Hlavní obsah
Dabingovému studiu kralovala skoro půl století. Foto: archiv Olgy Walló

Olga Walló: Co se dá koupit za peníze, není drahé

Režie českého znění Olga Walló – pamatujete? To zvláštní jméno provázelo televizní diváky déle než půl století. Napřed otec K. M., potom dcera. „Ta ještě neumřela?“ ptá se leckdo… Ne! Pořád žije. A pořád je to šarmantní, vtipná a zajímavá žena, i když jí už minula sedmdesátka. Sluší jí červená. Má podmanivý úsměv a smutné oči, když vzpomíná.

Dabingovému studiu kralovala skoro půl století. Foto: archiv Olgy Walló
Olga Walló: Co se dá koupit za peníze, není drahé

Teď ale září nadšením. „Když se štěstí unaví, i na Walló sedne,“ říká. Jako dabingová režisérka strávila v Československé a později v České televizi bezmála čtyři desetiletí. Pak o ni jaksi přestal být zájem, i když byla perfekcionistka a workoholička.

„Někdy počátkem nového tisíciletí mi prostě postupně přestávali dávat práci… Přišla generační výměna. Tak jsem šla,“ krčí rameny.

Ale nyní je zpět ve hře, i když ne díky České televizi. Spolu se zvukařem Jiřím Götzem, který založil Studio Na Jezerce, natáčí audioknihy pro nakladatelství Albatros. „Po profesi se mi stýskalo,“ přiznává.

„I když teď mám velkou chuť žít, smrti se doopravdy nebojím,“ říká režisérka, která překonala rakovinu.

Foto: Kellyana

Walló, to je zvláštní jméno. Odkud pochází?

Valovců je plné Slovensko. Můj pradědeček pocházel ze Staré Turé. Když se ale přestěhoval do německy mluvící oblasti, vyslovovalo se to „faló“, což je, s prominutím, čurák. Takže si honem pořídil ke jménu to dvojité W.

Pár let jste měla trvalé bydliště v šumavském Skříněřově, který má jen šest stálých obyvatel. Necítila jste se tam osamělá?

O samotě se mi strašně líbí dva a půl dne, třetí odpoledne už ne. Takže zase trávím dost času v Praze; ve Skříněřově mám pořád knihovnu a prádlo, chodí mi tam pošta. Sousedé se ke mně chovají moc pěkně. Cítím se tam doma, stejně jako jsem se kdysi cítila doma na zpustlém statku v Újezdě.

Ale v Praze se cítím doma také, mám tam práci a přátele. Dřív jsem bývala pěkně asociální, neuměla jsem s lidmi mluvit. A tak teď napravuji to, co jsem kdysi nedokázala. Ovšem síly slábnou, čas plyne a člověk vypadá jako strašidlo. Jak já bych chtěla burkiny…

V útulné chalupě ve Skříněřově několik let bydlela a stále se sem ráda vrací.

Foto: archiv, Právo

Bylo by vám v nich horko…

Nebylo, ty se namočí. Jak mi vysvětlil kamarád z Izraele, burkiny se nenosí kvůli počestnosti, ale kvůli slunci. Aby se člověk nespálil. Ale já bych se v nich chtěla schovat. A závoj? Samozřejmě, dejte mi závoj! Nebaví mě chodit po světě s tímhle obličejem, je to nějaký převlek, který mi nepatří. Staré ženy by si měly závoje vážit!

Ale vážně, jsou lepší témata než vzhled… Čas je pomíjející, vážím si času. A užívám si ho, stejně jako ten fernet, který jsem si objednala k rozhovoru.

Silné prožitky hledáte i na cestách. Napsala jste průvodce Barmou, byla jste v Mexiku, v Brazílii a teď naposledy na Špicberkách.

Co se dá koupit za peníze, není drahé. Když člověk ví, že za chvíli umře, tak je bohatý. Má nějaké úspory na dobu „až mu bude zle“ – a teď už mu zle je…

Můj blízký člověk je po operaci nádoru, je mu osmdesát sedm. Když začal slábnout, rozhodli jsme se utratit peníze za krásnou dovolenou. Našla jsem přepychový malý trojstěžník, vypadal jako opravdový. Odmala mám ráda staré lodě.

A tak jsem se ocitla v Kings Bay, odkud vyjížděl Amundsen na severní pól. Bylo to tak krásné, až jsem měla pocit nepatřičnosti. Ale byla jsem tam sama, můj muž už byl v nemocnici s rakovinou.

Několikrát navštívila Barmu, dokonce o ní napsala průvodce.

Foto: Viktor Suchard

Cestování nebývá pohodlné, vyplatí se až později: když už je člověk ve stáří nemocný a nemůže se moc hýbat, pak je pořádně vychutná.

Zpětně si vybaví cesty, po kterých šel – a čas se mu vrací velmi, velmi živě. Vyskakují souvislosti. A v tom je pro mě jeho smysl…

Pojďme se vrátit v čase ještě dál: ke Sněhurce, vašemu prvnímu velkému filmu, jehož scénář jste přeložila a přepsala ve verších. Vzpomenete si ještě na nějaký?

Zrcadlo ty kouzelné, rci, kdo krásnější je mne? Pamatuji, že Sněhurku tehdy měla zpívat Eva Pilarová, ale byla indisponovaná, nevytáhla trojčárkované ef – to jsou strašné výšky.

Pak si hudební režisér vzpomněl na svou známou ze sboru. Jmenovala se Marie Sikulová a šlo o ženu v domácnosti, Sněhurka byla její první a poslední role. Do studia ji přivezli taxíkem přímo z kuchyně, ještě na sobě měla zástěru, protože zrovna dělala knedlíky. A vystřihla to prokleté ef na první dobrou.

Matka (vlevo) a dcera.

Foto: archiv Olgy Walló

Dlouhá léta jste pracovala v tandemu s tatínkem. Jaký byl? Čestný skaut?

Skaut byl, to ano. Ale především byl sirotek. Ve dvanácti letech se začal sám živit psaním, což byl podivuhodný výkon. Nikdy však nevěřil, že by ho měl někdo doopravdy rád, a to člověka vnitřně pokřiví.

Já jsem ho ráda měla, ale bylo to složité. Moc jsme si nepovídali. Říkala jsem mu: děláme stejnou práci, známe stejné lidi, s kým jiným bys v životě mluvil! Ale nechtěl – a já jsem zase tolik nenaléhala. Dnes už bych to řešila lépe, o věcech se má mluvit nahlas, je zbytečné být statečný se svými pocity.

Přesto jste se o tatínka do poslední chvíle starala…

Ale to je normální. I on se staral o mne, byť do poslední chvíle žil v přesvědčení, že jsem obluda. Jeho poslední slova v nemocnici byla: Nikdy by mě bylo nenapadlo, že to pro mě uděláš…

Milovaný tatínek K. M. Walló.

Foto: archiv Olgy Walló

Kdybyste mohla tatínkovi něco vyřídit, co by to bylo?

Řekla bych mu, že když jedu v autě, ještě pořád zpívám ty písničky, co jsme spolu zpívali. A pořád si recituju jeho básničky, abych za jízdy neusnula… Třeba tuhle:

Ještě mě přivítali fanfárami, ještě jsem zvítězil, však vítězství mě hněte. Mladý muž se mě zeptal: Mezi námi, povězte upřímně, už brzy odejdete?

Zítřejší vítěz čeká před branami. Podá mi ruku a já stisknu mu ji. Ti, kdo vpředu, jsou vždy krutě sami – také on musí jednou sklonit šíji.

Jdu pevným krokem, vratký je jen most. Čím déle po něm jdu, tím kráčí se mi lépe. Život je cizí dům, já přišel jako host. A hostitel se ptá: Už brzo odejdete?

Herec Miroslav Moravec patřil k Olžiným oblíbeným dabérům.

Foto: archiv Olgy Walló

Taky vám řeknu jednu básničku: Veverka běží v kole, drátěný svět se točí. Kdy bude konec kola? Bolí srst, nohy, oči.

No jo, tu jsem napsala asi v šesti letech.

Celý život jsem si se zlobou říkala, že jsem zkrátka zbabělec.

Tolik smutku osamělého dítěte… Vás asi maminka moc nechválila?

Moje maminka byla osobnost, kterou bych si pro společný život nevybrala. A já byla poslušné a snaživé dítě. Možná kdybych měla sílu utéct…

Ale nedokázala jsem to. A celý život jsem si říkala, že jsem zkrátka zbabělec. Nakonec se maminka otrávila prášky v okamžiku, kdy se bála, že jí začíná vynechávat paměť. Chtěla zemřít krásná a vypadala i v rakvi moc dobře… Ale skoro každý má nějakou skrytou ránu.

Nakonec jste se s maminkou vyrovnala, aspoň literárně.

Napsala jsem knihu s názvem Jak jsem zabila maminku. Ale jestli jsem to všechno zvládla, to si nejsem jistá. Určitě ne včas.

Když se na sebe zpátky dívám, tak bych se neměla ráda. Lidé, kteří mě považovali za nepříjemnou a nafoukanou, měli pravdu. Byla se mnou těžká domluva. A špatně jsem si vybírala partnery.

Když nerežíruje, píše romány.

Foto: Jaroslav Kratochvíl, ČTK

Vdala jste se hned třikrát, postupně za tři krásné spolužáky z filozofické fakulty. Přesto ani jedno manželství nedopadlo. Proč?

Kvůli maminčině výchově jsem měla v nepořádku sebevědomí. Když se mi někdo líbil a zajímal mě, tak jsem ho varovala, aby se mi vyhýbal. Že bych pro něho byla neštěstí.

Vždycky jsem si vybírala muže, kterých jsem se nebála, nedovedla jsem se postavit tváří v tvář někomu, koho bych si vážila. Oidipovský komplex nebo co já vím… Něco bylo špatně.

To se ale změnilo…

Změnilo. Už nejsem ta přísně viktoriánsky vychovaná holčička. Někdy kolem sedmdesátky jsem snad dospěla. Dokonce mi partner nedávno uvěřil, že ho mám ráda, že se o něj postarám a že může mít rád i on mě. A to jsme spolu šestnáct let!

Nakonec to vypadá, že i život dvou starých nemocných lidí může být hodně zajímavý, včetně emocí, i když puberťáci to dělají jinak. Ale nejde o menší příběh.

Jezdí na kole i na kajaku. A nebojí se ani peřejí.

Foto: Jaroslav Kratochvíl, ČTK

Váš zdravotní stav je už několik let „momentálně bez nálezu“. Obdivuji, s jakou vyrovnaností vyslovujete slovo rakovina.

Pro mě byla rakovina jedním z kladných iniciačních zážitků. Všichni reagujeme stejně: vyděsíme se a pak nám odleví. Strach je samozřejmě strašlivý, ale ten není ve vědomí, je v těle. Lidé nejlépe fungují, když už jim nic jiného nezbývá. O tom jsem napsala knížku Sekundární zisky.

Když jsem pochopila, že jsem nemocná, že mi bude opravdu špatně, že se asi už nikdy normálně nevyspím – začala jsem najednou lépe vnímat lidi. Když si teď povídáme, jsem na vás napojená, doopravdy vnímám vaši energii a inteligenci… A tuto zkušenost využívám i při režii.

Říká se, že když někdo umře, zmenší se nám svět. Jak změní nemoc vnímání smrti?

Problém konečnosti jsem řešila, když mi bylo sedmnáct. Dodnes si pamatuju tu strašlivou noc, kdy mi došlo, že žádná vteřina se už nevrátí. To byla hrůza! Ale od té doby už ne. Víte, na nás nezáleží. Já už jsem mockrát chtěla umřít. A i když teď mám velkou chuť žít, nemyslím, že se doopravdy bojím smrti.

Ptáci hnízdí každý rok, i když je to třeba jiný pár než loni. Řeka pořád teče. Všechno se opakuje. Komu na mně sejde…

Přestože miluje cestování, skvěle se cítí i uprostřed šumavské přírody, kterou má hned za chalupou.

Foto: archiv , Právo

Vaše rodová historie je sérií katastrof. Rodiče byli sirotci, babička a prababička zemřely v blázinci, maminka spáchala sebevraždu. Vlastně jste prokázala obrovskou životaschopnost, že jste to přežila…

Ale to není nic neobvyklého. V mnoha rodinách je kostlivců víc než skříní, jenom se o nich nemluví. Já si třeba připadám strašně provinilá, že jsem neplnila úkoly, které jsem v životě měla. Vždycky jsem zbaběle couvla.

Nic pořádného jsem nevystudovala. Nepostavila jsem se na vlastní nohy. K mnoha lidem jsem se chovala s předsudky často komickými. Nevybrala jsem si poctivě partnera – třeba špatně, ale poctivě. Neměla jsem dítě.

Vstoupila jsem do komunistické strany. Neemigrovala jsem. Nedělala jsem divadlo. Nikdy nebudu jezdit na kajaku dobře divokou vodu. Nenaučila jsem se opravdu dobře žádný jazyk…

No tak, nepřehánějte to. Třeba s těmi jazyky – vždyť překládáte aspoň z pěti!

Překládám z šesti, nemluvím žádným.

Nejste na sebe moc přísná?

Nevím… Nikdy jsem se nebrala vážně. Vedla jsem velmi opovrženíhodný život. Tak teď aspoň plním nějaké rozumné úkoly a snažím se je plnit co nejlépe.

Tak to s tím „opovrženíhodným životem“ zase neberu vážně já! A u toho skončíme…

Cyklopřejezd Krkonoš. Kamarádi vyměňují píchlou duši, Olga v pozadí.

Foto: Monika Kuncová, Právo

Král Lear i Úžasňákovi

  • Vystudovala psychologii na Univerzitě Karlově. Působila jako psychoterapeutka pacientů postižených rakovinou, přičemž využila nejen znalosti profese, ale také vlastní zkušenosti s nemocí, o které napsala knihu Sekundární zisky: neutíkejte před rakovinou prsu.
  • Jako dabingová režisérka pracovala na stovkách celovečerních filmů. Překládá z šesti jazyků, hlavně z angličtiny a němčiny. Nejvíce hrdá je na své dabingové překlady shakespearovských televizních inscenací BBC: Krále Leara, Hamleta, Richarda III., skvěle však přeložila třeba i rodinný film Úžasňákovi nebo veršovanou kreslenou pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků. Za autorský dabing filmu Spartakus dostala Cenu Františka Filipovského.

Učitelka

  • Stála u vzniku české dabingové školy. V rozhovoru pro Hospodářské noviny na ni vzpomíná Valérie Zawadská: „V každé profesi musí mít člověk trochu štěstíčka, aby něčeho dosáhl, a já jsem měla štěstí obrovské, protože jsem se v prvním ročníku na DAMU dostala v České televizi k paní režisérce Olze Walló, kde jsme se základy dabingu učili.“

Spisovatelka

  • Je autorkou trilogie Věže Svatého Ducha, v níž se inspirovala osudy vlastní rodiny, a dalších románů, mezi které například patří Kráčel po nestejně napjatých lanech, Jak jsem zabila maminku, Muž, který polykal vítr či Příběhy zvířat. Její nejnovější román Zpráva o nezdaru zachycuje divadelní prostředí.


yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků