Hlavní obsah
Petra Nesvačilová Foto: Milan Malíček, Právo

Petra Nesvačilová: Už jako malá holka jsem chtěla dělat velké věci

Už v dětství se rozhodla, že bude herečkou a režisérkou a šla si za tím. Mezi jejími dokumentárními filmy vyniká Zákon Helena (2016) o Berdychově gangu; na obrazovkách teď můžeme Petru Nesvačilovou (35) vidět v seriálu Osada a také ve dvou filmech v kinech. Navíc se nyní v knihkupectvích objevila její první kniha.

Petra Nesvačilová Foto: Milan Malíček, Právo
Petra Nesvačilová: Už jako malá holka jsem chtěla dělat velké věci

Jezdíte taky ráda odpočívat na jedno místo jako postavy z komediálního seriálu Osada, kde hrajete kosmetičku Helenu Roubalovou?

Ano, jen to není chatová osada, ale naše rodinná chalupa v jižních Čechách. Patří nám už po generace a všichni k ní máme silný vztah. Tam se vracím vždycky ráda. Kromě domova a rodiny vůbec je to další důležitý bod v mém životě, který mi dává pocit jistoty. Je to něco, kam patřím.

Jak často tam jezdíte?

Docela dost, v červenci se mi dokonce v tom nejlepším slova smyslu „dobře posunula“ práce, získala jsem celý měsíc volna a většinou jsem ho strávila právě na chalupě. Bylo to super, skvěle jsme si to užili. Taky jsme ale i trochu cestovali...

Na chalupě odpočívám, ale když je potřeba skládat polínka, tak skládám!

Je to klasická venkovská chalupa se vším všudy, kde i něco pěstujete?

Babička s dědou a moji rodiče tam pořád něco pěstují, ale já jsem zatím v takové luxusní pozici, kdy si tam přijedu spíš odpočinout. Ale samozřejmě když je potřeba skládat polínka, tak skládám! Tomu neuniknu.

Kam jste si o prázdninách vyrazila, když jste nebyla zrovna na chalupě?

V červenci jen po Česku, zatím žádná dovolená v cizině nebyla. Kvůli práci si teď ani nemůžu plány na cestu do zahraničí dovolit, z časových důvodů. Skončil lockdown a hned navázaly přerušené pracovní projekty. Do toho přišlo ještě divadlo. Už jsme zahájili sezonu v Ungeltu, kde znovu hraju s Miroslavem Táborským Taneční hodiny nebo Skořápku s Alenkou Mihulovou.

Zkoušíte i něco nového?

Zatím je to jen ve stadiu plánů. Dostala jsem nabídku i na nějaké hostování... Ještě uvidíme, jak to vyplyne.

S Miroslavem Táborským ve hře Taneční hodiny.

Foto: Divadlo Ungelt

Při novinářské projekci seriálu Osada jste se zmínila, že jste postavě Heleny dala všechno, včetně pár kil navíc, která jste získala během lockdownu... Co dalšího jste měla na mysli?

Kila jsem samozřejmě zmínila v nadsázce, dala jsem tomu hlavně obrovské množství času a energie. Komedie je totiž dost těžký žánr. Je náročná na nasazení, rytmus, přirozenost, autentičnost...

Seriál se točil půl roku, bylo to moje zatím nejdelší natáčení v kuse vůbec a byla jsem z toho opravdu i unavená. Helena je pro mě dost těžká role. Potřebovala jsem jí dát tvar, nechtěla jsem, aby byla plochá, proto jsem o ní hodně přemýšlela...

Nemám ráda, když se humorné role podávají jen jako nějaké „šaržičky“, vždycky potřebuju, aby postava měla hloubku a větší přesah, než se může zdát.

Kdo je tedy Helena?

Je to žena, která je vděčná za to, že ji poprvé v životě má někdo opravdu rád. Ona by sice v tom svém okolí mohla mít kohokoli, ale vyhrál u ní právě Milan, i když je mezi nimi znatelný věkový rozdíl. Právě proto, že ji upřímně miluje.

Jedna z nejtěžších věcí, které se musíme naučit, je schopnost rozlišovat. Například mezi diplomacií a manipulací

Stvořila jsem si pro ni tedy takovýto vnitřní příběh, který je pro mě důležitý, aby ta role byla funkční.

Helena má svého Milana přečteného a umí to s ním. Setkala jste se někdy v životě s postojem, že muž je v páru hlava a žena krk, který tou hlavou otáčí? A co si o tom myslíte?

Podle mě žena opravdu je v páru tím krkem a muž hlavou, protože žena a muž fungují úplně jinak. Pokud si tedy mezi sebou nějak rozdělí a nastaví role, přijde mi to jako naprosto přirozená věc.

Se svou sestrou a neteří. „Rodina je nejvíc,“ sdílela Petra.

Foto: Instagram

Jenže takzvaná ženská diplomacie se může snadno zvrhnout v manipulaci.

Špatné samozřejmě je, když se to pak vůči druhému zneužívá. Myslím, že jedna z nejtěžších věcí, které se musíme nejen ve vztazích naučit, je schopnost rozlišovat. Například mezi diplomacií a manipulací nebo láskou a závislostí...

Tohle si ale člověk musí sám prožít, takovéto zkušenosti nejdou moc přenášet, a proto se o nich i těžko mluví.

Zmínila jste se o nutnosti rozlišovat. To si žádá dost upřímnosti hlavně k sobě samé. Přistihla jste se například někdy, že vás to svádělo překročit hranice a třeba si troškou té manipulace usnadnit život?

Manipulace je mi bytostně nepříjemná, tedy v mém životě nemá místo. A usnadňovat si život překračováním hranic také v mém světě není. Jinak ty hranice jsou ale velmi křehké, jelikož každý je máme jinde. Nejen v partnerství, ale ve všech oblastech života se každou chvíli ocitáte na osobních hranicích.

Někdy se prostě vzbudíte se špatnou náladou a už zasahujete druhým do jejich sféry, ani nevíte jak. A než se nadějete, už se navzájem vymezujete. Patří to k životu, je to jeho každodenní součást. A proto je pro mě velmi důležité být i v tomto ohledu „vědomá“.

O partnerských vztazích vypráví i nová filmová komedie Kurz manželské touhy, která přichází právě do kin. Když se důležité vztahy nedaří, lidé často hledají pomoc. K dispozici je toho spousta, od psychoterapií po rubriky ve společenských časopisech. Jak vy se na takové poradenství díváte?

V tomhle jsem opravdu hodně otevřená. Nikdy nevíte, co komu pomůže a jak. Předem nic neposuzuju ani neodsuzuju. Každý jsme jiný a já to beru tak, že každý si může vybrat, co potřebuje. A když člověku třeba pomůžou články v časopise, proč ne?

Četla jste někdy literaturu o vztazích?

To víte, že ano, tisíckrát! Některé texty byly ohromně zajímavé, s některými jsem nesouzněla, nad některými jsem si řekla, ježiš, to je ale kravina! Ale pořád je to jen můj subjektivní pohled.

Nevím, co je správně a co špatně a jak by vztahy mezi lidmi měly vypadat. Každopádně si myslím, že je dobře jít, věřit a zkoušet to. Vždycky to za to stojí.

Během lockdownu točila komedii Kurz manželské touhy, která jde právě do kin.

Foto: CinemArt

Ovlivnilo vás něco?

Pro mě je určitě zásadní Jung, a především jeho kniha Duše moderního člověka. Z ní čerpám dodnes.

Pokud vím, film se točil během lockdownu. To bylo asi náročnější než obvykle.

Jak se to vezme! Točili jsme v únoru a v březnu a v období, kdy se nesmělo cestovat za hranice okresu, takže jsme kvůli tomu zůstali tři týdny zavření v Resortu Svatá Kateřina. A byla to nádhera! Nemohli odtamtud odjet ani kuchaři, kteří opravdu výborně vaří, takže tam zůstali s námi a vařili nám dobroty.

Každý den jsem chodila k lesu sednout si na pařez a dobře půlhodiny jsem tam pozorovala západ slunce. Pro mě to tedy byl krásný čas, ačkoli mě občas přepadal strach o moji rodinu a blízké. Zůstala bych tam určitě i déle než ty tři týdny. Taky jsme se tam spolu všichni hrozně moc nasmáli... Tahle práce mě opravdu hodně bavila.

Pandemie vám paradoxně přinesla i jednu mimořádnou práci. Loni na podzim jste točila s rumunským režisérem Radu Judem film Smolný pich aneb Pitomý porno, který letos na jaře získal Zlatého medvěda na Berlinale. Do kin se kvůli pandemii dostává taky až teď...

Dovolím si říct, že Radu Jude je jeden z nejzajímavějších evropských režisérů. Film je postaven neobvykle, nemá klasický dramatický oblouk a v poslední půlhodině se odehrává třídní schůzka, kde se rodiče podílejí na perzekuci učitelky, jejíž domácí porno uniklo na internet.

Vyjevuje se přitom hlavně jejich pokrytectví, kdy se ukazuje, že každý z nich má nějaké máslo na hlavě. Jsem součástí této scény, hraju maminku žáka, Češku, jsem tedy přistěhovalec.

Jak moc velké téma pro vás osobně je pokrytectví? Je hodně důležité, abyste měla v tomto ohledu vztahy čisté? Jste k němu nesmlouvavá, anebo ho spíš přecházíte?

V blízkých vztazích a v přátelstvích ho samozřejmě nemám ráda a sympatické mi určitě není. Někdy jsou to hodně nepříjemné situace i v práci, když se objeví...

Pravda je, že na Instagramu jsem někdy hodně, přesto si soukromé věci dost hlídám

Samozřejmě se s ním můžete setkat i v těch nejbližších vztazích, ale to nakonec vždycky nějak zpracujete. Tam se to totiž nedá jen tak přejít a musíte se s tím navzájem nějak srovnat. A záleží jen na vás, co s tím uděláte.

Pár dní letos na jaře strávila výcvikem jízdy na koni.

Foto: Instagram

Film se dotýká toho, jak náš život ovlivňuje internet a virtuální svět, jak je obtížné si kvůli tomu udržet soukromí. Vy jste přitom dost aktivní na sociálních sítích. Cítíte někdy, že se prolamuje hranice mezi vaším soukromým a veřejným životem? Vadí vám to?

Pravda je, že na Instagramu jsem někdy hodně, ale přesto si soukromé věci dost hlídám. Dá se to udržet v určitých mezích. Spoustu věcí nesdílím, řekla bych, že na Instagram toho dám sotva dvacet procent.

Na druhou stranu to vnímám a beru jako součást svojí práce.

Nedávno jste vydala svoji první knížku s názvem Skutečná. Co to znamená? Je to skutečná Petra Nesvačilová?

Skutečná je ta kniha. Název vymyslela po dlouhém hledání moje kamarádka Jana Brázdilová, která patří k důležitým lidem, o které jsem se mohla opřít. A vlastně způsobila i to, že vůbec vyšla. Byla totiž jedním z prvních lidí, kteří mě pobízeli, abych napsala knížku, a pak přišla nabídka z nakladatelství.

Jsou to povídky a fejetony, obyčejné příběhy, taková literatura života. Je to hodně i rodinná kniha. Jde o obyčejné, normální věci, které pro mě ale mají v životě obrovskou hodnotu.

Píšete si deník nebo si třeba zapisujete aspoň nápady na povídky, z toho, co jste kdy zažila?

Jednak si je zapisuju, ale taky si docela dost pamatuju.

Kdy jste začala psát?

Už v dětství. Jako malá holka jsem si psala různé pohádky, později jsem napsala dokonce podobnou knížku, jako je tahle, ale ta je už nějakou dobu nedobytná v rozbitém počítači. Až budu mít jednou čas, nechám ho opravit a vyndám si ji z něj.

Psala jste si i klasický deník?

Dřív ano, asi do dvaceti let. Zapisuju si ale i různé pracovní nápady, poznámky k dokumentárním filmům nebo rolím, které hraji a podobně. Mám zkrátka takový zapisováček na všechno.

Jste herečka a zároveň dokumentaristka. Přišlo už někdy v životě období, kdy jste cítila, že vás to táhne jedním směrem víc a že vás to nutí se mezi těmi sférami rozhodnout?

Ne, proč bych to dělala, proč bych se mezi nimi měla rozhodovat, když už jsem se dávno rozhodla, že budu herečka a režisérka.

Mně to připadá těžké, dělat intenzivně dvě tak různé profese a přepínat mezi nimi. Takže mě zajímá, jak to vnímáte.

Je to úplně stejný, jako když víte, že musíte uvařit a potom do toho ještě sázíte květiny. Prostě si to naplánujete a zorganizujete. Když má člověk něco doopravdy rád, tak si to vždycky užívá, ať je to jakkoli těžké. Pro mě je to přirozené.

Oslava nového roku. Tradiční ponor splněn, voda 1 stupeň Celsia.

Foto: Instagram

Kdybyste byla režisérkou hraných filmů, tak bych se na to nezeptala, protože k sobě mají ty dvě profese hodně blízko. Ale točit dokument o Berdychovi a jeho gangu nebo o Václavu Klausovi, to je přece jen hodně odlišné. Jsou to dva velké a vzdálené světy.

Pro mě ne. Já to tak vůbec nevnímám.

Když děláte kreativní věci a máte k nim lásku, tak to jde vždycky z vašeho srdce a vy se přece nemůžete mezi nimi rozhodovat. To jsou jen takové omezující představy, že by člověk měl dělat jednu věc. Nevím, jestli to není dané i generačně.

Já vím, že se pouštím do velkých věcí, ale já to tak chtěla dělat odjakživa. Přijde mi to naprosto přirozené, nikdy mě nenapadlo to dělat jinak. Už jako malá holka jsem se rozhodla, že budu herečkou a režisérkou, a tak jimi jsem.

Vraťme se ještě k vašemu dokumentu o Berdychově gangu. Kde jste vzala motivaci a odvahu postavit se jim tváří v tvář a vyptávat se jich?

Ani nevím, vždycky je za tím nějaký motůrek, který mě do toho popožene. Mně prostě přijde přirozené jít se zeptat, když jsem se rozhodla dělat o nich film. Mám samozřejmě tváří v tvář takovým lidem i strach. Ale navzdory obavám jsem se šla zeptat a dostala jsem odpovědi.

Umíte si představit, že byste se věnovala tomuto tématu dlouhodobě?

Určitě ne. Já jsem věděla, že tímhle filmem jsem si k dobru a zlu řekla všechno, co jsem potřebovala říct.

Nabídky ale dostávám pořád, volají mi z televizí, abych se tomuhle tématu věnovala, dokonce chtěli i dokumentární seriál. Ale já nechci.

Svoje zkušenosti z tehdejšího natáčení raději v budoucnu využiju pro nějaký svůj další projekt.

Politická témata už jsou pro vás taky uzavřená záležitost? Točila jste nejen portrét Václava Klause, ale nedávno taky o skupině Ztohoven a červených trenýrkách, které vyvěsili na Hradčanech...

Politika je pro mě náročnější. Zatím jsem bohužel nepřišla na to, jak s lidmi filmem komunikovat, abych byla srozumitelná, abych mohla poukázat na nějaké problematické věci, které vidím... Dokonce se mi líbí i dost málo politických filmů, myslím tedy z těch českých.

Je pro vás třeba i těžké proniknout takzvaně za oponu, zůstává pro vás jako pro filmařku svět politiky hodně uzavřený?

On není uzavřený, on je hlavně strašlivě špinavý a jednoduchý v tom svém křiváctví a v něm je těžké se vyznat. Takže mám o čem přemýšlet a od politiky si dám na nějakou dobu pauzu.

Teď bych nejradši točila někde v krásné přírodě, třeba na horách, o moudrých babičkách, které žijí na salaši.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků