Vincent Navrátil: Co si člověk neudělá sám, to nemá

S pár kamarády jsme založili produkční firmu Koko Production (je pojmenovaná po mém psím společníkovi samojedovi) a natočili jsme vlastní seriál s názvem Mužketýři.

Štáb sestává z absolventů FAMU a filmové školy v Písku, máme kameramanský, scenáristický a režijní tým. Chtěl jsem něco takového dělat celý život, korona mi v tom pomohla.

Nechceme s kolegy čekat doma na zadku a doufat, že zavolá Spielberg. Co si člověk neudělá sám, to nemá. Napsali jsme proto seriál o vlastních strastech. O lásce a přátelství v moderním světě.

Jsem primárně za režiséra a scenáristu. Herectví jsem se však nezbavil. V našem seriálu Mužketýři hraju jednu z hlavních rolí a musím se přiznat, že náročností to občas bylo na hranici s očistcem. Hrát a do toho režírovat jak ostatní, tak sám sebe, to je kolikrát nadlidský úkol. Proto se ve svých věcech v budoucnu raději herectví vyhnu a zůstanu pouze za kamerou, jako režisér.

Na herectví však nechci zanevřít. Chci nadále hrát pouze v rolích, kterým budu věřit a budu mít možnost dát jim něco navíc ze sebe. Nechci hrát postavy, u kterých je jedno, jestli je hraju já, nebo kdokoliv jiný.

Všichni jsme investovali zbytky svých peněz, kterých při zavřených divadlech máme všichni málo. Když točíte s malým rozpočtem, máte i málo lidí, tak pracujete na doraz. Doufám, že to za naše poslední peníze stálo. Nápady a elán nám zatím nechybějí.

Je láska generační záležitost? Je to nikdy nekončící téma bez ohledu na generace a společenské postavení. Samozřejmě že píšeme z pohledu svých životních zkušeností.

Naši vrstevníci těm trápením asi budou rozumět líp, ale i padesátníci procházejí rozchody a novými začátky. Mezi milostným trápením šedesátiletého a dvacetiletého není velký rozdíl.

Naprosto s tím souhlasím, ale na druhou stranu je důležité, aby mladá generace byla nespokojená s tím, co starší generace udělala a jak žila. Možná se to těm starším může jevit jako nevděčnost a nepokornost, ale jinak by společnost stagnovala.

Nemám ambice měnit to, co nastavila předchozí generace. Osobně bych však rád posunul to, jak Češi vnímají český film.

Dřív jsme byli pyšní na českou kinematografii. Témata i důvody vzniku filmů byly taky pestřejší a poctivější. V současné době se u filmu víc hledí na to, kdo v něm hraje, než jaký je. Mám pocit, že si kolikrát někteří filmaři řeknou: dáme tam někoho, kdo teď frčí, a líbivé téma, lidem to bude stačit.

A funguje jim to. Tak proč by něco měnili. My však chceme přijít s něčím novým, s něčím, o čem si tady myslí, že to tu nemůže fungovat, protože o to český divák nestojí. Myslím si však, že český divák je často silně podceňovaný.

Tam jsou nároky pořád vysoké a neustále stoupají. Proto mě divadelní herectví tak baví. A když se po mně chce, abych ze sebe vydal co nejvíc, dělám to tisíckrát zodpovědněji a poctivěji. Nestačí mi přijít do práce a vědět, že mi stačí se nějak autenticky zatvářit a odříkat repliku. Bohužel však po vás často nic jiného ani nechtějí.

O to vděčnější jsem byl za seriál Boží mlýny, který natočil Jan Hřebejk podle scénáře Janka Kroupy. Měl jsem to štěstí zahrát si vedle Martina Myšičky a Elišky Křenkové jednu ze tří hlavních rolí.

Jsme takoví tři Robinové Hoodové, kterým se nelíbí, jak spousta lumpů uniká spravedlnosti, a tak na ně líčí léčky a pasti, do kterých se nakonec chytí. Je to zároveň napínavé, vtipné a zábavné.

Šéf naší buňky, kterého představuje Martin Myšička, je zkušený kriminalista, jehož odstaví, protože se šťoural ve věcech, ve kterých neměl. Učí na fakultě a mě si vybral jako svého nejtalentovanějšího a nejkreativnějšího studenta. Té kreativity je třeba, protože se pomocí důmyslných převleků infiltrujeme mezi padouchy.

Měli jsme úžasného maskéra Zdeňka Kliku, umí neskutečné věci. V jednom díle třeba vystupuju jako albánský nájemný vrah: mám hustý plnovous, srostlé obočí, tmavou pleť.

Nepoznávali mě ani lidi ze štábu, se kterými jsem byl několik měsíců denně. Celý den jsem mohl jíst a pít jenom brčkem, kdybych otvíral pusu, tak bych tu masku poničil. Párkrát jsem byl i ženská.

Pan režisér Hřebejk mi pokaždé zavolal a řekl, že mám čtrnáct dnů na to, abych se něco naučil. Jeden díl jsem celý odmluvil francouzsky, jindy jsem si musel narychlo pořídit papíry na motorku a podobně. Při natáčení jsem pak na té motorce vezl po rozbláceném poli pana Lábuse, který seděl na motorce poprvé v životě a moc si to neužíval.

Jednou jsme se v plné rychlosti smykli a málem se katapultovali do bláta. Podařilo se mi to naštěstí vyrovnat a pana Lábuse jsem dovezl před kameru zdravého a živého. Repliku, kterou jsem měl říct, jsem ale ze sebe nedostal.

Nevím. Když jsem si četl scénář, uvažoval jsem, jak je šílené, že jsou lidi, o kterých se ví, že porušují zákony, ale dokážou se spravedlnosti vyhnout. Tenhle seriál ukazuje, kam až by strážci zákona museli zajít, aby na ně dosáhli. Vlastně by ty zákony museli taky porušovat. Je to tady ale pojaté v úsměvné a vtipné nadsázce.

To určitě ne, ale zároveň musím říct, že jsem za tu zkušenost vděčný. A vůbec se nedomnívám, že by se na to lidé neměli koukat. Když jsem začínal, byl jsem vděčný za každou roli. Jenže mě tam nic nehnalo k tomu, abych dělal víc, než dělám. Nikdo o to ani nestál.

Ještě donedávna mě v divadle nebavilo hrát. V pubertě jsem měl nabídku na roli Romea ve vinohradském divadle. Přišlo to v momentě, kdy jsem se dostal na školu do Anglie. Musel jsem si vybrat, zda letět studovat scenáristiku, nebo v Čechách hrát Romea.

Někomu to může u začínajícího herce připadat divné, ale rozhodl jsem se pro studium v Londýně. V tu dobu mě kamenné divadlo prostě tolik netáhlo. Radikálně se to změnilo, když jsem dostal šanci hrát v Ungeltu.

Vzniklo to tak, že jsem točil s panem režisérem Jiřím Svobodou televizní film Poslední cyklista. Měl tehdy v Ungeltu režírovat hru Skleněný strop s Jiřím Langmajerem a Táňou Dykovou – a přizval mě k tomu. Sice od toho potom odstoupil, převzal to pan režisér Vít Vencl, já tam však zůstal.

Prostor Ungeltu je nejpoctivější verze divadla, se kterou jsem se setkal, je tam vidět všechno. Divák vás má pod lupou. Je to jako filmové herectví a vy musíte dvě hodiny hrát na detail, investovat do toho všechno. To je pro mě velká motivace.

Za největší motivaci však považuji to, s jakým respektem spolu lidé v divadle Ungelt jednají. Cítím ho i já, a to jsem herecké ucho v moři legend. Byl to pro mě úplně šok.

Tím, že pocházím z herecké rodiny, nikdy jsem se vedle známých lidí necítil jako vedle někoho téměř nadpřirozeného. Byli to pro mě mámini a otčímovi přátelé z obýváku. Táňa Dyková je pro mě bezvadná kamarádka a skvělá máma. Jirka Langmajer správný chlap a absolutní profík.

Asi víte, že mě máma učila na konzervatoři. Což bylo peklo, protože se snažila všem ukázat, že nemám protekci. Byla ke mně nesrovnatelně přísnější a ostřejší. Ona je přitom ostrá a přísná na všechny. U mě se to už dostalo na hranici tyranie.

Po škole se to však úplně změnilo, najednou se z ní stal můj největší fanoušek. Teď to vypadá tak, že vlezu na jeviště a maminka by si nejraději stoupla a tleskala. Takže její hodnocení nemůžu brát jako objektivní soud.

Na mém posledním představení před lockdownem byl zrovna v Čechách můj – jak já mu ze srandy říkám – macech Martin Stropnický (velvyslanec ČR v Izraeli) a velmi mě pochválil. Toho jsem si vážil, protože vím, že to je člověk, který s lichotkami velmi šetří, a když už je řekne, tak to není ze slušnosti.

Navíc jsem ho jako malý několikrát viděl při práci režiséra a vím, že jeho laťka je hodně vysoko.

Hodně, i díky koronaviru. S kým jiným než s rodinou se teď můžete stýkat? Navíc bydlíme všichni blízko sebe. Pandemie má spoustu negativ, ale kdybych měl vyzdvihnout jedno pozitivum, tak posílení rodinného života.

Já o ní nemluvím jako o nevlastní sestře, všechny své sourozence považuji za vlastní. Musela, ale školy byly stejně zavřené, všude se vyučovalo distančně, takže to zase taková změna nebyla.

Mám celou zemi projetou. Obdivuju Izraelce za neuvěřitelnou uvědomělost a respekt k vlasti. To jim závidím. My jsme na svoji zemi hrdí, pouze když nám na ni někdo nadává. Nikdy nejsme hrdí sami o sobě.

Naposledy jsme tam s přítelkyní pobývali vloni v únoru a březnu. Pamatuji si, že jsme zrovna byli na jihu v poušti, když jsem poprvé četl, že se z Číny šíří nějaký virus. Říkal jsem si, že určitě média zase něco nafukují. Týden po našem návratu se všechno zavřelo tady i tam.

Kdepak, je experimentální bioložka, zrovna dokončuje magisterské studium. Je z Olomouce, potkali jsme se naprostou náhodou. Bude se ale za mnou stěhovat do Prahy. Projít testem mé rodiny, plné chaotických osobností s obřími egy, je náročná záležitost, ale ona to zvládla na jedničku. Nepamatuju si, že by máma měla s někým tak hezký vztah jako s mojí přítelkyní.

Ne, protože se spolupráce s rodinou trochu bojím. Všichni jsme tvrdohlaví, chceme mít vždycky poslední slovo. Brácha Cyril, který má hodně blízko k historii, psal scénář, ale já se držel stranou. Tři taktovky by jeden projekt neunesl.

Jsem ostražitý i proto, že jakmile se moje jméno přiblíží k máminu, hned se mluví o protekci. Už mi to ale začíná být jedno. Když má někdo tátu řezníka a dá se na stejné řemeslo, bylo by na hlavu, kdyby mu podsouvali, že je řezníkem z protekce.

Samozřejmě mě to štve, ale hysterický z toho nejsem, chápu, že to je pro média zajímavé. O to víc chci něco dokázat jako Vincent Navrátil.

Zemřel, když mi bylo osmnáct. Zrovna jsem vyšel z maturitní místnosti, zapnul si mobil a měl jsem tam zprávu, že táta zemřel. Hodně mě to, myslím, tenkrát změnilo.

Zatímco ostatní měli tendenci mě litovat, já jsem všechny kolem uklidňoval. Uvědomil jsem si, že člověk má mít radost z věcí, které zrovna má, a zítra mít nemusí. Smrt otce mě paradoxně udělala pozitivnějším člověkem.

Rodiče se rozvedli, když mi bylo sedm, ale nikdy jsem nepocítil trauma dítěte z rozvedené rodiny. Naše vztahy se nikdy nenarušily. Táta byl profesí stavař a velký sportovec, kdybych vyrůstal v čistě umělecké rodině, bylo by to asi na hlavu. Rodiče byli neuvěřitelně rozdílní. Otec naprostý flegmatik, máma superakční, takže se to neutralizovalo.

Za nejcennější ponaučení považuju, že herectví je řemeslo. I když si hodně herců myslí, že to je velké umění, u kterého se člověk musí trápit. Když chcete vyrobit skříň, musíte prostě znát postupy, jak se to dělá. Tak to je v každém řemesle.

Mezi mé oblíbené patří třeba Zapomenuté světlo. Českého lva za tento film si máma přebírala, když mě měla v břiše. Takže věřím, že je to vlastně trochu i můj Lev. (smích)

Doma jsme ale na její filmy nekoukali, protože je šíleně sebekritická. Když ale nebylo hlídání, tak jsem s ní jako malý musel na natáčení, takže poslední věc, co jsem chtěl, bylo přijít domů a koukat se na to, co dělala máma v práci.

Dneska jsme hráli domino a povídali si o životě. Babička žije skoro sto let, to je dost na to, aby člověk pochopil, co je v životě opravdu důležité. Když se jí na to zeptám, odpoví bez váhání: obklopit se dobrými lidmi a dělat jenom to, v co věřím a miluji. Všechno ostatní je pomíjivé. Tuhle radu jsem si vzal k srdci.