Hlavní obsah
Petr Vaněk Foto: Petr Hloušek, Právo

Petr Vaněk: Jediné, co nás posune dál, je negativní zážitek

Vyžívá se v tolika aktivitách, až se člověk diví, že má vůbec čas na hraní. Čtyřicetiletý Petr Vaněk točí u nás i v zahraničí, hraje v divadle, sportuje, organizuje koncerty, angažuje se v uskupení zvaném Mužský kruh.

Petr Vaněk Foto: Petr Hloušek, Právo
Petr Vaněk: Jediné, co nás posune dál, je negativní zážitek

Diváci vás teď mohou vidět ve filmu Nabarvené ptáče, kde hrajete otce hlavního dětského hrdiny. To ale není vaše první spolupráce s režisérem Václavem Marhoulem.

Poprvé to bylo před jedenácti lety při natáčení Tobruku (válečný film z roku 2008, oceněný třemi Českými lvy – pozn. red.). Václav nám tehdy řekl, že kdo neprojde vojenským výcvikem ve Vyškově, nebude ve filmu hrát.

Musím říct, že to bylo drsné, opravdu se tam s námi „hérečkami“ nemazali. Hodně nás to ale jako partu spojilo, například s Honzou Medunou nebo Petrem Lněničkou, se kterými jsem to absolvoval, jsme dodnes přátelé.

Do Tuniska, kde se natáčelo v poušti, odjížděli už z Vyškova jiní lidé než před výcvikem. A pak jsme mohli díky celému natáčení být od srpna do listopadu mimo každodenní realitu tady v Čechách. To bylo unikátní.

Proto mě velmi potěšilo, že jsem se mohl u Nabarveného ptáčete zase setkat s lidmi, které si Václav Marhoul vybral do filmu Tobruk.

Při natáčení filmu Václava Marhoula Nabarvené ptáče, kde hraje otce hlavního hrdiny.

Foto: Bioscop

V čem pro vás bylo Nabarvené ptáče jiné?

V Tobruku jsem hrál vojína, který jde bojovat za správnou věc. Tady otce, který nalezne svého syna. A netuší, jaké strasti, jaké peklo chlapec zažil, hledají k sobě cestu. To vše se odehraje jen v několika obrazech. Ve filmu Tobruk jsme na to měli celý film, tady to byla jedna z důležitých kapitol chlapcovy cesty.

Václav Marhoul si dal se scénářem obrovskou práci. Ale nejen se scénářem, s celým filmem. On je obrovský bojovník, zabejčený a pracovitý.

Podobně jako Ondřej Trojan, kterého jsem potkal při práci na filmu Toman. Hrál jsem tam ředitele židovské organizace pro uprchlíky Jacobsona. Byl to Američan, role byla napsaná v angličtině. Dohodli jsme se s Ondřejem, že když se mi povede americký přízvuk, nebude se dabovat. Takové výzvy mě těší. Byla to fuška, ale povedlo se.

Se stejným režisérem natočil válečné drama Tobruk (2008).

Foto: Bioscop

Díky výborné angličtině si vás vybírají zahraniční produkce. Je natáčení s nimi hodně odlišné od těch našich?

Neřekl bych, že je moje angličtina tak výborná, jen se nebojím dělat chyby, to je přesnější.

U natáčení je pokaždé velký rozdíl mezi tím, pracujete-li s lidmi, kterým záleží na celkovém výsledku, nebo s lidmi, kterým to je prostě jedno. Film je práce mnoha složek, které tvoří celek. Řekl bych, že to může pokazit jedině mrška ego, a to platí u jakékoliv národnosti.

Jak jste ke své angličtině přišel?

Určitě mi pomohl půlrok na škole v Utrechtu nebo kurz v Londýně. A můj kamarád Joe Wintraub, který se věnuje jazykovému koučinku.

Poprvé jsme spolupracovali na filmu Toman a spolupracujeme i nadále. Dostal jsem od něho skvělou knížku pro děti Fox in Socks (napsal ji slavný americký autor Dr. Seuss a je plná anglických jazykolamů – pozn. red.). Číst si tuhle knížku nahlas je největší sranda na světě. To je škola!

Každý by si měl uvědomit, že si může hrát a vůbec se za to nemusí stydět.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Co vás na hereckou školu v nizozemském Utrechtu přivedlo?

Informace o možnosti půlročního studia v zahraničí v rámci evropského studijního programu Erasmus na školní nástěnce DAMU.

Byl jsem samá ruka samá noha, měl jsem problém se svým 195 centimetrů dlouhým tělem.

Začal jsem si zjišťovat, co se kde, na jaké škole děje, a Utrecht z toho pro mě vyšel v té době jako nejzajímavější.

V čem naplnil vaše představy?

Byl jsem samá ruka samá noha, měl jsem problém se svým 195 centimetrů dlouhým tělem. Herecká fakulta v Utrechtu vycházela ze školy Jacquese Lecoqa a jeho pohybového divadla, které klade velký důraz na práci s tělem. Tenhle přístup mi absolutně vyhovoval a bavil.

Měli jsme spoustu pohybu včetně hodin afrického tance, i práce s hlasem vycházela z pohybu. Navíc nás třeba učili stříhat a točit filmy. Ten půlrok byl úžasný. Inspirativní.

V historickém dramatu Toman ztvárnil amerického důstojníka a zároveň představitele organizace na pomoc židovským uprchlíkům.

Foto: Total HelpArt – Bára Lockefeer

V televizi jste na sebe naposledy upozornil v seriálu Tátové na tahu. Jak na něj vzpomínáte?

Bavilo mě setkání s kolegy jako Saša Rašilov nebo Jakub Prachař, s nímž jsme tvořili homosexuální pár, který vychovával holčičku. To byl super zážitek.

Mrzelo mě, že to u diváků tolik nezabralo. Prý jim vadilo, že dobře bydlíme, jezdíme v pěkných autech. Zřejmě jsme měli točit v umakartu a topit se v dluzích. A někdo měl umřít. Případně jsme se jako Tátové na tahu měli postupně povraždit. Ale vychovávat děti – tátové? Asi to byla moc velká fantasy.

Vaše manželka Petra Svarinská je castingová režisérka a zastupuje herce. Předpokládám, že jste se dali dohromady při nějakém natáčení.

Vůbec ne, seznámili jsme se před deseti lety v parku při venčení našich psů. Agentku mi začala dělat až dlouho po tom.

Jak jste trávil letošní léto?

S rodinou, tedy s Petrou a tříletou dcerou Pepinou. Věnoval jsem se i uskupení Mužský kruh, které založili Zdeněk Weber a Václav Němeček. Pořádají kurzy pro muže, kteří chtějí poznat sami sebe a pracovat na sobě.

Absolvoval jsem ho v roce 2017, teď dělám asistenta. Skupina asi dvaceti mužů vyjede na pět nocí do lesa jen s vodou. Probíhá to v Čechách, na Moravě a teď už i na Slovensku. Já zůstal věrný rodné Moravě a vyrazil jsem pod celtu v Bělé u Jevíčka.

V komediálním seriálu Tátové na tahu tvořili s Jakubem Prachařem homosexuální pár pečující o malou dceru.

Foto: FTV Prima

Proč jste se do toho zapojil?

Nebylo mi dobře ani v profesním, ani v osobním životě, i když to tak navenek nemuselo vypadat. Utápěl jsem se ve strachu a obavách, zda uspěju, bál jsem se neúspěchu, nevěřil jsem si.

Díky Mužskému kruhu jsem se těm strachům a obavám podíval do očí. Získal jsem nad nimi nadhled a poznal jsem, že je normální na sobě pracovat, že každý má své obavy, ale i touhy. A hlavně jsem objevil pro mě nové slovo, nebo jsem na něj spíš zapomněl – laskavost.

V čem je tak významná?

Přijde mi, že je důležité ji poznávat a pěstovat, nejen mezi námi lidmi, ale i ve vztahu k planetě Zemi. Je potřeba, aby toto uvědomění rostlo mezi lidmi na celém světě.

Je velmi jednoduché někoho vytroubit na ulici, říct o něm něco hanlivého. Ale zkusit mu odpustit? Být k němu laskavý? Někdy je to velmi těžké, ale jde to.

Přijde mi, že laskavost je jako květina, která si zaslouží velkou péči a ochranu, aby se mohla rozrůst na každém místě. Je to dle mého cesta k záchraně lidskosti.

Jako zloduch profesor Moriarty se představil v muzikálu Ondřeje Gregora Brzobohatého Legenda jménem Holmes.

Foto: HDK – David Kraus

Hodně se věnujete sportu. Který teď vede?

Jezdím na kole, na koni, na snowboardu, plavu, běhám, surfuju. Poslední roky se hodně věnuju i paddleboardingu (pádlování vestoje na surfu – pozn. red.).

S kamarádkou Ivonou Hofmann jsme otevřeli půjčovnu paddleboardů. Lokalit, kde se dá v okolí Žďáru nad Sázavou pádlovat, je tam hodně. Lidé, kteří se ocitnou na Vysočině, se přihlásí na webu a mohou zažít jiný pohled na krásy přírody z vodní hladiny. Má to obrovské kouzlo.

Není to pro nás byznys, takže na to netlačíme. Ale když už je máme, tak je můžeme zájemcům zapůjčit. Podobných typů půjčoven funguje ve světě spousta.

V čem je pro vás kouzlo paddleboardingu?

Zapojíte celé tělo, je to super na trénování rovnováhy, na zpevnění vnitřních svalů. Mě přestala bolet záda. Vyrazit brzy ráno při východu slunce nebo pak večer při západu, je nezapomenutelná nádhera.

Je to pro každého?

Naprosto, zvládl to i můj táta sedmdesátník se svým kamarádem, zkusila si to i mamka. Naše prkna vyrobil kamarád z Trutnova. Byla kapku dražší, ale vyplatilo se to. Mají všechny důležité atestace, a hlavně se nepotopí, i když nastoupí objemnější postavy.

V seriálu Vinaři si zahrál svůdníka, který usiluje i o přízeň Jitky Čvančarové.

Foto: FTV Prima

Do vašich aktivit ovšem patří i ty hudební.

Už třetí rok organizuju se svými přáteli akci Zkoleduj se, což je zpívání vánočních koled v tak trochu jiné, zábavnější verzi. Mám rád tradice, ale naše klasické koledy mi přišly, ve vší úctě, takové zastaralé, chtěl jsem je někam posunout.

Moc se mi líbí styl Bobbyho McFerrina (americký jazzman zpívající bez hudebního doprovodu – pozn. red.). S tímhle přáním mi velmi pomohl hudebník a skladatel Marek Doubrava. Vznikly zábavné, ale i velmi citlivé koledy, do kterých se může zapojit celý sál lidí. Nakonec se každý rok přidají i vybrané školy a vznikla jedinečná charitativní setkání, z nichž se výtěžek věnuje subjektu, který si vyberou sami zpívající školáci.

Pořádali jsme vždycky čtyři adventní večery, pokaždé v jiném městě s jinou školou. Několikrát tu školu navštívíme, uděláme pro ně workshop, necháme jim materiály na přípravu. Koncert je pak pro všechny zúčastněné obrovský zážitek.

Zopakujete to i letos?

Tenhle rok to bude kapku jinak. Máme velkou radost z toho, že konečně vydáváme cédéčko Zkoleduj se. Jenže kvůli časové vytíženosti zpívajících herců jsme tento rok museli dva koncerty zrušit, protože jsme se nebyli schopni dát do kupy.

Přemýšlíme, jak to celé udělat, aby se to příští rok nestalo znovu. Ideální by bylo přizvat do projektu víc zpěváků, abychom se mohli střídat. Projekt ale určitě nekončí. Tepe dál, a to hlavně díky skvělé partě.

V roce 2015 účinkoval v mezinárodní produkci thrilleru Dítě číslo 44, líčícím pátrání po sériovém vrahovi malých chlapců.

Foto: Profimedia.cz

Je vidět, že si rád hrajete.

Každý by si měl uvědomit, že si může hrát a vůbec se za to nemusí stydět. Dnešní doba je však spíš zaměřená na výkon a úspěch. Vidím na kamarádech, kteří dělají kariéru v různých korporátech, že po úspěchu přichází vyhasnutí. Něco jim začne scházet.

Je na nich, zda s tím chtějí něco udělat, nebo v tom setrvají. Snad si někdy položí otázku, nač vlastnit spoustu bytů a majetku, když krása života spočívá v něčem jiném.

Na druhou stranu být chudý a stále zápasit s nedostatkem bůhvíco není.

Rozumím, kam tím míříte: ano, máte pravdu, je to druhý extrém, který nikomu nepřeji. Možná se mnou někdo nebude souhlasit, ale jediné, co nás posune dál, je negativní zážitek: když se něco nepovede, jsme vystaveni zkoušce.

Pak záleží na nás, jestli chceme jít dál, nebo ne. Já si uvědomil, že chci jít dál. Tak jdu.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků