Hlavní obsah
Devadesátiletá přeživší před pamětní deskou v pražských Holešovicích na místě, odkud bylo za války odvlečeno téměř 50 tisíc židovských obyvatel Prahy. Foto: Milan Malíček, Právo

Příběh osvětimské knihovnice Dity Krausové

Obrázek k neuvěření. Uprostřed nepopsatelného pekla zvaného Osvětim-Birkenau sedí na bloku 31 v jednom z dřevěných baráků bez oken čtrnáctiletá Dita Polachová z Prahy. Na předloktí má vytetované číslo 73 305 a hlídá dvanáct knih.

Devadesátiletá přeživší před pamětní deskou v pražských Holešovicích na místě, odkud bylo za války odvlečeno téměř 50 tisíc židovských obyvatel Prahy. Foto: Milan Malíček, Právo
Příběh osvětimské knihovnice Dity Krausové

Na svých devadesát let paní Krausová rozhodně nevypadá. Čile se pohybuje, paměť jí bezchybně slouží a užívá si všeho, co jí život v téhle chvíli nabízí.

„Moc ráda jezdím po Praze tramvají, srovnávám si v hlavě, jak to kde vypadalo v době mého dětství a teď. Celou válku jsem věřila, že se sem vrátím,“ svěřuje se. Míříme z Vinohrad, kde si v jedné půdní nástavbě pořídila malý byt, do Holešovic, kde vyrůstala a kde zároveň začala hrůzná kapitola jejího života zvaná šoa.

Ditin tatínek byl právník, pracoval v Penzijním ústavu. V budově, která slouží svému účelu dodnes, je na pamětní tabuli pracovníků, kteří zahynuli za války, i jméno Hanuš Polach. Maminka byla v domácnosti. Typická středostavovská prvorepubliková rodina.

Šťastné chvíle s rodiči v roce 1932

Foto: archiv D. Krausové

„Byli jsme nevěřící, nesvětili jsme žádné židovské svátky. Slovo Žid jsem vůbec neznala, nevěděla jsem, že jsme Židé,“ připomíná paní Dita. Dozvěděla se to na začátku třetí třídy, kdy na své lavici našla cedulku Jsi Židovka. V němčině. První roky chodila do německé školy, protože byla za rohem.

„Vzala jsem ten papírek a zeptala se doma rodičů, co to znamená. Tehdy mi to řekli. Zároveň mě okamžitě přeřadili do české školy.“

Chodila tam až do doby, kdy protektorátní úřady zakázaly židovským dětem chodit do školy. Tatínka vyhodili z práce, rodina zůstala bez příjmu.

„Nesměli jsme ani do kina, do parku, jediné místo, kde jsme se mohli svobodně scházet, bylo hřiště na Hagiboru. Židovské děti tam trávily hodně času, věnovali se nám sportovní instruktoři. Vedl to mladý učitel tělocviku Fredy Hirsch, zanícený sionista, byl nám všem vzorem. Tehdy jsem poznala, že židovství není jen náboženství, ale i národ. A že se za něj nemusím stydět.“

Školu nahrazovaly tajné kroužky scházející se po bytech. Paní Dita vzpomíná, jak s kamarádkou na jeden takový jely tramvají:

„Tehdy jsme ještě směly. Bylo to v den, kdy si všichni Židé museli přišít na kabát hvězdu. Měly jsme obavy, jak na to lidé budou reagovat. Jeden pán se na nás v tramvaji usmál a nahlas řekl: To jsou dvě princezny se zlatou hvězdou. Celá tramvaj se usmívala. Moc se nám ulevilo.“

Třináctiletá Dita Polachová krátce před deportací do Terezína

Foto: archiv D. Krausové

Životní podmínky se však stále zhoršovaly, omezení utahovala. Polachovi byli dvakrát vyhnaní z bytu, nakonec bydleli v jednom bytě se dvěma dalšími rodinami.

Rusalka zpívaná v Terezíně

„Slyšeli jsme, že to je v Terezíně zlé, ale věřili jsme, že to nebude nadlouho,“ shrnuje pocity, když u nich v listopadu 1942 zazvonil poslíček ze židovské obce s předvoláním a transportním číslem.

„Pozítří jsme se měli dostavit do Radiotrhu (shromaždiště v někdejším výstavním pavilonu v pražských Holešovicích - pozn. red.) s maximálně padesátikilovým zavazadlem a klíče od bytu odevzdat domovníkovi. Dostali jsme zvláštní povolení jet tramvají.“

V Radiotrhu strávili dvě noci na zavazadlech a čekali, až přijdou na řadu, aby odpochodovali na nádraží Bubny, odkud je vlak odvezl do Bohušovic. „Odtamtud jsme šli s těmi kufry několik kilometrů pěšky do Terezína,“ vzpomíná paní Dita.

„Na konci roku 1942 bylo ghetto tak přeplněné, že nebylo kde nás ubytovat. Zůstali jsme v katakombách, v chodbách valů kolem bývalé vojenské pevnosti bez oken, několik týdnů. Babička tam už byla, přišla nám říct, že dědeček už nežije. Setkali jsme se i s jinými příbuznými.

Tatínka pak ubytovali v mužských kasárnách, já s maminkou jsme šly do ubikace, kde jsme s dvaceti dalšími ženami spaly na slamnících na podlaze. Snažila jsem se dostat do dívčího domova, kde jsem měla kamarádku. Musela jsem čekat na volné místo, které se vytvořilo, až když šel někdo do transportu.“

„Všichni starší čtrnácti let museli pracovat. Fredy Hirsch organizoval mládež i v Terezíně a dosáhl toho, že budou na záhonech mezi valy pěstovat pro Němce zeleninu. Po práci jsme se my mladí tajně vzdělávali. V každém pokoji byla vychovatelka, která byla zároveň tajnou učitelkou. Neměli jsme žádné pomůcky, ani tužku a papír. Většinou jsme seděli na kavalcích. Dole u vchodu stála vždy služba, která varovala před případnou kontrolou,“ líčí paní Dita.

„Nezapomenu, jak přišel operní zpěvák Karel Berman. Ze sklepa vytáhli do druhého poschodí pianino a on nám u něho přednášel o Rusalce a zpíval úryvky z ní. Jindy nám nějaký astronom vyprávěl o hvězdách. Nebo nám jedna herečka vyprávěla o divadle. Malovat a kreslit nás učila malířka Friedl Brandeisová.“ Malování zůstalo Ditinou zálibou dodnes.

V Terezíně jsme ještě byli lidi. Ve chvíli, kdy jsme nastoupili do toho vlaku, jsme jimi být přestali.

Přestože život byl proti tomu, co mělo následovat, relativně snesitelný, trpěli obyvatelé ghetta katastrofálními hygienickými podmínkami: infrastruktura města nebyla připravená na padesát tisíc nově příchozích.

Nepostačovala voda, kanalizace, elektřina. Lidé hladověli a hubli. Děti dostávaly jídlo v domově, dospělí čekali s ešusem ve frontě na čočkovou polévku a bramboru nebo knedlík s omáčkou. Večer se na ubikacích rozděloval chléb s kouskem margarínu. Ovoce a zelenina neexistovaly.

Přestali jsme být lidmi

Po více než roce, 18. prosince 1943, obdrželi Polachovi předvolání k transportu „na východ“.

„Nastoupili jsme do vlaku s tím, co nám ještě z našich věcí zbylo. Jenže já mezitím ze všeho vyrostla. Největší problém byly boty: jediné, ve kterých jsem ještě mohla chodit, byly lyžařské. Nějakým zázrakem mi zůstaly i po příjezdu do Osvětimi. To bylo velké štěstí,“ zdůrazňuje Dita Krausová.

„V Terezíně jsme ještě byli lidi. Ve chvíli, kdy jsme do toho vlaku nastoupili, jsme jimi být přestali. Začal holocaust. Jeli jsme vestoje napěchovaní jako dobytek dvě noci a jeden den. K dispozici byl jeden kýbl, který byl hned přeplněný. Mnoho lidí tu cestu nepřežilo.

Když jsme vystoupili v Osvětimi-Birkenau, byla noc. Na rampě stáli esesáci a holohlaví vězňové v pruhovaných mundúrech s klacky v rukách, se kterými nás rozdělovali - zvlášť ženy, zvlášť muži. Do toho štěkali vlčáci. Museli jsme rychle vyskákat a ve vagonu nechat všechna zavazadla.“

Jejich transport neprošel na rampě selekcí, což bylo součástí zastíracího manévru, jak před očekávanou mezinárodní návštěvou mlžit o takzvaném konečném řešení.

„Nahnali nás do sprch se studenou vodou, kde jsme musely všechno nechat, vězenkyně na nás pak házely kusy starého roztrhaného oblečení. Boty rozhazovaly nikoli po párech, ale jednotlivé. Ještě jsme nevěděly, že byly po těch, kteří skončili v plynové komoře,“ popisuje - tehdy čtrnáctiletá - Dita děsivou realitu největšího vyhlazovacího tábora, kde bylo umučeno skoro půldruhého milionu mužů, žen a dětí.

„Dovedli nás do takzvaného rodinného tábora, kde jsme se setkali s mnohými známými z Terezína, kteří odjeli zářijovým transportem. Byli k nepoznání a mluvili divně: že vyletíme komínem, že skončíme v plynové komoře… Já si pořád opakovala, že neumřu, neumřu.

Spali jsme po šesti na tříposchoďových kavalcích. Jediné, co jsme měli, byla tenká přikrývka, hadry, co jsme měli na sobě, jídelní miska a lžíce, tu jsme měli zastrčenou za provázkem, který sloužil jako pásek - její ztráta znamenala katastrofu. Žili jsme bez výměny oblečení, hřebenu, kartáčku na zuby, ručníku, nemluvě o toaletním papíru nebo hygienických vložkách (ženy v koncentrácích stejně přestaly menstruovat).

Nejstrašnější byly latríny: šest betonových řad s kulatými otvory, používané tisíci vězni. Většina z nich trpěla v důsledku hladu a špatné stravy neustálým průjmem. Dodnes se mi nedaří tu strašnou vzpomínku vymazat.“

A hlad to byl nepopsatelný. Vězňové dostávali jednou denně misku ,polévky‘ a kousek chleba s margarínem a trochou řepné marmelády. Vyčerpáním zemřel po pár týdnech Ditin otec, bylo mu 44 let. „Vídala jsem ho denně dvakrát při sčítání. Jednoho dne na apelu nebyl. Šla jsem k jeho bloku, dovnitř jsem nesměla, a jeden vězeň mi řekl, že už nevstal.“

K rodinnému táboru Židů z Terezína patřil i dětský blok. Vybojoval ho charizmatický a obdivovaný Fredy Hirsch. Podařilo se mu tam stáhnout i chlapce a dívky mezi čtrnácti a šestnácti lety jako pomocníky. Práci pro ně vymýšlel. Ditě řekl, že bude dělat knihovnici.

„Nebyla tam žádná podlaha, jen holá zem. Po celé délce se táhl vodorovný komín s kamny na každém konci, byl to jediný vytápěný blok. Mohla jsem se zády opírat o teplý komín, knížky narovnané před sebou. Měla jsem jich dvanáct, půjčovala je vedoucím skupin, kteří tam děti tajně učili, odpoledne je sebrala a ukryla u Fredyho.

Dětský blok v Osvětimi, jak ho nakreslila v roce 1998.

Foto: archiv D. Krausové

Byla to naprosto náhodná sbírka: když vězňové na rampě vyprazdňovali vagony, zbyly tam i nějaké knížky. Jak se dostaly do dětského bloku, nevím. Nenapadlo mě ani udělat si jejich seznam. Pamatuji si jen jednu: Stručné dějiny světa od H. G. Wellse. Jedna spoluvězenkyně si vybavuje Čapkovy povídky, jiná učebnici ruské gramatiky a nějaký atlas.“

Lidé z terezínského zářijového transportu byli v noci z 8. na 9. března 1944 nahnáni do nákladních aut a zavražděni v plynových komorách. Mezi nimi i obdivovaný a uznávaný Fredy Hirsch. Na prosincový transport mělo dojít v červnu.

Měsíc předtím však přišel příkaz, že práceschopní vězni mají být posláni do Německa, kterému už teklo do bot, na práci. U žen se vybíralo ve věku mezi šestnácti a čtyřiceti lety. Selekci prováděl neblahý doktor Mengele.

„Šly jsme s maminkou také, přestože mně bylo jen patnáct a mamince už dvaačtyřicet. Musely jsme se svléknout do pasu, říct své číslo, věk a povolání. Já se prohlásila za malířku. ,Malířka portrétů, nebo pokojů?‘ zeptal se. ,Portrétů.‘ ,Uměla bys namalovat můj portrét?‘

Se sevřeným hrdlem jsem vyhrkla: ,Jawohl!‘ Pobaveně ukázal na tu správnou stranu. Tak jsem se dostala z Osvětimi. I s maminkou.“

Odvezli je do Německa, kde v Hamburku odklízely holýma rukama trosky po náletech. Na sklonku války je esesačky nahnaly do vlaku směr koncentrační tábor Bergen-Belsen. V něm už vězni nedostávali nic než jednu naběračku polévky. Vysílení lidé umírali buď hladem, nebo na tyfus. Jednoho dne dozorci zmizeli. Přestala téct voda, došlo jídlo. O dnech mezi útěkem Němců a příjezdem britských jednotek nedokáže paní Dita mluvit.

Neuměla jsem si nic koupit, netušila jsem, že už můžu jít do kina, na plovárnu, do parku.

Dva měsíce po osvobození jí v táborové nemocnici zemřela maminka, která ještě předtím odeslala příbuzným dopisy, že se vracejí.

Matkou v osmnácti

Do Prahy Dita přijela 1. července 1945, dva týdny před šestnáctými narozeninami. Sama. Věděla, že nežidovská tetička, která měla za muže tatínkova bratrance, žije stále v Praze. Svou neteř laskavě přijala, její manžel byl odvlečený do Lodže a nevrátil se. Zázrakem přežila i Ditina babička, která zůstala celou válku v Terezíně.

„Neměli jsme nic, byt ani peníze. Neuměla jsem si nic koupit, netušila jsem, že už můžu jít, kam chci, do kina, na plovárnu, do parku. Byla jsem jako z úplně jiného světa.“

První týdny trávila spoustu času ve frontách na různých úřadech, protože byla bez dokladů.

„Bez občanské legitimace jsem nemohla dostat potravinové lístky, k tomu jsem však potřebovala doklad o registraci od policie, která ale vyžadovala doložit poslední bydliště před deportací. Pro sirotčí důchod zase chtěli potvrzení, že jsou moji rodiče mrtví…“

V jedné takové frontě před sebou spatřila známou postavu: Otu Krause, kterého znala z osvětimského dětského bloku. Byl o osm let starší a měl na starosti skupinu dvanáctiletých chlapců.

„Já seděla kousek od nich u těch knížek a neměla jsem vlastně co dělat, a tak jsem je pozorovala. Stál ale pořád zády ke mně, nikdy jsme spolu nemluvili. Byli jsme spolu už v Terezíně, ale tam jsme se neznali,“ vzpomíná na setkání s budoucím manželem.

„Konečně jsem potkala spřízněnou duši: uměl vyslovit, co jsme zažili. Před druhými lidmi jsme zmlkli. Buď nevěřili, že je něco takové možné, nebo pokyvovali hlavou: ,Nedovedete si představit, co jsme tady zažívali! Nebyla vajíčka, máslo, smetana…‘ Nešlo najít společný jazyk.“

Později se známý česko-izraelský spisovatel Ota Kraus zapsal na univerzitu, na filozofickou fakultu, a brzy vydal svou prvotinu Země bez boha. Zároveň usiloval o navrácení majetku svého otce, který měl ve Strašnicích továrnu na dámské prádlo.

Za spisovatele Otu Krause se dva měsíce před svými osmnáctinami provdala 21. května 1947.

Foto: archiv D. Krausové

Podařilo se mu to jen částečně (nemohl předložit potvrzení o otcově smrti), továrnu dostal do správy. Po svatbě se nastěhovali do bytu v bývalé rodinné vile v areálu továrny. Na svět přišel první syn, Ditě tehdy bylo osmnáct a půl.

„Ota hrozně trpěl tím, že mu úplně všichni zahynuli, a chtěl mít co nejdřív vlastní rodinu,“ vypráví paní Krausová. „Byla jsem hrozně hrdá matka, ale ve skutečnosti jsem nebyla na mateřství zralá. Naštěstí jsem měla babičku, která mi hodně pomáhala.“

Nový život, nové problémy

V roce 1949 z Československa odjeli do nově vzniklého státu Izrael. „Všechno rozhodoval Ota, já tehdy vůbec neměla své názory, své plány, nechala jsem se vést. Ota byl vzdělaný, rozumný, nesmírně jsem ho ctila,“ líčí paní Dita své tehdejší postoje.

„Nevěděla jsem, do čeho jedeme. Dobře jsem si však uvědomovala, že většina přátel odjížděla. Život tady pro nás začal být velice nepříjemný. Továrnu znárodnili, museli jsme se vystěhovat, chovali se k nám velmi špatně, začali jsme se bát.

Ota měl strýce v Americe, který slíbil, že nám do začátků pomůže. Odjeli jsme a strýc náhle zemřel. Zůstali jsme s prázdnýma rukama. Ota měl plán, že si pronajmeme půdu a budeme pěstovat zeleninu. Jenže než něco vyroste, musí se jíst.

Koupil si motyku a nechal se najímat od sedláků na práci. Odpoledne se vrátil a šli jsme pracovat na políčko, které jsme měli v pachtu. Po roce jsme zjistili, že jsme nic neušetřili. Šli jsme tedy do kibucu (zemědělské osady hospodařící formou kolektivního vlastnictví - pozn. red.). To ale vůbec pro mě nebylo. Po sedmi letech jsme se odstěhovali do vesnice, kde byla střední škola s internátem, a Ota tam vyučoval angličtinu, já později taky.

Mezitím se narodili dcera a syn. Holčička nám v osmi letech onemocněla nevyléčitelnou jaterní nemocí. Žila do dvaceti. Celá ta léta jsme věděli, že s námi nebude dlouho.

S Československem jsme neměli žádný kontakt, lidé se báli nám psát. Považovali jsme to za uzavřenou kapitolu.“

Dva domovy

Když s manželem odešli do penze, přestěhovali se do přímořské Netanyi, kde je paní Dita dodnes.

„Teprve teď žiji pro sebe. Dvanáct let jsem pečovala o těžce nemocnou dceru, další léta o nemocného manžela (v roce 2000 podlehl rakovině - pozn. red.). Do toho vypukla u nejstaršího syna duševní choroba, postupně se k tomu přidal fyzický propad, skončil na vozíku a zemřel před třemi lety. Mám od něho vnuky a pravnuky,“ zmiňuje nelehké rodinné osudy.

„Nejmladšímu synovi je 58 let, má dvě děti. Bydlí nedaleko ode mě, aspoň jednou týdně se vídáme.“

Česká stopa má pokračování v další generaci: „Synové nejstaršího syna mě před několika lety navštívili v Praze. Jednoho večera si šel ten mladší sednout do kavárny. Potkal tam jednu dívku a byla to láska na první pohled. Měsíc nato opustila Monika práci, byt, všechno a odstěhovala se za ním do Jeruzaléma. Už mají holčičku a jsou spolu nesmírně šťastní.

Od doby, co zemřel syn Šimon, pobývám v Praze delší dobu dvakrát ročně. Když se mi začne stýskat po teple, zavolám své české Monice, aby mi zařídila letenku zpátky. V Izraeli mám ráda přírodu. Maluju kytky. Čekám pokaždé na podzim a zimu, kdy tam zaprší a všechno kvete.

Tady se mi také líbí, navazuju na to šťastné z minulosti. Chodím po Praze a vzpomínám na dětství, místa a lidi, kteří s tím jsou spojení. Překlenuji šedesát let.“

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků