S kým můžeme sdílet tajemství a kdy raději mlčet

„Musím se ti s něčím svěřit.“ Pokud tuto větu uslyšíme, vyvolá v nás jistě emoce. „Do těla se uvolní hormon adrenalin, který tak trochu nakopne mozek,“ vysvětluje konzultantka Christina Hersomová. Zpozorníme a nemůžeme se dočkat, až informaci uslyšíme, ať nám bude řečeno něco závažného, fantastického, nebo naprosto triviálního.

Ostatně vzpomeňte si na dětství. Jak vzrušující bylo něco si tajně špitat s nejlepší kamarádkou. Však jsou také společně sdílená tajemství tmelem dětských přátelství. Ale i nebezpečnou zbraní, pokud se malí spiklenci z nějakých důvodů poškorpí…

V tomto ohledu se příliš neměníme ani v dospělosti, jen si umíme lépe uvědomit důsledky svých činů.

Tajemství, jež skrýváme, je mnoho druhů. Ty osobní se podle Hersomové týkají hlavně rodiny, přátel nebo minulých traumat. Ale může jít i o zamilovanost nebo lechtivý zážitek z dovolené, který jsme si sice užili, ale tak trochu se stydíme za své chování.

Jindy se chceme svěřit s informacemi, které bychom neměli rozšiřovat a často bychom o nich ani neměli vědět. „Někdy v práci zaslechneme soukromou konverzaci kolegů nebo můžeme být jediní, kdo se dozví o blízké reorganizaci firmy,“ vyjmenovává konzultantka. Víme, že bychom si prozrazením mohli uškodit. „Jenže nás to zatěžuje. To je hlavní důvod, proč je tak těžké nechat si je pro sebe.“

Když se totiž někomu svěříme s tím, co nás nějaký čas trápilo a tížilo, pociťujeme velkou úlevu. Potvrzuje to i studie vědců Michaela Slepiana a Edyth M. Tetlockové, v jejímž rámci nechali osm set účastníků sdílet na deset tisíc tajemství. Výsledkem byl výrazný nárůst pocitů pohody většiny z nich. Sdílení tajemství tak podle vědců zvyšuje tzv. well being neboli kvalitu našeho bytí.

Při používání slova tajemství se často setkáme s přívlastky sžíravé, bolavé apod. Není to náhodou – podle studie z roku 2017 myslíme na tajnosti, které jsme nikomu neprozradili, třikrát častěji než na věci, ze kterých jsme se schopni vypovídat.

Může za to tzv. ironický monitorovací proces. Čím více si přejeme, aby z nás určité informace nikdy nevypadly, tím více na ně myslíme. Nezapomeneme na ně, ať se snažíme, jak chceme. To nás stále víc stresuje a tím silněji cítíme potřebu ze sebe tajemství dostat. Už jen proto, aby nám neustále nevyvstávalo na mysli.

Pokud jde o cizí tajemství, je jeho zachování snad ještě těžší. „Ve své mysli musím vždy opakovaně zabránit následování něčeho, co je snadné a lákavé – impulzu sdělit, být zajímavý, poučit, ukázat se v pozitivním světle, dát najevo, že vím něco více,“ vysvětluje psycholog Dalibor Špok.

Ale ani svěřit se někomu nemusí být jednoduché, i když bychom se té tíhy v mysli rádi zbavili.

„Tajemství se bojíme sdílet, protože se bojíme odmítnutí,“ vysvětluje autorka Wendy Patricková. Bojíme se odsuzování, toho, že budeme považováni za vyvrhele, nebo dokonce vyloučení z okruhu rodiny, přátel či kolegů. Podle výzkumů Slapiena a Tetlockové je to právě lidské přijetí, které zažíváme, pokud nás důvěrník vyslechne a pochopí. Jeho účast v nás sníží hladinu emočního stresu.

Nepřekvapí tedy, co dokládá řada jiných vědeckých studií – udržování tajemství nám vůbec neprospívá. „Je to vědomá zátěž spojovaná s horším psychickým i fyzickým zdravím,“ upozorňuje konzultantka Christina Hersomová. A i když je schopnost zachovat tajemství považována za ctnost, z tohoto hlediska se nevyplácí.

Ne nadarmo mívají tajemství i přívlastek špinavá. Příklad? Podle Hersomové se až příliš často stává, že máme ve svém životě některého z těch lidí, kteří navenek žijí spořádaný život, ale tak nějak od vás očekávají, že jim pomůžete udržovat ‚fazónu‘ a mlčet o jejich nemorálním chování. I kdyby totiž šlo „jen“ o tajnosti a nepravosti v milostných záležitostech, možná stojí za zvážení, jestli si od nich nedržet větší odstup. Myslete na své zdraví.

Pokud ale naleznete někoho, s kým jste schopni sdílet svoje privátní životní události rovnovážně, přesněji řečeno recipročně, tedy věříte si navzájem a vaše svěřovaná tajemství jsou podobné závažnosti, pak je to úplně jiná písnička.

Jak si tedy najít nebo zvolit toho pravého člověka, který bude ochotný přijmout a chápat vaše občasná pochybení a nebude se pohoršovat nad vašimi kostlivci ve skříni?

Autorka Wendy Patricková dává pár tipů, díky kterým je možné si tuto volbu promyslet.

„Roli hraje samozřejmě i etická vrstva osobnosti, zda vůbec chápu význam diskrétnosti a jak jejím porušením druhým mohu ublížit. Tím, že někomu sdělíte tajemství, také prověříte jeho loajalitu,“ upozorňuje psycholog Dalibor Špok.

Smysluplné udržení tajemství je tedy umění. „Pokud jsme se tajemství nebo diskrétní informaci nikdy udržet nenaučili, chybí nám prostě tento návyk,“ uzavírá psycholog.