Hlavní obsah
Hana Vitásková Foto: Milan Malíček, Právo

Vedoucí chráněného bydlení Hana Vitásková: Ke své práci potřebuji srdce

Když se chce, (skoro) všechno jde. Vedoucí moderně pojatého chráněného bydlení pro klienty s mentálním handicapem v Litoměřicích Hana Vitásková je toho živým důkazem. Nestačí ovšem být jen dobrá manažerka a organizátorka, zároveň musí mít velkou empatii, trpělivost i schopnosti psychologa. A být stále ochotná rozdávat pozitivní energii. Lze tak náročnou práci oddělit od osobního života?

Hana Vitásková Foto: Milan Malíček, Právo
Vedoucí chráněného bydlení Hana Vitásková: Ke své práci potřebuji srdce

Upravený dům v centru města s nápisem Palačinkárna vypadá jako každý jiný. Jídelní lístek zaujme velkým výběrem a nízkými cenami. Vaří a obsluhují zde právě klienti chráněného bydlení – a můžu potvrdit, že skvěle. Není divu, že si sem místní brzy našli cestu. V hloubi domu, vyzdobeného obrázky dalších klientů, jsme zastihli i skupinku „modelářů“, tvořících velikonoční dekorace. Paní vedoucí, v jejíž režii se pohybuje 86 klientů a 50 zaměstnanců, je oslovuje křestními jmény a oni podle svých možností ochotně a s důvěrou reagují. Vše působí velmi pozitivně a přátelsky. V kanceláři sympatické dlouhovlásky mě pak ohromí výstavka sportovních ocenění.

„Centrum sociální pomoci v Litoměřicích, pod které spadáme, pořádá pravidelně krajské sportovní hry pro lidi s mentálním handicapem. Cílem není vyhrát, ale zúčastnit se a skamarádit, navázat nové vztahy. Vyhrávají všichni,“ vysvětluje pohotově. A dodává, že díky sponzorům se jedná o přitažlivou akci i pro veřejnost. Nechybí kino, divadlo, diskotéka…

Nakolik je váš typ zařízení u nás rozšířený?

Myšlenka, aby klienti pobývající v ústavech sociální péče mohli žít individuálně v chráněném bydlení, se u nás prosazuje teprve od roku 2007 s novým zákonem o sociálních službách. Vzorem byly Británie, Holandsko a další západní země, kde už měli v této oblasti zkušenosti. Já tehdy pracovala v domově sociální péče ve Skalici a ta možnost mě zaujala. Zdálo se mi zbytečné, aby lidé relativně samostatní žili v ústavním zařízení, které nesmějí sami opustit a kde o nich rozhodují jiní.

Sportovní hry, v nichž vyhrávají všichni.

Foto: archiv Hany Vitáskové

Takže když byla roku 2010 vyhlášena deinstitucionalizace sociálních služeb, přihlásili jsme se a začali s transformací. Vedle Skalice šlo o Domov na zámku Liběšice. Zásadní vliv měla podpora ze strany vedení společnosti Centra sociální pomoci v Litoměřicích v čele s ředitelem Jindřichem Vinklerem.

Co si může laik pod pojmem chráněné bydlení představit?

To je dobrá otázka, často se na nás totiž obrací veřejnost s dotazy, zda přijímáme i bezdomovce nebo seniory, kteří už nezvládají být sami. Nepřijímáme. Naše zařízení je věnováno opravdu jen lidem s mentálním handicapem. Jsme příspěvková organizace Ústeckého kraje. Část si hradí sami uživatelé, část pokryje jim přiznaný příspěvek na péči, zbytek dodává stát a zřizovatel formou dotací na provoz.

Jak u vás probíhá běžný život?

Máme dnes v pronájmu dvacet bytů a tři rodinné domy, v nichž žije 86 uživatelů. Po jednom, po dvou, po skupinkách, jak je pro koho nejvhodnější. Vzhledem k tomu, že nejsou zcela samostatní, docházíme k nim a podle potřeby asistujeme při jejich denním programu. Někteří se naučili sami vstávat a vypravit se do práce nebo na zájmovou činnost. Těm stačí ráno jen zavolat. K jiným je třeba dojet, připravit s nimi svačinu, pomoci je obléknout a vypravit. Zvládání hodin a pojem času je pro většinu velmi těžké. Řadu klientů navštěvujeme i víckrát za den.

Platí, že mentálně handicapovaní jsou takové věčné děti?

Ten pojem je přejatý z minulosti a nemám ho ráda. Naši klienti jsou dospělí fyzicky, sociálně i sexuálně, jen mají snížené rozumové schopnosti, nebylo jim naděleno jako nám. Všem už je víc než osmnáct let. Pravda je, že určité věci a pracovní postupy jim musíme zjednodušit a vysvětlovat jako dětem, ale jinak je jejich pohled na svět dospělý. Jejich život je stejně důležitý jako náš. Mají své problémy, které se mohou ve srovnání s našimi jevit jako malé, ale pro ně jsou velké. Některé jsou ovšem velmi podobné těm našim.

Můžete uvést konkrétní příklad?

Volala mi matka jedné klientky s otázkou, zda je pravda, že dcera trpí vážnou nemocí, že jí řekla, že má rakovinu. Odpověděla jsem, že je u lékaře a výsledek ještě nevím. Hned jsem si ho ale zjistila – o rakovinu se naštěstí nejednalo. Volala jsem tedy klientce, zda si uvědomuje, co mamince řekla, jak ji vystrašila. Ona reagovala: Hani, to bylo poprvé v životě, kdy maminka nenadávala, ale řekla, že mě má ráda. Má o mě strach a to mi dělá dobře. Víš, jak mi je hezky? Ty to svým dětem říkáš normálně, já se dočkala až teď. Toužila zkrátka po pozornosti a citu. Vysvětlila jsem jí, že se to takhle nedělá, určité věci se nedají vynutit…

Veselejší příběh byste neměla?

Třeba slečna Pavlína, která pro vás usmažila palačinky. Odmala žila v ústavech, nekomunikovala a nikdo nevěděl, zda to u nás zvládne. Riskli jsme to a úplně tu rozkvetla. Začala žít s partnerem, panem Pepou, uspořádali jsme jim zásnuby a už léta spolu bydlí. Zdá se, že jsou šťastní. Pana Martina našli u popelnic v děsivém stavu. Dnes je z něj náš dýdžej. Dalšímu klientovi se podařilo na jeho přání najít část rodiny, s níž se nadšeně stýká. To se stává často.

Slečna Pavlína (vpravo) nám za dohledu asistentky usmažila vynikající palačinky.

Foto: Milan Malíček, Právo

Otázka, kde je hranice, kam až máme vstupovat do jejich životů, a přitom je neomezovat, je křehká. Normy každého jsou nastavené trochu jinak, ale všichni se musí vejít do základních etických mantinelů. Setkávám se i s rodinou, která roky žila životem handicapovaného syna. U nás je mu teď dobře a jeho rodiče teprve v důchodovém věku zažívají pocit svobody. Často ho navštěvují, berou k sobě domů, ale například poprvé po třiceti letech jeli na dovolenou ve dvou.

Mění se míra samostatnosti vašich klientů a tím i vaší péče?

Ano, většinou k lepšímu. Když to stav dovolí, zkoušíme postupně rozvolňování vazeb. Nejsme zaopatřovací ústav. Měli bychom být taková zastávka na cestě životem pro ty, kteří si s ním nevědí rady. Pomůžeme jim nastavit určité možnosti: učíme je vařit, prát, žehlit, nakupovat, orientovat se ve veřejné dopravě, zvládat první pomoc, péči o své tělo, vyřizovat osobní záležitosti na úřadu nebo u lékaře. Nejčastějším problémem je hospodaření s penězi. Klienti si proto docházejí jednou týdně k opatrovníkovi pro peníze. Většina pochopí, že je musí rozdělit na potraviny, léky, drogerii…

Kdo se základní věci naučí a zvládá je, může bydlet úplně samostatně. Už v deseti případech byl klient schopný odejít a žije úspěšně na vlastní pěst nebo se vrátil do rodiny.

Je obtížné se k vám dostat?

Většina klientů přešla ze zmíněných dvou zařízení, část z psychiatrických léčeben, kde byli zvyklí na velmi přísný režim. Z naší volnosti byli někdy zpočátku bezradní nebo jí začali i zneužívat. Zpětná vazba byla, když mi za rok, po srovnání problémů, poděkovali, že mohou žít jako ostatní.

A přibývají uživatelé, přicházející z běžného života. Oslovují nás rodiče, kteří si uvědomují, že jednou nebudou a jejich děti by zůstaly bez pomoci. Proto chtějí, aby našly nový domov u nás a včas si na něj zvykly. O tom, zda k nám půjdou, rozhodují sami klienti plus jejich opatrovník. Musí souhlasit oba. Všem při vstupu přečteme naše pravidla. Mimo jiné, že klient bude spolupracovat s asistentem, bude mu zvedat telefony a informovat o svém programu. Zároveň mu nabídneme různé aktivity. A pokud to stav dovoluje, i zaměstnání. Bezcílné ležení na gauči a přepínání kanálů v televizi moc nepodporujeme.

V dřívějších ústavech byla sexualita „fuj“. Pacienti měli deprese a sex znali jen z pozorování zvířat. U nás je učíme, jak má muž přistupovat k ženě, dvořit se jí…

Jaký je rozdíl mezi lidmi, kteří přišli z ústavu, a těmi z rodiny?

Těžko se to srovnává. Začleňování do chráněného bydlení je životní zlom a dlouhodobý proces, který u každého probíhá jinak. U klientů z rodin je možná obtížnější sžívání s ostatními, přijmutí pravidel a hlavně faktu, že se třeba zpátky nevrátí. Máme tu rok mladíka, který si jen obtížně zvyká, že se musí podílet na chodu společné domácnosti: nakupovat, prát a střídat se v povinnostech. I on dostal nabídku aktivit: koně, palačinkárna, terapeutická dílna… Nakonec si vybral koně. V tom se zařadil, ale stále třeba nenosí účtenky z nákupů. Projevuje se tak určité sebevědomí těch, kdo přišli zvenku, a ještě se s tím plně nesmířili. A just jim to nedám, to jsou moje peníze!

Zmínila jste slečnu Pavlínu, jak často řešíte otázky sexuality a intimních vztahů?

Často. Naši klienti mají stejné city a touhy jako majoritní společnost, prožívají stejně bouřlivě lásku i sex. V ústavních zařízeních jim ale byly tyto city zakazovány nebo usměrňovány. Pacienti mívali deprese a stavy agresivity, sex znali jen z pozorování zvířat. U nás je učíme, jak má muž přistupovat k ženě, dvořit se jí, pozvat do kina. Když se dva zamilují a chtějí se setkávat, případně spolu bydlet, vyjdeme jim vstříc. Osamělým kupujeme pomůcky, aby i oni uspokojili své potřeby. Doháníme, co se opomnělo. A pozitivní posun je znát.

„Každému zájemci o práci zdůrazňuji, že se nedá dělat jen pro peníze. Měl by vnímat, že je o úctě k člověku a jeho svobodě. Vyzní to možná jako klišé, ale pokud to nemá v srdci, pokud necítí pochopení a toleranci, nevydrží tu.“

Foto: Milan Malíček, Právo

Složitější je situace, kdy chce mít klient partnerek víc. V běžné společnosti se model manželka a milenka praktikuje bohužel často a okolí to toleruje. Na naše uživatele se ale nahlíží, že by měli přesně dodržovat morálku, což mi přijde trochu falešné. Řešíme citlivě každý případ, vysvětlujeme… Morálka našich chráněnců je přitom mnohdy na vyšší úrovni než řady lidí venku. Konkrétně slečna Žaneta už dvakrát zachránila život. Sousedce a cizímu člověku na ulici – zavolala včas sanitku.

Jak jsou přijímáni vaši klienti okolím ve městě? A nehrozí jim nebezpečí zneužití?

Zpočátku jsme se báli, že si je vytipují nějací „šmejdi“ a pokusí se je zneužít, protože jsou bezelstní a lehce manipulovatelní. Ale naštěstí se nestalo, že by v našich bytech někdo podezřelý zvonil nebo jejich obyvatele ohrožoval. Je pravda, že v začátcích se část místní komunity soužití s mentálně slabšími jedinci obávala a chovala se nedůvěřivě. To téma bylo dlouho tabu a lidi nevěděli, jak reagovat, někteří měli strach z agresivity.

Ale časem se to změnilo, osobně jsem mockrát vysvětlovala, o jaké klienty se jedná a že se jich nemusí bát. Pomohla i naše palačinkárna. Dnešní reakce jsou pozitivní a vztahy sousedské. Obě skupiny se spolu dokonce přátelí, chlapi chodí fandit na hokej, ženy na střídačku pečou koláče a buchty.

To není běžné všude. Nedávno se v jednom městě proti podobnému soužití bouřili.

Řekla bych, že obyvatelé Litoměřic mají vysokou míru sociálního smýšlení. A městský úřad hodně spolupracuje se sociálními službami a vymýšlí programy pro zdravotně postižené. Navíc tu žije spousta lidí, kteří nás podporují. Díky nim se daří zaměstnávat klienty na běžném trhu práce.

Třeba pan Pavel pracuje v masně, naučil se dělat jitrnice, přenáší maso, podepisuje objednávky. Řada klientů dělá pomocné práce, zejména úklid v blízkých podnicích a panelových domech. Máme i uživatele pracující ve firmě Bufet.cz, kde normálně vaří. Obalovaný sýr, karbanátky, hranolky…

Touží chráněnci získat úplnou svobodu, když tu mají tak bezpečné zázemí?

Ne každý je přesvědčený, že naše zázemí je příjemné a bezpečné. Kolikrát si myslí, že to zvládnou sami a my jsme služba, kterou nepotřebují. Jsem ale už dost zkušená, abych poznala, kdo je skutečně připravený žít zcela samostatně, jen s pomocí opatrovníků. A ještě se nestalo, že by se někdo z těch, komu jsem doporučila odchod, vrátil. Mám i klientku, která připravená je, ale bojí se odejít, tak ji zatím nenutím. Nebo je tu uživatel, který požádal o odchod, jenže je zamilovaný do slečny, která potřebuje zůstat. A tak se situace řeší.

S agresivitou jste se opravdu nesetkali?

Jen výjimečně. Máme tu velmi silného muže, který ne vždy odhadne své možnosti a utrhl nechtěně dvířka u pračky nebo strhl zavírání u postele. Jiný klient začal vynechávat léky, tak jsem s ním zajela do léčebny, odkud přišel, a probrali jsme jeho zdravotní stav s paní doktorkou. Pochopil, že léky potřebuje. Nedávno si další, jinak velmi chytrý autista snížil dávku léků a dostal záchvat vzteku, při kterém vyházel svůj majetek do kontejneru. Podle slov odborníka nešlo ani o pochybení s léky, spíš o sinusoidu adaptace. Je to vážně náročný proces. A kdy končí? Já se v jednadvaceti přestěhovala z Mostu do Litoměřic – a teprve posledních pár let se z dovolené vracím „domů“ do Litoměřic. Dřív jsem říkala: Až přijedeme do Mostu. Totéž mají klienti.

Musíte být dobrá psycholožka.

Taková „Sally“. Ale kdybych to necítila srdcem, nemohla bych svoji práci dělat. Přestože se snažím oddělovat zaměstnání a klienty a osobní život, nejde to úplně. Vlastně kvůli nim jsem se začala dál vzdělávat, vystudovala speciální pedagogiku obor psychopedie, kurz pro specializované odborníky sociálních služeb atd. A také jsem začala jezdit s klienty o víkendech na kole. Při tom se vzájemně lépe poznáváme a obohacujeme. Mnozí už jsou rychlejší než já, a dokonce vyhrávají celostátní cyklistické soutěže. Stává se, že jsem vyčerpaná (nejen z jízdy na kole) – oni se usmějí a dodají mi energii. A nadhled.

Jednou z aktivit pro klienty chráněného bydlení byl i cyklovýlet.

Foto: archiv Hany Vitáskové

Kudy vůbec vedla vaše životní cesta, nemyslím jen z Mostu do Litoměřic?

Od první třídy jsem chtěla být učitelkou, proto jsem vystudovala pedagogiku, dějepis. Maminka říkala, že hlavně nesmím být vychovatelkou v dětském domově, protože bych si všechny děti přivedla domů. Ale stejně jsem šla tímhle směrem: roky jsem dělala terénní sociální pracovnici pro týrané a zneužívané děti, ženy a lidi s handicapem.

Pak jsem pracovala na krajském úřadě na oddělení sociálních služeb a dotkla se i náhradní rodinné péče. Až jsem objevila inzerát, že se hledá vedoucí do DSP Skalice. Bála jsem se, zda to zvládnu, měla jsem před očima nepěknou vzpomínku na sociální ústav na Měděnci, který jsem navštívila v rámci studia (později vyhořel a stal se předlohou filmu Requiem pro panenku). Naštěstí to bylo jiné. Dál to znáte…

Proč by ten, kdo pobral víc rozumu, měl ovládat ty, kterým nebylo tolik dáno? Proč jim nedat šanci, nenechat je žít jejich způsobem života?

Co říká vašemu nastavení rodina?

Jsme na jedné lodi. Mám čtyři sestry, z toho tři pracujeme v sociální sféře. Manžel má vysokoškolské vzdělání se zaměřením na obor zdravotně-sociální a dnes pracuje jako zdravotní sestra specialista na záchranné službě. Zná naše klienty a oni jeho, naše světy jsou propojené. Synové (30, 31) mají sociální cítění v krvi, ale profesi si zvolili jinou. Jeden je stavební inženýr, druhý programátor.

Rodina paní vedoucí má silné sociální cítění a respektuje její náročnou práci.

Foto: archiv Hany Vitáskové

Jaké vlastnosti žádáte od zaměstnanců?

Každému zájemci o práci zdůrazňuji, že se nedá dělat jen pro peníze. Měl by vnímat, že je o úctě k člověku a jeho svobodě. Proč by ten, kdo pobral víc rozumu, měl ovládat ty, kterým nebylo tolik dáno? Proč jim nedat šanci, nenechat je žít jejich způsobem života? Vyzní to možná jako klišé, ale pokud to nemá v srdci, pokud necítí pochopení a toleranci, nevydrží tu.

Zároveň každý zaměstnanec, včetně mne, potřebuje mít svůj osobní život. Zažila jsem, že klienti našli na internetu můj telefon a volali mi ve dne v noci, i o víkendech. Musela jsem jim vysvětlit, že pokud tu mám pro ně být, potřebuji si také někdy odpočinout a být spokojená. Dnes volají výjimečně. A já tu stejně bývám až do večera. Ale každou neděli přesně v poledne zasedám ke stolu se svou rodinou.

Kde tedy nabíráte energii?

Sportem. Kolečkové brusle, kolo, plavání, turistika… Také ráda čtu, hlavně esoterickou literaturu. A občas si vyložím karty. Však o mně klienti říkají, že jsem taková „čarodějnice“ – umím přijít v pravou chvíli na správné místo, kde mě nečekají, ale je mě potřeba.

Máte nesplněný sen?

V našem CSP jdeme osvícenou moderní cestou, hodně se nám podařilo, ale vždy je co vylepšovat. Potěšilo by mě, kdyby náš zřizovatel odkoupil ve městě pár bytů nebo dům, aby byla jistota, že klienti budou mít trvale kde bydlet. Se svým postižením potřebují jisté zázemí, rituály, sousedské vazby. Uvítala bych tu i stálého psychiatra nebo psychologa.

V soukromí se moc těším na vnoučata. A na cestování s manželem, tím si nejlíp vyčistím hlavu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků