Pokud jste viděli italskou romantickou komedii Tygr a sníh, drama kanadského režiséra Kima Nguyena Město stínů nebo kultovní Hvězdné války George Lucase, potom jste museli slyšet o Douzu.

Město ležící asi 500 kilometrů jižně od Tunisu a chlubící se půlmiliónem palem ve svých zahradách si v posledních letech vydobylo doslova celosvětovou slávu právě tím, že si jej pro natáčení vybrali špičkoví zahraniční režiséři. Právě v této oáze, za kterou se k obzoru táhnou nekonečné písečné duny Sahary, snímal britský režisér Anthony Mighella pasáže do svého snímku Anglický pacient.

V Douzu, přezdívaném brána do Sahary, si můžete vyplnit dětský sen. Přibližně čtyři kilometry od města se kamenitá, drsná poušť mění v duny s písečkem do přesýpacích hodin. Ty se vzpínají do výšky několika desítek metrů jako mořské vlny.

Karl May věděl své

Velbloudáři tady na seřadištích čekají na odvážlivce, takže po nezbytném převlečení do jezdeckého, tedy berberského, a to včetně nezbytného šátku přes ústa, se usadíte na dvounohý koráb pouště.

Při cestě na sever se návštěvník seznámí se dvěma typy saharské krajiny: s rovinatým slaniskem a východním podhůřím pohoří Atlas. Větší část slaniska zůstává skoro po celý rok suchá. Jen ve dnech, kdy sprchne, připomíná bahnité pobřeží za odlivu. „Tři solná jezera vyplňují proláklinu 200 kilometrů širokého příkopu na jihozápadě Tuniska.

Projížďka na velbloudech k saharským dunám patří mezi nezapomenutelné zážitky.

Projížďka na velbloudech k saharským dunám patří mezi nezapomenutelné zážitky.

FOTO: Vladimír Plesník, Právo

Leží jen těsně nad mořskou hladinou, někde dokonce jen pár metrů pod ní,“ vysvětluje Samir Achout, průvodce CK Firo-tour, který vystudoval Stavební fakultu ČVUT v Praze.
Stojí přitom v Šot al-Džarídu, velkém solném jezeře. Co paměť sahá, vedly přes něj další dvě navazující jezera pěší stezky. Znali je jen zkušení vůdci karavan a informace o nich se předávaly jako drahocenné know-how.

Ovšem ani ti, kdo nosili v hlavách na decimetry přesný návod, kudy projet, zdaleka neměli vyhráno. Vystavovali se totiž nebezpečí, že jako sklo tvrdý povrch po náhlém dešti změkne. Nešťastníkovi, který sešel z cesty, hrozila smrt ve slaném bahně. Legenda vypráví o tisícihlavé karavaně, která zapadla do Šot al-Džarídu. Karl May zpracoval tento příběh hned na začátku své knihy Napříč pouští. Mimochodem, ještě jednou „rejža“ – Steven Spielberg zde natáčel část slavného filmu Hledání ztracené archy.

Slunečný hrad vás nadchne

Rovinu ale přejedete bez nesnází asfaltkou, která vás zavede až do Chebiky, jedné ze tří zdejších horských oáz.

„Dnes místní živí datlové palmy a turisté. Ti sem míří za teplým pramenem, vyvěrajícím na dně úzké strže,“ vysvětluje Zdenka Čechová, projekt manager Firo-tour, která na něj díky létům prožitým v Tunisku nedá dopustit.

 

FOTO: Archiv, Právo

Po poněkud strmém šplhání do kopce na hemžení lidí kolem pramene v Čebice, kterému dříve ne neprávem přezdívali Slunečný hrad, rychle zapomenete. Vegetaci tady téměř nenajdete, zato se všude setkáte se zkamenělými lasturami, zbytky prapůvodního moře, které se tu vlnilo před milióny a milióny lety.

Když necháte ostatní turisty poodejít na několik desítek metrů, uslyšíte jen vítr a vaše oči budou bloudit po světle zbarvených kamenech, vyčnívajících ze suché půdy. Pocit samoty a náhlého nekonečna vám potvrdí, že jste skutečně dorazili do největší pouště světa.

V Hammametu plném barev a slunce

Paul Klee udělal moc dobře, když se na tři týdny vydal do Tuniska. V dubnu 1914 si tehdy 34letý Švýcar spolu se dvěma kamarády – kumštýři Augustem Mackem a Louisem Moillietem – nenechal ujít ani Hammamet, okouzlující a hravé město, tenkrát pochopitelně nanejvýš městečko, na severovýchodním pobřeží u paty poloostrova Cap Bon.

„Město je fantastické, položené u moře, uličky křivolaké a rovné a zase křivolaké. Čas od času se rozhlédneme z hradeb. V ulicích je vidět víc žen než jinde v Tunisku,“ poznamenal si do deníku. Všestranně nadaný Klee dlouho váhal mezi hudbou a malířskou paletou.

Modrá a bílá převládají mezi barvami domků ve starém městě Hammametu.

Modrá a bílá převládají mezi barvami domků ve starém městě Hammametu.

FOTO: Vladimír Plesník, Právo

Tunisko se stalo bodem zlomu. Země si ho podmanila barvami. Sehrálo stejnou roli jako sluncem zalitý Arles v životě, tvorbě i osudu dalšího génia – Vincenta van Gogha. „Barva se mne zmocnila. Už se za ní nemusím honit, vím, že mne drží navždycky. Barva a já jsme jedno. Jsem malíř,“ svěřil se deníku se svým rozhodnutím.

Svět tak přišel o muzikanta, avšak Klee jako čaroděj moderní malby, grafiky a ilustrace mu to vrchovatě vynahradil. Obrazy nazvané Motiv z Hammametu, Hammamet s mešitou a Hammamet si našly místa ve zlatém fondu klasika moderní abstraktní malby.

Medína a citadela

Povrchní pohled klame. Řeklo by se, že starou, ospalou vesničku, kterou Klee tak hltal, už odnesl čas. Změnila se na baštu tuniského turistického průmyslu. Hammamet Yasmine rovná se moderní přístav, golfová hřiště, zábavní park a luxus se vším všudy.
Ale nenechte se mýlit. I tady to hraje barvami: tyrkysové moře hraničí s blankytně modrou oblohou jako z kýčovité pohlednice, pláže se chlubí hebkým pískem, na jasmínové a citrónovníkové háje narazíte na každém kroku.

Ribat neboli prastará pevnost nabízí výhled jak na město Sousse, tak na oceán na obzoru.

Ribat neboli prastará pevnost nabízí výhled jak na město Sousse, tak na oceán na obzoru.

FOTO: Vladimír Plesník, Právo

A což teprve, až vás kroky zavedou do bílých, přesněji řečeno bělostných, uliček staré čtvrti – Medíny. I dnes láká k procházkám uzounkými a spletitými uličkami mezi domky a súky – tržišti, spíš tržišťátky se suvenýry a typickými tuniskými produkty, kupříkladu koženými výrobky či keramikou z nedalekého města Nabeul.

Vydáte-li se podél dva metry silných zdí staré pevnosti z 15. století, budete mít jako na dlani rybáře vytahující sítě. Pohled ze zdí citadely se vyplatí: v zátoce, viděné tentokrát z ptačí perspektivy, se pohupují čluny a uvnitř starého města se na sebe tísní bělostné domečky s plochými střechami.