Vladimír Kratina: Stýskáním po starých časech naštěstí netrpím

No, nová role... K tomu se váže historka. Ten film se totiž točil dvakrát, takže já už v něm jednou hrál. Nevím, co se s ním potom stalo, asi ho ta parta nedala dohromady, ale po roce nebo dvou se mi ozvala parta jiná. Hodně lidí přeobsadili, ale Karla Rodena a mě tam nechali. Natočili jsme to s režisérem Robertem Sedláčkem celé znovu.

Kvůli covidu a dalším situacím se však i tahle premiéra odkládala. Film je skládačka, napínavý thriller. Jde v něm o muže, který se před lety zapletl do vraždy a pak emigroval.

Po dvaceti letech v Americe se vrátil do Čech a dostal se do rozhlasového studia, kde o těch událostech začal vyprávět. Já jako policajt to uslyším v rádiu a povídám: „Hergot, vždyť na téhle vraždě jsem kdysi dělal!“ Jenže ta vražda má být druhý den promlčená...

Ano, hrál jsem je mockrát. Jsou to dobré role, ale jako kluk jsem policajtem být nechtěl. Zato teď by mě nějaký ten Maigret před kamerou bavil.

Jako kluk jsem chtěl být nikoli pilot, ale letecký mechanik. To mě zajímalo. Možná to souvisí s tím, že můj tatínek byl mašinfíra, strojvedoucí, na trati Beroun-Rakovník. Jezdil tam ještě s parní mašinkou a občas mě na ni vzal s sebou. Ve stanicích jsem se ale musel schovávat, aby mě ostatní neviděli.

Tatínek jezdil na páře a my jako rodina bydleli v malém pronajatém domečku u Křivoklátu. Babička, maminka mé maminky, měla svou další dceru v Praze, ve Vršovicích, a syna v Olomouci, potom v Brně. Tedy ve velkých městech. Měli hezké městské byty s koupelnami a se vším komfortem.

Jen naše rodina se koupala jednou týdně v neckách a záchod jsme měli na hnojišti. (směje se)

Babička jako správná tchyně vedla řeči do mého táty tak dlouho, až se táta vzepjal. Když dělali v Ostravě nábor do depa, šel tam. Udělal si kurz na elektrickou mašinu a začal jezdit v Ostravě. To mi bylo dvanáct. No a za rok a půl táta umřel.

Vyrostl v lese na Křivoklátě. Když přišel z práce, vzal pilu a sekeru a šel dělat do lesa. Chodil na houby, byl rychtářem baráčníků, hrál ochotnické divadlo.

V Ostravě-Porubě jsme dostali krásný třípokojový byt se vším komfortem, a babička byla ráda. Jenže táta přišel z práce a sedl si k televizi. Dodneška si myslím, že k jeho smrti přispěla změna životního stylu.

Nevím, jak brácha, ten byl o tři roky mladší, ale pro mě to stěhování bylo ideální. Do dvanácti jsem běhal po lesích na Křivoklátu a s prakem jsme s bráchou lovili bažanty. Ale v Ostravě, tam byly jiné možnosti!

Začal jsem hrát bigbít, vydávali jsme časopis, a mnoho dalšího, takže mě to vlastně vyhovovalo. Přibyla řada věcí, co šlo dělat a co by na vesnici nešlo.

Nedoučil jsem se. Odmaturoval jsem na podzim, za patnáct, s reparátem z fyziky. Tedy dost neslavně. A nevěděl jsem, co dál. Inženýr? Právník? Doktor? Nic z toho nebylo pro mě. Takže jsem nastoupil po maturitě na nástavbový dvouletý obor - fotograf.

Mezitím jsem se ale přihlásil na DAMU a oni mě vzali. Takže jsem na fotografovi strávil jen půl roku. A pak jsem šel rovnou na brigádu do Vítkovic k martinské peci, kde se daly vydělat peníze.

Dostal jsem se tam, jak někdy žertem říkám, z ulice a z leknutí. V ročníku jsem byl s Táňou Medveckou nebo Honzou Hartlem, a to byly děti, který od tří let chodily do různých dramatických kroužků v Praze. Recitovaly, hrály v různých dramatických kroužcích a byly divadlem velmi postižený.

Já oproti nim byl poměrně čistý a nepopsaný list papíru. Takže mě škola bavila, protože pro mě bylo všechno nové.

No, když někdy sedíme v šatně Činoherního klubu před představením s kolegy, je sedm hodin večer a od půl osmé máme hrát, tak všichni bědujeme, jak se nám nechce. A co jsme si to vybrali za práci. „Kluci, to už je pryč, to se rozhodovalo kdysi dávno. Teď už z nás bankéři nebudou. Budeme to muset vydržet,“ žertuju v těch chvílích.

Že bych si někdy, vědomě, během těch padesáti let, co hraju, uvědomil, že být hercem je prostě terno, se nestalo. Dělám herectví rád, ale jako v každé práci i tady je hodně věcí rutinních. Nejsou moc zábavné. Ale pak, za odměnu, přijde něco, co mě fakt baví.

Asi žádný vrchol nemám. Věci se trochu posunuly. Vtrhnul sem marketing a další zvláštní disciplíny. Herectví je hodně na očích, ale na druhou stranu je dnes hercem kdekdo.

Jsem z generace, která herectví skutečně vystudovala se vším všudy, a vím, že stěžejní pro ni je divadlo. To dělám celý život na dost vysoké úrovni. Natočit film není mezník, je to práce, a důležité role jsou stále jen ty nové.

No, ženy jsem hrát nemohl. Ale vážně, nikdy mě nenapadlo, že bych byl nějak omezen či zaškatulkován. Ano, hrál jsem chlapy, ale byli různí. A na divadle ještě víc.

V každé roli se začíná úplně z nuly, takže vlastně každá. Měl jsem štěstí, že jsem hrál v menších divadlech. Rok jsem byl v Hradci Králové, pak chvilku ve studiu v Ústí nad Labem a osm let v Ypsilonce. A pak už jen v Činoherním klubu.

Hostoval jsem i v Národním, ale v těch malých divadlech je to naštěstí trochu jinak. Někdy se v angažmá může stát, že po herci chtějí, aby na jevišti visel za nohy hlavou dolů, čvachtal se ve vodě a při tom něco vykřikoval do mikrofonu. To se dnes děje docela často. Já bych to asi nesnesl. Často je to opravdu šílená a bezduchá avantgarda. Lartpourlartismus.

Oni si myslí, že je to nové, ale to už dělala avantgarda před sto dvaceti lety. Podobných uměleckých snobáren jsem byl naštěstí ušetřen. Ono se to v poslední době děje třeba i v Národním divadle, a diváci se pak na představení velmi diví.

Kolegové, co jsou v angažmá, v takovém kusu musí se sebezapřením vystupovat. Nebo sami sebe přesvědčí, že je to vlastně dobré, protože něco, čemu nevěříte, se dělá blbě. To já nikdy nemusel.

Začnu oklikou. Můj úhlavní kamarád, scenárista Jirka Křižan, často chodil k Václavu Havlovi, který bydlel kousek ode mě, na nábřeží. Byli jedno tělo, jedna duše. A já byl často u toho, a třeba i v Občanském fóru, Laterně magice. Zažili jsme toho spolu hodně.

Třeba se stalo, že Jura přiběhl, že rychle potřebují ušít nové obleky, protože Vašík Havel bude skládat prezidentskou přísahu. Zaktivoval jsem tedy Martina Svobodu, jehož tatínek byl šéf krejčoviny v Národním divadle. Obleky v rekordním čase ušili, ale Vašek si kalhoty nějak blbě vytáhl, takže je měl jak do vysoké vody.

Ale ony nebyly krátké! On si je jen moc vytáhl. A já zase jen organizoval jejich rychlé ušití. Politiku jsem po listopadu, tak jako hodně lidí, dost sledoval. Do schránky mi chodily dvoje noviny. Po nějaké době jsem s tím zase přestal.

Až před pár lety za mnou přišli členové zastupitelstva z Prahy 2, kde bydlím, jestli bych nechtěl kandidovat na senátora. Chvíli jsem o tom přemýšlel a pak jsem se rozhodl, že kandidovat budu.

Spíš ano. Tehdy jsem do toho šel pod heslem bránit se mocižroutům. Být konzervativní je v pořádku. Stýskáním po starých časech ale rozhodně netrpím, i když někteří z mých kolegů ano. Zdá se, že jim chybí povinnost chodit na prvního máje s vlajkou.

Ano, to bylo za totáče. Byl jsem v prváku na DAMU a v květnu byly oslavy. Se spolužákem Ivanem Pokorným jsme navštívili Makarskou vinárnu, tam jsme vypili jedenáct lahviček kašteletu. Ne sami! Hostili jsme kdekoho. Hlavně dámy.

Domů jsme šli přes Karlův most, trochu poprchávalo. Na našem školním divadle byla výzdoba ke květnovým událostem. Jedna vlajka ležela na zemi. Rudá. Nikoli státní. Byl jsem trochu opilý, a tak jsem ji sroloval. A že si ji vezmu na kolej. Jenže mě viděli policajti.

Ještě na poslední chvíli jsem se ji snažil zahodit, ale marně. Na to byl paragraf 202 - výtržnictví, a osmnáct měsíců natvrdo. Tři dny jsem strávil v Konviktské a pak mě odvezli na Ruzyň, kde mi dali hnědé tepláčky.

Blbě. Ale člověk si zvykne na všechno. Čtrnáct dní jsem tam trčel bez jakékoli informace, co se mnou bude. Pak přijela advokátka ex offo, podle jména Jugoslávka. Ta začala pracovat na tom, aby mě okamžitě pustili. Což se po dvou měsících podařilo.

Díky zárukám ze školy, na nichž měl podíl můj profesor Ota Sklenčka, došlo k zastavení trestního stíhání. A já dostal milost prezidenta republiky, pana Ludvíka Svobody. Pár let jsem měl dokonce ten papír někde schovaný.

Jsem v kalupu. Zkouším v Činoheráku nové nastudování klasické hry Kočka na rozpálené plechové střeše. Trochu jsme to Tennessee Williamsovi přepsali. Točím i seriál, pak jedu na zájezd, další den zkouška a pak zase seriál. A takhle pořád dokola.

Do toho se musím naučit docela dost hutné monology z té nové hry. Někdy to jde ztuha.

Tak zlé to není, ale nějak se živit musím. Nejstarší dcera žije s rodinou ve Francii, viděl jsem je po roce a půl, kvůli covidu. Druhá dcera v pořadí je tady v Praze a už má taky prcka, s tou se vídám častěji.

Nejmladší, Sofince je devatenáct. Tam ještě dědeček nejsem. Rodina mou práci chápe a jsou období, kdy jsem doma víc než teď. Jenže to se zase obvykle učím texty, a i když máme velký byt, pořád vypínám manželce rádio, abych se mohl lépe soustředit.