Hlavní obsah
Marie Šabacká Foto: Jan Handrejch, Právo

Polární bioložka: Tající ledovce mohou probudit i infekční mikroorganismy

Co se skrývá pod tajícími ledovci? Třeba pravěké viry, s nimiž se dnešní lidé ještě nesetkali. Do budoucna jim to může přinést ledacos. „Některá z následujících generací může být v budoucnu nesmrtelná,“ říká polární bioložka Marie Šabacká (40).

Marie Šabacká Foto: Jan Handrejch, Právo
Polární bioložka: Tající ledovce mohou probudit i infekční mikroorganismy

Viděla jste kultovní americký horor Věc?

Viděla. (směje se)

V tomto filmu se vědci vydají na Antarktidu, aby prozkoumali ledovce. Při práci ale narazí na sto tisíc let starý virus, který může zničit lidstvo.

Přesně tak. Ten film máme my, polárníci, hrozně moc rádi. Příběh byl zfilmován celkem třikrát, a pokud trávíme Vánoce v Antarktidě, tak si vždycky některou z jeho verzí pouštíme. Je to taková naše antarktická tradice.

Tající ledovce mohou osvobodit tisíce let staré viry a bakterie. Ty se mohou dostat na povrch a opět probudit.

Takže se nebojíte, že při svých výzkumech v Arktidě nebo Antarktidě narazíte na nějakou takovou „věc“?

Já osobně se nebojím. Zabývám se totiž většinou jen výzkumem na povrchu ledovce, navíc zkoumám jen soudobé jevy a organismy. Ale jiným vědcům se něco podobného může teoreticky stát. Skutečně je možné, že někdo objeví v ledovcích „věci“, které mohou být potenciální hrozbou.

Jenom asi nepůjde o žádné mimozemské viry nebo bakterie, ale o pozemské organismy z minulosti. Například o viry a bakterie, které už jsme vymýtili nebo jsou vzácné, ale které mohou ještě v některém ledovci spát. Po letech se mohou dostat na povrch a opět se probudit.

Co například?

Například neštovice. Nebo antrax (bakteriální onemocnění, odhadovaná smrtnost jeho plicní formy je až 85 %; v České republice byl antrax prohlášen za nákazu prakticky zlikvidovanou v roce 1977).

Už se někdy něco takového stalo?

Stalo. Bylo to před čtyřmi lety na Sibiři, kde vlivem oteplování klimatu postupně odtává permafrost („věčně“ zmrzlá půda, která se vyskytuje hlavně v chladných oblastech za polárním kruhem). Spolu s tajícím ledem se z půdy dostaly ven ostatky sobů, kteří před mnoha lety umřeli na antrax.

Nákaza se dostala do vody a do půdy a odtud nakazila další zvířata a lidi. Antrax způsobil dokonce epidemii v nedaleké vesnici, kde nakonec zemřel jeden dvanáctiletý chlapec.

Uprostřed ledovcové jeskyně, Špicberky.

Foto: Rudolf Havlík

Ze stejného důvodu jsou potenciální hrozbou i masové hroby u sibiřské řeky Kolyma. Na konci devatenáctého století tam zabíjela epidemie neštovic. V permafrostu se našly i fragmenty RNA viru španělské chřipky.

Nakolik mohou být viry a bakterie, které takto odtají, nebezpečné? Mohou okamžitě nakazit živou bytost?

Záleží na okolnostech, ale teoreticky ano. Mrtvá těla v permafrostu jsou zmrzlá a nerozkládají se a mohou v sobě uchovávat infekční mikroorganismy. S tajícím permafrostem v důsledku změn klimatu se dostávají mrtvoly na povrch a potenciálně můžou způsobovat lokální problémy.

Jak staré nákazy to jsou? A jak dlouho mohou v ledu přežívat?

Bakterie, které mají spory, jako třeba tetanus, mohou přežít v permafrostu dlouho, řádově stovky až desítky tisíc let, některé i mnohem déle. Vědci z NASA našli v roce 2005 bakterii, která žila pod ledem celých 32 tisíc let a po oživení byla velice rychle aktivní.

Dnes už existuje i několik studií o sto tisíc let starých bakteriích. Vůbec nejstarší živá bakterie, kterou lidé objevili, byla v ledu starém osm milionů let v Antarktidě. Otázkou je, jestli ty organismy jsou skutečně tak staré jako ten led, ve kterém byly nalezeny. To není jednoduché určit.

A viry?

Viry považujeme za živé organismy jenom tehdy, pokud jsou uvnitř hostitele. Některé viry, které se našly v 30 tisíc let starém permafrostu, byly přesto po přenesení do laboratoře v krátké době infekční.

Jakou nemoc mohly tyto viry způsobit?

Pro člověka jsou neškodné, napadají pouze měňavky (jednobuněčné organismy žijící ve vodě a půdě). Jestli by se mohly po tak dlouhé „době spánku“ probudit také viry, které napadají i lidi, to zůstává otázkou.

Pokud mohou polárníci narazit na zapomenuté choroby, jak se tedy chrání?

Ve chvíli, kdy vrtají hodně hluboko, pracují sterilně. Jsou si těch rizik vědomi a chtějí ochránit nejenom sebe, ale především ty vzorky samotné.

Velká část arktických stanic je navíc zapojená do speciální mezinárodní sítě s názvem INTERACT, která spojuje vědce napříč Arktidou. A v rámci tohoto projektu se rozjíždí taky program včasného varování, který by v případě jakékoliv podobné hrozby umožnil informace rychle ověřit. A rozšířit je dalším vládním a nevládním organizacím v Arktidě, které by potom varovaly obyvatelstvo.

Chodíte po expedici do karantény?

Já ne, protože nepracuju s permafrostem ani s uhynulými zvířaty, ani nekopu led nijak do hloubky.

Co příbuzní? Nebojí se oni?

To ano. (směje se) Hlavně na začátku. Vždy, když jsem se vracela z míst, kde jsme lezli hluboko pod ledovce, kam lidská noha ještě nevkročila, mě můj bratr od sebe odháněl. Smál se a říkal, že mám v sobě určitě „tu věc“.

Když to vezmu z druhé strany, mohou naopak nově objevené organismy lidstvu pomoct?

Mohou. Tyto organismy jsou adaptované pro přežívání v extrémních podmínkách. To dokážou díky svým speciálním schopnostem a vlastnostem, většinou si vytvářejí nějaké látky, které je chrání. Tyto látky se pak zkoumají a využívají.

Výzkum v jeskyních na Špicberkách.

Foto: Stanislav Řehák

Například enzymy z chladnomilných organismů se používají v pracích prostředcích, které vyperou prádlo i při nízkých teplotách. Mají uplatnění i v dalších odvětvích.

Ochranné pigmenty ze sněžných řas se zase využívají k výrobě krémů proti stárnutí. Jiné chladnomilné bakterie nám zase mohou pomoci vyčistit odpadní vody a půdu. Používat se mohou i při hnojení zemědělské půdy v horských a chladných oblastech.

A v medicíně? Používají se nově objevené organismy tam?

Ano, i tam se používají.

Nedávno jsem četla, že se pod ledem našli i tvorové, kteří jsou prakticky nesmrtelní. Jmenují se želvušky a dokážou přežít vlastně cokoliv – dlouhodobé sucho, bod varu, dvousetstupňové mrazy. Vědci už prý proto zkoumají, jak tyto jejich superschopnosti přenést na člověka…

To je možné. Želvušky jsou taková maličká zvířátka, jen asi jeden milimetr velká, která jsou skutečně prakticky nesmrtelná. Dokážou přežít i podmínky podobné těm ve vesmíru – tedy například nízké teploty, přímou radiaci a vakuum.

Takže budeme jednou nesmrtelní?

Medicínou se nezabývám. Ale myslím, že je to možné. Smrt způsobuje sedm mechanických problémů a údajně už víme, jak většinu z nich zmírnit nebo odstranit. Alespoň teoreticky. Takže ano, možná některá z následujících generací už bude moci být nesmrtelná.

Ať už proto, že budeme schopni zastavit stárnutí našich vlastních těl, nebo že nahrajeme naše vědomí do nestárnoucího silikonového obalu.

Vy sama byste chtěla být nesmrtelná?

Asi by mi bylo líto, kdybych byla jednou z posledních generací, která se ještě dožívá průměrného věku pod stovku.

I když, teď mě napadá: vy už možná nesmrtelná jste. Dočetla jsem se, že jste jednou vydržela celých pět dní bez vody!

To je pravda. Ale tehdy jsem si spíš připadala hodně po smrti, než že bych měla být nesmrtelná. (směje se) Bylo mi totiž tak strašně špatně, že jsem nedokázala vůbec nic pozřít – ani jídlo, ani vodu.

Co se stalo?

Bylo to při jedné z mých prvních cest na Špicberky. Vraceli jsme se jednou polskou jachtou z ostrova do norského města Tromso – to je zhruba pět dní plavby. A byla to děsně divoká jízda. Ačkoliv snáším mořskou nemoc relativně dobře, na této lodi ne. A nejenom já. Bylo totiž hrozně rozbouřené moře a my jsme nemohli ven z podpalubí. V tom se navíc hromadily výpary z nafty.

Jak se vůbec dostane česká dívka k polárnímu výzkumu? Moc obvyklé to asi není.

To není. Ale mně se vždycky ty polární oblasti hodně líbily. Hodně jsem si o nich četla a koukala na dokumenty.

„Když jsem se vracela z míst, kam lidská noha ještě nevkročila, tak mě můj bratr od sebe odháněl. Smál se a říkal, že mám v sobě určitě ,tu věc‘,“ směje se vědkyně Marie Šabacká.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Co vás inspirovalo?

Hltala jsem příběhy o expedicích sira Ernesta Henryho Shackletona nebo Roberta Falcona Scotta (britští polárníci z počátku 20. století). Samozřejmě jsem četla i verneovky a koukala na dokumenty Davida Attenborougha, jmenovalo se to Život v mrazničke – dávali ho ve slovenštině.

Kolik stupňů pod nulou musí ukazovat teploměr, aby vám byla zima?

Zima je mi kdykoli, když podcením počasí. A to se mi stává i v Česku. Pokud jde ale o polární oblasti, tak tam nastává zlom někde okolo minus třiceti stupňů. To už je docela nebezpečné sundávat rukavice, protože vám ruce začínají přimrzat ke kovovým nástrojům. Člověk taky musí mít zakrytý obličej, aby mu neomrzl.

Jakou nejnižší teplotu jste zažila?

Minus čtyřicet.

V Antarktidě se nesmíte vymočit na zem. Vyfasujete proto láhev a tu používáte.

Dá se vůbec v takovém počasí dělat věda?

Já naštěstí pracuju hlavně v létě, kdy je v arktických oblastech mírně nad nulou. Průměrná teplota je tam kolem pěti stupňů, což jsou podmínky celkem přijatelné.

Ale je pravda, že občas je třeba udělat něco i na jaře, kdy jsou tam dvaceti až třicetistupňové mrazy, a to je pak opravdu těžké. V tlustých rukavicích nefunguje jemná motorika. K tomu zamrzá i voda, kterou vytáhnete z ledovce, což může zničit život uvnitř. Musíte proto ampulky neustále zahřívat.

Takový mráz škodí i přístrojům – často nefungují. A vůbec nejhorší je to, když si musíte jít odskočit…

Jak se toto řeší?

Záleží na tom, kde jste. Na naší špicberské stanici mají dámy kadibudku a pánové chodí do moře. Ale v antarktické stanici je to komplikovanější. Platí tam strašně přísná pravidla a nesmí se tam zanechat vůbec žádný odpad. Ani ten biologický. To znamená, že se nesmíte ani vymočit na zem. Všechno, co vyprodukujete, se musí odvážet ve velkých barelech vrtulníkem na základnu.

Takže?

Vyfasujete svou vlastní láhev a tu používáte. Pokud chcete, dostanete k tomu i trychtýř. Na konci sezony to všechno vysterilizujete, odevzdáte a po vás to dostane zase někdo další.

Sprchovat se asi taky nemůžete, když nesmíte zanechat ani kapku. Nebo ano?

Opět záleží na místě. Na špicberské stanici jsme si vyrobili sprchu s vodou z potoka. Pravda, je to sprcha pro otužilé, protože voda tam má jen asi dva stupně. Občas si proto vodu ohřejeme.

Člověk taky může skočit do moře. Na terénní antarktické stanici se může umýt jednou za týden a spotřebovat při tom dva litry vody. Opět je to kvůli tomu, abychom zbytečně neprodukovali špinavý odpad.

Předpokládám, že do takových podmínek se nehrne mnoho žen…

A to byste se divila! (směje se) Třeba ve vědeckých skupinách Američanů mnohdy ženy převažovaly.

To je zajímavé. Přitom ženy bývají zimomřivější.

Muži asi opravdu obecně snášejí mrazy lépe. Přesto když jsem chtěla na Špicberkách přenocovat ve stanu se studenty a uhodily třicetistupňové mrazy, vyměkli hlavně muži. Ze skupiny čtyřiadvaceti studentů jich zbyla jenom asi půlka a všechno to byly holky.

Nejnižší teplota, jakou jsem zažila? Minus čtyřicet, říká polární bioložka.

Foto: Stanislav Řehák

Co když někdo v takových podmínkách onemocní? Dostane třeba horečku nebo zažívací potíže…

To se stává hlavně na začátku sezony, když se všichni sjíždějí na místo. Vždycky někdo něco přiveze z domova. Na té jedné základně v Antarktidě, kde jsem byla, je kvůli tomu i nemocnice.

Stalo se vám někdy, že jste onemocněla?

Ano. Třeba jednou jsem chytla zánět streptokoku a měla jsem nohy poseté děsivým ekzémem. Musela jsem na to brát silná antibiotika.

To si přivezl z domova někdo z kolegů, nebo šlo o bakterii vytaženou z ledu?

Vzhledem k tomu, že jsem to chytla asi po měsíci pobytu na stanici, je možné úplně všechno. (směje se)

Jaká další dramata jste zažila?

Jednou jsem spadla do ledovcové trhliny. Stalo se to v Africe na tropickém ledovci, nebyla jsem zrovna přivázaná na laně. Byl to docela velký pád, ale naštěstí se mi nic nestalo. Měla jsem obrovské štěstí.

Kolik metrů jste padala?

Asi pět metrů. Pamatuju si to pořád živě. Všechno se najednou zpomalilo, ten pád mi přišel strašně dlouhý. Měla jsem sice v ruce cepín, ale vůbec jsem ho nestihla použít.

Za jak dlouho vás vyprostili?

Za několik hodin. Byli tam se mnou sice dva kolegové a jeden průvodce, všichni ale byli tou dobou docela daleko – několik set metrů. Já jsem navíc při pádu nevydala ani hlásku. Takže než zjistili, kde jsem, a než se doplazili k trhlině, nějakou dobu to trvalo.

Já jsem se mezitím chystala vylézt zpátky na povrch, byla jsem hrozně napumpovaná adrenalinem a energií, to mi ale nakonec zakázali. Všechno kolem mě bylo hrozně křehké a mohla jsem se propadnout ještě hloub. Takže jsem si oblékla ještě jednu bundu, co mi hodili, a čekala, až přinesou lano, které jsme nechali dole.

Od té doby už si dávám větší pozor. Když totiž chodíte po ledovci, tak není otázka, jestli spadnete do trhliny, ale kdy. Nebezpečným místům se buď vyhýbám, nebo jdu se zkušenými kolegy, se kterými se navážeme na lano.

Je na takových místech vůbec mobilní signál?

Konkrétně tahle příhoda se stala na ledovci, kde signál kupodivu byl. Ale normálně to není zvykem. Člověk se nedovolá. Nosíme proto s sebou satelitní telefon a takové speciální bójky, které když odpojíte, vydávají signál. Ten pak upozorní záchranáře, kteří jsou schopni přečíst frekvenci, národnost skupiny a její přibližné místo. A vyšlou vrtulník.

Co lední medvědi? Potkáváte je?

Medvědů už jsem viděla desítky. Poslední roky stále častěji. Tím, že je teplejší počasí a méně mořského ledu, se totiž daleko dřív a častěji na Špicberkách přesouvají na pevninu. Taky si začínají zvykat na lidi.

Ohrozil vás někdy nějaký?

Naštěstí ne. Snažím se dodržovat určitá pravidla, která tomu vždycky zabránila.

Odběrová chatka na trvale zamrzlém jezeře v Antarktidě.

Foto: archiv Marie Šabacké

Jaká?

Pravidlo jedna: pokud víte o medvědovi, tak se těm místům vyhýbáte. Vrátíte se a jdete jinam. Žádné odhánění, protože jdeme dělat vědu. Ten medvěd má vždycky absolutní přednost. Dobré je taky chodit ve skupině – pak si netroufne zaútočit.

Je třeba mít i přehled o krajině. Pokud je terén nepřehledný nebo je mlha, děláme rámus. Když o vás vědí medvědi dřív než vy o nich, sami se vám většinou vyhnou. Nezavdáváme jim ani žádnou příčinu k tomu, aby za námi přišli.

Například?

Medvědi si strašně rádi hrají se vším, co v krajině najdou. Jakmile tedy někde necháte něco ležet, jdou za tím. Třeba my jsme jednou nechali na břehu takové stříbrné boxy, ve kterých si schováváme věci pro případ nouzového přespání. A s těmi boxy si začala hrát medvědice se dvěma mláďaty.

Co jste dělali?

Nic. Vytáhli jsme svačinu a několik hodin jsme čekali, až je to přestane bavit. Oni si tam hezky pohráli, pak na chvíli usnuli a nakonec přeplavali jinam. (směje se)

Jaké jsou návraty domů? Co uděláte jako první, když přijedete z nějaké expedice?

Rychle dám do mrazáku vzorky.

A dál?

Já už po těch letech žádné rituály nemám. Dřív jsem si hned běžela koupit nové kalhoty, protože na výpravách jsem pravidelně přibrala deset kilo, ale to už teď neplatí.

Přibrala jste? Vždyť těžce pracujete, navíc v mrazech. Čekala bych pravý opak.

Zřejmě to souviselo s chladem, nedostatkem spánku a stravou obsahující hodně cukru. To už ale dávno není aktuální, už nepřibírám nic.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků