Aloe je ideální parťák pro zapomnětlivé

Lenost, zapomnětlivost – to jsou člověčí nedokonalosti, které už skoncovaly se životy mnoha pokojových rostlin.

Aloe je však jiná. Blaženě se zelená v suchu, o hladu i v příšeří. Představíme vám tři druhy, které jsou k dostání na každém rohu. Dokonce i v supermarketu.

Proslulou aloe pravou charakterizují štíhlé, až 45 cm dlouhé listy. Trčí přímo ke stropu nebo mírně do stran. Mají špičaté vrcholy a po stranách spoustu trnů, až se člověk oklepe hrůzou.

Ve skutečnosti je to však kytka k pomazlení. Trny jsou jako z gumy a listy naducané jako polštář. Uvnitř skrývají průsvitnou gelovitou dužninu, z níž vytéká hustá šťáva.

Jak šťáva, tak dužnina, kterou můžeme z uříznutého listu vydlabat lžičkou a rozmixovat s kapkou olivového oleje, se od nepaměti používají k hojení drobných ran a ke zklidnění kůže zarudlé od sluníčka nebo komářích štípanců.

Pro spravedlnost dodáme, že stejně léčivou silou oplývá aloe stromkovitá (A. arborescens), která s tou pravou tvoří skvělý tým v pokoji i ve skleníku. Pozor, zahrneme-li je do domácí apotéky, nesmíme je krmit chemií!

Všechny kaktusy patří mezi sukulenty, ale ne všechny sukulenty řadíme mezi kaktusy, byť k tomu vzhledem svádějí. Příkladem je tento kříženec, který vypadá, jako by si na něm vylámal zuby žralok.

Ostré, mléčně bílé trny, jimiž jsou listy zhusta poseté, vyčnívají ze všech stran, tak jako u kaktusu. Aloe x nobilis je však každým coulem sukulent. Chybějí jí totiž areoly (vystouplé podušky pro trny).

Po svých rodičích A. perfoliata a A. brevifolia zdědila krátké, tuhé, u báze velmi široké dužnaté listy s nádechem domodra, úpravně poskládané do růžic vázovitého tvaru.

To, co růžice vysoké okolo 20 až 35 cm nepobraly na hustotě, to získaly na váze, proto bývají vratké a častým přesouváním trpí.

Díky tomuto prckovi může čerpat zelenou energii i ten, kdo se nechce dělit o prostor s monsterami či lipkami. Na parapetu nezaclání závěsům, ochotně vyplňuje mezery mezi knihami na polici, místo pro něj se najde dokonce i na umyvadle nebo nočním stolku.

Navzdory prodejnímu rodovému názvu nejde o čistokrevnou aloe, poněvadž v pletivech kolují navíc geny příbuzné havorcie (Haworthia).

Zakrslého ježka zdobí smrkově zelené, na slunečném místě do bronzova šmrncnuté listy, dosahující sotva délky prstu na ruce. Nevyrůstají jednotlivě, nýbrž v pevných, těsně k sobě semknutých růžicích.

Pokud překročí hranice vymezené okrajem květináče, jednoduše je vyrýpneme. Rostlině to neublíží.

Nenáročné aloe udělají radost i jako dárek. Kdo chce být úplně dokonalý, obleče květináč do slušivého kabátku a zastrčí do něj štítek se jménem rostliny a návod na pěstování.