Po rozvodu se vykašlete na hysterii a zachovejte klid, radí herec Dušan Vitázek

Skoro hodinu. Tvář včetně paruky trvá necelou půlhodinu, ruce stejně tak. Na každý prst se lepí náplast, na ni dlouhý nehet a celé ruce se malují.

Jsou peklo, proklínám je, sliny lítají všude. (směje se) Ty první mi navíc neseděly, tak mi hodné paní v zubní laboratoři vyrobily lepší. Naštěstí je mám , jen když jde upír „do akce“. Dlouhé árie zpívám bez nich.

Mám to tak, že jednu roli dostanu, odehraju, přijde další. Už dvacet let je to tenhle koloběh. Krolock mi sedl, moc mě baví. Je to taková vážně pojatá humorná nadsázka. A protože je to o upírech, má to i kultovní nádech. Skvělá pohádka pro dospělé.

Hraní je stejné. Rozdíl je jedině v systému. V kamenném repertoárovém divadle je stálý kolektiv, od techniků po herce. V projektech, jako je Ples upírů, je vše soustředěné na jeden titul.

Řešil jsem to, když moje bývalá žena (Pavla Vitázková) točila seriál (Cesty domů) v Praze. Říkal jsem, pojďme to zkusit. Spíš kvůli činohře nebo filmům než muzikálu. Nakonec jsme zůstali v Brně, kde jsme založili rodinu. Tím ty úvahy skončily. Praha nakonec není daleko, navíc jezdím dost často do Bratislavy a Brno je šikovně uprostřed.

V Brně hraju i činoherní role, dělám už i asistenta režie. Beru divadlo jako celek, není pro mě rozdíl, jestli stojím na jevišti v muzikální, nebo činoherní roli. Určitě bych si rád zahrál i ve filmu. Jezdím na castingy, ale většinou zatím končím v reklamách.

Krásný kus divadla byl Zamilovaný Shakespeare (divadelní adaptace filmového scénáře Marka Normana a Toma Stopparda). Díky téhle roli jsem si mohl zahrát ve zralejším věku Romea.

Ano, beru to jako zdravou samozřejmost – tohle dělám a tak to má být. Vůbec nad tím nepřemýšlím.

Vůbec ne. Maminka je učitelka v mateřské škole, táta elektrotechnik, má dílnu na převíjení elektromotorů. K umění jsem se dostal přes brnkání na kytaru u táboráku a školní výlet do Bratislavy na La Traviatu. V tom věku naprostá šílenost. Puberťáci narvaní do obleku jedou autobusem na operu do Slovenského národního divadla. Otrávení jsme si tam posedali, zvedla se opona a mě to úplně pohltilo. Zůstal ve mně pocit naprosté nádhery.

V létě jsem pak byl na táboře, kde se mi strašně líbilo, jak jeden kluk zpíval. Když skončily prázdniny, zaklepal jsem u nás v Trenčíně na zušku a paní, která mi otevřela, jsem se zeptal: Prosím vás, naučíte mě třást hlasem? Netušil jsem, že se tomu, co se mi tak líbilo, říká vibrato. Začal jsem tam chodit na zpěv, pak jsem přidal i tanec.

Na obchodní akademii v Trenčíně. Slušné peklo, ale přežil jsem to. Po škole jsem málem šel studovat operní zpěv do Banské Bystrice. Když mi lektor zpěvu, barytonista, popsal, jak to tam chodí, co všechno nebudu smět, utekl jsem. Následoval rok vojenské služby. Pořád jsem ale přemýšlel o divadle.

Jezdil jsem na tábory k Jindřichovu Hradci na Komáří louku u rybníka Holub. Vraceli jsme se vždycky přes Brno a kamarádky mi tam ukázaly školu, kde se prý učí muzikálové herectví. „To by bylo něco pro tebe,“ říkaly. V těch sedmnácti s kytarou na zádech jsem se tomu jen smál, ale pak na vojně jsem si na to vzpomněl. Jenže mě odrazovali, že ve dvaceti jsem na to už starý.

Takže jsem se načerno vydal z Martina do Brna, protože jsem se dověděl, že tam mají den otevřených dveří. Vešel jsem, zeptal se první osoby, kterou jsem potkal, jestli jsem starý na muzikál, a když řekla, že ne, bylo to pro mě vyřešené. Jel jsem zase zpátky stopem do kasáren v Martině a podal si přihlášku.

Chodil jsem v Brně úplně do všech divadel, do Městského divadla, Divadla na provázku, HaDivadla, experimentálních scén, opery, baletu. Chtěl jsem hned všechno pojmout, pochopit a všechno nasát. V Trenčíně bylo tenkrát sotva kino.

Nezapomeňte, že my Slováci jsme vyrůstali na českých dabinzích, na českých večerníčcích, v mém případě na české folkové muzice. Celých těch 25 let, co žiju v Brně, mluvím jen česky.

Tak to vůbec. Když na mě párkrát někdo něco houkl v hospodě, tak to bylo jako esperanto. Jen jsem čuměl. Já jsem ale furt zavřený v divadle a tam hantec naštěstí nepoužívají.

Měl jsem výhodu přirozeného naturelu. Když někdo přišel třeba z konzervatoře, musel to spíš odbourávat a těch naučených nánosů se zbavovat. Ty já neměl, takže mi to spíš pomohlo.

Byl jsem hodně pilný, to mi zůstalo dodneška. Začal jsem později než ostatní , a stát ve dvaceti poprvé u baletní tyče a učit se otočky, byla velká výzva. Pustil jsem se do toho po hlavě a studoval jsem až příliš. Tak intenzivně, že jsem si přivodil únavovou zlomeninu nohy.

V Bratislavě na Nové scéně v muzikálu Vlasy. Moc mi to zpočátku nešlo, byl jsem po té zlomenině, kolem mě skvělí tanečníci z Lúčnice… Myslel jsem, že mě snědí, ale nakonec se stal nějaký zázrak a dal jsem to.

Shodou okolností se stalo, že když jsem dostudoval na JAMU (2004), otevřela se v Městském divadle nová hudební scéna pro muzikály a zahajovala Vlasy. Já se cítil docela připravený, a tak jsem šel na konkurz, svůj první konkurz v Brně, protože jsem pořád na škole dřel jak blbec. Vyšlo to a já se jen přesunul pár metrů z JAMU na novou hudební scénu.

Ano, zůstal.

Ne, ani v divadle, ani v životě.

Ano. Mám.

Přemýšlím, jak o tom mluvit, co by vlastně toho, kdo to bude číst, na tom zajímalo. Ano, s Pavlínkou Vitázkovou, kdysi Ptáčkovou, jsme se rozešli. Zpočátku to bylo emočně těžší období, teď ale takhle spolu dokážeme líp fungovat.

Odstěhoval jsem se, samozřejmě, holčičky zůstaly doma, mají svoje pokojíčky, svůj domov. A já se přizpůsobuju. Neuznávám střídavou péči, takže i když bydlím jinde, ráno vstanu před šestou, jedu za nimi, udělám jim svačiny, vezmu je do školy, pak je z té školy zas přivezu, udělám s nimi úkoly nebo je rozvezu, kam je třeba.

Máme to náročnější v tom, že starší dcera má diabetes, musí si před každým jídlem píchat inzulín, je to nepřetržitá péče 24/7. Je bezva, že i když jsme se rozešli, zůstáváme v rodinných věcech spolu. Kdyby to tak nebylo, bylo by to všechno mnohem těžší.

Nedošlo k žádné havárii, ale ten emoční vnitřní tajfun byl šílený. Mám za to, že život je krátký, a já potřebuju, aby byl klidný a harmonický. Nechtěl jsem, aby holčičky zažily, jak to občas bývá, že se rodiče hádají, že jsou třeba na sebe zlí. To bych nesnesl. Takže něco jsem překousl, něco jsem pochopil, někam jsem se posunul.

Snažíme se, aby mezi námi panovala harmonie, vycházíme si ve všem vstříc, a to se týká i našich nových životních partnerů, kteří na tenhle způsob života přistoupili. Pro děcka se vlastně jen rozrostla rodina, kde se mají všichni opravdu rádi. Pokud tenhle rozhovor bude číst někdo, kdo si něčím podobným prochází, vykašlete se, prosím, na hysterii a zachovejte klid.

Nedá. Každý máme od dětství svůj vlastní vnitřní svět a sám si pamatuju, že rodiče o tom mém věděli pramálo. Holky s námi chodí do divadla, v novém muzikálu Winton (o zachránci 699 židovských dětí) vystupují v dětských rolích. Takže hrajeme vlastně spolu. Moc je to baví, protože všechny holčičky baví být v divadle. Ale čemu se v životě budou věnovat, to ať si rozhodnou samy. Byl bych rád, kdyby to bylo něco fortelného, hmatatelného. Mně to třeba hrozně chybí. Kdysi jsem řezal ze dřeva, ale na to teď vůbec nemám čas.

Stále častěji si říkám, kdybych tak, kurňa, dělal něco jiného, abych si mohl organizovat sám čas. Herecké povolání je vnitřně svobodné, ale logisticky hodně nesvobodné, protože si nemůžeme nic plánovat, nevíme, kde se co objeví, kdo onemocní, koho bude potřeba zaskočit. Furt jsme v divadle: přes víkendy, silvestr, zimní i jarní prázdniny.

Vůbec ne. A nevím, jestli je to v tomhle světě dobře, nebo špatně. Jestli se jedná o pokoru a přístup k práci, tak to je určitě dobře. Pokud jde o prosazení se, tak to je asi špatně.

Právě že vůbec nic.

To samozřejmě. Ale že by to přineslo nějaké nové příležitosti, tak to se nestalo, protože v tom našem malém rybníčku to takhle nefunguje. Nechci být takový ten přeskromný, že to není jenom moje cena, je to cena celého divadla, jenže ono to tak fakt je. Z kolektivu je vystrčený jeden, který třeba to představení táhne, ale za tím je tolik jiných profesí a činností. Od toho, že to musí někdo napsat, někdo zorganizovat, obsadit, režírovat, vymyslet scénu…

Jekyll a Hyde (v roce 2012 mu přinesla Cenu Thálie).

Vyhrává ten lepší.

Je otázka, co je dobro a co zlo. Kde dáme tu mez, co je ještě dobro a co už není. Já si myslím, že nakonec vždycky zvítězí láska.

I když jsou pro náš svět upíři ti zlí, jediné, po čem touží, je láska. Takže to končí dekadentní oslavou upíří přitažlivé zvrhlosti. A divák si může vybrat, jestli to dopadlo dobře, nebo špatně.

Já jsem celý život hodně aktivní, sportuju, starám se o svoje tělo. Chci být fit pro holky, abych jim stačil, i když vyrostou. Baví mě mít pocit, že když si něco vymyslím, dokážu to. Teď jsem třeba vynesl třiasedmdesátikilový sud piva na chatu Pod Rysy, což byl docela záhul. Dělám to spontánně, bez nějakého speciálního tréninku. Chci se udržet připravený na cokoli. Dost by mě vyděsila představa, že bych po něčem zatoužil a musel si říct, že to asi nedám.

Muzikál, protože se tam musí potkat všechno se vším. Člověk to musí zahrát, zazpívat, zatančit. Je tam orchestr a dirigent, ten zvedne hůlku a jede se. Má to přesně daný rytmus, který musíte přijmout za svůj. V činohře ten přesně daný rytmus od dirigenta a choreografa nemáte, je ale zase zábavnější vytvářet ho s kolegy na jevišti. Každopádně v muzikálu musím být mnohem líp připravený fyzicky a technicky.

Kominík v Mary Poppins. Bylo tam strašně moc tancování, stepování, akrobatických prvků, Dokonce jsem tam zpíval a stepoval i hlavou dolů, zavěšený na lanech. Dělám věci vždycky naplno, ale to už byla hrana. Ale krásná hrana, miluju bolest!

Zahrát to. Naučit se text nebo to zazpívat, udýchat a utancovat, to je dril. Nejtěžší je to vždycky zahrát, vytvořit příběh postavy tak, aby stejný příběh prožívali i ti v hledišti. To je nakonec stejné v činohře i v muzikálu.

Nemám takový, dělám to, co ke mně přichází. To je, jak kdybyste se ptala zedníka, jakou by chtěl stavět zeď. Je prostě zedník, který staví zdi.