Hlavní obsah
Růžena s manželem - užil si s ní své. Foto: Repro Růžena Svobodová, Melantrich 1975

Život Růženy Svobodové protkaný láskou k ženám a odmítáním sexu

Spisovatelka Růžena Svobodová (1868-1920), od jejíhož úmrtí uběhlo právě sto let, se nikdy neocitla v literárním sousedství takových žen jako Božena Němcová či Karolina Světlá. Přesto se mladá generace děvčat na přelomu 19. a 20. století těšila na její knihy. Vystupovaly v nich totiž samostatné a aktivní slečny, tolik odlišné od jejich matek. Autorčina díla tak rychle mizela z knižních pultů.

Růžena s manželem - užil si s ní své. Foto: Repro Růžena Svobodová, Melantrich 1975
Život Růženy Svobodové protkaný láskou k ženám a odmítáním sexu

Méně nadšeně přijímali Svobodovou její přátelé. Měli ji rádi a vážili si jí, ale nevyznali se v ní. Střídala nálady jako zimní kabáty, chovala se exaltovaně, propadala depresím i nadšení. Citová nevyrovnanost se u ní projevovala už od dětství.

Slávinka by byla hodnější!

Narodila se jako Růžena Čápová 10. července 1868 v Mikulovicích u Znojma. Otec Jan Čáp tam spravoval premonstrátské panství. Byl to velkorysý muž, demokrat, a dcerka jej velice milovala.

K matce Elišce měla vztah složitější. Bigotní uzavřená žena se nevdávala z lásky, ale nakonec k manželovi přilnula. Po svém. Jen jednou jej před dívenkou oslovila Jeníčku. Výchovu dětí ovšem považovala za svou nejsvětější povinnost.

Růžena ji vnímala jako nelaskavou a přísnou. Žárlila na své sestřičky, které zemřely na záškrt ještě před jejím narozením. Přispěla k tomu i Eliška, která prohlašovala, když Růža zlobila: „Ty hodné děti umrou a ta, která zlobí, zůstane! Slávinka by nikdy nebyla něco tak špatného dělala!“ V roce 1874 se Čápovi přestěhovali do Prahy, kde otce jmenovali generálním ředitelem premonstrátských statků.

Růžena se sourozenci a s matkou - právě s ní si příliš nerozuměla.

Foto: Repro Růžena Svobodová, Melantrich 1975

Rodina se usadila ve vnitřním dvoře Strahovského kláštera. Za šest let otec zemřel. Eliška ovdověla v sedmatřiceti se čtyřmi dětmi ve věku od pěti do dvanácti let. Růžena byla nejstarší.

Matka musela opustit Strahov a přestěhovat se do zastrčené Všehrdovy ulice. To znamenalo prudký společenský sestup. A své dceři doporučovala jediné - především se dobře vdát. To dívku rozhodně nenaplňovalo nadšením.

Největší ošklivost, jaké je žena schopná

Růžena milovala knihy a toužila po studiu - Eliška ostře vystupovala proti jejím emancipačním snahám. Vzdělání podle ní znamenalo jen vratký předstupeň k manželství.

Růža vzpomínala na svou učitelku v dětství, která neustále četla, což Jan Čáp oceňoval, kdežto „maminka jí zase čtení zazlívá, neboť dopouští se největší ošklivosti, jaké je žena schopna. Čte totiž dopoledne.“

Přesto dívka vystudovala v letech 1881-1883 Vyšší dívčí školu ve Vodičkově ulici. V roce 1885 se spřátelila s právníkem Janem Smrtem. Právě ten se matce zalíbil coby potencionální ženich.

Růžena se ale sňatku bála a závaznému slovu se vyhýbala - připravovala se v roce 1886 na zkoušky z francouzštiny, aby se mohla stát vychovatelkou. A také se konečně osamostatnit. Začala soukromě učit a hrát roli společnice. Nadšení ji brzy přešlo. Na statku v Novém Dvoře u Pacova a v Hodově u Ouval ji péče o cizí rodinu vyčerpávala a ubíjela.

Tělesné lásky jsem neschopna. Nejvášnivější objetí nechá mne chladnou.

V roce 1887 se seznámila se svým budoucím manželem Františkem Xaverem Svobodou - sedmadvacetiletým úředníkem Městské spořitelny pražské, ale také spisovatelem a dramatikem, známým v literární veřejnosti.

Tolerantní, veselý muž měl rád ženy a vychutnával si jejich společnost. Do brunetky s modrozelenýma očima se zamiloval. Přesto Růžena před svatbou uhýbala. Začala psát a navíc - sex ji děsil.

O budoucím manželovi si Růžena zapsala do deníku: „Nemohu milovat svého muže. Tělesné lásky jsem neschopna. Nejvášnivější objetí mladého muže nechá mne úplně chlada sotva je trpím - z útrpnosti. Duševní láska musí zahynout ve všedním životě manželství. Svoboda jest líný, miluje ženy a rád se s nimi baví. Bude-li on mým mužem, budeme velice nešťastni.“ Bylo jí tehdy devatenáct.

Spisovatelka měla odpor k sexu.

Foto: Repro Růžena Svobodová, Melantrich 1975

Nakonec ale o životě se Svobodou uvažovat začala. Svoji práci vnímala jako únavnou a bezcennou - bažila přece po literárních úspěších. Zajištěné postavení jí mohlo poskytnout slušné zázemí pro vlastní tvorbu.

Rozešla se definitivně se Smrtem a pozvolna se sbližovala s Františkem Xaverem. I tak uvažovala věcně, když ji v Hodově navštěvoval: „K čemu jest to všechno? Mohu-li být bez Svobody celý týden, proč sem jezdí v neděli? Nepřemýšlím o žádném štěstí v manželství.“

Nakonec si v bílých lehounkých šatech Svobodu vzala 6. září 1890 v Praze v karmelitském kostele Panny Marie Vítězné. Po svatbě se manželé několikrát stěhovali, aby se nakonec usadili v rozlehlém bytě Pod Bruskou u Starých zámeckých schodů. Tady se paní domu nadchla pro evropský životní styl a založila si vlastní salon.

Navštěvovali jej mnozí umělci a literáti - mezi jinými básník Antonín Sova, spisovatel Vilém Mrštík či kritik František Václav Krejčí. Radost Růženě ale kazila tíha domácnosti.

V saloně manželů Svobodových se setkávaly významné osobnosti.

Foto: Repro Růžena Svobodová, Melantrich 1975

Řídit rodinný život spisovatelku nebavilo. Svoboda coby úředník neměl velký plat, ale jako bývalý starý mládenec se nehodlal uskrovňovat. Cenil si módních obleků, hedvábných ponožek a kapesníků. Růžena neuměla hospodařit, takže poslední dny v měsíci manželé hladověli. Vaření se jí protivilo, úklid ji otravoval.

Toužila po „duchovním splynutí“. Manželova zemitá laskavost ji rozčilovala, navíc se jí zdálo, že si nemají co říci: „Chápu, že lidé, kteří si rozumějí, si nemají co povídat, poněvadž sotva jeden otevře ústa, ten druhý ví vše, dokonce co první chtěl říci.“ Jakákoli tělesnost se jí hnusila a odmítala ji.

Jednou exaltovaně napsala malířce Zdence Braunerové: „Svět mne bolí, má rozmilá, sprostota mne kruší. Je jí tolik kolem. A samý nízký pocit, samé tělo, maso, osobní historie a hrůza pozemskosti.“ To ovšem zaskočilo Braunerovou, která si jako svobodná a živočišná žena vybírala své partnery sama a „masu“ ráda podlehla. Svoboda to zkrátka neměl jednoduché.

Manžel vám dá Hradčany

F. X. Svoboda se hysterickému citovému plápolání své ženy bránil tím, že se přimkl k přátelům jako příjemný, spokojený a vyhledávaný společník. Navíc jej obklopovaly četné ctitelky, se kterými rád žertoval.

Dramatik a spisovatel Edmond Konrád vzpomínal na jednu z návštěv u „literárních“ manželů. Seděly tam na kanapátku dvě fanynky Františka Xavera a rozplývaly se nad vyhlídkou i krásným bytem. Bohorovný Svoboda se jich zeptal: „Tak co, andělé a krokodýli, opravdu se vám tady líbí?“

Dívenky sborově zapěly: „Ach, ty Staré zámecké schody!“ Umělec jim s úsměvem nabídl: „Ale tak já vám je dám! Chcete je? Vezměte si je!“ Paní Růžena všechno sledovala a „svým slabým hlasem, půl žalobným, půl rezignovaným“ prohodila: „František je k dívkám štědrý. Budete-li chtít Hradčany, dá vám je také.“

Láska k Šaldovi ji překvapila. Neočekávala, že může něco takového vůbec cítit.

Prostě žárlila. Nechápala, že Svobodovi vadí její rozmarnost, záchvaty chladu a odmítání sexu. Východisko z nelehké situace viděla v psaní. Její díla, tvořená v duchu moderního psychologického realismu, prostupovala iluzí o lásce v „souznění duší, ale ne těl“. Potvrdilo to i její přátelství s kritikem, spisovatelem a novinářem Františkem Xaverem Šaldou, důsledně platonické.

Hledáš muka, utíkáš lásce

V roce 1893 navštívil Růženin salon poprvé i F. X. Šalda. Měl pověst impertinentního a nesnášenlivého člověka, takže se zpočátku jeho pozvání hostitelka bránila. Poté ji ale okouzlil a nabídla mu přátelství.

Literát, zaskočen její spontánností, souhlasil. Začala jejich umělecká spolupráce - on jí radil se psaním, ona dychtivě naslouchala. Nahradil jí to, co v manželství postrádala.

Dlužno ovšem podotknout, že právě díky Svobodově trpělivosti nedocházelo doma k vážným krizím, navíc jí poskytoval finanční zázemí - mohla často pobývat na venkově. Měla nemocné srdce a manžel si toho byl vědom. Láska k Šaldovi ji ale přesto překvapila. Neočekávala, že může něco takového vůbec cítit.

Se Šaldou - jejich vztah byl rozporuplný.

Foto: Repro Růžena Svobodová, Melantrich 1975

Bylo jí pětadvacet, Šaldovi o rok víc. Racionální, uštěpačný novinář spadal do úplně jiné kategorie než rozcitlivělá Svobodová. Snad proto se propadli do hlubokého vztahu jako do rybníka. Žádná žena ani dřív, ani později si kritika nepodmanila jako Svobodová.

I ona později přiznala, že pro ni nikdo tolik neznamenal jako Šalda. Snažila se jej vychovávat, ale „vycepovat“ ho nedokázala. Koketovala s ním, propadala citům, vzápětí jej krutě slovně napadala. Na manželovi si vydobyla právo se s ním stýkat.

Svoboda dokonce souhlasil s tím, aby spolu všichni tři jezdili na dovolenou. Konečně, věděl své - znal frigiditu své ženy a z nevěry ji nepodezíral. Navíc se strašlivě bála pomluv - a ty se objevovaly. Růženin odpor proti intimitě trval. Zlobila se, že Šalda má o tělesnost zájem.

On sám jí jednou napsal: „Ty hledáš muka a utíkáš lásce.“ Jejich vztah se pohyboval jako na houpačce, ale trval v různých podobách až do Růženiny smrti v roce 1920. Své city ale věnovala Svobodová i ženám.

Zdenko má, já umřu bez Tebe

S malířkou Zdenkou Braunerovou se spřátelila v letech 1897-1898. Cílevědomá a sebevědomá Zdenka patřila k tomu malému počtu žen, přijímanému muži jako rovnocenní partneři. Obě umělkyně se navštěvovaly, Svobodová zajížděla do Roztok, kde Zdenka bydlela.

V dopisech Růžena oslovovala kamarádku téměř milostně: „Drahá, maličká! Miláčku můj malinkej!” Obdivovala její obrazy a sdělovala jí: „Zdenko má, já umřu bez Tebe, já Tě ze všech lidí na světě nejvíc potřebuju.”

Růžena ji seznámila i s F. X. Šaldou. Padli si do noty, seděli si a spisovatelka začala žárlit. Rozchod obou přítelkyň se blížil. V roce 1899 Šalda těžce onemocněl. Staraly se o něj obě.

Přesto jejich přátelství skončilo. Zamilovávala se ale do dalších pánů i dam a laskavá slůvka střídala s obdivným nadšením. Potvrzuje to její chování k herečce Haně Kubešové (Kvapilové). Znala ji od roku 1891 a divadelní diva se k ní zpočátku chovala dost upjatě. Nakonec své chování změnila.

Musila jsem prohrát a prohrála

Kvapilová se přiřadila k Růženiným nešťastným láskám. Spisovatelka ji neustále ujišťovala o tom, jak ji „vždy milovala” a v polovině 90. let 19. století si stěžovala: „Ty jsi barevné okno, jímž jsem se naučila dívat do světa. Ty nevíš, ani tušení nemáš, poněvadž jsi se vzdalovala Kubešové a stávala se Kvapilovou.”

Hanu Kvapilovou prozaička milovala.

Foto: Repro Růžena Svobodová, Melantrich 1975

Narážela tím na skutečnost, že se herečka vdala v květnu 1894 za dramatika a režiséra Jaroslava Kvapila. Ten nebyl přátelstvím manželky se Svobodovou nijak nadšen. Situace došla tak daleko, že se do ní vmísila Hanina matka.

Zřejmě se s Růženou pohádala, i když průběh střetu neznáme.

Literátka poté žalovala Haně: „Ty jsi jejich, oni na Tebe mají všechna práva zákonů, rozumu a citu, já nemám nic, já to musila prohrát a prohrála.”

Stýkaly se spolu dál na jiné úrovni až do hereččiny předčasné smrti v roce 1907. Růžena Svobodová nikdy nezažila lásku v pravém smyslu toho slova. Hledala tedy uplatnění především na poli literárním.

Za velké války pracovala jako předsedkyně dětského odboru organizace České srdce, který pomáhal hladovějícím chudým dětem v Praze. Zemřela na Nový rok 1920 po záchvatu srdeční mrtvice. Její smrt zdrtila F. X. Svobodu i F. X. Šaldu. Pochovali ji na Slavíně.

Poslední přítelkyně

  • V roce 1902 na Pustevnách se Růžena seznámila se spisovatelkou Boženou Benešovou, zvanou Bó.
  • O rok později s ní podnikla cestu po Itálii a napsala o ní: „Bó je milý druh a neobyčejný člověk, nejzajímavější mezi ženami.”
  • Benešová byla vdaná za železničního úředníka a nebyla spokojená. Nakonec se s manželem rozvedla. Měla s ním jediného syna.
  • S Bó se Růžena stýkala až do své smrti v roce 1920.
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků