Nejdrsnější americký supersport se začal prodávat před 30 lety

Supersportů v USA vznikla řada, ale snad žádný není tak ikonický a tak svéhlavý, jako Dodge Viper. Dnes už se neprodává, výroba byla ukončena v srpnu roku 2017. Vůz přesto oslavil poněkud veselejší výročí – 30 let od startu prodejů. Ty začaly v lednu roku 1992.

S nápadem postavit ryze americký a poněkud chuligánský sporťák přišel v roce 1988 Bob Lutz, tehdejší generální ředitel koncernu Chrysler, za šéfdesignérem Tomem Galem. Chtěl vyvinout duchovního nástupce AC Cobra, ovšem zcela nově; chtěl moderní auto, které bude rádo kousat, ale ve správných rukou se mu bude moci rovnat máloco jiného.

První prototyp vznikl ještě v roce 1988. O něco později přišel druhý, který se ukázal i světu na autosalonu v Detroitu v lednu 1989. Ohlas byl tak velký, že automobilce hned začaly chodit šeky od zájemců. Všechny je vrátila – ale o tři roky později začala viper skutečně prodávat.

Pod kapotu se nastěhoval nově vyvinutý osmilitrový desetiválec, který dostal stejné jméno jako auto – Viper. Vznikl z 5,9l V8 Magnum přidáním dvou válců, ale nebylo to tak jednoduché. Na vývoji motoru spolupracovalo Lamborghini, které koncern Chrysler tehdy vlastnil.

Motor vznikl výhradně pro viper a v době uvedení na trh byl nejobjemnějším motorem v osobním sériově vyráběném autě. Toho se viper držel po celou dobu své existence – později motoru narostl objem nejprve na 8,3, později 8,4 litru. A taky mimochodem nikdy neměl automatickou převodovku a jeho konstruktéři si nikdy nedělali hlavu s tím, že si pasažéři běžně pálili lýtka o prahy rozžhavené od výfukového potrubí, které pod nimi vedlo, aby vyústilo před zadním kolem.

První viper neměl ani okna, střechu či zámky; to bylo možné dokoupit jako příslušenství ve formě připínacích panelů. Vůz neměl dokonce ani ABS, kontrolu trakce, klimatizaci nebo airbagy. Karosářská varianta kupé se objevila až s modernizací první generace v roce 1996.

Pak začal viper sbírat závodní úspěchy. V letech 1997 a 1998 vyhrál týmový pohár ve třídě GT2 šampionátu FIA GT a v roce 1999 získal celkový titul poháru. Seznam vítězství je ale mnohem delší a zahrnuje i triumf ve své třídě v letech 1998, 1999 a 2000 ve 24h Le Mans, a také celkové vítězství na 24h Nürburgringu v letech 1999, 2001 a 2002.

Závodní úspěchy daly vzniknout řadě speciálních edicí produkčního viperu, z nichž stojí za zmínku speciálně ACR – American Club Racer – postavený z druhé generace vozu. Byl výrazně odlehčený a měl aerodynamiku vycizelovanou k co nejlepšímu přítlaku, a tedy co nejvyšší rychlosti na závodních okruzích.

Výsledkem bylo hned dvojí překonání rekordu produkčních aut na Severní smyčce Nürburgringu – nejprve s časem 7:22,1 v roce 2008 a pak s časem 7:12,13 v roce 2011.

Proběhl i třetí pokus s třetí generací viperu, opět ve verzi ACR. Tehdy se s časem 7:01,3 rekord překonat bohužel nepodařilo. Tato inkarnace viperu ACR ovšem ve své době stanovila rekordy na třinácti různých amerických okruzích. Překonávala i McLaren P1 nebo Porsche 918 Spyder, hypersporty s několikanásobně vyšší cenovkou.

Viper se přestal prodávat v létě roku 2017, výroba skončila v srpnu toho roku. Kupodivu důvodem nebyly emise, nýbrž velikost viperu. Pro modelový rok 2018 v USA vstoupila povinnost do aut instalovat hlavové airbagy a ty se do těsného interiéru viperu prostě nevešly.

Jestli bude viper mít ještě nějakou budoucnost i v sériové výrobě, nejen jako sběratelský artikl rostoucí hodnoty, je v současnosti nejasné. Před dvěma lety se magazín MotorTrend zeptal Toma Galea a Chrise Theodora, dvou lidí, kteří stáli u zrodu původního viperu, co si o možném návratu myslí.

Theodore navrhuje vrátit se ke kořenům – k tomu, co z viperu udělalo tak úspěšné auto na počátku 90. let. „Postavil bych auto s motorem vpředu a pohonem vzadu, ale tentokrát bych chtěl jít cestou co nejnižší hmotnosti, protože existuje jediná věc, kterou elektrické supersporty neumějí – lehkost,“ navrhl.

„Rád bych ho viděl proporční, ale zmenšený – dlouhý nos, krátká záď, minimalistické auto. Udělal bych verzi 6,2 HEMI z Hellcatů s hliníkovým blokem, asi bych se zbavil těžkého kompresoru, dal mu dvě turba, možná přidal drobnou elektrifikaci a poháněl zadní kola,“ pokračoval s tím, že výfuky by mohly být v žábrách za předními koly.

„Snažil bych se vymyslet způsob, jak zachovat proporce původního viperu. (...) Podstata je, že cokoliv postavíte v této kategorii, musí být působivé svým zevnějškem. Nemůže to vypadat, jako že jste si jen navlékli oblek někoho jiného. Když to lidé uvidí, musí říct: ‚Wow, to je Viper,‘ “ navrhl Tom Gale.

Oficiální plány na návrat viperu nicméně nejsou známy. Delší pauza ve výrobě by nebyla nic neobvyklého, viper ve své historii už jednu měl – v letech 2010–2013. A Ford GT vstal z mrtvých ne jednou, nýbrž dvakrát. Takže pořád můžeme doufat, že koncern Stellantis najde na takové auto dostatek času a peněz, i kdyby mělo být elektrické.