Hlavní obsah
Tereza Černochová Foto: Petr Hloušek, Právo

Tereza Černochová: Nenapadlo mě, že najít ideálního chlapa může bejt tak těžký

„Když si to dítě upletla, tak ať se stará.“ Takový postoj vůči samoživitelkám připadá Tereze Černochové (36) nefér. Je jednou z nich a pětiletou Lauru vychovává ve společné domácnosti s maminkou. Na muže sice štěstí nemá, o to spokojenější je ve své profesi. Zpívá v kapele Monkey Business a teď ji můžeme vidět v kinech ve filmu Ondřeje Trojana Bourák.

Tereza Černochová Foto: Petr Hloušek, Právo
Tereza Černochová: Nenapadlo mě, že najít ideálního chlapa může bejt tak těžký

Přišla jste na rozhovor s pejskem. Působí jako váš oddaný kamarád. Je to tak?

Přesně, je to můj parťák. Vysvobodili jsme ho z útulku zhruba před osmi lety. Když ho ošetřovatelka přivedla, okamžitě jsem věděla, že s ním to bude ono. Jeho kukuč byl tak milej, je to prostě sympaťák od pohledu. Navíc nám řekli, že se jmenuje Benži, stejně jako kdysi náš první pes. To je přece osud. Nemohli jsme ho tam nechat.

Můžu s ním jet na koně i na dovolenou, všude se přizpůsobí. Navíc je to jediná bytost mužského pohlaví v naší rodině, jsme doma tři ženský a pes. Bydlíme pohromadě s mojí pětiletou dcerou Laurou a maminkou.

Tři ženy, tři generace, jeden byt. Vyhovuje vám to?

Myslím, že zatím nám to funguje dobře. Žijeme tak teprve pár měsíců, od září. Uvědomily jsme si, že spojit finančně své síly je výhodné. Samozřejmě jsem se toho trochu bála, výsledkem jsem vlastně příjemně překvapená.

S dcerou Laurou zůstala sama a nebylo to vždy růžové.

Foto: Profimedia.cz

Od dvaceti jsem byla zvyklá žít sama. Mám ráda samotu a vyhovuje mi, když můžu celé dopoledne mlčet, nechat myšlenky plout hlavou. To teď u nás doma moc nejde. (směje se)

Máma je hodně společenský člověk a dcera bude taky taková, to je evidentní už teď. Ty dvě neustále něco povídají, řeší. Já jediná jsem v naší trojici trochu jiná.

Co děláte, když je na vás doma toho štěbetání moc?

Když jedna z nás zjistí, že potřebuje klid, opustí prostor, trochu se nadechne někde jinde a zase se vrátí zpátky. O víkendech jezdím většinou hrát s kapelou Monkey Business.

Máma je profesí lékařka, a přestože už je v důchodu, chodí na jeden den v týdnu do práce. Díky tomu si od sebe trochu odpočineme. V době přísné karantény to bylo náročnější, máma do práce nechodila, naše koncerty se samozřejmě zrušily, byly jsme víc společně doma, což je zatěžkávací zkouška. Ale obstály jsme.

To vypadá jako zajímavá inspirace pro další samoživitelky – sdílením domácnosti si ulehčit obtížnou finanční situaci…

Ne každá má tu možnost. Musím říct, že máma je skvělá. Jsem vděčná, že ji mám a že mi takhle pomůže. Některé mámy samoživitelky nemají vůbec nikoho a nechápu, jak to vlastně zvládnou, třeba i s více dětmi.

Jsem spojená s organizací Fandi mámám, která těmto ženám pomáhá. Dokonce jsem jednou vařila obědy v kuchyni Kuchařek bez domova pro samoživitelky a hrozně mě to bavilo. Většina zajištěných lidí si neumí představit, s jakými problémy se samoživitelky, ale i samoživitelé potýkají.

Máme ideální příležitost to napravit. Povídejte.

Hodně samoživitelek se dostalo do neřešitelné situace třeba kvůli epidemii koronaviru. Školy a školky se zavřely, ty ženy musely většinou zůstat doma s dětmi a nízkým příjmem, což pro někoho, kdo má i za normálních okolností hluboko do kapsy, znamená finanční katastrofu.

Je v pořádku, že se vláda zamýšlela, jak v krizi odškodnit podnikatele a další ohrožené skupiny, ale na samoživitelky se zase zapomnělo. Byla jsem z toho trochu smutná ne kvůli sobě, ale kvůli těm ženám, které neměly třeba ani na základní potraviny.

Společnost na samoživitelky pořád nepohlíží zrovna hezky, je v nás zakořeněné takové to „když si to dítě upletla, tak ať se stará“, což mi připadá nefér.

Jak partner reagoval, když jste mu oznámila, že jste těhotná?

Bral to tak, že je to můj problém. Tyhle šrámy se těžko zacelují. (odmlčí se) Neměli jsme dlouhodobý vztah, bylo to momentální vzplanutí. Ale když se vám pak narodí dítě, nemůžete o tom už mluvit jako o chybě. Otevře se ve vás bezbřehý příval lásky, která se nezmění.

V jednom rozhovoru jste zmínila, že dáte otci své dcery ještě šanci. Využil ji?

Dávám mu šanci neustále! Zatím to vypadá, že zbytečně. Moje dcera ho zná a má ho strašně ráda, nechci udělat rozhodnutí, které by ji bolelo. Zdá se, že dub zůstane dubem, přestože náruč je otevřená.

Nemáme ani dědu, vím, že Lauře mužská energie chybí. Je mi líto, že jí tohle nemůžu dát, nějak na partnery nemám štěstí. (odmlčí se) Laura pro mě byla záchrana.

Posledních několik let zpívá s kapelou Monkey Business, v níž nahradila zpěvačku Tonyu Graves.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Chcete to rozvést?

Nenacházela jsem se v nejšťastnějším životním období. Těhotenství bylo v tom temnu jako světlice, která zazářila na obloze, a já za ní šla. Kdokoli si o tom může myslet cokoli jiného, to už je každého věc. Já to vnímám takhle. Věděla jsem, že do toho můžu jít i díky tomu, že mám mámu a hodně dobrých kamarádů, kteří mi pak opravdu pomohli.

Byla jsem sama s miminem, neměla ani vindru a v kalendáři sotva jeden koncert za měsíc.

Jaké to bylo na začátku, když se Laura narodila a byly jste samy?

Laura byla strašně hodný miminko. V tom to bylo, dalo by se říct, jednoduchý. Bylo to krásný a já měla čas dodělat svoji druhou sólovou desku. Krize přišla až trochu později, když bylo Lauře asi tři čtvrtě roku. Desku jsem měla vydanou. Myslela jsem si: Tak a teď přijde můj čas, teď se to stane. A ono se nestalo vůbec nic.

Deska se neprodávala?

Spíš moc lidí nezajímala. Byla jsem sama s miminem, neměla ani vindru a v kalendáři sotva jeden koncert za měsíc. Říkala jsem si, čím to je, vždyť přece nezpívám tak špatně. Radila jsem se s manažery, lidmi z nahrávacích firem, ptala se jich, proč to nefunguje, proč mi chodí na koncerty málo lidí.

Co vám odpověděli?

Všichni do jednoho totéž: Musíš mít hit v rádiu. Zapomeň, že s takovou deskou prorazíš. Jenže mně se současné hity tolik nelíbí, omlouvám se. I když je třeba zpívají moji kamarádi, které mám ráda. Ta hudba mi prostě nic neříká, nepůjdu přece do hudebního kompromisu.

Už jsem si říkala, že nebudu zpívat a najdu si jinou práci. Jenže pak přišla světlice číslo dvě…

Oslovila vás kapela Monkey Business?

Ano, Tonya Graves se rozhodla s Monkey Business postupně skončit a kluci chtěli, abych s nimi místo ní zpívala já. To bylo v roce 2015. Byla to pro mě záchrana.

S Tonyou jsme se ze začátku střídaly, někdy jsme hráli i společně všichni dohromady. Někdy v roce 2016 Tonya řekla, že vidí, že to funguje, a kapelu může opustit s klidným svědomím, aniž by ji nechávala ve štychu, a věnovat se po mnoha letech svým sólovým projektům. Od té doby v tom jedu naplno.

Jak vám spolupráce s touto jinak mužskou kapelou vyhovuje?

Kluci jsou skvělí, jsem maximálně spokojená, je to inspirativní spolupráce. Zbožňuju naše společná soustředění. Když se předělávají aranže starých písniček, vidíte, jak kluci přemýšlejí, jaký mají nápady. Neustále se z toho učím. Teď momentálně znovu pracujeme na nových písních a je to boží.

Když jste prožívala zmíněnou krizi a uvažovala o změně povolání, přišla jste na to, co byste mohla dělat, kdybyste nezpívala?

Vystudovala jsem zemědělku, mám hodně kladný vztah k přírodě. Než jsem otěhotněla, pracovala jsem čtyři měsíce v Německu v drezurní stáji. Starala jsem se denně o pětadvacet koní. Bylo to vostrý, fyzicky hodně náročný.

Říkala jsem si, že to možná budu dělat delší dobu, ale pak jsem musela na pár měsíců do Čech, otěhotněla jsem a už se nevrátila. Přesto jsem práci u koní považovala za směr, kterým bych se mohla vydat.

A mám to tak doteď. Když se kvůli koronaviru zrušily naše koncerty, začala jsem ke koním zase chodit pomáhat. Myslím, že je to lepší než sedět doma a kňourat, že podpora dvacet pět tisíc pro OSVČ je málo.

Jako samoživitelka musím každý měsíc odeslat balík peněz v trvalých příkazech, aby věci fungovaly. A dokud mám dvě zdravý ruce, nohy a mozek, musí to jít.

Vypadá to, že se nebojíte práce ani života.

Ale to víte, že se bojím. Bojím se, že nevydělám dost. Že se kultura a hudba po krizi způsobené pandemií nevrátí hned tak do starých kolejí, že už nebudu tam, kde jsem byla. Mám ty svoje strachy pořád, jsou to moje vnitřní překážky, jejich překonávání mě kope dopředu a zoceluje.

Leckdy jsou ty obavy zbytečný, člověk se tím psychicky vyčerpává. Možná mám v sobě vnitřní strach z nemožnosti živit se hudbou i kvůli tátovi (zpěvák Karel Černoch), ten měl zpívání jeden čas režimem zakázaný. Ale nechci to dramatizovat.

Není válka, nejsme v zákopech, nikdo nám nebere majetek, máme teplou vodu, máme co jíst. Neznamená to ovšem, že člověk občas necítí pochybnosti.

Zmínila jste, že jste vystudovala zemědělskou univerzitu. Proč právě tuto školu?

Odmalička jsem se pohybovala kolem koní. Dopisy Ježíškovi začínaly každý rok slovy: „Ježíšku, prosím tě, přines mi živýho koně“. Líbilo se mi to společenství kolem stájí, soužití lidí a zvířat. Je to vášeň, k níž se neustále vracím.

Když jsem před maturitou na hudebním gymnáziu zvažovala, kam jít na vejšku, rozhodla jsem se pro zemědělku jednoznačně. Hudbou jsem se zabývala pořád, během školy jsem vystupovala s kapelou Black Milk. Zjistila jsem totiž, že k životu potřebuju dvě věci – hudbu a přírodu.

Co kdybych vám teď řekla, že se jedné z těch věcí musíte vzdát?

To si vůbec neumím představit, jsou to moje vnitřní principy jin a jang. Pro moji rovnováhu a blaho jsou obě ty věci nezbytné. Když mi hrabe z hudby, uteču do klidu a ticha, projdu se se psem, sednu na koně. Tak si srovnám myšlenky a znovu nastartuju.

Tatínkova holčička v roce 1995, bylo jí dvanáct.

Foto: ČTK

Víte, já jsem asi trochu cvok. Třeba pozoruju kytky fascinovaná tím, že se jejich okvětní lístky utvořily zrovna takhle. Sleduju ptáky, všímám si, že tamhle sedí brhlík, tady zase poletuje pěnkava.

Věřila jsem, že se potkají dva lidi, zamilujou se a budou spolu až do smrti. Nenapadlo mě, že najít k sobě tu druhou polovinu může bejt, kurňa, tak těžký! Mně se to nedaří.

Zasadila jsem bylinky a každý den se chodím koukat, jak se jejich stonky prodlužují. Stejně důležitá je pro mě hudba. Kdyby mi někdo jednu z těch věcí vzal, tak teda potěš koště!

Talent a lásku k hudbě máte po tatínkovi zpěvákovi Karlu Černochovi. Kde se vzal ten silný vztah k přírodě?

Pozor, já mám hudbu i od mámy! Seznámila se s tátou coby zpěvačka. Táta potřeboval k životu taky dvě vášně. Jedna byla hudba, druhá jídlo a vaření.

Stejně tak měla dvě vášně máma. Sice u ní nakonec zvítězila medicína, ale hudba je pro ni pořád důležitá. Zdědila jsem po nich obou potřebu mít k naplněnému životu dvě věci. Ti dva se navíc skvěle doplňovali, každý tvořil ideální polovičku toho druhého.

Byli spolu celý život?

Táta už před mámou jednou ženatý byl, díky tomu mám nevlastního bratra. Troufám si tvrdit, že moji rodiče spolu byli opravdu šťastní, až do tátova posledního dechu. Myslím, že si byli věrní, aspoň to oba tvrdili. Doopravdy se milovali.

Jako dospívající jsem nepřemýšlela nad tím, že by to v životě mohlo fungovat jinak než u nich. Věřila jsem, že se potkají dva lidi, zamilujou se a budou spolu až do smrti. Nenapadlo mě, že najít k sobě tu druhou polovinu může bejt, kurňa, tak těžký! Mně se to nedaří.

Třeba to ještě přijde.

Přijde – přijde, nepřijde – nepřijde. Stává se ze mě v tomhle směru trochu cynik. Jsem sama dlouho. Hodně dlouho. (odmlčí se)

Spojovala je i láska ke psům.

Foto: Profimedia.cz

Za dobu, co máte dceru, se žádný partner neobjevil?

Neobjevil se ani předtím. Upřímně, jeptiška v celibátu nejsem, to zase ne. Ale nějak nemám na partnery štěstí. Sama jsem už osm let, nebo devět…? Nevím už ani, jaký to je, když si jdete na rande, na večeři, jiskří to mezi vámi…

Možná si to nepamatuju schválně, abych se zbytečně netrýznila. Zase mám jiný dary. Člověk nemůže mít všechno, někde musí být ubráno. Asi to tak mají všichni, že jo?

Nejspíš ano. Vraťme se ještě k vašemu tatínkovi. Jak na něj vzpomínáte?

Byl to dobrej chlap a měl jeden z nejkrásnějších… Ne! Měl nejkrásnější hlas ve své době. Ostatním se omlouvám. Ten hlas je nepopsatelnej, dokázal jím udeřit na správnou strunu. Když ho slyšíte, něco se ve vás rozplyne, zatají se dech. Měla jsem ho za obrovskýho profesionála a pořád k němu vzhlížím.

Jinak byl úplně obyčejnej, nikdy se nepovyšoval. Měl rád úplně obyčejný věci. Sekanou, gothaj s cibulí. Rád si užíval klid, třeba když jsme jeli na dovolenou a byli sami spolu jen ve třech, to mu dělalo dobře.

Zemřel v roce 2007, těsně po Vánocích, od té doby vnímám Vánoce jinak, je to těžký. Někdy se mi o něm zdá. Ráno si říkám, jo, tak jsme se zase viděli, povídali jsme si spolu. Chtěla bych, aby viděl Lauru. A taky by se mi líbilo povídat si s ním o hudbě. Ne jako když jsem byla puberťák a nad spoustou věcí se ofrňovala.

Myslíte, že teď byste si hudebně víc rozuměli?

Věřím, že jo. Pustila bych mu mraky hudby, o níž vůbec netušil, že existuje. Myslím, že by se mu líbila.

Jaký by byl děda?

Nebyl by to ten typ, co by se cele obětoval. Ale když by na něj Laura nadšeně zavolala dědečku, to by byl neskutečně šťastnej. Na procházky nebo sportování by asi nebyl, ani se mnou ven moc nechodil, to spíš jeho maminka, moje babička. Ale zase se mnou dělal jiný věci.

Jezdili jsme spolu na koně, vařili, kupovali jsme furt fixky, tužky, štětce. Táta v mládí dobře maloval, mě to taky bavilo a Laura maluje strašně ráda. Ti dva by si spolu něco kutili a bylo by jim dobře.

Do kin se právě chystá film Bourák, v němž nejen zpíváte, ale i hrajete. Jaké to pro vás bylo?

Když mě režisér Ondra Trojan oslovil, myslela jsem, že chce jen nazpívat písničky k filmu. Dobře, žádný problém, řekla jsem. Jenže za týden mi drnčel telefon, ať přijdu na kostýmovou zkoušku. Bylo mi jasný, že jde do tuhýho, ale nakonec jsem byla ráda. Myslím, že se to povedlo. Byla to nová zkušenost a strašně mě to bavilo.

Hudbu dělal Roman Holý (frontman kapely Monkey Business) v žánru psychobilly, což je něco na pomezí rocku, rokenrolu a swingu. Patří k tomu i výrazné kostýmy a líčení, to jsem si samozřejmě užila. Dvanáct písniček z filmu bychom rádi zahráli na koncertě, snad se to povede.

Díky natáčení jsem změnila názor na herce. Vždycky jsem si myslela, jaká je to pohodová profese, jak to mají jednoduchý. Omyl! To my muzikanti to máme jednoduchý. (směje se)

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků