Coco Chanel měla i temnou část života

Podrobnosti její spolupráce s nacisty byly po celá léta ukryty ve francouzských, německých, italských, sovětských i v amerických archívech. S jejich využitím napsal americký historik Hal Vaughan knihu Tajná válka Coco Chanel, kterou v překladu Jany Chartierové vydalo nakladatelství Mladá fronta.

Vaughan objasňuje desetiletý vztah Coco Chanel s německým zpravodajským důstojníkem Hansem Güntherem von Dincklagem a rekonstruuje, jak se stala agentkou abwehru, jak po skončení války unikla zatčení a utekla i se svým německým milencem do Švýcarska. I to, jak se – přes podezření ohledně své kolaborantské minulosti – dokázala ve své sedmdesátce vrátit do Paříže a znovu vzkřísit ikonický módní dům Chanel.

Když se 19. srpna 1883 poprvé podívala ve francouzském městečku Saumur na svět, nemohl nikdo tušit, že se právě narodila žena, která se později stane ztělesněním francouzského šarmu a během svého života zcela změní svět módy. Jmenovala se Gabrielle Bonheur Chanel a její matka Jeanne Devolleová, která dceru porodila ještě za svobodna, a otec, podomní obchodník Albert Chanel, se vzali až o rok později.

Ve 33 letech v roce 1895 matka zemřela. Otec svých pět potomků nebyl schopen zvládnout, a tak oba syny „pronajal“ jako pomocníky na farmu a dvanáctiletou Gabrielle s jejími dvěma sestrami poslal do klášterního sirotčince v Aubazine. Po šesti letech byla i se starší sestrou Julií přijata do dvouleté klášterní školy Notre Dame v Moulins. Světlým momentem těch časů byly letní prázdniny, kdy odjížděla za tetou, která ji naučila šít, a mohla jako švadlena pomáhat v jejím obchodě s oděvy.

Po skončení školy nastoupila do pánského krejčovství, jehož klientelu tvořili hlavně mladí vojáci, kteří drobné Gabrielle dávali najevo, že už ve svých dvaceti letech by mohla muže uvádět v šílenství – což potom desítky let dělala a dokázala přitom využívat své četné známosti k postupu na společenském žebříčku.

Ve volném čase si přivydělávala zpíváním v místním kabaretu, kam chodili především jezdečtí důstojníci. Zde se zrodila její legendární přezdívka – ráda zpívala písničku o dívce, které se ztratil psík jménem Coco.

Její uhrančivé temné oči, výrazný profil a hezká, štíhlá a mladistvě působící postava uchvátily srdce důstojníka ve výslužbě, dědice textilní firmy a chovatele koní Etienna Balsana. Odložila jehlu a nitě, kavárenskou koketérii a život ve znamení dřiny – a stala se Balsanovou milenkou.

V průběhu několika měsíců se její život zásadně proměnil. Balsan ji pozval na svůj zámek nedaleko Paříže a uvedl ji do společnosti. Poznala svět dostihů a v roce 1908 se zamilovala do svého osudového muže: anglického diplomata a majitele dolů, Balsanova přítele Arthura Capela (přezdívaného Boy). Ještě téhož roku jí Capel v Paříži pořídil byt a spolu s Balsanem sponzorovali počátky jejího módního tvoření, když si v roce 1910 založila obchod s vlastními modely klobouků.

Měla velký úspěch a zanedlouho rozšířila kolekci o volnočasový oděv a společenské šaty. S Capelovou finanční podporou si Coco otevřela v roce 1913 módní salón ve městě kasin Deauville a o tři roky později butik v letovisku Biarritz na jihozápadě Francie. Stala se první ženou, která začala navrhovat kolekce oblečení pro ženy.

V této době se nosila velmi zdobná dámská móda a její nedílnou součástí byl korzet. Dámám musela s oblékáním vždy pomáhat komorná. Coco chtěla tuto módu zjednodušit. Uvedla do světa žerzejové košilové šaty bez korzetu převázané pouze páskem v pase nebo na bocích. Inspirací jí mnohdy byly šatníky jejích milenců, a tak třeba vůbec poprvé oblékla ženy do kalhot a námořnického trička. Stala se průkopnicí krátkého účesu a jednoduchosti. Dobře oblečená žena se měla líbit především sama sobě.

Později, ve dvacátých letech, uvedla Coco Chanel na módní trh kolekci šatů nesoucí název „malé černé“, které vzbudily obrovský rozruch díky razantnímu zkrácení. Jako první návrhářka nechala odhalit ženská kolena a časopis Vogue tehdy napsal, že jde o „novou uniformu moderní ženy“.

Z Capelovy lásky, přátelství a pomoci se Coco těšila deset let. Kvůli svému neurozenému původu však nemohla doufat, že by si ji Angličan z vyšších společenských vrstev vzal za ženu. V roce 1918 se Boy oženil s dcerou anglického lorda. Ovšem i potom udržoval s Coco milenecký vztah.

O Vánocích příštího roku zemřel při autonehodě. Navíc se dozvěděla, že nebyla jeho jedinou milenkou. Později řekla jednomu ze svých životopisců Paulu Morandovi: „Boyova smrt pro mě byla strašná rána. Když jsem ho ztratila, přišla jsem o všechno. Musím přiznat, že to, co následovalo, nebyl šťastný život.“

Již jako úspěšná módní návrhářka se Coco Chanel v roce 1920 rozhodla expandovat do obchodu s parfémy a kosmetikou. Chtěla vytvořit vůni, která by ztělesňovala moderní styl dvacátých let a probouzela v ženách jejich ženskost. Oslovila chemika Ernesta Beauxe, rodáka z Moskvy, který po bolševické revoluci v roce 1917 emigroval z Ruska, kde jeho rodina produkovala parfémy pro carský dvůr. Coco mu vyprávěla o vůních, které provázely její mládí v klášterním sirotčinci, a Beaux na základě těchto vzpomínek vyrobil několik směsí.

Lahvičky byly očíslovány a Coco si při slepé zkoušce vybrala tu, jež nejlépe odpovídala jejím představám. Okouzlil ji vzorek označený číslem pět. „Přinese nám štěstí,“ prohlásila, neboť toto číslo bylo její oblíbené a mělo pro ni i symbolickou hodnotu (v cisterciáckém klášteře v Aubazine byl kladen důraz na numerologii a číslo pět mělo mystický význam). Tak se zrodil jednoduchý, a přitom originální název – Chanel No 5.

Recept pro jeho namíchání zůstal tajný a zná ho jen několik zasvěcených. Je to kompozice více než 80 složek a nejdůležitější z nich je vysoce kvalitní jasmín, ale také růže, kosatec, vanilka, ambra a santalový olej. Veřejnosti byl poprvé představen na Vánoce 1921, časem si získal obrovskou oblibu a dodnes patří k nejprodávanějším na světě.

Marylin Monroeová o něm svého času prohlásila, že je to jediná věc, kterou má na sobě, když jde do postele. Parfém se stal nejziskovější součástí návrhářčiny kariéry a učinil jak z Coco, tak z bratrů Pierra a Paula Wertheimerových pohádkové boháče (v roce 1924 koupili 70 procent v její parfumérské společnosti).

Koncem třicátých let se Coco Chanel stala nejbohatší módní návrhářkou Francie. Vlastnila mnoho budov a ve svých podnicích zaměstnávala 4000 lidí. Oblékala filmové hvězdy a navrhovala divadelní, baletní a filmové kostýmy pro několik hollywoodských velkofilmů. Vybudovala si image, kterou nabízela okolnímu světu: kurážná žena, jež se postavila nepřízni osudu, aby si vydobyla slávu, bohatství a místo na slunci.

Byla kreativní dynamo. Avšak jakkoli chtěla být nezávislá, potřebovala vždy cítit obdiv. Potřebovala vedle sebe mít muže. Neustále hledala lásku a nikdy se necítila spokojena. V jednom ze svých slavných výroků pronesla: „Nebýt milovaná znamená cítit se odstrčená, ať je vám, kolik chce.“

I proto zřejmě celoživotně lovila mužské trofeje. Jejím životem jich prošlo mnoho, ačkoli se nikdy neprovdala. Mezi nimi například hudební skladatel Igor Stravinskij, ruský velkokníže Dmitrij Romanov, básník Pierre Reverdy, tehdy nejbohatší muž ve Velké Británii vévoda z Westminsteru Hugh Grosvenor (seznámila se s ním na Vánoce 1923, jejich milostný vztah trval pět let a přátelství až do smrti), žurnalista a designér Paul Iribe, který zemřel v srpnu 1935 před jejíma očima na kurtu během tenisového zápasu...

„Byla jsem sirotek bez domova, bez lásky, bez otce a matky,“ svěřila se po letech svému životopisci Morandovi. „Moje samota mě vybavila komplexem nadřazenosti, nuzný život mi dodal sílu a pýchu, chuť vyhrávat a touhu po velikosti... a když mi přinesl dost elegance a přátelství Stravinského či Picassa, nikdy jsem si nepřipadala hloupá nebo podřadná. Proč? Protože jsem věděla, že s takovými lidmi kolem sebe člověk uspěje.“

Jedním z jejích celoživotních přátel byl i Winston Churchill, s nímž se seznámila v roce 1925 v domě vévody z Westminsteru, a budoucí britský premiér byl touto ženou od počátku naprosto okouzlen. Později se mnohokrát vídávali na loveckých večírcích ve Francii nebo na Azurovém pobřeží.

Hned v prvních dnech po vypuknutí druhé světové války v září 1939 Coco všechny své salóny zavřela – kromě jednoho pařížského butiku, kde se prodával parfém Chanel No 5. V červnu 1940 jako většina Pařížanů utekla před postupující německou armádou, ale po několika týdnech se do města vrátila.

Tehdy se jí do cesty připletl vysoce postavený úředník v okupační hierarchii (ve skutečnosti agent abwehru i gestapa) baron Hans Günther von Dincklage (1896–1971) a na několik příštích let se z nich stali milenci – Coco bylo tehdy 57 let, jemu o třináct méně.

Dincklage pracoval pro německou vojenskou rozvědku od roku 1919, po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 byl jmenován „zvláštním vyslancem“ německého velvyslanectví v Paříži a chráněný diplomatickou imunitou budoval ve Francii propagandistickou a špionážní síť. Francouzská výzvědná služba o Dincklagem věděla a shromažďovala o něm informace.

Když počátkem září 1939 vyhlásily Anglie a Francie Německu válku, Dincklage utekl do Švýcarska. Krátce před vpádem wehrmachtu do Francie se vrátil do Berlína a pak se zničehonic objevil v Paříži a znovu se stal součástí života lidí, s nimiž se již dříve stýkal. Je pravděpodobné, že se s Coco Chanel znal již dříve, když ve třicátých letech pracoval na ambasádě a navštěvoval večírky, kterých se ona a její přátelé účastnili.

Nyní se postaral o to, aby Coco směla nadále obývat pokoje ve třetím patře pařížského hotelu Ritz, a po několik dalších let řídil její vztahy s nacistickými oficiálními kruhy v Paříži a Berlíně. Již od roku 1942 zaznívala z Londýna ve francouzském vysílání BBC jména těch, kteří podle černé listiny odbojářů mohli po osvobození očekávat trest za kolaboraci s Němci. Patřila k nim i Coco Chanel, kterou spolu s herečkou Arletty označovali za „horizontální kolaborantku“.

Hned po osvobození Paříže přišla počátkem září 1944 do jejího bytu v ulici Cambon skupinka odbojářů z úderné složky očistného výboru Svobodných Francouzů. Ti, kteří ji posléze několik hodin vyslýchali, však nevěděli nic o její tajné činnosti za války. Byla propuštěna, a ačkoli o tom neexistuje žádný důkaz, podle většiny životopisců se tak stalo díky zásahu Churchilla, který jednal prostřednictvím Duffa Coopera (britského velvyslance při de Gaullově prozatímní vládě).

Krátce po příchodu domů dostala vzkaz od vévody z Westminsteru, předaný neznámou osobou: „Neztrácejte ani minutu, odjeďte z Francie!“ A tak se i stalo – Coco během několika hodin odjížděla ve svém cadillacu z Paříže do bezpečí švýcarského Lausanne.

Ve Francii probíhala vlna očistných procesů s collabos. Při jednom z nich, s francouzským kolaborantem baronem Louisem de Vaufrelandem, vyšlo během jeho výslechu najevo, že Coco Chanel pracovala pro abwehr. Při dalším šetření soud zjistil, že zdroje francouzské rozvědky v Berlíně objevily dokumenty, podle nichž byla Coco od roku 1941 agentkou abwehru pod číslem F-7154 a s krycím jménem Westminster. A shromáždil také fakta o tom, že ve stejném roce byli spolu s Vaufrelandem vysláni na výzvědnou misi do Madridu.

V dubnu 1946 byla Coco Chanel ze Švýcarska předvolána ke svědecké výpovědi. Tvrdila, že Vaufrelandovy historky jsou „výmysly“, a jakoukoli spolupráci s abwehrem popřela. Když ji konfrontovali se záznamy, z nichž vyplývalo, že ji abwehr vedl jako jednu z agentek, ohradila se: „O žádných záznamech v německé organizaci jsem nic nevěděla a protestuji proti tak absurdním tvrzením.“

Po poskytnutí svědectví ve Vaufrelandově procesu se Coco znovu v tichosti vrátila do Lausanne. Musela být ráda, že u soudu nedostala jedinou otázku ohledně jejího vztahu s baronem von Dincklagem. A ještě raději, že nepadlo ani slovo o její klíčové roli v operaci ModellHut z ledna 1944, o níž zřejmě soudci nevěděli, a okolnosti této tajné akce vyšly najevo až mnoho let po její smrti.

Ten plán se zrodil v hlavě Coco na podzim 1943. Věděla, že díky známosti s britským velvyslancem Hoarem ve Španělsku mů-že komunikovat s vévodou z Westminsteru, a doufala, že s jeho pomocí se jí podaří informovat Churchilla o tom, že několik vysoce postavených německých důstojníků chce zbavit Hitlera moci a ukončit nepřátelství s Británií. Dincklage s její nabídkou odjel do Berlína. U svých šéfů neuspěl, ale přes další lidi se Chanelin návrh nakonec dostal k plukovníkovi Walteru Schellenbergovi, šéfovi Himmlerovy rozvědky.

Ten požadoval, aby Chanel přijela do Berlína. O jejich setkání zajatý Schellenberg po válce řekl britským vyšetřovatelům: „Byl jsem upozorněn na existenci jisté Frau Chanel, francouzské občanky a majitelky renomované továrny na výrobu parfémů. Tato žena prý znala Churchilla do té míry, aby s ním mohla politicky vyjednávat. Byla nepřítelkyní Ruska a chtěla pomoci Francii a Německu, jejichž osudy byly podle jejího názoru pevně spojeny. Trval jsem na tom, aby přijela do Berlína. Dostavila se v doprovodu jistého Herr Dincklageho...“

Po dojednání podmínek byla španělská mise schválena, dostala krycí název „operace ModellHut“ (Modelový klobouk) a Coco Chanel s Dincklagem odjeli v lednu 1944 do Madridu. Coco se sice s Hoarem setkala, ale celá akce nakonec krachla a oba se za několik dní vrátili do Paříže.

Po válce měl Dincklage jako německý špión zakázaný vstup do Švýcarska. Přesto tam často za Coco jezdil a jejich vztah trval až do počátku padesátých let, kdy jednoho dne zmizel a trvale se usadil na Baleárách. Žil tam z pěkné penze, kterou mu Coco pravidelně vyplácela.

Ona sama se ve svých 71 letech rozhodla v roce 1954 znovu vstoupit do světa módy. Vrátila se do Paříže a představila proslulý kostýmek, který se skládal z krátkého saka a sukně po kolena. Měla velký úspěch a její modely nosily například Audrey Hebpurnová, Grace Kellyová nebo Jackie Kennedyová.

Ačkoli se stala znovu slavnou, štěstí ji míjelo. Žila sama a víc než kdy předtím byla závislá na své večerní dávce morfinu. Zemřela ve svých pokojích v hotelu Ritz 11. ledna 1971. Její pokojská zaznamenala poslední slova královny módy: „Tak takhle se umírá.“