Hlavní obsah
Vlastina Svátková Foto: Petr Weigel

Vlastina Kounická Svátková: Školy jsou mi k ničemu, můj titul nikoho nezajímá

Porodila tři syny. Napsala tři knihy. Ve dvou manželstvích vyvdala dvě příjmení. Pronikla do československého filmového světa. K tomu Vlastina Kounická Svátková (37) navrhuje šaty a šperky. Její recept na činorodost je prostý: „Naučte se říkat jasná ne.“

Vlastina Svátková Foto: Petr Weigel
Vlastina Kounická Svátková: Školy jsou mi k ničemu, můj titul nikoho nezajímá

První, čeho si na ní všimnete, bude její krásná tvář. Právě dokonalé rysy ji kdysi předurčily k dráze modelky. Snažila se prorazit, ovšem v dalekém Japonsku zjistila, že ji tahle branže vůbec nebaví. Táhlo ji to k filmu, herectví, a uspěla. Paradoxně v momentě, kdy jí došlo, že nemusí brát každou roli, kterou jí nabídnou.

Ztvárnila jich desítky, jen namátkou ve filmech Gangster Ka, Fair Play, Ženy v pokušení, Hodinu nevíš, v televizi ji diváci mohou vidět v seriálech Policie Modrava, První republika…

Zajímavé je, že svou první důležitou roli dostala v kultovním Jamesi Bondovi – v Casino Royale (2006). Před kamerou se potkala i s Danielem Craigem.

„Ani jsem s ním nemluvila. Byla jsem v tom filmu nepodstatné tři vteřiny. Zkusme se bavit o něčem opravdu důležitém. Třeba o tom, jak s mužem děláme ve školách přednášky o poruchách příjmu potravy,“ prosí mě.

Dobře. U dětí začneme, u těch vašich. Máte velkou rodinu, již řídí rozpis denních povinností, do něhož jsou zahrnutí všichni u vás doma. Děláte si pak u splněných úkolů třeba nějaké tečky?

Zase až tak moc si to nekomplikujeme. (smích) Manžel jednou přišel s nápadem, že by bylo fajn, aby se každý doma nějak zapojil a domluvili jsme se na nějakých jednoduchých pravidlech.

Celý tento systém vznikl proto, že je nás v jedné domácnosti hodně a dost často se tak očekávalo, že všechno budou dělat rodiče.

Kluci za mnou chodili a stěžovali si: Mami, nemám čisté ponožky! A já lítala jako hadr na holi a prala tři pračky denně. A to nežehlím, protože bych nedělala nic jiného.

Co k těm úkolům tedy patří?

Spravedlivě se střídáme u nádobí, když děti třikrát za den naloží a vyloží myčku, dochází jim, že to není žádná sranda. O své pokojíčky se kluci starají sami, ale vědí, že jednou za dva týdny jim zkontrolujeme jejich stav: prach, odpadky… A taky má každý svůj koš na prádlo a hlídá si, jestli má ještě co na sebe, vypere si a prádlo také poskládá do skříně.

Prozradíte mi, co máte dneska podle rozpisu dělat vy?

Zrovna teď je vše jinak, než jsem si naplánovala, protože nejmenší syn má horečku, takže jsem všechny schůzky zrušila a jela s ním ráno k doktorce. Snídala jsem, až když usnul, kolem jedné hodiny odpoledne, ale zase bylo fajn, že jsem si stihla vyčistit zuby.

V podvečer se o syna postará manžel, protože musím na rodičák. Ale pokud se ptáte na úklid, dnes nemám ani nádobí, ani neperu. Dnes budu dělat všechno proto, aby bylo synovi lépe.

Říkala jste, že řád vnesl do rodiny váš druhý manžel. Snáší ho dobře?

Muž to celé vymyslel, takže se samozřejmě zapojuje. Naštěstí je manuálně zručný, umí všechno opravit, navrtat, a to, co neumí, je schopen se naučit. Takový muž je k nezaplacení, protože nemusíme na každou opravu volat odborníka, který většinou může tak za půl roku.

Jako dítě musel naštěstí pomáhat rodičům. Proto ví, co a jak. Jako děti bojujeme proti těmto povinnostem a pravidlům, ale v dospělosti se nám nesmírně hodí, když se umíme postarat sami o sebe…

Manžel se ještě stará i o zahradu. A umí vařit. Takže je to on, kdo u nás častěji dělá večeře, baví ho to.

Ve filmu Můj příběh si agresora zahrál Saša Rašilov, Vlastina pak týranou baletku…

Foto: Falcon

Tak to jste našla životní štěstí, řeknu vám. O jeho hledání je také nový film Můj příběh inspirovaný skutečnými událostmi. Hlavní postavu, týranou ženu, baletku, hrajete právě vy. Zvládáte nějaké baletní kroky?

Už vám mohu říci, že jsem se některé naučila. Musela jsem před natáčením absolvovat baletní přípravu. A to mě balet nikdy nelákal, takže jsem neměla ani tušení, jak stát a držet správně ramena…

Dělala jsem vše, co mi říkali, intuitivně. Mně se zdálo, že je to ladné a hezké, ale podle zkušených baletek to bylo úplně blbě…

Při natáčení mi pomáhalo také to, že producentka filmu Pavla Krečmerová dělala v mládí profesionálně gymnastiku, takže neustále stála někde opodál a kontrolovala každý můj pohyb. Na těžké taneční choreografie jsem měla samozřejmě dublérky, což ve filmu nijak nepoznáte.

Vaše filmová baletka v sobě ovšem nenese romantický příběh. Čelí domácímu násilí, nevěří si. Znáte skutečnou Elisabetu, ženu, kterou hrajete?

Bohužel ne, i když jsem o to hodně stála a usilovala. Tyto zkušenosti ji natolik poznamenaly, že si je nechce připomínat. Jediné, co vím od Zory Castillo, autorky knihy, podle níž film vznikl, je, že žije spokojeně s novým mužem a adoptovanou holčičkou mimo Čechy.

Z filmu Můj příběh

Foto: Falcon

Vím, že jste něco podobného v minulosti zažívala i sama. Chtěla jste tu roli vůbec vzít? Přece jen se vracíte k něčemu, co může ještě bolet.

Nic tak šíleného jako tato postava jsem naštěstí nezažila, ale určité podobné rysy v tom mém vztahu byly. Naštěstí je to tak dávno, že je vnímám s odstupem a nadhledem.

Nemám v duši žádné nezhojené rány ani momenty, které nejdou odpustit. O to víc mě láká každou svou životní zkušenost přetavit do autentického díla, jako jsou film, kniha nebo přednáška.

V tomto směru jste opravdu aktivní. Veřejně se mluvit nebojíte.

Nic nemůže ostatní inspirovat víc než člověk, který před nimi stojí a mluví o něčem, co je jim blízké, mluví tak, že jim rozumí a oni rozumějí jemu. A navíc je dnes spokojený a šťastný, takže dává naději, že možné je vše a zázraky se dějí, když jim to dovolíme.

Podle vaší češtiny bych nepoznala, že jste Slovenka z Myjavy. Vaše máma je Slovenka, táta pocházel z Moravy. Mluvil na vás každý svou mateřštinou?

Ano, každý tou svou rodnou řečí. A do tohohle výčtu přidejte obě babičky a dědy na Moravě. Na Myjavě je jinak hodně tvrdé nářečí. Když jsem pak začala studovat v Bratislavě, moje slovenština se trochu změkčila, ale východní Slovensko to pořád není. (směje se)

Každopádně je velká výhoda, že jsem schopna stoprocentně mluvit, psát, vnímat a pracovat v obou jazycích, mám tak víc příležitostí pracovat tady i tam.

S druhým manželem Jiřím Kounickým

Foto: archív Vlastiny Svátkové

Říkáte, že když se rozčílíte, vaše čeština se zcela mění. To mám chápat jak?

Začne být cítit přízvuk. Mluvím tak, že poznáte, že nejsem Češka, zřejmě. I když já nevím, říkají to ostatní. Ale už jsem to dlouho od nikoho neslyšela, až tak moc se nerozčiluju.

V Casinu Royale jste chtěla otrávit Jamese Bonda. Byla to opravdu první role? Četla jsem, že ta první na vás čekala v Japonsku.

Pravda je někde uprostřed. (směje se) V Japonsku jsem byla asi měsíc jako modelka, zažila tam silné zemětřesení, jezdila po Tokiu sama metrem, což je velmi zajímavá zkušenost…

Ale modelku jsem bytostně nechtěla dělat, takže jsem dělala všechno proto, aby mě poslali zpátky domů.

Počkejte. Proč jste tedy vůbec jela do Asie?

Byla jsem spíš přesvědčená, že musím a mám být tou modelkou. V Japonsku jsem ovšem šťastná nebyla. I když jsem tam zažila své první filmování. Vybrali si mě tam na natáčení takového krátkého filmu. Ani jsem ho neviděla. Proto ten první opravdový, velký, celovečerní film byl pro mě až Casino Royale.

Vedle herectví se věnuje módnímu návrhářství a šperkařství.

Foto: archív Vlastiny Svátkové

Co se týče hereckého vzdělání, je na vašem účtu velká nula (žádná konzervatoř, DAMU, JAMU…). Je to výhoda?

Taky jsem se často jako nula cítila. A právě proto jsem nakonec herečkou. Protože jsem vstupovala do nepříjemných situací, setkávala se s nedůvěrou, s posměchem, s pocitem, že jsem něco míň než ti, co herectví studovali.

Tisíckrát jsem to chtěla vzdát a nikdy mě to nepustilo. Zasáhla vyšší moc a já dostala hezkou práci, hezkou roli, možnost a šanci.

Brala jste všechny nabídky?

Brala. Tehdy jsem se ještě neuměla bránit, nechala jsem se ponižovat a shazovat. Neuměla jsem říct NE. Nedovolila jsem si odmítnout práci, protože jsem měla strach, že už žádná nepřijde.

Až nedávno mi docvaklo, že mě ta práce takhle nebaví, nedělá mi radost a jsem připravena definitivně odejít. S takovým přesvědčením se mi mnohem jednodušeji říkalo NE a bez problémů jsem dokázala odmítnout deset rolí za sebou.

Zavolal vám pak ještě někdo?

V ten moment se všechno změnilo. Práce naopak přibylo, ale jen takové, kterou chci dělat a která mi dává smysl. Nepotřebuju být všude. Baví mě i jiné věci, takže na této profesi nejsem závislá, tudíž mám najednou volnější, nezávislejší pocit a je to snad poprvé, co mě to herectví fakt začalo bavit.

Na Slovensku jste vystudovala učitelství 1. stupně a mediální komunikaci. V Bratislavě a Trnavě. To už jste ale žila v Praze. Vážně jste denně dojížděla zpět na Slovensko?

Když mi bylo tak jednadvacet, dvaadvacet, jezdila jsem takto autem takzvaně na otočku. Měla jsem pocit, že zvládnu všechno, respektive že musím všechno zvládnout. Takže jsem se hnala jako blázen za kariérou, uznáním a vůbec nevnímala, po čem doopravdy toužím a co potřebuju. Byla jsem mladá a nezkušená.

Než jsem zůstala natrvalo v Praze, studovala jsem obě vysoké školy najednou, z čehož pedagogickou fakultu jsem měla jako denní magisterské studium.

S manželem vychovávají tři syny.

Foto: archív Vlastiny Svátkové

To se dalo zvládnout?

Když jsem se rozhodla, že kvůli práci redaktorky zůstanu v Praze, nastoupila jsem na obou školách na externí studium a obě nakonec s odřenýma ušima dodělala. Dnes bych to už takhle nedělala. Ty školy jsou mi k ničemu a můj titul nikoho nezajímá. Nedávám si ho ani do dokladů.

Po příchodu do Prahy jste byla redaktorkou v ženských časopisech. Psala jste o kosmetice, sem tam udělala nějaký rozhovor. Zaujal vás některý zpovídaný?

Já byla tehdy extrémně nadšená redaktorka. Jak jsem neměla žádnou novinářskou zkušenost, dokázala jsem být příjemná, milá, kontaktní a lidé mi odpustili všechno.

Vzpomínám si třeba na zpěvačku Geri Halliwelovou (členka skupiny Spice Girls – pozn. red.), která se se mnou jako jedinou vyfotila, i když jsme měli jako novináři zakázáno se k ní přiblížit. Přátelím se také stále s Davidem Krausem, s nímž jsem se setkala při jednom z rozhovorů.

Vrátíme se k herectví. Tedy spíš k recitaci. S tou jste začala na střední škole, na myjavských pohřbech. To byla brigáda, či příprava na vaši současnou profesi?

(směje se) Je to mnohem, mnohem prostší. Když jsem byla na gymnáziu, přišel do naší třídy pán z úřadu zeptat se, jestli by náhodou někdo neměl zájem o podobnou brigádu. Okamžitě jsem se přihlásila. Byla jsem jediná! Nechápu to dodnes. (směje se)

Ulila jsem se ze školy, dostala zaplaceno, tehdy to bylo asi čtyři sta až pět set korun za pohřeb, což byly vůbec moje první peníze v životě. Ještě k tomu to byla pro mě obrovská škola empatie. Stála jsem vzadu u rakve, hrobníci nebožtíka upravovali, česali, říkali si u toho blbé vtipy, občas mě i rozesmáli a pak zazvonil gong a já předstoupila do plného sálu pozůstalých.

Co jste dělala?

Musela jsem citlivě, procítěně a empaticky přečíst báseň, kterou jsem si sama vybrala. Pamatuju si jenom jednu, o ptáčkovi…

Verše jste si nepsala, ale za to jste už napsala tři knihy. Jak se prodávají? Psalo se, že šlo o vaši psychoterapii.

Nešlo o psychoterapii, podobné věci bych na veřejnosti neventilovala. Šlo o sdílení životních zkušeností: s humorem, s nadhledem, upřímně, pravdivě. Prostě tak, aby se v tom mnoho lidí našlo a třeba se jim ulevilo, že to neprožívají jenom oni, že podobné stavy a pocity nejsou ojedinělé.

Je přece úleva, když zjistíte, že na této planetě existuje někdo, kdo vám rozumí. Kdo vás chápe, protože si prožil to co vy.

Třetí knihu s názvem Prostor pro duši jste si vydala na vlastní náklady. Neprodělala jste?

Neprodělala. Zpočátku mi to někteří vymlouvali s tím, že se kniha nebude prodávat a skončí ve výprodeji. Ale i když nebyla v knihkupectví, stal se z ní bestseller a prodala jsem už skoro dvacet tisíc výtisků. Každou knihu také osobně podepisuji a píšu do ní věnování. Každou knihu doma balím a posílám.

To bych tedy dvacettisíckrát vážně dělat nechtěla.

(směje se) Byl to masakr. O Vánocích jsem podepisovala pět set knih denně tři týdny v kuse. Byla jsem za to ovšem vděčná. Byla jsem ráda, že jsem neuvěřila všem těm kritickým hlasům, ale věřila sobě. Ta kniha je zázrak. Neesoterická, drsná, syrová, plna lásky i smutku. Denně mi chodí nádherné reakce, které mě dojímají k slzám.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků