Hlavní obsah
Petr Vaněk Foto: Milan Malíček - Právo, za poskytnutí prostor děkujeme Café Platýz, Národní 416/37, Praha 1 (www.cafeplatyz.cz)

Petr Vaněk: Baví mě zvát výzvy do života a obohacovat se jimi

Běžky miluje od dětství, a tak na roli trenéra biatlonu v seriálu Sestřičky kývl rád. Petr Vaněk (41) miluje živly, zejména vítr a vodu, a tak občas sviští ulicemi na skateboardu anebo pádluje po rybníce. Občas si k tomu přibere i čtyřletou dceru Pepinu, s níž trávil rodičovskou dovolenou.

Petr Vaněk Foto: Milan Malíček - Právo, za poskytnutí prostor děkujeme Café Platýz, Národní 416/37, Praha 1 (www.cafeplatyz.cz)
Petr Vaněk: Baví mě zvát výzvy do života a obohacovat se jimi

Co vás poslední dobou nejvíc vytěžuje?

Asi to, že je zima a začátek roku (rozhovor vznikl začátkem února). Cítím, jak jsem vlastně krásně zpomalený. Na druhou stranu se občas musím zrychlit. Jsem vděčný za práci, kterou mám, ale potřeba potom zalézt do jeskyně je veliká.

Něco jako zimní spánek?

Ano. Nepotřebuji jezdit do tepla. Ale chci být v klidu, v prostředí, kde je bezpečno, kde můžu pomeditovat, pracovat na sobě, vzdělávat se, věnovat se sobě a rodině.

V jaké oblasti se chcete vzdělávat?

V osobním rozvoji. Tomu se s mojí ženou věnujeme už nějaký ten pátek. Je paráda, když s vámi touhle cestou vyrazí váš partner. Pomalu končíme roční kurz Partnerská cesta Jany a Václava Němečkových, ve kterém se pracuje s různými vztahovými situacemi.

Díky internetu je přístupné obrovské množství webů, přednášek, příběhů lidí, kteří si v této oblasti osobního rozvoje prošli zajímavými osobními zkušenostmi. Z těch českých webů stojí za zmínění Younity, kteří nabízejí zajímavé kurzy nebo přednášky pro ty, kteří na sobě chtějí pracovat. Tam jsem taky objevil Bradleyho Nelsona, který mluvil o emočním kódu.

Oč jde?

Za život zažíváme spoustu emočních situací, které se ukládají v těle. Tělo si skutečně naše emoce pamatuje. Emoční kód je jedna z cest, jak se s emocemi naučit pracovat.

Zároveň jsem se přihlásil na online kurz Nevýchova v rámci výchovy dcery. Jsou situace, kdy mi vlastně nebylo dobře z mých reakcí. Bezdůvodně jsem ji někdy do něčeho nutil, určoval jsem, jak se situace bude vyvíjet. Cítil jsem, že to nebaví mě ani Pepinu. Dlouho jsem kolem toho tématu brousil, ale neměl jsem odvahu ho otevřít.

Někdy v půlce ledna jsem zaplatil přístup k přednáškám. Navíc jsem pozval i další kamarády, kteří také vychovávají děti a nebojí se říct, že chtějí ve výchově něco zásadního změnit.

Nevýchova neznamená nechat děti ladem, ale alternativní přístup k vedení dítěte. Rozumím tomu správně?

Název Nevýchova je pouze a jenom název, není nutné se nad ním pozastavovat. Je zajímavý, přiláká pozornost. Mnohem podstatnější je to, co se za ním skrývá. Nevýchova je pro ty rodiče, kteří cítí, že ke zdravému vývoji dítěte patří například schopnost se s ním dohodnout, ale zároveň poznat a respektovat hranice rodiče i dítěte.

Úhlavního nepřítele Sherlocka Holmese profesora Moriartyho ztvárnil v muzikálu Legenda jménem Holmes.

Foto: Hudební divadlo Karlín

A zároveň nezabíjet jedinečnou kreativitu, odvahu, hravost, chuť se učit, kterou má každé dítě. Pozitivní výsledky vnímám už teď, je to hodně o trpělivosti, nic se nezmění hned.

S dcerou jste byl na otcovské dovolené. Jaké to bylo?

Jenom to upřesním, nebyl jsem na otcovské dovolené, protože jsem si předtím neplatil nemocenskou, takže jsem žádný příspěvek nepobíral.

V dospívání jsem si prošel vším, co k němu patří. I obdobími, kdy mě nic nezajímalo

Ale jinak jsem doma byl a o dceru se staral. V dnešní době mi to už nepřijde zvláštní. Navíc v uměleckém prostředí. Někdy nechodíte do práce každý den, pak se to zase všechno navalí. Jde o to, jak se s tím časem naučíte pracovat.

Já jsem na volné noze a v době, kdy byla Pepi malá, jsem zrovna neměl moc práce. Tak jsem pečoval o chod domácnosti. A jaké to bylo? Velice, velice obohacující a veselé. A stále je.

Zmínil jste práci s emocemi. I díky ní jste podle svých slov dospěl k laskavosti. Jaká k tomu vedla cesta?

Divoká. Strastiplná. V dospívání jsem si prošel vším, co k němu patří. I obdobími, kdy mě nic nezajímalo. Středobodem vesmíru jsem byl já, zapomněl jsem, že jsem na planetě, která se netočí kvůli mně. Prošel jsem si časem mejdanů a pak mi začalo docházet, že to asi nebude to nejdůležitější. Význam začaly mít jiné věci.

Například?

Uvědomění si jedinečnosti života na planetě Zemi, toho obrovského daru. Ta možnost žít v dnešní době, kdy dochází k velkým změnám. Vděk za to, že mám ženu a dceru, které miluju, a že jsme zdraví. Díky tomu se začala objevovat laskavost. Je to proces, který trvá, rozrůstá se. Jako péče o zahradu, stromy nebo květiny.

Zabýval jste se i tématem mužskosti. Ženy začaly řešit sebe, protože měly pocit, že jejich hlas není ve světě slyšet. Co trápí dnešní muže?

Ke všemu docházím vlastní zkušeností a studiem. Jedno z témat je určitě touha překonat strach, být upřímný k sobě, partnerce i okolí, nežít povrchní život. Dovolit si říct, že mě něco bolí, že se mi nedaří, že nevím, co dál.

Že mám v sobě smutek, hněv, strach ze smrti, emoce, které nedokážu vyjádřit, a přesto se cítím být chlapem. To jsou asi nejdůležitější témata pro mě a moje chlapské okolí.

Mám pocit, že nám nikdo neřekl, jak se k nim postavit. Do určité doby se před tím dá utíkat, schovat se za peněženku nacpanou kreditními a klubovými kartami, mít vedle sebe ženu, která touží po té vaší naducané peněžence, a mít auto se šesti výfuky v garáži.

Neříkám, že dělat si radost je špatně, i já si rád splním svůj sen, radost. Ale ne tak, že se za to schovávám. Tohle hromadění je ale vlastně geniální cesta k tomu, vyhořet – a probudit se.

Ve snímku Václava Marhoula Nabarvené ptáče hrál otce hlavního hrdiny, malého chlapce Josky.

Foto: Bioscop

Taky jste vyhořel?

No jasně. A krásně! Měl jsem štěstí, že mě to dohnalo vlastně docela brzo. Asi v šestadvaceti. Probouzely se ve mně obrovské strachy a obavy. Notnou dobu bušily dost intenzivně a pak se vrata protrhla. Mám obrovskou kliku, že jsem ve svém okolí objevil lidi, kteří mi byli schopni pomoci, a já začal naslouchat. Tím se to začalo postupně uvolňovat.

Je to jako v Mortal Kombatu (počítačová hra) – objevil jsem svoje zvláštní schopnosti, které mi jsou schopny pomoci v tíživých situacích, a jsem za ně vděčný.

Jak jste se seznámil se svou ženou, která pracuje jako castingová režisérka?

Venčili jsme psy. Teprve pak jsme zjistili, že jsme ze stejného oboru.

Vyrůstal jste ve Žďáře nad Sázavou. Chodil jste do tamního legendárního podniku Batyskaf?

No jasně. Objevil jsem ho skrz kamarády, co ho vedli. Když jsem teď ve Žďáře, chodím do Kafíčka, dole na spodním náměstí vedle kašny. Na kafíčko. A Batyskaf už podle mě není, kluci dozráli, chtěli ho někomu předat, ale zatím se nikdo nenašel.

Na Vysočině jste měl, hádám, lyže pořád na nohou?

Ano, jsem běžkový typ a jsem za to šťastný. Do Žďáru, ale i na Vysočinu se vracíme často, dceru tam začínám učit na malých lyžích. Hlavně zlehka, abych ji s tím neštval. Za pár dní tam znovu jedeme. Žena zůstává v Praze a já s Pepi jedeme na čtyři dny sami. Moc se těším.

Vracíte se tam často?

Ano, a hlavně rád. Svoje dětství, které jsem na Vysočině prožil, považuju za takřka ideální. Naším snem je se tam vrátit, najít dům, chalupu. Těší mě čas, kdy tam můžeme být společně, a moc by mě těšilo se tam přestěhovat. Pro dítě je tam vše, co ke zdravému vývoji má mít. Ideálně to kombinovat s Prahou, kde oba pracujeme. Ale není nutné být v Praze každý den.

Láska k běžkám, to byl jeden z důvodů, proč jsem tu práci vzal. Další důvod byla společnost Adély Gondíkové

Působíte trochu exoticky a díky tomu dostáváte i takové role. I vaše výška upoutává. Vyčníval jste i jako kluk?

Asi jsem si to neuvědomoval. Měl jsem kliku, že kolem mě byla spousta dětských osobností. A minimum osobností dospělých, které by na jinakost upozorňovaly. Nezažíval jsem nic, co by mě ničilo.

Pamatuji si, že mi hodně vadilo, že jsem byl v prvních letech puberty podobný jedné postavě ze seriálu Báječná léta. Jinak moje dětství bylo košaté na příběhy a přátelství, která se nezakládala na vzájemném urážení se.

„Ke všemu docházím vlastní zkušeností a studiem. Jedno z témat je určitě touha překonat strach, být upřímný k sobě, partnerce i okolí, nežít povrchní život.“

Foto: Milan Malíček, Právo

V seriálu Sestřičky hrajete trenéra biatlonu, to je vám asi blízké, ne?

Je to bývalý trenér biatlonu, který teď studuje fyzioterapii. To i to je mi blízké, ale pevně věřím, že se k tomu trénování moje postava zase vrátí. Láska k běžkám, sportu, byl jeden z důvodů, proč jsem tu práci vzal. Další důvod byla společnost milé Adély Gondíkové. Ale běžky jsou běžky.

Když jsme vybírali dětský kočárek, říkal jsem si, jak by bylo skvělé, kdybych se na něm mohl svézt jako na prkně

Věnuje se i paddlebordingu, což je pádlování vestoje. Proč je to lepší vestoje?

Můžete u toho sedět nebo stát, to je na vás. Když stojíte, zpevníte vnitřní svalstvo a zlepšíte si stabilitu, která je pro život dobrá. Voda i vítr jsou pro mě důležité elementy. Vyhledávám je.

Dopádlovat si doprostřed jezera nebo rybníku, kde je ticho, je prostě nirvána. Nebudu říkat přesně, kam jsme jezdili, jsou to tajná místa, ta se neprozrazují, aby ta místa zůstala klidná, tichá.

Dceru jste vozil v kočárku na skejtu a ještě jste měl kolem své psy. Když si to spřežení představím, tak mám pocit, že jste asi musel poutat pozornost.

Když jsme doma vybírali kočárek, říkal jsem si, jak by bylo skvělé, kdybych se na něm mohl svézt jako na prkně. A shodou okolností s tím jedna firma vylezla a vyrobila limitovanou edici. Poslal jsem odkaz svému kamarádovi, který byl mým svědkem na svatbě. Respektujeme se, pomáháme si a zároveň společně pěstujeme klukoviny. A tak jsme si ten model objednali oba.

Bylo skvělé, že jsem nejezdil sám, ale v závěsu. Maminky i tatínkové koukali, viděli toho prvního, upoutal je, pak prosvištěl ten druhý. Naučila se na tom jezdit i moje žena. Těší mě tyhle radosti zažívat společně v rodině, stejně jako paddleboardy. Pepinu jsem měl uvázanou v šátku a jezdili jsme po rybnících společně. Teď už sedí vepředu s vestou.

Zmiňujete kamaráda. Mužské přátelství je prý druhá nejsilnější vazba, hned po té mateřské. Souhlasíte?

Jsem vděčný za to, že těch nejbližších přátel – mužů – mám asi sedm. To je hezké číslo. Zdravím vás, pánové!

Kvůli filmu Tobruk jste podstoupil vojenský výcvik. Co jste se ještě učil kvůli roli?

Kvůli dalším rolím jsem se učil třeba jezdit na koni, střílet, zpívat nebo jsem se zdokonaloval v angličtině. Kvůli divadelnímu představení Pérák jsme se učili šermovat, aby byl souboj věrohodný. Baví mě zvát výzvy do života a obohacovat se jimi.

Byl jste na vojně?

Ne, měl jsem modrou knížku. Ve Žďáře jsem to notně oslavil a odjel stopem do Jihlavy do školy. Tu cestu si nepamatuju. Ale modrou knížku jsem přivezl v pořádku.

Měl by muž mít vojenský výcvik?

To nevím, ale to, co jsem se během něj o sobě dozvěděl, bylo pro mě důležité. Je velký rozdíl jít na výcvik, který nebyl dvouletý. A zároveň projít výcvikem v pětadvaceti a ne v osmnácti.

V osmnácti jsem byl nastavený na vnímání úplně jiných věcí než na to, se – s veškerou úctou – nechat někde buzerovat. Ale přechodové rituály mezi dospíváním a dospělostí smysl mají, pro holky i pro kluky.

Ve válečném dramatu Tobruk z roku 2008 účinkoval jako voják Jan Lieberman.

Foto: Bioscop

Je o tom hezký dokument Vision Quest – rituál s dotekem smrti, který natočil můj kamarád. Od určité doby mají rituály v mém životě svoje pevné místo.

Například v rámci Partnerské cesty jsme s mojí ženou pobyli společně 24 hodin v tichu, bez jídla, v lese. Upevnilo to náš vztah a prožili jsme tam nádherný čas. Ze srdce si mé ženy Petry vážím, že tam byla se mnou.

Říká se, že páry, které spolu sjedou nějakou řeku a nerozejdou se, už spolu zůstanou. Tohle bylo možná podobné.

Ano a páry by se k podobným výzvám měly vracet, protože to po nějaké době ukáže ve vztahu nová témata. Vyvíjíme se a čas, který věnujeme těm nejbližším, partnerské vizi, je pokaždé obohacující, výjimečný.

Myslíte tím vykročení z konformní zóny?

Ano, vystoupit z komfortu. Jsem šťastný, že na to moje žena přistoupila. Od té doby mě překvapuje každým dnem – s čím je schopna přijít, jakou navrhnout divokost, kterou bychom mohli prožít. Naučilo mě to víc jí naslouchat a neskákat jí do řeči. Učíme to i naši dceru. Je skvělé, když vám dítě řekne: „Teď mluvím já, tak mi do toho prosím neskákejte.“ A má naprostou pravdu.

Točil jste často se zahraniční produkcí, kde jste se učil anglicky?

Nemám z angličtiny diplom ani zkoušky. Když je možnost práce v angličtině, mám profíky – dialektové kouče, kteří mi s přípravou pomůžou. Jeden z nich, Joe, mi daroval skvělou dětskou knížku, ve které si čteme s dcerou a kterou používám k rozmluvení, pokud mě čeká práce v angličtině.

Seznam vašich rolí s takovými produkcemi je celkem obsáhlý.

Děkuju, ale některé role nebyly mluvené. Ale neříkám, že jsem neměl kliku. Díky seriálu Borgiové jsem mohl cestovat po dobu jednoho roku do Itálie, to bych přál každému. Byla období, kdy jsem hrál jen v angličtině a v češtině vůbec. Teď se to postupně obrací. Mám víc práce tady. Nezavírám ale dveře, angličtina je jazyk, který mě baví, a mám ho rád.

Prozradíte něco z vašich plánů?

Se ženou jsme strávili nějaký čas tím, že jsme si vytvořili společnou vizi, a tu jsme vylepili na nástěnku. Dali jsme tam vše, co zažijeme v roce 2021, tvorby této vize se zúčastnila i naše dcera.

Ve vizi jsou všechna témata – práce, domov na Vysočině, sny spojené s mojí ženou, rodinou, ale i planetou. Každý den kolem naší vize chodíme, můžeme ji doplnit, vybarvit. Mám radost, že je na očích. A poslední půlrok plním byt v Praze květinami, rostlinami.

A tak si společně žijeme v bytě s rostlinami, společnou vizí, ale jak jsem řekl na začátku: teď jsem zpomaleným slonem, co chce zalézt, vnímat, milovat a učit se.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků