Hlavní obsah
Okolí Plzně nabízí několik vhodných míst k tréninku, například starou lávku přes Radbuzu u obce Vstiš. Foto: Petr Hloušek, Právo

Záchrana z vrtulníku aneb Jak vypadá cvičení integrovaného záchranného systému

Za rachotu dosedá na plochu letiště vrtulník ve vojenských barvách, jenž přilétl z domovské základny. Na zemi ale moc nepobude. Na jeho palubě se při nácviku záchranných operací vystřídají vojáci, hasiči a záchranáři. A mezi nimi jeden novinář coby figurant.

Okolí Plzně nabízí několik vhodných míst k tréninku, například starou lávku přes Radbuzu u obce Vstiš. Foto: Petr Hloušek, Právo
Záchrana z vrtulníku aneb Jak vypadá cvičení integrovaného záchranného systému

„Máme 11.15, ve 12.30 bychom měli začít létat. Stačí ti to na přípravu?“ podívá se major Petr Šafařík na praporčíka Iva Vavřinu.

„Stačí,“ přikývne muž, jenž většinu času nepustí z ruky tabulku s rozpisem dnešního výcviku.

„Tak vás tady všechny vítám,“ obrátí se major Šafařík ke kruhu třiceti lidí, kteří se shromáždili v hangáru na letišti v Plzni-Líních. Areál ve vlastnictví ministerstva obrany je sídlem letecké záchranné služby, kterou odtud armáda zajišťuje pro Plzeňský a Karlovarský kraj, a využívá se i pro cvičení integrovaného záchranného systému.

Někteří muži na sobě mají vojensky zelené stejnokroje, jiní oblékli pestrobarevné uniformy s reflexními prvky. Skupinu tvoří kolegové Petra Šafaříka – piloti a záchranáři z 24. základny dopravního letectva v Praze-Kbelích, dále členové lezeckých skupin Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje, záchranáři z Národního parku Šumava a příslušníci Horské služby ČR.

„Aby bylo všem povinnostem učiněno zadost, cítíte se všichni schopni výcviku?“ ptá se major Šafařík, jenž je zároveň vedoucím cvičení. V hangáru by bylo slyšet spadnout špendlík, takže všichni jsou zřejmě připraveni.

Nevím, jestli dotaz mířil i na mě. Přihlásil jsem se totiž jako figurant, který bude hrát člověka v nouzi. Ostatně co by to bylo za cvičení, kdyby se profíci zachraňovali jen mezi sebou?

Praporčík Ivo Vavřina (uprostřed) seznamuje kolegy s rozpisem cvičení.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Praporčík Vavřina se s mým záměrem seznámil ještě před dopoledním brífinkem. „Fotograf není problém,“ sdělí po chvilce přemýšlení. „A figurant taky ne,“ dodá po zvážení všech bezpečnostních otázek.

Kolega fotograf jej poznámkou mířenou na mě „uklidnil“: „Když to nevyjde, máme v redakci další…“

Poletíme na Sokolu

„Zaměříme se na záchranu z nepřístupného terénu všemi možnými prostředky, jak jsme zvyklí,“ oznamuje major Šafařík v hangáru.

Původně se mělo trénovat na šumavském Špičáku, jenže sněžení a špatná viditelnost přiměly vedoucího už zrána akci přesunout na letiště.

Pomáhat zraněným, ztraceným nebo uvízlým lidem se dá skoro za každého počasí, avšak ne v případě, že jde o záchranu shora, tedy z vrtulníku.

Jsme vycvičeni k tomu, abychom mohli letět v mraku, tedy pouze podle přístrojů.
Petr Šafařík

Dnes bude v hlavní roli stroj PZL W3-A Sokol, který podle odborníků patří navzdory pověsti polského zboží k tomu nejlepšímu, co k nám naši severní sousedé v minulosti exportovali.

„Kvalifikoval jsem se i na větší mašiny, ale celou kariéru mám spojenou s ním. Tvrdím, že je to vrtulník perfektní konstrukce a pro mě srdcovka,“ svěřuje se Petr Šafařík, jenž na kbelské základně působí jako náčelník oddělení bojové přípravy 24. křídla. Mimo to je takzvaným display pilotem stroje W-3 A Sokol, což znamená oprávnění předvádět jej na leteckých přehlídkách.

Major Petr Šafařík je v kabině vrtulníku Sokol jako doma.

Foto: Petr Hloušek, Právo

„Základní parametry, podle kterých se jakákoli posádka rozhoduje o provedení nebo neprovedení letu, jsou dohlednost a spodní základna oblačnosti,“ vrací se k otázce počasí.

„Jsme vycvičeni k tomu, abychom za určitých podmínek mohli letět v mraku, tedy pouze podle přístrojů, ale na záchrannou operaci pochopitelně potřebuju vidět,“ vysvětluje. Minimum dohlednosti činí podle jeho slov 800 metrů. Když půjde někomu o život, je ochoten jít až na limit. Při výcviku je však na prvním místě bezpečnost. „Riskování by zbytku mančaftu nic nedalo,“ podotýká.

Do podvěsu, ať si to užije

Oblohu zakryly šedivé mraky, teplota na zemi se drží jen mírně nad nulou a déšť zřejmě přijde co nevidět. Létat se bude na letišti a v jeho okolí. Nabízí se skalní útvar poblíž hradu Radyně, dvě sila v blízkých obcích, lávka přes řeku a také střecha jedné budovy v areálu letiště. „Máte nějaké dotazy? Připomínky? Doplnění?“ vyzývá Petr Šafařík na konci brífinku.

Jeden z účastníků upozorní piloty, že silo ve Šlovicích má výstražná světla posunutá níže než dřív. Debatuje se také o frekvencích, na které se posádky vrtulníku mají naladit.

Atmosféru na závěr odlehčí jeden ze záchranářů: „Kdo by chtěl oběd, tak jedna porce segedínu je volná. Bude v jídelně,“ rozesměje přítomné včetně vedoucího cvičení. Ten se totiž dopoledne nechal slyšet, že dnešní oběd je jediné jídlo, které nemá rád…

Většina lidí se srotí kolem Iva Vavřiny, který podle rozpisu diktuje obsazení posádek. „Můj“ let přijde na řadu jako třetí.

„Figurant půjde v podvěsu, ať si to užije,“ prohlásí nadrotmistr Miroslav Drábek, zkušený instruktor záchranář, jenž se ode mě během následné akce skoro neodlepí.

„Tak se na to oblečte,“ poradí mi praporčík Vavřina, a já už tuším, co mě čeká. Budu se „houpat“ na laně pod vrtulníkem, a to minimálně 40 metrů nad zemí, pokud uvážíme bezpečnou výšku nad stromy v okolí letiště. Půjde o nácvik situace, kdy je třeba urychleně evakuovat lidi zasažené například povodněmi.

To jsou mimochodem nejsilnější momenty, které major Šafařík coby pilot vrtulníku v kariéře zažil. „Při bleskových povodních na Liberecku před deseti lety jsem se Sokolem odvisel nad vodou přibližně pět hodin letového času. Celý den jsme evakuovali lidi a končili až za tmy. Tehdy se v jednom okamžiku sešlo úplně všechno, co jsem do té doby zažil a natrénoval,“ vzpomíná.

Hasiči na palubě s vojáky

Sokol v „maskáčovém“ zbarvení a v takzvané transportní verzi přilétá ze základny v Praze-Kbelích během dopoledne. Oficiálně je nástrojem nepřetržité služby SAR (Search and Rescue – vyhledání a záchrana), primárně určené na pomoc posádkám havarovaných letounů. Jeho červeno-bílý sourozenec, jenž v Líních trvale slouží na záchrance, se od něj liší především množstvím zdravotnického vybavení a tím, že v případě ostrého zásahu je na jeho palubě vždy lékař a zdravotnický záchranář.

Armádní stroje ve službách letecké záchranky však můžete potkat pouze na jihu a západě Čech. V Praze, středních Čechách a Brně ji zajišťuje Policie ČR, ve zbytku země pak soukromé společnosti.

Než přijdu na řadu, dávám se do řeči s Petrem Poncarem, mluvčím Hasičského záchranného sboru Plzeňského kraje. „Výcvik s armádou děláme čtyřikrát do roka. Dvakrát na vodě, dvakrát v terénu,“ říká. Technická pomoc v podobě vojenského vrtulníku je podle něj třeba v případě, že zachraňované není možné transportovat po zemi. Ze skály, římsy nebo třeba torza budovy.

„Součástí sboru jsou čtyři lezecké skupiny, dvě z nich mají ještě nadstavbu jako letečtí záchranáři,“ vysvětluje. Pro případ společného zásahu s armádou je tedy nutné, aby si natrénovali slanění z vrtulníku.

K nácviku záchrany ze skály posloužila Ostrá hůrka u Starého Plzence.

Foto: Petr Hloušek, Právo

„V ostré akci už posádka musí být sehraná, proto musíme nasimulovat co nejvíc situací,“ připojuje se major Šafařík.

„Pokud při akci bereme na palubu hasiče, potřebujeme se s nimi znát, vědět, že to umějí a že náš vrtulník znají.“

Kdyby to řachlo

„Těžko na cvičišti, lehko na bojišti,“ dodává ke smyslu tréninku praporčík Vavřina, když mi donese žlutou helmu a horolezecký postroj, do kterého se nasoukám.

Utáhne mi popruhy a přidá doporučení, abych si pás v rozkroku trochu předsunul a povolil, než vrtulník „zabere“ za lano. To není jen rada vojáka figurantovi, ale hlavně chlapa chlapovi.

Pokud byste řachli, jsou zevnitř červené kliky. Je tam napsáno zatáhni a odstrč.
Miroslav Drábek

„Dnes budu na palubě jako odborný dozor, který má eliminovat nedostatky,“ říká Ivo Vavřina, jenž na základně ve Kbelích slouží dvanáct let. Co myslí těmi nedostatky?

„Špatně se založí slaňovací zařízení, někdo se nepřipoutá ke kotvicímu lanu, nemá dobře nachystaný nožní vak s lanem…“ vyjmenovává, ale pro uklidnění dodá, že žádné zranění při výcviku nepamatuje.

„Už vám někdo ukazoval nouzové odhozy dveří?“ přidá se k nám instruktor-záchranář Miroslav Drábek, už také nachystaný v plné polní. „Pokud byste řachli,“ nehledá žádné diplomatické fráze, „jsou zevnitř červené kliky. Je tam napsáno zatáhni a odstrč. Samozřejmě až se všechno doláme. Mašina spadne, několikrát se otočí, rozlámou se listy rotoru. Pak pryč od ní, pokud jste při vědomí.“

Jako při povodních

Věřím, že se bavíme o hypotetické situaci. „Ale štěstí přeje připraveným,“ dodá Ivo Vavřina a odvede mě na letištní plochu, kterou ze zatažené oblohy smáčejí první kapky.

Sokol se vrací z předchozího úkolu a jakmile dosedne, se skloněnými hlavami pod rotující vrtulí, tedy přesněji listy rotoru, míříme k otevřeným dveřím. Posadím se hned „za rohem“, takže jak stoupáme výš a pilot stroj občas nakloní, nabízí se mi ze dveří docela závratný výhled.

Vrtulník stoupá, autora reportáže (uprostřed) však brzy vysadí na střechu coby zachraňovaného.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Stačilo by se trochu vyklonit a… Naštěstí jsem za pomoci karabiny nakrátko připoutaný k Miroslavu Drábkovi, který je zase připnutý ke kotvicímu lanu na stropu kabiny. Abych v rachotu na palubě slyšel, co říká, musí mi křičet do ucha.

„V pořádku?“ ptá se nejprve. Přikývnu. „Na střechu vyskočíme spolu,“ oznamuje. Po krátkém letu se snášíme na plochou střechu dvoupatrové budovy. Nadrotmistr Drábek vykročí jako první. Poté, co se vzdálíme od stroje, pokyne pilotům v kabině, že je vše v pořádku.

Pilot provede ještě několik obletů a pokaždé se zastaví přibližně 20 metrů nad střechou, aby si ostatní členové posádky vyzkoušeli slanění z vrtulníku.

Pro zachraňované civilisty je pohyb šestitunového stroje nad jejich hlavami značně stresující.

Proud vzduchu od rotoru má takovou sílu, že i se zapřenýma nohama mám co dělat, abych zůstal stát. Obličej mi navíc bičuje vodní tříšť. Představuju si, jak se asi cítí lidé, kteří uvíznou na skále nebo třeba na vlastním domě při povodních.

Jak mi předtím přiznal major Šafařík, záchrana shora je nejzazší možností i proto, že pro civilisty je pohyb šestitunového stroje nad jejich hlavami značně stresující.

Měkké přistání

Dva ze tří záchranářů, kteří slanili, jsou znovu vytaženi pomocí palubního jeřábu do vrtulníku. Ten zbylý – nadrotmistr Jakub Javor – se připojuje k nám, a to doslova, protože teď si vyzkoušíme slibovaný let na podvěsu ve třech. Ten se používá v případě, že je třeba zachraňované jen popovézt na bezpečnější místo.

„Já se starám o pacienta, ty o vrtulník,“ udílí Miroslav Drábek pokyny svému méně zkušenému kolegovi. Pak mě znovu upozorní na záležitost s rozkrokem, a než se naděju, vznášíme se nad letištěm.

Připadám si jako na nějaké adrenalinové atrakci, což ještě podtrhuje psí počasí. Oběma pánům nicméně věřím, že všechny karabiny zajistili, jak měli, a jen se kochám výhledem.

V těsném spojení se dvěma záchranáři „poletuju“ nad letištěm.

Foto: Petr Hloušek, Právo

„Občas mu ukaž, že je všechno v pohodě,“ instruuje Miroslav Drábek kolegu, který následně vztyčeným palcem dává znamení posádce.

„Až budeme klesat, tak ho od sebe odstrčíme,“ vnímám další povel, který se týká mě. Těsně před vysazením na travnaté ploše letiště mě oba záchranáři jemně zhoupnou od sebe, aby se jako první zapřeli na zemi a já jen měkce dosedl.

Promáčeného, ale živého a zdravého, mě dobíhá major Šafařík, který můj let absolvoval jako instruktor a kontroloval pilota na vedlejším sedadle při takzvaném ročním periodickém přezkoušení z letových dovedností.

„Tak jste na vlastní kůži zažil se vším všudy povodně. Takhle to vypadá. Hrozné počasí, vítr, déšť, lidi jsou mokří, promrzlí a čekají na jedinou možnou záchranu.“

Miroslav Drábek na můj dotaz, jestli se nic nezadrhlo, konstatuje s profesionálním odstupem: „Všechno proběhlo normálně.“

Slyšel jsem od pilotů i záchranářů, že jim civilisté za jejich práci jen málokdy zpětně poděkují. Já jim tedy za bezpečnou záchranu děkuju. I když to bylo jen nanečisto.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků