádalo Vídeň o peníze na její stavbu. Nakonec je dostalo přímo od císaře Franze Josefa s podmínkou, že budapešťská opera nezastíní tu vídeňskou. To se ale stalo a císař údajně odcházel po své první návštěvě velmi rozezlen, že Maďaři svůj slib nedodrželi.

Dnešní socha Svobody se své původní symbolice dost vzdálila.

Foto: Bohuslav Borovička , Právo

S památníky se dají dělat kouzla. Své o tom ví budapešťská socha Svobody z roku 1947 na budínském břehu Dunaje na Gellértově vrchu. Čtrnáct metrů vysoká bronzová postava ženy stojí na šestadvacetimetrovém podstavci a drží ve zdvižených rukou palmový list. Na podstavci byl do roku 1990 ještě sovětský voják a nápis hlásal, že pomník je vyjádřením díků sovětským osvoboditelům a vzdáním úcty těm, kteří padli.

Voják je pryč a nový nápis děkuje všem, kteří položili životy za svobodu a prosperitu Maďarska.

Památníků jako naseto

Původně to ale mělo být ještě jinak. Nad Dunajem měl stát památník Istvánu Horthymu, synovi maďarského vládce, který zahynul jako pilot v roce 1942 na východní frontě. Žena měla ve svých rukou držet vrtuli letadla. Tuto verzi do konce války nestihli, a aby vynaložená práce, bronz a kámen nepřišly nazmar, přizpůsobili památník novým okolnostem.

V Budapešti je památníků a soch jako naseto. Z těch nových je to třeba památník Winstona Churchilla nebo socha Ronalda Reagana. Až se poměry urovnají a budeme moci do Budapešti zamířit, možná tam najdeme i sochu americké zpěvačky Madonny, která Budapešť proslavila.

Z toho, že jejich zbožňovanou Evitu má v připravovaném muzikálu hrát právě Madonna, nebyli Argentinci nikterak nadšeni. Prezident Menem odmítl půjčit hollywoodskému štábu své sídlo Casa Rosada, filmaři se tak uchýlili k plánu B a přestěhovali se z Buenos Aires do Budapešti. Ta tak v roce 1996 zažila několik týdnů opravdové slávy.

V muzikálu Evita hrálo Muzeum krásných umění argentinský kongres.

Foto: Bohuslav Borovička , Právo

Z balkonu domu na náměstí Szabadság zpívala Madonna davu maďarských statistů „Neplač pro mě, Argentino…“, další tisícovky uplakaných Maďarů ji jako Evitu vyprovázely na poslední cestě od Muzea krásných umění, které se změnilo na budovu argentinského kongresu.

Víkend nestačí

Víkendový návštěvník v Budapešti nestihne o moc víc než to, co bylo popsáno. Je to škoda, protože maďarská metropole toho může nabídnout hodně. Třeba lázně. Víkend zdaleka nestačí, aby člověk pobyl alespoň v těch nejproslulejších. Za samostatné poznávání stojí i maďarská kuchyně, do níž se dá alespoň nahlédnout v městské tržnici, která je současně jedním ze stavitelských klenotů města.

Jedním ze symbolů tradice maďarského lázeňství jsou Gellértovy lázně.

Foto: Bohuslav Borovička , Právo

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků