Hlavní obsah
Milan Šteindler Foto: Pepa Dvořáček

Milan Šteindler: Na stará kolena se ze mě stal skeptický optimista

Začalo to v roce 1971 jako předvádění čtrnáctiletých puberťáků před spolužáky a hlavně spolužačkami, dnes se padesát let od založení divadla Sklep připomíná jako významné kulturní výročí. Jeho motorem byli a jsou spolužáci ze základní školy David Vávra a Milan Šteindler (64).

Milan Šteindler Foto: Pepa Dvořáček
Milan Šteindler: Na stará kolena se ze mě stal skeptický optimista

Skoro každý taky ví, že mladiství členové souboru vystoupili ze sklepa rodného domu Davida Vávry jen proto, že jeden ze spolužáků tam načural do zavařovačky a babička je odtamtud vyhodila.

Které datum se vlastně považuje za zrození Sklepa?

Když tuhle otázku někdo položil Davidu Vávrovi, bez rozmýšlení řekl, že duben 1971. Řekl to tak rezolutně, že to musí být pravda. Já mám ostatně v dubnu narozeniny a v dubnu také vyletěl do kosmu Gagarin. Samé významné věci.

Napadlo by vás před těmi padesáti lety, že se vznik Sklepa bude připomínat jako kulturní událost?

Ani v nejmenším. Od počátku jsme tvrdili, že nás nezajímají diváci, ale to, abychom se pobavili sami. Je ale třeba říct, že s věkem nám dnes na tom, jestli se diváci baví, záleží. A jestli tleskají.

Pokud není nevyžádaný potlesk dostatečný, sami si ho vyžádáme. Tomáš Hanák ve vystoupení zvaném Pojeb nabádá diváky, aby koukali „těma rukama plácat, až se od nich bude prášit“.

Kdy se punková teenagerovská zábava překlopila do odpovědné tvorby a kulturní instituce, kterou jste se stali?

Jako kulturní instituce to vypadá před médii, ve skutečnosti to je pořád punkárna. K zásadní proměně došlo, když jsme si uvědomili, že bychom měli chodit včas. Doby, kdy jsme s Davidem Vávrou deset minut po začátku představení v restauraci U Báby pili panáky, jsou pryč.

Největším opozdilcem jsem byl já. Ještě léta poté, co to jiným došlo, jsem to bral jen jako srandu a chodil pořád pozdě. Změna nastala, když jsem to pochopil i já.

V 90. letech si televizní diváci mohli „prosvištět” německá slovíčka ve svérázném jazykovém kurzu Alles Gute, který vedl s Davidem Vávrou.

Foto: ČTK

Zpočátku jste i pohrdali zkoušením.

Drželi jsme se hesla Jiřího Kodeta, že zkoušejí jen neschopní, a text se učí jen zbabělci. Postupem doby došlo i na zkoušky, zejména před každoroční vánoční besídkou.

V listopadu jezdíme pravidelně na zájezd na severní Moravu a tam představení začínáme stavět. V tomto období jsme všichni hrozně vtipní, protože každá blbost se hodí. Není s námi k vydržení. Dopředu tam hlásíme, co kdo bude mít za vystoupení.

Jednou jsem kupříkladu neměl nic připraveného, ale abych vypadal připraveně, nahlásil jsem, že mám „rozhovor s těhotným mužem“. Šel jsem pak za Davidem a řekl, že nemám páru, co udělám. Dohodli jsme se, že mi pošle otázky, jaké by vznesl k těhotnému muži, a já mu na ně odpovím. A tak vznikl Rozhovor s těhotným mužem.

Už máte něco přichystáno na letošní vánoční besídku?

Ano, za sebe můžu říct, že jsem připraven, protože možná přijde i Ježíš. Jsme ve věku, kdy už na nějaká podružná témata není čas.

Stále platí, že Sklepákem se člověk musí narodit?

Do divadla Sklep se musíte přiženit, nebo se Sklepovskými sršáni hrát dva roky fotbal, jako Jirka Macháček. I když jsme si s Davidem Vávrou říkali, že by bylo dobré přijmout nějakou novou členku. Protože by nám příslušelo uplatnit vstupní pozdrav otců zakladatelů. Novou uchazečku obejmeme zezadu, uchopíme ji za poprsí a pohybujíce boky dopředu zvoláme: „Otec zakladatel!“ (vstane a pohyb předvede) Jenže jsme léta žádnou novou členku nepřijali, a tak jsme ji nemohli pozdravit.

S kolegou ze Sklepa Jiřím Burdou v recesistickém třídílném televizním pořadu Böhmen und Mähren (2016).

Foto: archiv divadla Sklep

Ani si to při vaší současné serióznosti nedovedu představit.

Co se mě týče, serióznost se u mě upevnila tím, že jsem začal hrát v seriózním divadle. Hrál jsem v Karlínském divadle a už několik let hraju v Divadle Na Jezerce.

Je to znamenitý činoherní trénink. Jednak tam nemůžu chodit pozdě a za druhé hraju mnohem civilněji než dříve. To si trochu přináším i do Sklepa. Mám tam teď seriózní výstupy. Třeba o vlhkých podpažních koláčích na mé košili nebo o tom, proč všichni umřeme. Stačí vážně mluvit, není potřeba se šklebit.

V čem vás na Jezerce můžeme vidět?

Především v komedii Pánský klub, ve hře Naprostí cizinci a v říjnu má premiéru drama Mašíni. Moc mě to baví a rád hraju civilní role. I když řada lidí nevěří, že bych toho byl schopen. Myslím, že jsem na to připraven daleko lépe než dříve. Mně všechno docházelo později. Někdy dost později.

Komedii o mužích léčících se ze závislosti na sexu Pánský klub teď režisér Matěj Balzar převedl do filmové podoby. Koho tam hrajete?

Edu, beznadějného burana, který na internetu shání známosti na jednu noc. Je fajn, že ta postava projde nějakou katarzí a nahlédne na sebe trochu z nadhledu. Ostatně to bychom měli všichni.

Do jaké míry se to shoduje či neshoduje s vaším životním postojem?

Jsou fáze, kterými prochází spousta chlapů: v mládí upřednostňují u vztahů kvantitu, ve vyšším věku pak kvalitu. Týká se to i mě. Některé hodnoty jsou teď pro mě přece jen důležitější než dřív. Nejsem jen štvancem libida a před krátkodobým erotickým vztahem dokážu ocenit i vztah cituplný.

„Doba je čím dál rychlejší, i když si to nejsme ochotni přiznat. Proto tolik lidí navštěvuje psychoanalytiky a psychoterapeuty. Jsou z té rychlosti celí vyhořelí.“

Foto: Pepa Dvořáček

Jak to tedy teď máte?

Osamělý nejsem. A doufám, že při tom zůstane.

Rýsuje se svatba?

Do pasti můžete spadnout i podruhé...

Vystudoval jste na FAMU režii. Jak vypadá vaše režisérská současnost?

Chtěl bych realizovat scénář spisovatele Jana Nováka. Jde o komorní drama, žádnou komedii. Odehrává se v roce 1989, těsně před revolucí. Disidentka, která žije v maringotce a měří vodu, se potká s hereckým zběhem. Mezi zralou ženou a mladým vojákem vznikne milostný vztah. Když dojde k revoluci... No nechci to prozrazovat. Je to prostě komorní drama na pozadí velkých historických událostí.

Zahrajete si v tom, jak bývá u vašich filmů zvykem?

Je to možné. Ale asi ne roli hlavního milovníka.

Se synem Oliverem (narozen 1991) na snímku z roku 2007.

Foto: ČTK

Potkávali vás ve vaší bohaté filmografii?

Párkrát ano! Začalo to filmem Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam, kde jsme s kolegyní Renatou Beccerovou vytvořili milostný pár. Přestože můj otec vždycky prohlašoval, že by svůj barák filmařům nepůjčil, protože by po nich zůstala spoušť, tak když mu zavolala Věra Chytilová, tak jí ho půjčil.

Za den nestihnu udělat, co jsem udělal dřív, a co hůř, nestihnu se ani tolik flákat jako dřív

Pak taky říkal, abych si tam klidně pořádal mejdany, ale nikdo nesmí spát v jeho posteli. Samozřejmě paní režisérka natočila naši milostnou scénu v jeho posteli.

Jste vystudovaný režisér - jako herec jste disciplinovaný, nebo máte tendenci do toho mluvit?

Jsem čím dál pokornější. Pokud mám nápad, předvedu ho, a když se nelíbí, tak se držím scénáře. Navíc při dnešním tempu natáčení, když řeknete, že byste chtěla jednu klapku pro sebe, tak se můžete dočkat odpovědi: „Svoji šanci už jsi dostal!“

Taky máte pocit, že se všechno zrychluje?

Na tom se shodnou snad všichni lidé v mé věkové kategorii. Za den nestihnu udělat, co jsem udělal dřív, a co hůř, nestihnu se ani tolik flákat jako dřív. Doba je čím dál rychlejší, i když si to nejsme ochotni přiznat. Proto tolik lidí navštěvuje psychoanalytiky a psychoterapeuty. Jsou z té rychlosti celí vyhořelí.

Jak se podepsal čas na Sklepu?

Kdybychom spočítali všechny, kdo Sklepem prošli, bude jich přes 150. Mnozí z nich se prosadili v různých oborech - od herectví (Eva Holubová, Jirka Macháček) přes filmovou režii a produkci (Tomáš Vorel, Ondřej Trojan, Václav Marhoul). Marta Marinová je jazzová zpěvačka. Tereza Kučerová kostýmní návrhářka. A tak dále. Jsme taková líheň talentů.

Ve filmu Cesta domů (2021) hrál spolu s režisérem Tomášem Vorlem a jeho synem stejného jména.

Foto: Bontonfilm

Projevily se tyto „mimosklepácké“ úspěchy ve vzájemných vztazích?

Zdravá rivalita existuje ve všech souborech. Třeba Jirka Macháček a Tomáš Hanák jsou jedni z nejvtipnějších a mezi nimi soutěživost asi panovala. Vašek Marhoul si jako produkční musel respekt jednou dobývat pěstí. Bohužel ji napálil nevinnému. K drobným půtkám dochází všude. Jak je však z naší stále trvající, padesátileté existence patrné, nejsou to spory osudné.

Jak dalece plánujete do budoucnosti?

No při té padesátce jsme si řekli, že to máme fifty fifty.

Takže dalších padesát?

Jo, myslím, že budeme mít dál co říct. Když už se nebudeme hýbat, tak budeme pořád mluvit.

Nabízí se paralela s Cimrmany.

Jistě, ostatně jsme z nich na začátku hodně čerpali. Máme však oproti nim tu výhodu, že jsme začínali, když nám bylo čtrnáct.

Myslíte s přibývajícími lety víc na uchování kondice?

Přestal jsem před rokem a půl pít. Před časem jsem se s tehdejší partnerkou odstěhoval z Prahy a žil na venkově. To nejjednodušší tam je jít do hospody. S jídlem, nebo spíše s pitím roste chuť. Ale neblaze se to podepisuje na vztahu. Při kocovině nemají zkrátka lidé nejlepší náladu.

Nebylo to ale tak, že bych se opil a nepřišel týden do práce. Nedělalo mi to prostě dobře, a tak jsem si řekl, že si dám pauzu. No a pauza se protáhla na půldruhého roku.

Ještě se na tom podepsala borelióza, při níž jsem nemohl spát. Bral jsem prášky na spaní a začal na nich být závislý. Pod lékařským dohledem jsem se téhle závislosti potřeboval zbavit. To byl další z důvodů, proč jsem přestal pít.

Takže se vše v dobré obrátilo.

No nepředbíhal bych. My skeptici jsme opatrní. Po otci jsem býval pesimista, ale jako syn optimistky se ze mě na stará kolena stal skeptický optimista.

„Rád hraju civilní role. I když řada lidí nevěří, že bych toho byl schopen. Myslím, že jsem na to připraven daleko lépe než dříve. Mně všechno docházelo později. Někdy dost později.“

Foto: Pepa Dvořáček

Chystáte se pořád na zpracování tatínkova deníku, ve kterém popsal své zážitky z koncentráku?

Zatím jsem to odkládal. Ale myslím, že už mám odvahu ho prostudovat detailně.

Co pro vás jeho životní odysea znamená?

Povědomí o tom, že je třeba stále se učit z historie a snažit se pochopit, jak mohlo k něčemu takovému, jako je holocaust, dojít. Já si bohužel nemyslím, že jsme se poučili a že se to opakovat nemůže. Bránit se takovým věcem, to je jako stříhat si nehty. Rostou stále znovu. Člověk je jednak stádní tvor, jednak predátor. Vždycky se najde někdo, kdo chce dostat lidi do stáda a potom ho ovládnout.

Humor je to poslední a jediné, co máme na obranu. Věcem, kterým se nemůžeme ubránit, se můžeme alespoň vysmát

Otec o tom, co prožil, moc nemluvil, a když už, tak s nadhledem a dost černým humorem.

Kde se může v místě jako Osvětim generovat jakýkoliv humor?

Myslím si, že humor je to poslední a jediné, co máme na obranu.

Věcem, kterým se nemůžeme ubránit, se můžeme alespoň vysmát. Když někdo lamentoval, že je něco strašné a jak se to mohlo stát, tatínek říkal: „To je v pořádku, tak to v životě je. Nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř.“ Z toho vychází můj skeptický optimismus.

Prožil jste šťastný život?

Ještě nekončím, ale zatím jsem ve stavu bez stížnosti.

Herec, režisér, autor

  • Narodil se 12. dubna 1957 v Praze.
  • Jako čtrnáctiletý začal se spolužákem Davidem Vávrou vymýšlet scénky, společně stáli u zrodu divadla Sklep.
  • Hrál v komedii Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam, ve filmech Tomáše Vorla a v řadě seriálů.
  • Režijně debutoval s filmem Vrať se do hrobu (1990), kde ztvárnil i hlavní roli.
  • V 90. letech se s Davidem Vávrou proslavili satirickým „jazykovým kurzem“ Alles Gute.
  • Za film Díky za každé nové ráno (1994) získal Českého lva za režii.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků