Duplitektura je architekturou nápodoby. Jaký je ale její smysl?

Je to zvláštní pocit pro Evropana, když se prochází ulicemi východočínského města Chang-čou a tam náhle narazí na Eiffelovu věž. Pravda, už na první pohled je zřejmé, že nejde o úplný originál, vůči němuž se poněkud „srazila” na pouhých 108 metrů, ale pořád je místní dominantou a pořád má své nezaměnitelné rysy.

Nepravý monument stojí ve čtvrti Tchien-tu-čcheng, kterou čínská developerská společnost Guangsha vybudovala doslova na zelené louce.

Aby ocelové krásce nebylo smutno, přidali jí jako věno i část Paříže s jejími domy a ulicemi, které se v mžiku staly velice žádanou adresou. Evropský styl bydlení spoustu majetných Číňanů totiž nesmírně táhne.

Není to ale jen Eiffelova věž. Své o duplikaci evropské architektury vědí obyvatelé Hallstattu ze sousedního Rakouska. Ani v jejich případě se Číňané nijak nerozpakovali a romantickou vesničku pyšnící se zápisem na seznamu kulturního dědictví UNESCO zkopírovali s takovou přesností, až to zaráží dech.

V provincii Kuang-tung pro ni vytvořili nejprve umělé jezero, aby na jeho břehu mohli vystavět Hallstatt nový. Čínský.

Stejně tak je možné v zemi objevit kopie typických holandských větrných mlýnů, ikonického londýnského mostu Tower Bridge atd.

Trend vytvářet kopie architektonických objektů či urbanistických celků se někdy v médiích objevuje pod názvem duplitektura. Jako první s ním patrně přišla spisovatelka Bianca Boskerová, autorka knihy Originální kopie: Architektonické mimikry v moderní Číně.

Právě Boskerová se zamýšlí nad smyslem napodobování západní architektury v Číně. V tomto trendu spatřuje jistý druh demonstrace síly.

„Ve velmi symbolickém smyslu se Čína snaží předvést svou schopnost měnit uspořádání vesmíru... Vlastnictvím největších výtvorů Západu,” cituje její slova web britského deníku Telegraph.

Na druhé straně stojí i vysvětlení sahající hluboko do historie čínské kultury a vzdělanosti. Systém výuky malířství, kaligrafie a dalších disciplín byl v Číně odjakživa založen na kopírování a nápodobě. Kopírováním mistrovských děl se žáci učili a procvičovali své dovednosti.

Jestliže později jejich vlastní díla pak začali druzí napodobovat, znamenalo to, že se i oni sami stali mistry. Kopírování architektonických skvostů lze proto chápat i jako vyjádření obdivu a uznání.

O tom, jakou hodnotu mají pro evropského diváka čínské napodobeniny, hovořil při jejich návštěvě s Boskerovou britský architekt Anthony Mackay.

„Vypadá to falešně. Tyhle stavby nemají žádnou historii. Není to nic jiného než divadlo. Je to jen pouhá replika,” řekl jí tehdy.

Pohled na problém ze zcela jiného úhlu pak nabízí francouzský fotograf François Prost, který pařížskou čtvrť s Eiffelovou věží v Chang-čou nafotil: Proč nás kopírování evropských měst vůbec tolik trápí? Koneckonců, náš současný přístup k nim a snaha uchovávat je v idealizované podobě je právě tak falešná. Co děláme, abychom zachovali jejich autenticitu?

Jako velmi smutný příklad uvádí italské Benátky, které mají svůj obraz v Číně také, konkrétně v severovýchodním Liao-ningu. Z historického centra rozloženého na malebné síti vodních kanálů se už dávno většina místních obyvatel vystěhovala na pevninu, zatímco na jejich místo se vetřely hotely a další čistě na přijíždějící turisty zaměřené podniky.

A Prost pokračuje. Proč není naše snaha o vymýcení těchto ryze komerčně nastavených projektů z center historických měst stejně ryzí jako naše snaha o odstranění čínských duplikátů?

Při pokračujícím trendu vylidňování historických center totiž není daleko situace, kdy i naše evropské originály budou už jen bezduchými kulisami pro pořízení selfie na Instagram.

„Myslím, že tyto repliky nás nutí, abychom se zeptali sami sebe. Cestujeme pouze proto, abychom si udělali snímek, anebo cestujeme proto, abychom se setkávali s lidmi a s jejich kulturou?” uzavírá fotograf.