Hlavní obsah
Vzájemné špičkování, které vykresluje Pražáky jako omezené náfuky a z Brňáků dělá zpozdilé venkovany, panuje mezi oběma městy snad odnepaměti. Foto: Profimedia.cz

Odvěký boj: Praha versus Brno

Praha coby hlavní město je magnet, který láká mladé lidi všech profesí. Ne všechny ale přitáhne. Kvůli bytové situaci, husté dopravě či přeplněnosti turismem už pro mnohé není jasnou volbou, kde zapustit kořeny. Jaká je první alternativa? Přece Brno. Město, z něhož si Pražáci tropí žerty. Možná jen proto, že v něm nezkusili žít.

Vzájemné špičkování, které vykresluje Pražáky jako omezené náfuky a z Brňáků dělá zpozdilé venkovany, panuje mezi oběma městy snad odnepaměti. Foto: Profimedia.cz
Odvěký boj: Praha versus Brno

„Musím se pochlubit, volala TV Prima, chtějí dojet na Fakultu sociálních studií Masarykovy univerzity a diskutovat nelegální zbraně,“ napsal před Vánoci na Twitter Josef Kraus, jenž na škole působí jako zástupce vedoucí katedry politologie. Štábu nadiktoval adresu Joštova 10 a čekal.

„Za chvíli telefon, že to nemůžou najít. Adresa zopakována, lokalita popsána,“ líčil na sociální síti. Brzy však pedagogův telefon zazvonil znovu a z něj se ozval bezelstný dotaz: „Vy nejste v Praze?“

Historku vzápětí převzala recesistická facebooková skupina s názvem Pražský institut pro urážení Brna, jež podobné příspěvky dokazující „nadřazenost“ Prahy zveřejňuje. Správci skupiny, která má 60 000 příznivců, připsali komentář: „Chudák Masaryk, vždycky chtěl svoji univerzitu v Praze, a lidi si to pamatují!“

Vzájemné špičkování, které vykresluje Pražáky jako omezené náfuky a z Brňáků dělá zpozdilé venkovany, panuje mezi oběma městy snad odnepaměti. V 21. století ale zůstává spíš folklórem na sociálních sítích než skutečnou rivalitou.

Tradiční šťouchání do Brna pořád žije na sociálních sítích. Na snímku vpravo herci Aleš Háma a Jakub Wehrenberg.

Foto: Twitter

„Už dávno jsem se nesetkal s tím, že by se někdo z mého okolí vůči Pražákům vymezoval,“ tvrdí třiatřicetiletý Petr Dimitrov, jenž pracuje na Masarykově univerzitě (ano, té v Brně) jako manažer Univerzitního kina Scala. „Samozřejmě vím, jaké se k tomu vážou stereotypy, ale já nějakou zásadní odlišnost v mentalitě obyvatel obou měst necítím. Alespoň do života lidí v mém okolí se tahle nevraživost nepromítá a v hospodě to neprobíráme.“

Kultura na vzestupu

Petr Dimitrov se může počítat mezi brněnské náplavy, které daly přednost jižní Moravě před hlavním městem. Předesílá, že je ve skutečnosti rodilým Pražákem, avšak s rodinou se odtamtud už ve čtyřech letech stěhoval do Jindřichova Hradce. Brno poznával jako vysokoškolský student a chytlo jej natolik, že v něm už zůstal. „Jsem tady spokojený a nemám důvod nic měnit.“

Ačkoli je Brňákem jen necelou polovinu svého života, pozoruje, jak se za tu dobu proměnil především střed města. „Ještě si pamatuji dobu, kdy například na Moravském náměstí před kinem Scala bylo parkoviště a nedalo se přes něj rozumně projít, natož tu dobrovolně trávit čas. Teď náměstí opravdu slouží životu, v létě docela bujarému a švitořivému. Jsou tu hospodské zahrádky, kašna, kde si hrají děti, a krásně bizarní sochy, u kterých se fotí turisté. Stal se z toho příjemný prostor pro relax a místo, kde vás baví být.“

„Rivalita už je dávno pryč,“ tvrdí Petr Dimitrov z Univerzitního kina Scala.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Je přesvědčený, že v kultuře, která je jeho prací i zálibou, se město za poslední roky hodně zvedlo. Ze všech akcí jmenuje alespoň festival Janáček Brno. „Velká událost světového významu, na kterou létají lidé ze všech koutů světa.“

Brno si nechal zapsat i do kolonky trvalý pobyt v občanském průkazu, což u přistěhovalců nebývá pravidlem. Roční přírůstek města, které má podle Českého statistického úřadu aktuálně 380 000 obyvatel, činí jen asi tisícovku lidí. Odhaduje se však, že studenti a pracovníci bez trvalého pobytu zvyšují celkový počet na půl milionu. Další desetitisíce „falešných“ Brňáků se kvůli hůře dostupnému bydlení v centru města usazují za jeho hranicemi, ačkoli v něm pak stejně tráví většinu dne. V tom se situace v obou největších českých sídlech příliš neliší.

Když Pražák šéfuje Brňákům

„Trvalé bydliště mám stále zapsané v Praze, ačkoli tím skutečným pro mě v uplynulých deseti letech byl vlak,“ s nadsázkou říká čtyřiatřicetiletý Milan Šotek, jenž se loni v lednu stal uměleckým šéfem Mahenovy činohry Národního divadla Brno. Ano, zdejším hercům šéfuje rodilý Pražák.

„Všechny předsudky, které člověk může o Brně mít, jsem měl,“ přiznává absolvent DAMU v oboru dramaturgie činoherního divadla a posléze ještě scénické tvorby a její teorie.

Hercům Národního divadla Brno šéfuje od loňska Pražák – Milan Šotek.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Coby dramaturg léta pendloval mezi různými městy, na tři roky přesídlil do Olomouce, avšak na jih Moravy dosud jeho cesty nevedly. „V branži se říkalo, že divadlo se dělá dobře, špatně a v Brně,“ slýchával. „Já nyní tvrdím: dobře, špatně a v Brně nejlíp!“

Na rozdíl od některých lidí v jeho okolí nevnímá nové působiště jako krok zpátky. „Z pražského Národního divadla se přece neodchází,“ cituje hojně rozšířený názor. Nabídku však bral jako novou zkušenost a možnost naplno se umělecky realizovat.

V jakém stavu Brno nalezl? „Zamiloval jsem si ho,“ prohlašuje s vědomím, že to může znít jako zdvořilostní fráze. „Zjistil jsem, že se tu strašně dobře je – že se tu skvěle jí, pije a žije. A hlavně – centrum města opravdu patří lidem, kteří v něm žijí,“ získal dojem, který kontrastuje s Prahou přeplněnou turisty a službami pro ně.

Kromě divadelní scény objevil v Brně i zdejší filharmonii či Moravskou galerii a nešetří chválou ani na nakladatelství Host, zázemí pro současnou českou prózu. Vzhledem k tomu, že smlouvu v divadle má prozatím na pět let, připouští si myšlenku, že by zde s přítelkyní založil rodinu.

Do hlavního města už jezdí jen na otočku – učit na DAMU nebo za svým autorským divadlem Cabaret Calembour. „Praha je mé město, ale je zběsilá. Když vystoupím z vlaku a kráčím, či přesněji prodírám se do školy, musím říct, že se mi po ní nestýská. Zatím.“

Přes Brno do Prahy a zpět

Čtyřiatřicetiletý Michal Dobias sice nastoupil do brněnské pobočky americké společnosti Novanta teprve v lednu, přesto může život v obou největších českých městech porovnat. A to docela nezaujatě, jelikož pochází ze slovenské Považské Bystrice.

Na jihu Moravy strávil včetně vysokoškolského studia 13 let, pak si na dva a půl roku „odskočil“ do Prahy. Od ledna znovu pracuje v Brně, staví s partnerkou dům na vesnici, avšak trvalé bydliště si ponechal na Slovensku. S nadsázkou řečeno typický mladý Brňák. Však už stačil pochytit i zdejší výslovnost „my zme“ nebo „zhoda“. A přidává i další výrazy nutné pro „přežití“ v Brně: „Třeba ‚je to betelné‘ nebo ‚rožnout světlo‘,“ usmívá se inženýr testování ve firmě, která se zabývá výzkumem a vývojem medicínských technologií.

Její sídlo se nachází v Brno Business Parku, což je jedna z kancelářských čtvrtí, kde své zázemí našly pobočky nadnárodních firem. Některé z nich kvůli zdejšímu vědeckému a technologickému podhoubí cíleně upřednostnily Brno před Prahou. Ještě větší areál leží na severním okraji města. V takzvaném Technologickém parku má adresu několik desítek firem úzce navázaných na zdejší fakulty. Vědecké bádání se realizuje rovněž ve Středoevropském technologickém institutu CEITEC, projektu sdružujícím univerzity a další výzkumná pracoviště. Pražáci odpustí, ale z hlediska koncentrace vědeckých mozků se Brno hlavnímu městu minimálně vyrovná.

Za čistším vzduchem a šalinami

Jak Michal Dobias přiznává, Praha pro něj dlouho nepřicházela v úvahu: „Vyhýbal jsem se jí, možná i kvůli rivalitě mezi oběma městy, kterou jsem nasákl.“

Dva a půl roku, které přesto v hlavním městě strávil, vnímá jako přechodnou dobu. S partnerkou tehdy hledali novou práci, přišla nabídka z Prahy, do toho však získali pozemek u Brna, takže věděl, že pobyt v metropoli bude dočasný. Přesto na něj nevzpomíná ve zlém.

„V Praze má člověk všechno, co potřebuje. Je to fungující město, život v něm je docela pohodlný. A metro je úžasná věc, ta mi v Brně neskutečně chybí,“ vyzdvihuje, ale zmíní i stinné stránky: „Centrum je pro domácí zapovězená oblast, Václaváku jsme se vyhýbali. V Brně naopak náměstí Svobody a okolí slouží lidem, kteří v něm žijí. Centrum je malé a kompaktní, od ‚hlaváku‘ na Českou (dopravní uzel) se dá projít za deset minut, což je super.“

Rozhodlo nakonec i bydlení. „V Praze je vlastní byt nedosažitelný. Bydleli jsme v nájmu, 90 procent mých kolegů byli mimopražští a dojížděli.“

Annu Pfeiferovou a Michala Dobiase přivedla na jih Moravy práce, resp. studium.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Venkovanům to možná bude znít zvláštně, ale jeho kolegyně Anna Pfeiferová si Brno k životu vybrala i kvůli čistšímu vzduchu. Sama sice pochází z vesnice, studium na vysoké a první roky pracovního života však trávila v Ostravě, proto byla její touha po lepším životním prostředí pochopitelná. A když její partner před čtyřmi lety chytil lano z jedné brněnské firmy, nic nebránilo tomu, aby se přestěhovali, byť šlo vlastně o změnu jednoho velkého města za jiné.

„V Brně je centrum pořád hezky živé,“ popisuje své první dojmy. „Ráda se v létě procházím, lidé sedí na zahrádkách, chodí ven se psy, hrají hry na ulici. Je příjemné, že se spolu ještě v dnešní době umějí potkávat a chodit ven,“ říká třiatřicetiletá pracovnice zákaznického servisu, která si ještě pořád neosvojila výraz šalina. „Často mě tu opravují. Tramvaj mi před Brňákem neprojde nikdy,“ směje se.

Mimochodem z okna kanceláře má výhled na mrakodrap AZ Tower. Se 111 metry nejvyšší budovu v Česku a zároveň jedno z mála „nej“, které nenáleží Praze. Výlučně v Brně se nachází také několik významných institucí, jako jsou Ústavní soud ČR, sídlo ombudsmana či Státní zemědělská a potravinářská inspekce.

Velmi podobné jsou v obou největších českých městech vyhlídky mladých lidí na pořízení bydlení, ačkoli v Brně jsou ceny příznivější. „Ze začátku jsme bydleli v krásném bytě ve čtvrti Obřany, kde byl ale nájem celkem vysoký, tak jsme si chtěli koupit vlastní. Jenže když jsme zjistili, jak jsou postavené ceny, rozhodli jsme se s partnerem raději rovnou postavit dům za Brnem,“ vypráví Anna Pfeiferová, která byla podle svých slov v Praze za celý život jen několikrát na výletě.

„Do dalšího města už bych nešla,“ vnímá bydlení v dosahu Brna jako trvalé řešení, ačkoli jedním dechem dodává, že půlhodinové dojíždění autem do práce bývá únavné.

Na některých vysoce kvalifikovaných pozicích může získat zaměstnanec v Brně stejně dobrou mzdu jako v Praze, rozdíl je však v životních nákladech. Podle serveru Idealninajemce. cz zaplatil loni v Praze nájemník za byt 3+kk průměrně 24 000 korun měsíčně. V Brně to bylo o šest tisíc méně.

Nových bytů vzniká velmi málo. Prostory jsou, ale podle územního plánu na nich není možné stavět
Petr Broža

Výši průměrné hrubé měsíční mzdy počítá Český statistický úřad za celý region. V tomto srovnání byl Jihomoravský kraj za loňské druhé čtvrtletí až pátý s 32 582 Kč a na vedoucí Prahu ztrácel skoro deset tisíc.

Studenti jako zdroj obživy

Příčin stoupajících cen bydlení v celé republice je celá řada, mimo jiné zdlouhavý proces stavebního povolení. V Brně se k tomu přidává i jedno specifikum – letité čekání na nový územní plán.

„Nových bytů vzniká velmi málo. Prostory jsou, ale podle územního plánu na nich není možné stavět,“ konstatuje Petr Broža, obchodní ředitel realitní kanceláře Real Spektrum, která v jihomoravské metropoli sídlí. „Nůžky se asi nikdy nesevřou, Praha bude stále cenově výš, ale už ji doháníme,“ míní.

Zájem o služby realitek podle něj dokazuje, že Brno je lákavé místo k životu. „Začíná to už studenty, jichž je tu spousta z celé země i ze zahraničí. Míst na kolejích není zase tolik, takže trh s podnájemním bydlením zažívá velký rozmach. Když se do jednoho bytu nastěhují dva nebo tři studenti, vyjde je to cenově podobně, možná i líp než kolej. Nabídka je obrovská a studenti jsou pro realitky zdrojem obživy,“ netají. „I startovací bydlení po škole začíná nájmem, protože když někdo nastoupí do práce, nechce se hned utopit v hypotéce.“

Petr Broža ubytovává nejen Brňáky.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Horší je to už s nabídkou bytů ke koupi, zvlášť těch v novostavbách, jež kvůli územnímu plánu přibývají pomalu. „Obchází se to tím, že se nestavějí byty, ale ateliéry nebo studia,“ ukazuje na obrázku jeden konkrétní bytový dům zkolaudovaný jako ubytovací zařízení. „Když to řeknu s nadsázkou, lidi si kupují hotelový pokoj. Má to i své nevýhody, třeba vyšší DPH.“

Letiště Vídeň-sever

Kdo chce stavět rodinný dům, musí podle Petra Broži mimo Brno, ve městě vhodné pozemky nejsou. „Za prací se běžně dojíždí ze vzdálenosti 30, 35 kilometrů. Lidé často požadují dostupnost do třiceti minut, nakonec skončí na čtyřiceti nebo padesáti, ale i to zvládnou,“ dokládá, že k dojíždění jsou „odsouzeni“ nejen mnozí Pražáci, ale i Brňáci.

V jiných ohledech se situace v druhém největším městě liší. Tak například byty v Brně téměř nekupují cizinci. Trend turistických pronájmů přes platformu Airbnb sem sice také dorazil, ale v menší míře a pouze v úzkém centru nebo kolem výstaviště. Přespává tu také minimum turistů. Nekličkovat při procházce mezi hloučky lidí z celého světa je však proti Praze osvěžující změna.

Ne každý nad tím jásá. Třeba letiště v Brně Tuřanech vedle pražské Ruzyně jen paběrkuje. Milan Kratina, předseda představenstva společnosti Letiště Brno, se loni v létě nechal slyšet, že přejmenování na Vídeň-sever by z marketingového hlediska letišti pomohlo. Nebyl to laciný vtip na adresu Brna, ale myšlenka stojící na reálných základech. Šéf společnosti však zároveň uklidňoval: „Určitě to nezvažujeme, myslím, že by s tím měli problém jak Rakušané, tak Moravané.“

Ne, v některých měřítkách zřejmě Brno nikdy Prahu nedohoní. Na druhou stranu to je právě ten důvod, proč mu mnozí dávají přednost.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků