Článek
Kupodivu sám na těle nic vytetovaného nenosí. „Ještě nepřišel důležitý moment, který by mě k tomu přiměl,“ vysvětluje.
Tetování obdivoval i Gauguin
Někomu se tetování „jen“ líbí, někdo bez něj nemůže být. „Můj kamarád z Brna, ředitel významné instituce, měl dětskou obrnu a postiženou půlku těla vnímal jako slabší. Cítil se nedokonalý. Teprve když si nechal tatérem „slabší“ polovinu potetovat, srovnal se sám se sebou,“ vypráví Martin Rychlík s tím, že sám po malém obrázku na ruce netouží.
Evropští cestovatelé si tetování Maorů v obličeji spojovali s divokostí a kanibalismem.
„Jako etnologa mě nejvíc zajímá Polynésie, konkrétně souostroví Markézy, možná kdybych tam pobýval delší čas… Ale nedokážu si představit, že bych někam přijel na chvilinku jako turista a ihned si nechal udělat tamního bůžka, k němuž nemám žádný vztah a nic o něm nevím.“
Že tetování není jen strojkem vytetované srdíčko, ale může být i uměleckým dílem, o tom svědčí třeba právě práce Polynésanů. „Markézská tetování obdivoval i malíř Paul Gauguin. Říkal, že nikdo neumí lépe zaplnit prázdnou kůži než Markézané.“
Etnolog Martin Rychlík tvrdí, že nejvíc ho zaujalo tetování Polynésanů.
Nejblíže k vlastnímu tetování byl Martin Rychlík zatím v Japonsku, původní japonské tetování horimono s draky a okrasnými kapry koi, plné barev, jej uchvátilo. „Byl jsem tam na studijním pobytu na Tokijské univerzitě. Sám v mnohamiliónovém městě, v zemi s velkou tetovací tradicí.“
Jenže dostat se k mistrům, kteří pracují tradiční metodou, není pro cizího člověka nic snadného. A běžně dostupné amerikanizované salóny, kde se tetují obyčejné obrázky, zase odborníka na tetování nezlákaly. S obrázky na těle je to v Japonsku vůbec složité, kvůli jejich spojení s jakuzou vás s nimi do některých podniků nemusejí vůbec pustit.
Z Maorů šel strach
Směs strachu a obdivu ostatně prochází celou historií tetování. Stejně tomu bylo, když se evropští cestovatelé poprvé setkali s novozélandskými Maory potetovanými v obličeji. „Byli vystrašení, šokovaní, uhranutí, zároveň se jim to líbilo. Spojovali si to s divokostí a kanibalismem.“
První zmínku o Maorech zaznamenal kapitán James Cook a vědec Joseph Banks. „Banks si tehdy do svého deníku poznamenal, že i když se mu všechny maorské spirály zdály na první pohled stejné, ve skutečnosti se neshodovala žádná dvě lícní tetování.“
Další badatelé objevili mnohem hlubší význam těchto vrypů, jež se dělaly dlátkem až dva milimetry do kůže a pak se obarvovaly. „Další misionáři a antropologové v tom zjistili rozsáhlou symboliku, konkrétní spirály se používaly i na smlouvy s Brity jako podpisy.“
Spousta manažerů shodí sako, mají potetovanou celou ruku, ale tetování v obličeji je i dnes zásadní čin.
Koneckonců i sám Martin Rychlík na setkání s Maory dodnes vzpomíná, i když to bylo jen přes televizní obrazovku. „Asi poprvé mě tetování zaujalo, když mi bylo deset a sledoval jsem v televizi novozélandský seriál Děti z Kouřové hory, kde byly Maorky s tetovanou bradou. Bylo to strašidelné, ale ta jinakost mě přitahovala asi už tehdy.“
Když pak na vysoké škole zvažoval téma své postupové práce, rozhodlo další setkání s původními obyvateli Nového Zélandu. „V antikvariátu jsem narazil na knížku K protinožcům II. od Josefa Kořenského, což byl první Čech, který vykonal cestu kolem světa. Popisuje v ní tetované Maory a zmiňuje i novozélandského malíře českého původu Bohumíra Gottfrieda Lindauera, který vytvořil koncem 19. století přes stovku pláten maorských pohlavárů.“
Nejsou to jen hezké obrázky
Maoři podepisující se svými spirálami jsou jedním z mnoha důkazů, že tetování nemělo zdaleka jen zkrášlovací smysl. Důkazů, že původní význam tetování byl zřejmě léčebný, přibývá. Nedávno nalezené mumie z Peru měly dvojí tetování, zdobné opičky na rukou a vytetované kroužky za krkem. „Složení pigmentů těch dvou tetování bylo odlišné, na ruce to byl obyčejný černý mour, ale v týlu se našly pozůstatky spálených rostlin, asi bylin.“ Svědčí o tom nejstarší důkaz tetování, mumie pastevce Ötziho z alpských hor stará 5300 let. Ötzi měl tečky a čárky v oblasti kloubů a bederní páteře a ty se shodovaly s místy, kde trpěl artritidou.
„Dnešní akupunkturista by aplikoval vpichy ve stejných bodech, kde měl Ötzi tetování. Zřejmě mu měly pomoci tišící a uzdravující prostředky, bylinky.“
Mumie si člověk nejčastěji spojuje s Egyptem, právě odtud pocházel před nalezením Ötziho v roce 1991 nejstarší důkaz o tetování. „Tetovaly se prakticky výhradně ženy, na rukou a břiše, ve svůdných partiích. Nejspíše to byly kurtizány, tanečnice, které zobrazením bůžka zábavy Bese na těle zvyšovaly zájem panovníka o své služby.“
Tetování a jizvení mělo i důležitý rituální smysl, když člověk dospíval, mělo zanechat vzpomínku.
Člověka hned napadne, jak to s tetováním bylo v jižnějších částech afrického kontinentu, kde je kůže tmavší. Tam už se tradiční barevné tetování pochopitelně téměř nevyskytuje a převládá tetování plastické, jizvení.
„Pokožka se nařízne, dovnitř se vnese hlína či rákosí a po sešití zůstanou na daném místě hluboké jizvy. Úmrtí bylo hodně, fungovalo to i jako test imunitní zdatnosti.“
Podle Martina Rychlíka mělo tetování i jizvení důležitý rituální smysl, třeba když člověk opouštěl dětství. Vyrážení zubů, obřízka nebo právě tetování mělo zanechat stopu, vzpomínku na prožitek. Zároveň člověka jizvení zkrášluje, třeba jizvy mezi prsy ženám dodávají na atraktivitě.
Možná nám to zní zvláštně, ale my v tom nejsme jiní. „Každé kultuře se líbí nějak měnit tělo k ideálu, třeba u nás se zase dívky činí hezčími náušnicemi. Tam je přece také nutný zákrok na těle.“
Musí to bolet
S propichováním uší jsme ovšem proti ostatním kulturám v bolesti někde jinde. Inuitky neboli Eskymačky si nechávaly tetovat čárky na bradu. Měly kostěné jehly a v nich nitě, které daly do směsi oleje a sazí a tím pak prošívaly kůži. „Podle jedné teorie byly dokonce ženy v arktických oblastech tetované proto, aby je při nočních přepadech útočníci odlišili od mužů, nezabili je, ale unesli.“
Drsnou praktikou bylo tetování jazyka na Havaji, jímž vdovy vyjadřovaly smutek nad ztrátou manžela.
Extrémním příkladem bolesti je pak tetování penisu a šourku, což bylo zvykem v Polynésii na Samoi, jako součást vytetovaných „legín“ od pasu až pod kolena. „Vzaly se hrabičky s hroty z mušlí a do nich se poťukávalo. O muže, který takové tetování neměl, žádná žena ani nezavadila.“ Podobně drsnou praktikou bylo tetování jazyka na Havaji, jímž vdovy vyjadřovaly smutek nad ztrátou manžela.
Horace Ridler, který se na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století rozhodl, že se bude živit v cirkuse jako zebří muž.
Příjemné nebylo ani tetování v antické Evropě, i když z úplně jiných důvodů. „Používalo se ke značení otroků, trestanců, pak i křesťanů, do Středomoří takové tetování pravděpodobně přišlo z Persie.“ U křesťanů má tetování vůbec zajímavou historii. Ze znamení hanby se postupem času stala jakási komunitní značka – ryby, křížky či pojmenování Krista na těle zvyšovaly soudržnost křesťanské obce.
Jak ovšem moc církve rostla, začala tetování potírat. „Považovala jej za prznění těla, dokonalého božího díla, později u čarodějnic za znamení ďáblovo.“ Snad jen cestovatelé si od dvanáctého a třináctého století nechávali ve Svaté zemi tetovat upomínku na své cesty, křížky a podobné symboly.
Tetovaní od hlavy až k patě
Evropa tak tetování znovu objevovala až se zámořskými objevy. Na starý kontinent totiž zase cestovali tetovaní domorodci, což byla pro místní obyvatele pořádná senzace. Maoři se procházeli po Vídni, Irokézové byli v Londýně u krále. Někteří Evropané vzali takovou inspiraci opravdu vážně, příkladem je zřejmě nejslavnější osobnost historie tetování, Velký Omi, člověk zebra.
Britský důstojník Horace Ridler se na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století rozhodl, že se bude živit v cirkuse jako „zebří muž“. „Už tehdy byli lidé jako cirkusové atrakce tetovaní téměř na celém těle, ale vesměs si nechávali čistý obličej. Tatér George Burchett v Londýně Ridlera napoprvé odmítl s tím, že člověka s potetovaným obličejem společnost zavrhne.“ Velký Omi se ovšem nenechal odradit a nakonec mu Burchett na těle propíchl asi půl miliardy dírek. Celý proces tetování zabral desítky hodin.
Pohnuté dvacáté století
Ani dnes nezůstává tetovaná tvář bez povšimnutí. „Spousta manažerů shodí sako, má třeba potetovanou celou ruku, ale tetovat obličej je opravdu zásadní čin. To platí pořád.“ I k takovému stavu tolerance se ovšem Evropa dostávala složitě. U nás byla za první republiky s tetováním spojována spodina, zloději a prostitutky. Československý poslanec Krejčí dokonce navrhoval, aby byli tetováni Romové a mohl tak být sledován jejich kočovný pohyb.
Druhá světová válka a tetování čísel Židům v Osvětimi jeho pověst na dlouho poškodily. „Dnes si lidé naopak nechávají vytetovat čísla zavražděných obětí, aby jejich památka žila dál,“ popisuje Martin Rychlík způsob, jakým se i takové znamení hanby může obrátit v něco pozitivního.
Vytetovat si můžete nechat i QR kód, na který namíříte fotoaparát mobilu a otevře se vám internetová stránka tetovaného člověka.
Tetování ovšem nepřál ani poválečný socialismus, odsunul jej na okraj společnosti, na vojnu a do kriminálu. Zajímavé dějiny tetování tím ovšem nekončí. „Dobře zmapováno je v někdejším Sovětském svazu, kde si třeba lidé v káznicích a gulazích nechávali na hruď vypíchat obraz Stalina. Věřili totiž, že se do něj popravčí četa neodváží střelit.“
To na Západě už v šedesátých a sedmdesátých letech přestává tetování šokovat, začíná se o ně zajímat střední třída, objevují se profesionální tatéři.
„V devadesátých letech zrychlily zájem o tetování celebrity, diváci se začali daleko více zajímat o vzhled, styl.“ Kopírovalo se zdobení Pamely Andersonové, Mike Tyson se nechal potetovat dokonce i v obličeji.
Přežívá díky turistům
Ani s novým tisíciletím se jeho historie nezastavila. Objevují se nové trendy. Vytetovat si můžete nechat i tzv. QR kód, na který namíříte fotoaparát mobilního telefonu a v mobilu se třeba otevře internetová stránka takto ozdobeného člověka. Zato v tradičních oblastech původní tetování upadá, z festivalů se stává folklórní záležitost.
Myslím, že k tetování už jsem asi vše podstatné řekl.
„Třeba Papuánci si navléknou čelenky, do nosu strčí kost z kasuára, tamního ptáka z tropických pralesů, ale jakmile show skončí, vezmou si zase tričko a pijí kolu. Na Borneu, kde žijí Dajakové, mívají místo tradičních růžic vytetovaného i Mickey Mouse.“
Alespoň na Markézách, kde tetování obdivoval Paul Gauguin, snad jeho zánik nehrozí. „Jezdí tam dnes spousta turistů a ti chtějí tradiční kulturu, průvodce v tetovaných kalhotách. Tatéři ovšem zároveň přejímají cizí vlivy: z Tahiti, Samoy, Fidži či Nového Zélandu.“
Bude tak vůbec Martin Rychlík vývoj tetování zaznamenávat i nadále? „Snažím se dělat jiné věci. Příští rok snad vyjde stejně koncipovaná kniha o dějinách vlasů, vousů a účesů. Rád bych napsal i knížku o maskách, špercích a kultovních předmětech. Myslím, že k tetování už jsem asi vše podstatné řekl.“
Může se Vám hodit na službě Zboží.cz:
