České bílé zlato v ohrožení, nad vodou ho drží především čeští zákazníci

Každý z nás zkonzumuje v průměru 37 kilogramů cukru ročně. Většina z něj se vyrobí u nás, v sedmi cukrovarech vlastněných pěti společnostmi. Z jedné bulvy řepy, která v průměru váží sedm set gramů, se získá asi dvacet sladkých kostek.

Tenhle obor je plný čísel a technologií, zjistím záhy po příjezdu do jednoho z cukrovarů, ve středočeské Dobrovici. Cukr tam bez přestávky vyrábějí od roku 1831. A až na loňský rok, kdy prodělali 178 milionů korun, tu byli v zisku.

Bezpečnostní helma, reflexní vesta a můžeme vyrazit do areálu. V chladných dnech ho na kilometry daleko poznáte podle bílého dýmu stoupajícího z komínů. A ač scenérie v něčem připomíná záběry z apokalyptických filmů, lidé v okolí jsou na ni zvyklí. Vědí, že tím „kouřem“ je vodní pára uvolňující se do vzduchu při zpracování cukrové řepy.

O tom, že se právě tady vaří bílé zlato (pro zastánce zdravé výživy bílý jed), napoví ještě něco: váš nos, který neomylně zachytí nasládlou vůni. I té místní dávno uvykli. Téměř tříapůltisícové městečko se totiž rozrůstalo poblíž zámku, který kdysi rod Thurn-Taxis proměnil v dnes největší český cukrovar.

Letošní řepná kampaň tu začala 26. září a skončí po 120 dnech, v polovině ledna. „Denně teď ve čtyřech směnách zpracováváme 15 tisíc tun řepy, z těch vyrobíme 1800 tun cukru. Cukrovarníci pracují i o Vánocích,“ zmiňuje další fakta Jakub Hradiský, mluvčí společnosti Tereos TTD, jíž závod od začátku devadesátých let 20. století patří. Největší zájem o jejich sladké zboží je podle něj právě teď, při pečení vánočního cukroví. Další špičkou v jeho prodeji je pak léto, kdy se v českých domácnostech o překot zavařuje ovoce.

Na to, aby vše v Dobrovici klapalo, dohlížejí nejmodernější přístroje. Pracuje se rychle i efektivně. Jakýkoli zádrhel v hladkosti procesu, v podobě technické nebo technologické závady či poruchy, je spojen s velkými ekonomickými ztrátami.

Špinavější část výroby zůstává venku, mezi halami. Všechno začíná u obří hromady řepy, na níž jsou ještě dobře viditelné kousky hlíny. Denně ji teď do Dobrovice vozí sedm set kamionů. Sypají ji na kupu, která se přes pásové dopravníky postupně přesouvá do jiných částí závodu.

Do té čistší putují bulvy přes obří pračky, jež je zbaví různých nežádoucích příměsí, především kořínků a hlíny. Když je hotovo, jedna po druhé se nakrouhá na řízky, z nichž se během dalších kroků výroby získává bílé zlato. Hotový, patřičně vysušený produkt putuje do dvou velkých sil.

„Zbytky, z nichž jsme dostali cukr, dále sušíme. Vznikají z nich pelety pro dobytek, jichž ročně - jen z Dobrovice - dodáme na trh kolem 80 tisíc tun. Míří i do Skandinávie,“ podotýká Jakub Hradiský s tím, že závod zužitkovává i další „odpady“ z výroby: „Sedmdesát procent řepy tvoří voda. Tu využíváme například v již zmíněných pračkách. Špinavá voda z nich se dostává přes čističku do nádrží, z kterých již čistou vodu na jaře vypouštíme. Zbylé vysušené usazeniny vracíme na pole.“

Bez ohledu na to, kolik cukru tady do ledna vyrobí, je jisté to, že ani příští rok se pečení Čechům moc neprodraží. Na světovém trhu je ho nadbytek, což se promítá do velkoobchodních i maloobchodních cen. „Již několik let zůstávají extrémně nízké. Jsme pod hranicí rentability,“ zmíní Hradiský fakt, že jsme ještě před lety za kilový sáček platívali kolem dvaceti korun. Dnes o polovinu méně.

Čeští cukrovarníci mluvit o takzvané férové ceně za své zboží moc nechtějí. Dobře vědí, že zákazníci si na nízké ceny zvykli. Mimo záznam se ale podnikatelé shodují, že ideální cena by pro ně byla kolem šestnácti korun za kilo.

Není tak divu, že usilovně hledají další cesty, jak se v nepříznivých dobách udržet v zisku. V Dobrovici proto v roce 2006 zbudovali lihovar na surový a bezvodý líh. „Z hlediska zisků jde o doplněk výroby," upřesňuje Hradiský. Podle něj si firmy především musejí udržet stálé klienty. Cukrem z Dobrovice sladí vedle Čechů nejčastěji Slováci, Rakušani, Rumuni, Maďaři, Italové, Němci nebo Poláci.

"Dál se nám ho nevyplácí vozit," podotýká mluvčí a zmíní to, že z každého pravidla existuje výjimka. Středočeské bílé zlato před lety putovalo po železnici a po moři tisíce kilometrů daleko, až na Nový Zéland.

Hradiský přes všechny zmíněné potíže věří, že český cukr nelehká léta přežije. Ostatně jsou to právě čeští zákazníci, kteří jeho pozici na našem evropském trhu dlouhodobě drží.

Kupují ho poměrně stabilně, i přes nejrůznější osvětové kampaně o jeho nezdravosti. Stále také dávají přednost tomu českému, bílému, řepnému než dovezenému, z cukrové třtiny. "Nevěřte tomu, že třtinový cukr je zdravější. Ano, jsou v něm stopové prvky vitamínů. Jenže byste ho musela sníst několik set kilo denně, aby to vaše tělo pocítilo," ujišťují mě v Dobrovici.

A co tam budou dělat, až bude v lednu řepná kampaň u konce? Jako vždy spustí rozsáhlou údržbu, důkladné čištění areálu a zařízení. Hotovo budou mít někdy v září 2020. Záhy poté se tu výroba cukru rozjede nanovo.