Hlavní obsah
Na Špicberkách našla vytoužený klid pro sebe i rodinu. Foto: Hilde Kristin Røsvik

Sociální antropoložka Zdenka Sokolíčková: Život v Arktidě je drsný i krásný

Teploty hluboko pod nulou, krajina i ve dne zahalená do tmy a lední medvěd potulující se kolem lidských obydlí. I přesto sociální antropoložka Zdenka Sokolíčková (36) pokládá Špicberky za příjemné místo k životu. Odjela na ně společně s manželem a třemi malými dětmi zkoumat vliv oteplování na místní obyvatele. Povídaly jsme si na dálku – formou videorozhovoru.

Na Špicberkách našla vytoužený klid pro sebe i rodinu. Foto: Hilde Kristin Røsvik
Sociální antropoložka Zdenka Sokolíčková: Život v Arktidě je drsný i krásný

Kolik stupňů u vás dnes ukazuje teploměr?

Ještě jsem se nedívala, ale včera bylo minus dvanáct. Myslím, že to dnes bude podobné. Největší zimu jsme zažili loni v únoru, zrovna když jsme se sem přistěhovali. Bylo až k minus třiceti. Od té doby tak silné mrazy nepřišly.

Přijet z mírné české zimy do minus třiceti musel být šok. Jak jste tu změnu snášeli?

S manželem jsme na to byli psychicky připravení, pro děti to bylo samozřejmě těžší. Hlavně když musely chodit se školkou v takové zimě ven, a to třeba i na dvě hodiny. Ale nějak se s tím popasovaly. Nic jiného jim nezbývalo.

Jak jste se k takové práci dostala?

Měla jsem chuť pustit se do vlastního výzkumného projektu. Probíhá pod hlavičkou Univerzity Hradec Králové, kde jsem posledních několik let zaměstnaná. Hostující institucí je katedra sociální antropologie na Univerzitě v Oslu.

Příležitost přišla díky mému seznámení a profesní spolupráci s norským sociálním antropologem Thomasem Hyllandem Eriksenem, který se věnuje dopadům klimatických změn a jehož knihy vycházejí i v češtině.

Oteplování se na Špicberkách projevuje hodně intenzivně. Lidé, kteří tu žijí, pozorují, že se zkracuje zima, víc prší, ustupují ledovce, nezamrzá fjord a taje permafrost.

Roli hrála i profese a přání mého manžela, který je polární ekolog. Kdysi tady studoval a o Špicberkách mluvil jako o místě, které mu učarovalo.

Když se řekne Špicberky, představí si ale většina lidí krutou zimu a řídce osídlené oblasti…

Žijeme ve městě Longyearbyen, což je nejsevernější obydlená osada o 2400 obyvatelích. Může se zdát izolovaná a vzdálená, ale každý den sem létají letadla, zpáteční letenka z Prahy stojí dvanáct třináct tisíc. Je to nejdostupnější místo v nejsevernější části Arktidy.

Předtím jsme bydleli v Praze, ale život s tak malými dětmi ve velkém městě nám nevyhovoval. Nejstaršímu je šest, prostřednímu čtyři a nejmladšímu teď budou dva roky.

Vadilo nám množství aut a lidí, cesty do školky, na kroužky, do práce. Byl to neustálý závod s časem. Měli jsme chuť přestěhovat se někam, kde to bude klidnější. Z toho pohledu jsou Špicberky ideální.

Čím jsou Špicberky zajímavé z hlediska klimatických změn?

Oteplování se tady projevuje hodně intenzivně. Lidé, kteří tu žijí, pozorují, že se zkracuje zima, víc prší, ustupují ledovce, nezamrzá fjord a taje permafrost (trvale zmrzlá půda).

Během třiceti let se oteplilo v průměru o pět stupňů. V rámci svého výzkumného projektu dělám rozhovory s místními obyvateli. Bavíme se o tom, jaké změny pozorují, jak zasáhly do jejich životů.

Pohled na Longyearbyen. Město, kde v zimě slunce nevychází.

Foto: archiv Zdenky Sokolíčkové

Na co si vaši respondenti v tomto ohledu stěžují?

Třeba na ten tající permafrost, který představuje velký problém pro stavby. Dříve stabilní budovy se hýbou a pro stavbu nových jsou potřeba nákladné technologie. Piloty tvořící základy staveb je potřeba zapouštět hlouběji do země.

Někteří obyvatelé mají se změnou klimatu spojené silné emoce, to když třeba kvůli sesuvu půdy přišli o chatu. Mimořádně smutné jsou vzpomínky na lavinu, která na město spadla v roce 2015, zasáhla jedenáct domů a zabila jednoho dospělého a malou holčičku.

Víte jistě, že za to může oteplování?

Bylo by zkreslující jednoznačně říct, že ta lavina spadla kvůli změně klimatu. Obecně ale platí, že vzorce toho, jak se chová počasí, se mění. Lidi to překvapuje, vidí, že přicházejí dny, kdy mohou venku sedět jen v tričku. Letní teploty vystoupí na sluníčku třeba až k pětadvaceti stupňům.

Zimní polární noci jsou krásné, když je suchý mráz, pod nohama křupe sníh a na obloze svítí polární záře. Teď se ale objevují dosud nezvyklé polární noci, kdy delší dobu nepřetržitě prší. Někteří respondenti mi k tomu řekli, že kdyby to tak mělo být stále, nechtěli by tady žít. Kombinace tmy, deště a bláta je depresivní.

Narazila jste i na respondenty, kteří změnu klimatu popírají?

Názory jsou tu v tomto směru rozrůzněné jako kdekoli jinde. Mluvila jsem s lidmi, kteří jsou změnami klimatu velmi znepokojení, ale i s těmi, kteří je odmítají, nebo spíš nevěří, že má oteplování něco společného s lidskou činností. Patří k nim lidé z původní hornické komunity, emočně či finančně angažovaní ve stále víc utlumované těžbě uhlí, která je obecně vnímána jako nepřítel klimatu.

Ze čtyř set horníků jich zbylo čtyřicet pět, funguje tu jediný důl. Být horníkem znamenalo dělat velmi dobře placenou práci, právě kvůli tomu se kdysi mnozí na Špicberky stěhovali. Debatu o klimatických změnách vnímají jako útok na svou práci a na sebe.

S kolika lidmi jste v rámci výzkumu mluvila?

Dala jsem si osobní cíl udělat 350 rozhovorů. Hotových mám 177. Blížím se polovině projektu a měla bych se pustit do revize dat. Do výzkumu se snažím zahrnout všechny skupiny obyvatel, které se tu momentálně vyskytují.

Složení obyvatel je tak pestré?

Žije tu několik různých komunit. Původně to bylo hornické město centrálně řízené z Osla. Poslední dobou se hodně proměňuje. Většina dolů se zavřela, přibyli cizinci a turisté.

Vedle pomalu mizející hornické komunity jsou tu například ekonomičtí migranti z jihovýchodní Asie, Thajci a Filipínci, kteří většinou pracují ve službách spojených s rozvíjejícím se turismem. Dělají hůř placené práce, o něž Norové moc nestojí.

Jak vypadá váš běžný pracovní den?

Ráno odvedeme děti do školky, nejstarší syn už jezdí do školy sám autobusem. Já pak oslovuji potenciální respondenty nebo se s nimi setkávám a nahrávám rozhovory.

Do srpna byl můj muž doma s nejmladším synem. Pak jsme pro něj získali místo ve školce. Měla jsem výčitky svědomí, rok a půl staré dítě se mi tam nechtělo dávat, ale nakonec se to velmi dobře osvědčilo.

Syn je nadšený a můj muž má volnější ruce. Jako polární ekolog spolupracuje na dálku s Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy. Kromě toho tady začal pracovat jako průvodce.

Liší se nějak významně místní školka a škola od české?

Na sedm dětí připadají ve školce tři učitelky. Děti tráví hodně času venku bez ohledu na počasí, třeba i v minus dvaceti stupních nebo v dešti a blátě.

Co se týká školy, nemáme srovnání. Náš nejstarší syn Josef nastoupil do první třídy až tady. Připadá mi, že nároky jsou nižší než u nás. Možná je to dané i tím, že se do školy nastupuje o trochu dřív než v Česku – už v pěti letech.

Přechod mezi školkou a školou je takový bezbolestný. Syn zatím neovládá norštinu dokonale, takže nám volnější režim vyhovuje. Jediné, co nás nepříjemně zarazilo, jsou iPady, které děti ve škole dostaly, aby je využívaly k učení.

Děti tráví hodně času venku bez ohledu na počasí.

Foto: archiv Zdenky Sokolíčkové

V českých školách se elektronika spíš zakazuje.

To mi připadá v pořádku. S manželem zastáváme názor, že digitální technologie malým dětem do rukou nepatří. Naštěstí tady nejsme jediní rodiče, kteří iPad odmítli. Se školou o tom zatím jednáme, uvidíme, jak to dopadne.

Zmínila jste, že syn jezdí už v první třídě sám do školy. To u nás není úplně běžné…

V Praze nebo jiném českém velkém městě bych si to taky neuměla představit. Zastávka autobusu je ale poblíž našeho domu a potom hned u školy, není tu frekventovaná doprava a lidé se vesměs znají.

Jediné, čeho jsme se v poslední době trochu báli, byl lední medvěd, který se tu potuloval. Objevil se ve městě na Vánoce, byl dokonce u našeho domu.

Ledního medvěda bych u domu nechtěla. Jak to s ním dopadlo?

Úřad guvernéra nejdřív rozhodl zahnat ho pryč z města, což se podařilo. Na pár dní se ztratil z dohledu. Jenže na Silvestra, když po celém městě bouchaly petardy a ohňostroje, se zase vrátil. Na Nový rok ho zastřelili.

Důvodem takového radikálního řešení bylo i to, že je právě období polární noci, tma je dvacet čtyři hodin denně a medvěd by se mohl k lidem nebezpečně přiblížit, aniž by si toho včas všimli.

Období polární noci si představuji jako psychicky náročné. Vnímáte ho tak i vy?

Pro mě je to naopak hezká doba, kdy se člověk přirozeně zpomalí a zklidní. Nepůsobí na mě vůbec depresivně. Sluníčko jsme naposledy viděli na konci října.

Potom bylo období, kdy se ještě asi tři týdny během dne lehce rozednívalo, ale slunce bylo nízko za obzorem, takže nebylo vidět. Od 22. listopadu je úplná tma, rozednívat se začne na začátku února a sluníčko poprvé uvidíme 8. března. Stejně dlouhé jako období polární noci je období, kdy máme polární den.

Dny a noci plné světla snášíte stejně dobře?

Pro mě je polární den nepříjemnější než polární noc. Když vám ve dvě v noci pere do oken slunce jako v poledne, rozhodíte si biorytmy. Máte pocit, že byste v takovou hodinu měla ještě něco dělat, jít ven nebo si třeba aspoň číst.

Naštěstí nás zachraňují děti, které potřebují pevný režim, ať je tma, nebo světlo. V tom to máme jednodušší než lidé bezdětní nebo singles. Pomáhá i to, že nepijeme alkohol.

Zvěsti o tom, že se na Špicberkách pije víc, než je zdrávo, jsou tedy pravdivé?

Lidí, jako jsme my, takových, kteří mají rodiny a pracují přes den, se to netýká. Patrná je tu ovšem takzvaná alkoholová turistika. Alkohol je levný, na rozdíl od jídla. Některé potraviny, třeba ovoce a zelenina, jsou třikrát až pětkrát dražší než v Česku.

Období polární noci má své kouzlo. Špicberky patří mezi oblasti, kde je možné pozorovat impozantní světelný úkaz – polární záři.

Foto: Profimedia.cz

Norská strava a zvyklosti spojené s jídlem jsou pro nás celkově těžko pochopitelné. V poledne se nejí teplé jídlo, lidé si tu vystačí s obyčejným sendvičem. To platí i ve školkách a školách.

Teplá bývá naopak večeře, což se snažíme také dodržovat. Vaří manžel, já jsem v kuchyni nešikovná. Do restaurací nechodíme, na naše poměry jsou drahé.

Ceny bydlení jsou také vysoké?

Platíme v přepočtu 45 tisíc českých korun měsíčně. Žádný velký luxus to přitom není. Náš byt je velký 87 metrů čtverečních, pro pětičlennou rodinu myslím akorát. Ceny jsou podobné těm v hlavním městě Oslu.

Sehnat cenově dostupné bydlení je náročné, zvlášť když jste cizinci bez norského zaměstnavatele. Lidí, kteří na Špicberky přijíždějí z různých koutů světa, přibývá. Jiný než norský pas má už 36 procent obyvatel.

Fungují v Longyearbyenu běžné sousedské vztahy?

Ano, řekla bych dokonce, že velmi intenzivně. Přirozeně už to není tak silně semknutá komunita jako v době, kdy zde převažovaly hornické rodiny, ale zvyk pomáhat si přetrvává.

Funguje tu velmi živá facebooková stránka, kam můžete napsat, co sháníte nebo třeba prodáváte. Je tu také domeček, říká se mu bruktikken, kam lidi nosí oblečení a další věci, které už nechtějí. Kdokoli může přijít a vzít si odtamtud, co potřebuje.

Získali jste nové přátele?

Z naší zkušenosti je vplutí do bližších, vřelých sousedských vztahů velmi snadné ve srovnání třeba s Prahou, kde jsme měli v celém paneláku jen jedny přátele. Takové, u kterých můžete zazvonit, když potřebujete honem vajíčka, nebo si chcete popovídat u kafe.

Tady jsme se během krátké doby seznámili se spoustou lidí. Navštěvujeme se a pomáháme si. Vzájemně si hlídáme děti, když chceme jít do kina nebo jinam za kulturou.

Jaké možnosti kulturního a společenského vyžití se ve městě nabízejí?

Děje se toho tady překvapivě dost. Kromě zmíněného kina tu bývají hudební koncerty a festivaly. Zapojit se můžete do různých lokálních aktivit, od filmových a tanečních klubů až po kroužek pletení.

Bohaté jsou možnosti sportovního vyžití. Můžete si jít zabruslit nebo zalyžovat, celkem dobře vybavená je zdejší sportovní hala s plaveckým bazénem. Všude dojdete pěšky do deseti minut. Žijeme tady pestřejším životem než v Praze. Jediné, co mi chybí, je živé divadlo.

Kdy se plánujete vrátit domů?

Výzkumný projekt skončí v únoru 2021, rádi bychom tu ale zůstali o něco déle, aspoň do léta. I kvůli nejstaršímu synovi, který by musel měnit školu uprostřed školního roku.

Výsledkem projektu má být monografie, kterou bych napsala raději tady než v Česku. Pokud v průběhu psaní zjistím, že mi chybí nějaké informace, jednoduše se zvednu a půjdu se zeptat. Na dálku by to bylo obtížnější. Uvidíme, jak to všechno dopadne. Pospíchat odsud ale nebudeme.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků