Proč se cizinci s češtinou tak perou

„Chtěla bych mluvit jako rodilý mluvčí, ale je to velmi těžké,“ svěřuje se dvaadvacetiletá Iuliana Stefania Ene, která na Fakultě cizích jazyků a literatur Bukurešťské univerzity studuje bohemistiku, tedy naši literaturu a řeč. Tvrdí, že je sice obtížná, ale taky zajímavá, a přiznává, že problémy jí dělá především naše komplikované skloňování podstatných jmen v sedmi pádech.

O náročnosti studia nepochybuje ani Jiří Bernkopf, jenž se snaží česky rozmluvit Iulianu a její spolužáky. Nebývá jich ve skupině víc než tucet, ale přesto je potěšující, že i v Rumunsku se najdou zájemci o náš jazyk.

„Jsem tu moc krátce na to, abych fundovaně odpověděl, co o Česku Rumuni vědí,“ upozorňuje šestatřicetiletý lektor, který v Bukurešti pracuje od loňského října.

„Ale z nějakého důvodu tu všichni znají Arabelu a Rumburaka,“ zmiňuje vývozní poklady z televizní produkce.

„Studenti samozřejmě znají víc, třeba Václava Havla, Pražské jaro, čtou Milana Kunderu…“

Také on sám si při pedagogické práci rozšiřuje obzory, protože jak přiznává, Rumunsko bylo jedním z jeho bílých míst na mapě Evropy. Absolvent češtiny, ruštiny a muzikologie na Masarykově univerzitě v Brně už má s výukou češtiny v cizině zkušenosti.

V letech 2012 až 2015 působil jako učitel v krajanské komunitě v oblasti Čechohradu na východě Ukrajiny. Hovoří rusky, anglicky, německy, bez větších potíží čte polsky a ukrajinsky. „A teď svádím lítý boj s rumunštinou,“ dodává.

Jeho pracoviště na Bukurešťské univerzitě je jedním z takzvaných lektorátů, středisek výuky češtiny, které jsou roztroušené po celém světě. V rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí je zřizují česká ministerstva školství a zahraničních věcí, a to na základě zájmu univerzit.

V některých zemích má výuka češtiny na vysokých školách dlouholetou tradici, díky lektorátům se však drží i v místech, kde by to bez podpory naší země nešlo.

„V současné době je pro většinu univerzit nerentabilní, aby na plný úvazek zaměstnávaly vyučujícího tak minoritního jazyka, jakým čeština v rámci jazyků světa bezesporu je,“ potvrzuje Zuzana Šepsová z Domu zahraniční spolupráce, což je příspěvková organizace ministerstva školství, která lektorský program spravuje.

Kantory aktuálně vysílá na pětatřicet univerzit ve čtyřiadvaceti zemích. Další lidé pomáhají ve dvanácti zemích udržet jazyk v komunitách s českými kořeny.

Mladí Rumuni se neučí česky kvůli Arabele či z jiných romantických důvodů. Nesouvisí to ani s existencí českých vesnic v oblasti Banátu, kde se tuzemští emigranti usadili v polovině 19. století.

Ostatně jak upozorňuje Jiří Bernkopf, mladí lidé z Banátu to v případě zájmu o jazyk svých předků nemají do Brna o mnoho dále než do Bukurešti.

„Bohemistika se na univerzitě otevírá vždy jednou za dva roky a je možné ji absolvovat jen v kombinaci s jinou filologií,“ říká lektor a přiznává, že zatím nenarazil na studenty, kteří by si češtinu cíleně vybrali. Snad i proto, že dobře vědí, jak je obtížná.

„Většinou chtějí studovat nějaký slovanský jazyk a je jim jedno jaký. Nebo na ně prostě zbyde.“ Pro své svěřence však má slova chvály, jsou podle jeho slov aktivní, pilní a dobře motivovaní. Běžně se pak uplatňují třeba ve firmách, které s Českem obchodují.

Jiří Bernkopf se nevyhýbá slovu poslání, které je podle něj s pedagogickou činností spjaté. „Můj úkol je vést mezikulturní dialog a propagovat obecné humanitní hodnoty. Snažím se studenty seznamovat s něčím, co považuju za zajímavé. Je na nich, zda to přijmou.“

O historických a sousedských vazbách se v případě Rakouska nedá pochybovat. „Vždyť čeština se na Tereziánské akademii ve Vídni začala vyučovat již v roce 1746, v rodinách bohatých šlechticů ještě mnohem dříve,“ zdůrazňuje Markéta Schürz Pochylová, která do jejích tajů zasvěcuje studenty Institutu slavistiky Vídeňské univerzity. A pochvaluje si, že nemohla zvolit lépe.

„Věděla jsem, že ve Vídni je výborná a vyhlášená slavistika a bohemistika, jedno z nejdůležitějších a nejstarších bohemistických pracovišť na světě.“

Motivace jejích studentů, mezi nimiž nejsou jen rodilí Rakušané, jsou rozmanité. I kvůli tomu se vždy těší na úvodní hodiny s „prváky“. „Často jde o důvody rodové, když někdo z rodiny pochází z Čech, Moravy nebo ze Slezska. Silnou motivací bývá okouzlení našimi městy či přírodou, obvykle Prahou, Českým Krumlovem nebo Šumavou. Jiní začnou studovat ze zvědavosti, protože jsme sousední země nebo protože ještě neznali žádný slovanský jazyk.“

Mezi jejími svěřenci najdeme příznivce našeho piva, filmů, klasické hudby či loutkového divadla. „Jeden student miloval české tramvaje,“ přidává perličku čtyřicetiletá lektorka.

Vídeň si zvolila společně se svým rakouským manželem jako strategicky výhodné místo, odkud je blízko do České republiky, Maďarska i na Slovensko, tedy do zemí, kde se sice mluví různými jazyky, kde nás však silně spojuje společná historie a podobná kultura.

Protože ovládá češtinu, slovenštinu, němčinu i maďarštinu a zároveň ji ke všem zemím pojí osobní pouto, cítí se všude jako doma.

Ještě během doktorského studia českého jazyka na Univerzitě Palackého v Olomouci si Markéta Schürz Pochylová přibrala hungarologii a obecnou lingvistiku na univerzitě v Pilišské Čabě, maďarském městečku u slovenských hranic.

Přivedla ji tam touha porozumět jazyku své maminky Maďarky, která se narodila na jižním Slovensku. V Maďarsku také poprvé začala vyučovat svou rodnou řeč coby lektorka českého jazyka a literatury.

Ve Vídni žije už skoro deset let, na tamní univerzitě učí dva a půl roku. Zájem o češtinu je podle jejích slov velký. Například v prvním ročníku jsou studenti rozděleni do dvou skupin, každá je o počtu patnácti až dvaceti lidí, výjimečně i třiceti.

„Kromě toho přednáším o české kultuře, hudbě a historii. Na tuto přednášku chodí studenti z celé slavistiky, zapsáno jich bývá až šedesát,“ říká.

Pokusit se zkrotit češtinu, to chce od jakéhokoli cizince odvahu a píli. Podle naší lektorky je totiž jedním z nejobtížnějších jazyků světa. „Myslím, že je těžká i pro rodilé Čechy,“ poznamenává. Z praxe však ví, že je v silách cizinců ji zvládnout.

„Absolventi češtiny se uplatňují jako překladatelé české literatury do svého rodného jazyka či naopak, a šíří tak naši kulturu ve světě. Často se z nich stávají zaměstnanci ambasád,“ dává příklady uplatnění Zuzana Šepsová, která má v Domě zahraniční spolupráce na starost agendu lektorů. Uchytit se podle ní mohou i v mezinárodním obchodu.

„A konečně k nám často přicházejí realizovat svá další studia. Stává se, že zde už zůstanou, najdou si práci a založí rodinu,“ dodává.

Markéta Schürz Pochylová žije už šestnáct let v cizině, a právě proto považuje vlastenectví, péči o rodnou řeč a propagaci české kultury za nedílnou součást svého života.

„Při práci lektorky, mimo jiné na Letní škole slovanských studií v Olomouci, jsem se setkala se studenty z celého světa. Někteří mi řekli, že jsem první Češka v životě, kterou potkali. To je, myslím, velká čest, zodpovědnost i výzva nechat poprvé nahlédnout skrze sebe do tajů naší kultury a ukázat naše nejlepší stránky.“

Nový semestr na Národní univerzitě Chengchi na Tchaj-wanu začal kvůli koronaviru se zpožděním, což se dotklo i několika desítek místních studentů češtiny.

„Při seznamovacích lekcích jsou nejlepší nenáročná témata, například jídlo a pití,“ říká jejich učitel Ondřej Geppert. „Tady se totiž při zahájení rozhovoru používá spíše než pozdrav otázka: „Už jsi dnes jedl?“ V rámci tématu procvičujeme například plurál.

Studenti se musejí dohodnout na nákupním seznamu na společnou oslavu – jedna láhev, dvě láhve, pět láhví vína,“ dává nahlédnout do své práce osmatřicetiletý češtinář, jenž působí na tom vůbec nejvzdálenějším lektorátu.

Na ostrově Tchaj-wan u jihovýchodního pobřeží Číny, který je dvakrát menší než Česko, zato dvojnásobně lidnatý, pracuje skoro šest let.

Bohaté zkušenosti s výukou cizinců nabral ještě v Česku. „Už při vysokoškolském studiu jsem učil Iráčany, kteří u nás chtěli studovat medicínu,“ zmiňuje absolvent oborů česká filologie a historie na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Tchaj-wan je sice významným investorem v Česku, ekonomika však podle Ondřeje Gepperta s výukou češtiny příliš nesouvisí.

„Mladí Tchajwanci se na rozdíl od svých rodičů snaží trochu vybočit z řady nebo role ve společnosti s velkým množstvím pevně daných pravidel a hodnot. Zvlášť pro dívky je studium češtiny něčím, co je dělá výjimečné. Navíc si mohou snít svůj ‚evropský sen‘ o tom, jak pojedou do Česka studovat, budou žít v pohádkovém městě, potkají zajímavé lidi,“ popisuje lektor.

Svou roli v motivaci tchajwanských studentů hraje i česká kultura, protože mladí obyvatelé ostrova znají naši klasickou hudbu, literaturu i umění.

„Samostatnou kapitolou je pak Praha a její genius loci, ta má navíc své pevné místo v asijské popkultuře. Hudební klipy, telenovely, které se u nás natáčely, svatební cesty do Prahy a fotky z nich,“ vysvětluje lektor Ondřej Geppert. Jaká byla jeho motivace začít učit na Tchaj-wanu?

„Rok 2014 byl v čínském horoskopu rokem Koně, takže i v mém životě se mnoho věcí dalo do pohybu. Nechat se vyslat jako lektor do zahraničí se ukázalo být tím správným impulsem ke změně a novému začátku. Navíc jsem se zrovna oženil a s manželkou jsme se po svatbě rozhodli strávit nějaký čas v cizině,“ říká.

Od Tchaj-wanu profesně očekával neobyčejnou pracovní zkušenost (otevíral se zde nový lektorát), toužil poznat asijskou kulturu a životní styl. Na ostrově teď žije nejen s manželkou, ale i jejich dvěma dětmi.

Studenti z katedry slavistiky na fakultě cizích jazyků, pro něž je čeština volitelným předmětem vedle povinné ruštiny, to každopádně nemají lehké. Jejich rodná čínština a naše mateřština snad nemůžou být odlišnější.

Začátečníci podle lektora bojují třeba s výslovností a rozlišením znělých a neznělých souhlásek, neboť „pil“ a „byl“ jim zní stejně. „U pokročilejších studentů se pak problémy přesouvají třeba k syntaxi a nekončící snaze uspořádat myšlenku do smysluplné české věty,“ popisuje nejčastější těžkosti.

Pilní studenti by se po třech letech měli dopracovat na úroveň B1, tedy středně pokročilí. Ondřej Geppert ví nejméně o dvou absolventech, kteří nyní studují v Praze a česky hovoří velmi dobře.

„Svou práci vnímám jako příspěvek k šíření dobrého jména a povědomí o České republice ve světě,“ říká. Na Tchaj-wanu se utvrdil, že geografická vzdálenost nemusí být překážkou v porozumění.

„Je to velmi zajímavá práce a životní zkušenost a myslím, že Češi a Tchajwanci k sobě mají svým způsobem velmi blízko.“

Tchajwanci jsou podle lektora taky bohémové, i když se to projevuje jinak a jindy, třeba v době oslav lunárního Nového roku. „Umějí si užívat dobrého jídla a cestovat za ním klidně přes půl ostrova. Večer rádi posedí a vše proberou u kulatého stolu s rodinou nebo přáteli v blízké restauraci. A podobně jako lidé na mé rodné Moravě rádi ochutnávají, koštují, nikam moc nepospíchají a nenechají se vytrhnout ze zaběhnutého denního a životního rytmu.“

Anketa mezi studenty našich lektorů. Snažili se odpovídat česky, ponechali jsme proto odpovědi v původní podobě.

1. Byl jsem v Olomouci na Letní škole slovanských studií, to byla moje první zkušenost s cestováním vůbec. Bylo to moc fajn!

2. Nevěděl jsem, co bych dělal po střední škole. Když jsem se dozvěděl, že bych mohl studovat český jazyk, řekl jsem si, proč ne? Znalosti jazyka budu moct využít kdykoliv budu číst nějaké texty ve slovanském jazyce anebo když uslyším slovanské jazyky.

3. Hrozně těžký. Pády a deklinační skupiny a osobní zájmena jsou jako věčná noční můra.

4. Můj učitel říká, že Češi si rádi stěžují, Rumuni taky, ale jsem nepoznal dost Čechů, abych to potvrdil.

5. Moji první učitelku Alenu, letní školu a Olomouc.

1. Myslím, že Česká republika má velmi zajímavou kulturu: nejvíc se mi líbí česká literatura a ráda poslouchám českou hudbu, například písně Antonína Dvořáka. Nemám příbuzné z Česka, ale zato mám pár českých přátel, kteří bydlí v Praze. A ještě mě baví příroda, ráda tam cestuju – města v České republice jsou také moc krásná!

2. Začala jsem se učit česky, protože chci mluvit česky s přáteli z Česka. A učím se česky proto, abych uměla číst české knihy. Může se stát, že někdy budu bydlet v České republice, protože se tam cítím moc dobře.

3. Podle mě je čeština docela těžká. Myslím, že gramatika je složitá, musíš to opakovat často a pravidelně se učit nová slova. Ale dělám to ráda.

4. Ano, zdá se, že existuje mnoho podobností mezi Čechy a Rakušany, například oba národy rády oslavují a pijou pivo. A ještě mají docela podobnou kulturu.

5. Dobré české jídlo a Prahu. Je to moc krásné město, ráda tam navštěvuju svoje české přátele. Češi jsou tak milí a veselí lidé, moc se mi líbí.

1. Začala jsem se učit češtinu, protože moje kamarádka mě pozvala. Taky ráda studuju jazyk. A chtěla bych se seznámit s českými kamarády. Kromě toho můžu mluvit česky na cestě do ČR. Myslím, že pro mě to je velmi důležité. Můžu říkat, že čeština je můj „zájem v životě“.

2. Ano, velmi těžký, protože gramatika je složitá. Čeština a čínština jsou docela různé. (Na zbytek odpovědí si netroufla česky, uvádíme je v překladu z angličtiny.)

3. Upřímně řečeno jsem zjistila, že Česko a Tchaj-­wan mají stejnou pozici v politice. Obě země věnují pozornost svobodě a demokracii. Kromě toho vystupují na podporu lidí, kteří přišli o svá práva. Češi a Tchajwanci jsou k cizincům velmi přátelští a respektují rozdíly mezi kulturami.

4. Podle mého názoru není Česká republika jen krásnou zemí, ale také místem plným kultury. V Česku si můžete užít fantastickou atmosféru umění. Pokud cestujete, neměli byste se jen projít po Praze.

5. Pivo! Podle mého názoru hraje v životě mnoha Čechů důležitou roli. České pivo je vlastně jediný alkohol, který piju.