Článek
Rozsáhlý Klášter Naší Paní nad Vltavou stojí poblíž středočeských Poličan.
V obci, v níž nežije trvale ani deset obyvatel, nezajíždí do ní autobus, přičemž ten nejbližší staví v kilometr a půl vzdálených Nahorubech. Z nich vás k řeholnicím dovede uzoučká asfaltka.
Výběr lokality pro tohle sídlo rozhodně nebyl náhodný. „V samotě, odloučenosti od světa žijeme záměrně. Přišly jsme do Česka s vědomím úkolu, který nám byl svěřen: vyprošovat od Pána obrácení a spásu pro každého člověka, zvláště v naší vlasti – modlitbou, tichem, každodenním obrácením svého života,“ sděluje mi další sestra, tentokrát převorka.
Modli se a pracuj
„V klášteře může žít až čtyřicet řeholnic,“ dozvídám se při příjezdu do Poličan. Ubytovávám se v Domě pro hosty. Příjemný penzion odlišuje od jiných podobných českých zařízení snad jen světlá kaple s oltářem zbudovaná hned vedle kuchyně.
V Poličanech žije v tichu, skromnosti 27 řeholnic, většinou Češek. Nosí jednoduchý oděv, také jejich jídelníček je prostý, mimo jiné založený na bezmasé stravě. Volného času jim moc nezbývá. Studují v něm, čtou, většinou Bibli a duchovní texty.
Od sestry hostitelky záhy zjistím, že je pro modlitby otevřená po celý den. Ona pochopitelně mluvit může. Přivítání hostů a starost o ně patří k její práci. Ostatně s „těmi venku“ může komunikovat jakákoli z členek řádu, chce-li. K tomuto účelu slouží v Poličanech speciální prostora, takzvaná hovorna. I díky ní žádná z návštěv chod řeholnické komunity nenarušuje. Většina řeholnic však trvale dlí v klauzuře, v prostorách laické veřejnosti zcela uzavřených.
V klášteře teď žije sedmadvacet žen: pět Italek, tři Slovenky, ostatní jsou Češky. Co se týče věkového rozložení, šestnáct z nich překročilo čtyřicítku. Ovšem, jak se přesvědčuji na jedné z nedělních mší, o seniorky rozhodně nejde.
Se vstupem do komunity přijaly řeholi sv. Benedikta, jeho heslo Ora et labora – Modli se a pracuj. Právě ono od šestého století předurčuje chod komunit benediktýnů, cisterciáků a trapistů.
V poličanském klášteře jsou pro práci vymezeny pondělí až sobota, od devíti do dvanácti a od půl třetí do pěti. Během těch pěti a půl hodiny řeholnice vyrábějí brožurky či čokoládu, pečou sušenky, pečují o zahrady, pole, sad, chovají včely, pro něž pěstují levandule, echinacey, lípy či akáty… Předtím, mezitím i potom se modlí. Odpočívají, jak káže Bible, v neděli.
Klášterní kostel byl posvěcen 28. července 2012 kardinálem Vlkem. Je zasvěcen Panně Marii, Matce Jednoty křesťanů. Na snímku v klášteře trapistů v Novém Dvoře.
Brzké vstávání
„Žijeme z práce našich rukou, což v případě čokolády samozřejmě neznamená, že máme kakaové plantáže,“ vysvětluje mi dál sestra převorka. Zdůrazní, že řeholnice usilují hlavně o Boží chválu: „Zpívaná liturgie, k níž se scházíme sedmkrát ze den, dává našemu dni pevný rytmus. V jedné mnišské komunitě skládáme slib stability, poslušnosti a obrácení mravů, do něhož jsou zahrnuty také sliby čistoty a chudoby.“
K nastaveným pravidlům neměnně patří brzké vstávání. Sestry se budí před čtvrtou hodinou, kdy ještě okolní svět spí. Právě tehdy je podle nich vhodný čas k přiblížení se Pánu. „Jsme mnišským řádem zcela zaměřeným na kontemplaci (nejvyšší stupeň modlitby – pozn. red.). I proto se klášter nachází uprostřed lesů a polí, díky čemuž je náš život velmi zdravý, pravidelný a v kontaktu s přírodou,“ líčí sestra převorka.
A nechybí aspoň někdy mniškám, že si jen tak nepoklábosí? ptám se jako „ta ukecaná“. Prý nikoli.
„Ticho je privilegovaným nástrojem pro vstup do vztahu s Bohem i se sestrami. Vede k tomu, abychom se naučily poznávat sebe a druhé podle Božího pohledu. Na rozdíl od útěku ze skutečnosti v podobě spousty zbytečných slov, která nás odvádějí od toho, co právě děláme, a přivádějí nás k povrchním vztahům, svatý Benedikt pochopil, že i práce může být prožívána lépe díky tichu,“ odpovídá mi sestra převorka a já tak nějak vytuším, že proti minulosti jsou na tom – z mého laického pohledu – zdejší trapistky vlastně mnohem líp.
Trapisté a trapistky jsou výrobou potravin vyhlášení. Pro jejich hořčici můžete vyrazit do západních Čech.
Znaky místo slov
Až do Druhého vatikánského koncilu (1962 až 1965 – pozn. red.) se v řádu nesmělo mluvit vůbec. Řeholníci či řeholnice se dorozumívali jakousi znakovou řečí, což jim šlo výborně. Po prolomení zvyku byla zavedena jakási kategorie „nutných slov“. Slouží ke komunikaci při práci, rozhodně ne k volnému tlachání.
„Ušetřená“ slova si mohou ženy uschovat na komunitní dialogy, při nichž si vyměňují zkušenosti ze života nebo zážitky… „Forma mlčení se po zmíněném koncilu prostě změnila,“ hodnotí sestra převorka.
Trapistické kláštery se v posledních padesáti letech modernizovaly i jinak nabídkou svých služeb. Ty české tak slaví úspěchy nejen s jídlem, ale s malovanými ikonami či grafickými produkty: brožurami, pohlednicemi a přáními.
„Jedna sestra je odbornicí na fotografování, další na grafické počítačové programy,“ vypočítává s tím, že i mimoto se život v klášteře s tím „venku“ v lecčems podobá. „Jako v každé rodině se věnujeme domácím pracím: vaříme, šijeme, pereme, žehlíme prádlo, myjeme nádobí a uklízíme.“
Oklikou od praktických věcí se ve vyprávění posuneme v čase, konkrétně k historii areálu. Osídlily jej sestry z kláštera ve Vitorchianu v italské provincii Viterbo. Mnohé z nich byly Češky, jež do Itálie dorazily po sametové revoluci v touze poznat mnišský řád.
Je také běžné, že jednotlivé kláštery prodávají produkty těch dalších. V Poličanech si tak můžete koupit třeba marmelády, bylinky nebo masti odjinud.
První byly sušenky
V dubnu 2007 se pak právě ony vydaly spolu s dalšími řeholnicemi zpět domů. O jejich příchod do ČR se osobně zasadil kardinál Miloslav Vlk. Přál si, aby – ač na samotě – žily poblíž Prahy. Což Poličany splňovaly.
„Komunita Naší Paní nad Vltavou je sedmou fundací Vitorchiana, jež založilo kláštery v Itálii, v Asii a v Latinské Americe,“ líčí sestra převorka. Doplní, že klášter a kostel začaly mnišky stavět na středočeském pozemku v roce 2008, hotovo měly do tří let.
Rozhodnutí zbudovat areál na zelené louce bylo, jak říká, logické: „Musí přetrvat staletí. Musí mít strukturu odpovídající našemu mnišskému způsobu života, k jehož hlavním prostorům patří kostel, kapitulní síň, skriptorium, křížová chodba, rajský dvůr.“
Velkou část dne věnují řeholnice modlitbám.
Ze zkušeností jiných navíc věděly, jak jsou opravy starých budov drahé. Z prověřených zdrojů vycházely také v jiných aktivitách.
„Se sušenkami nám radili mistři oboru, italští cukráři. Mléčný krém jsme objevily díky našim sestrám z Latinské Ameriky. A čokoláda? Ta je dílem naší fantazie, suroviny na ni získáváme v Belgii,“ říká dále sestra převorka s tím, že výroba probíhá v klášterní cukrářské dílně. Tam vznikají rovněž mléčné krémy s šesti příchutěmi, sušenky a pralinky s tuzemákem. Za zhruba 150gramové balení zaplatíte kolem 150 korun. Podobně stojí sklenice zdejšího medu.
Mlsalové si zboží mohou zakoupit v Poličanech, ve spřátelených on-line shopech, klášterech v ČR, v Itálii a Francii. Jeho vysokou kvalitu sestry neochvějně přičítají svému mlčení.
„Je třeba myslet na to, co se dělá, k tomu stačí ruce. Mám zkušenost z práce před vstupem do kláštera, kdy jsem prožila to samé: mezi kolegy se mluvilo jen o tom nejnutnějším,“ tvrdí jedna ze sester z cukrářské výroby s tím, že výslednému produktu podobná atmosféra prospěla.
Máte-li zájem o setkání s poměrně netradičním světem, české trapistky poskytují ubytování až čtyřiceti osobám.
Máte-li zájem o setkání s poměrně netradičním světem, české trapistky poskytují ubytování až čtyřiceti osobám. Vítáni jsou všichni toužící po klidu a modlitbách, včetně rodin s dětmi.
„I když je Česko ateistickou zemí, pozoruji, že se lidé o náš život zajímají, jsou vděční za to, že tady jsme. Po hostech je požadován respekt k místu, ne žít jako my,“ uvádí sestra převorka s tím, že pro ty nejmenší mají prostory k vydovádění, aniž by kohokoli rušili.
- „A to je tam jako, mami, nějak trápí? Proč tam tedy jsou?“ ptá se mě syn před odjezdem na reportáž s odkazem na název trapistek, který v češtině nápadně připomíná bolest, útrapy. „Netrápí,“ odpovídám mu s tím, že se tak řád jmenuje podle francouzského opatství La Trappe, kde začala v 17. století reforma cisterciáckého řádu. Jako samostatný řád se pak trapisti vyčlenili až v roce 1892. U nás znovu působí od roku 1999. Mužská větev se usadila v Novém Dvoře u Dobré Vody u Toužimi v západních Čechách, žije v ní asi třicet řeholníků. Ženská větev našla domov v Klášteře Naší Paní nad Vltavou ve středočeských Poličanech.
Vítáni jsou všichni toužící po klidu a modlitbách, včetně rodin s dětmi.
Církevní turistika
Obliba využití církevních objektů pro dovolené, relaxaci a rozjímání stoupá. V nabídce nemovitostí (www.cirkevnituristika.cz) jsou po celý rok fary, kláštery či penziony. Sama za sebe mohu doporučit vedle Poličan kláštery v Želivě, v Broumově nebo v Teplé.
