Hlavní obsah

Štěpán Tuček: Věřím, že každá zkušenost má svůj hlubší smysl

21. 8. 2021, 6:56

Aktivnějšího člověka, než je herec Štěpán Tuček (22), jen tak nepotkáte. Mluví rychle, žije v poklusu a nedělat nic prý neumí. A jak se zdá, má i dobrý čich na to, kdy se má chytit příležitosti a něčeho se kvůli ní vzdát.

Foto: Petr Horník, Právo

Štěpán Tuček

Článek

Pokud všechno dobře půjde, v září vás čeká první velká filmová premiéra. Těšíte se, nebo si připouštíte i možnost, že se kina kvůli pandemii zase zavřou?

Doufám, že film na podzim opravdu půjde do kin, nic jiného si teď připustit nechci! Zrovna včera jsem byl celé dopoledne ve studiu, dokončují se postsynchrony.

Režisér Juraj Šajmovič, který natočil rodinnou komedii Tady hlídám já, se po osmi letech pustil do pokračování - Tady hlídáme my. A protože si tenkrát Kačenka, hlavní dětská hrdinka, přála mít kluka, ve „dvojce“ ho po letech dostala.

A to jste vy?

Přesně tak. Bylo to krásné natáčení na Šumavě, prakticky přes kopec od místa, kde jsem byl před lety na brigádě v jednom turistickém resortu. Pingloval jsem, dělal údržbáře, uklízel…

Léto jsem tehdy chtěl strávit v přírodě, ale nikdy potom jsem se už do ničeho podobného nepustil. Až do nedávné pandemie to byla moje jediná neherecká práce.

V poslední době ke mně všechny zajímavé věci chodí skoro samy. Nedávno se objevila i další filmová příležitost

Tak to vás při natáčení muselo zvlášť těšit, že se vám vaše tehdejší herecké sny splnily.

To ano, ale z toho filmu mám o to větší radost, že v poslední době ke mně všechny zajímavé věci chodí skoro samy. Nedávno se dokonce objevila další filmová příležitost. Casting ještě neskončil, jsem zatím ve třetím kole.

Pokud to ale pro mě dobře dopadne, budu šťastný, protože si zahraju s Reginou Rázlovou, která mě učila na Mezinárodní herecké konzervatoři v Praze. Moc rád na ni vzpomínám. Víc k tomu ale říct nemůžu, snad jen, že by to měla být tragikomedie.

K herectví vás už v dětství přivedly loutky a dodnes jste je úplně neopustil. Nepřipadáte si rozpolcený?

Ani ne. Činohra je pro mě dnes už hlavní. Pochopil jsem to i díky tomu, že když hraju se svým loutkovým divadlem, nevydržím zůstat v pozadí. Vždycky vylezu a udělám si z toho one-man show.

Jak jste se k loutkám vůbec dostal?

Jako malý kluk jsem se potkal s panem Františkem Pešánem, který hrál pro děti se svým Divadlem z půdy, a ten mě všechno naučil.

Foto: archiv umělce

Štěpán Tuček se svým loutkovým divadlem.

K loutkám jsem měl blízko od malička, díky pražské tetě, která mi je vozila. Neměl jsem sice divadlo, ale to mi nevadilo, hodil jsem si deku na stůl a hrál. Vždycky jsem se do toho ohromně vžil. Opravdové živé loutkové představení jsem ale poprvé viděl asi až ve čtvrté třídě se školou. Bylo to u nás v Mnichově Hradišti na zámku, to na mě taky zapůsobilo. Hrál pro nás právě pan Pešán.

Krátce potom jsme se s rodiči odstěhovali do Kláštera Hradiště nad Jizerou, a když jsem se vydal prozkoumat okolí, zahlédl jsem u jednoho domku pana Pešána, jak něco kutí na dvorku. Za tím jeho baráčkem je skála, před ním potůček a na dvorku má dílnu, kde je plno loutek a kulis… Je to kouzelné místo.

To vypadá na osudové setkání.

Taky mám ten pocit. Ono se to sice běžně říká, ale já v osud věřím. Tedy spíš v to, že všechno, co člověku přichází do cesty, má nějaký hlubší smysl.

Doma jsem pak napsal dopis, připojil telefonní číslo, a ještě ten večer jsem mu ho hodil do schránky. Druhý den mi zavolal, že by mě rád poznal. Od té doby jsem k němu chodil každý den. Pomáhal jsem mu a učil se od něj, později jsem s ním začal i jezdit po představeních.

Naučil mě i loutky vyřezávat. Ke dřevu jsem měl ale blízko už z domova, protože táta je truhlář a má vlastní firmu.

Taky truhlaříte?

Ne, mě lákalo spíš to řezbářství, kdežto táta dělá pergoly, kuchyně, vestavěné skříně. To je úplně jiná práce. Ostatně v dílně už má mého staršího bráchu, který ji po něm asi jednou převezme.

Mě vždycky nejvíc táhlo divadlo. Můj zájem o něj i snahu naučit se sám vyrábět loutky hodně podporovala maminka. Mám jich díky tomu dnes spoustu, ale poslední jsem vyřezal tak v sedmnácti letech.

Od loutek k činohře je ale docela daleko. Proč jste nešel studovat loutkoherectví?

K činohře jsem se dostal taky už v dětství. Ještě na základce jsem dostal skvělou příležitost, dva roky jsem jezdil do Polska hrát v alternativním divadle v Jelení Hoře (Zdrojowy Teatr Animacji).

Odehráli jsme tam tři inscenace, první byla Jasza, takové spíš iluzionistické představení. To bylo super, naučil jsem se třeba rozřezávat ženu v bedně! Tehdy jsem ještě byl takový velmi oplácaný chlapec…

Foto: Petr Horník, Právo

Štěpán Tuček

Vy?

Ano, já. Kdysi jsem měl přes sto kilo.

Takový extrémně štíhlý člověk?

K tomu jsem se ale musel dopracovat.

Jak jste to dokázal?

Začal jsem hodně jezdit na kole a chodit se psem, odepřel jsem si nějaké to nezdravé jídlo…

Kolik vám bylo let?

Přesně to nevím, ale ten zlom si dobře pamatuju. Když jsme jezdívali s rodiči nakupovat, vždycky jsem se musel zastavit i v hračkářství, ale jednou jsem místo toho šel do obchodu s oblečením. Moje nákupy měly dobrý ohlas a já jsem zjistil, že se chci líbit. Váhu jsem začal řešit brzy potom.

Zmínil jste se, že donedávna jste kromě herectví žádnou jinou práci neměl. To jste nikdy ani neuvažoval ještě o jiném povolání?

Ne. Když přišla nutnost přihlásit se na střední školu, divadlo pro mě bylo jasná volba.

Maturitu jste si ale dodělal teprve letos v červnu, s dvouletým zpožděním. To vás škola přestala bavit?

Ne, to vůbec ne, ale přerušil jsem ji, protože jsem ještě během studia získal práci. Se školou to bohužel dlouhodobě nešlo dohromady.

V osmnácti letech jsem si přečetl inzerát divadla v Jihlavě, na konkurz do stálého angažmá. Bylo tam ale plno lidí z DAMU a z JAMU a ze všech možných konzervatoří, proto jsem si nedělal žádné naděje.

Jenže když jsem dojel s vybitým mobilem domů, našel jsem v něm potom několik nepřijatých hovorů z divadla. Oni mi tu práci nabídli! Okamžitě jsem volal Regině Rázlové a Veronice Žilkové, která v té době už místo ní vedla na naší konzervatoři herecké oddělení, a obě mi řekly, ať to vezmu. Že bych byl hloupý, kdybych to nevyužil. Což jsem si myslel taky.

Foto: Divadlo Radka Brzobohatého

S Alžbětou Fišerovou ve hře Petr a Lucie podle slavného románu Petr a Lucie.

Navíc mě lákal fakt, že mě v Jihlavě čekala role Trepleva v Rackovi. Dělal jsem ho totiž koncem třeťáku jako závěrečné představení, takže to pro mě byla další osudová náhoda.

Potom jste hrál zároveň i v Opavě. Jak jste to zvládal?

Když jsem přerušil školu, mohl jsem z Jihlavy dojíždět místo do Prahy do Opavy. Hostoval jsem tam v pěkné roli, zahrál jsem si Milouše v Saturninovi. Po roce jsem ale zamířil zpátky do Prahy. Chtěl jsem točit a z Jihlavy se na castingy dojíždělo těžko. Získal jsem stálé angažmá v Divadle Spejbla a Hurvínka. To byl můj dětský sen!

Jenže jsem si tam jednak uvědomil, že už mě to víc táhne k činohře, a taky přišel čas vrátit se na konzervatoř. Byl jsem v angažmá právě rok, když mi ze školy volali, že se zatím můžu vrátit bez přezkušování, ale později o tu možnost přijdu. Všichni mi radili, rodiče, přátelé, učitelé, ať si školu dodělám.

Do skladu jsem jít nemohl, na to nemám fyzicky ani psychicky. Chtěl jsem pracovat s lidmi

Takže jsem nastoupil zpátky - a on přišel lockdown. Na jednu stranu mi pomohl, protože za normálních okolností bych maturitu asi kvůli práci nedodělal. Jenže na druhou stranu jsem byl najednou bez angažmá a opět studentem bez příjmů.

Nezapochyboval jste kvůli tomu, jestli jdete v životě dobrým směrem?

Naopak! Mě to ještě víc vybudilo. Pravda je, že jsem občas i propadl beznaději, když pandemie vypadala nekonečně. Jsem hodně akční, mám spoustu projektů, které dělám i sám, organizoval jsem třeba i koncerty na lodi, v Praze na náplavce. Takže jsem spíš takový herec všeuměl. (smích)

Najednou jsem se ocitl v naprostém vzduchoprázdnu, neměl jsem nic. Nakonec jsem to vzal jako příležitost věnovat se nějakou dobu něčemu jinému. Ale bylo to těžké.

Co na tom bylo těžké?

Už jen to počáteční rozhodování. Například do skladu jsem jít nemohl, na to nemám fyzicky ani psychicky. Chtěl jsem pracovat s lidmi. Zavolal jsem proto do Českého červeného kříže a oni mě poslali jako pečovatele do domu seniorů v Praze na Proseku.

Začátek byl opravdu náročný, učil jsem se všechno za pochodu, přebalovat i krmit ležící klienty… Měl jsem zpočátku i noční můry.

Z čeho?

Nebyl jsem připravený na to, že se ocitnu tak blízko smrti. Asi jsem tam i trochu dozrál, získal větší pokoru k životu.

Ze své profese jste tam tedy nemohl využít nic, kromě chuti pracovat s lidmi?

A víte, že nakonec ano? Občas jsem i jako pečovatel byl hercem… Například jedna paní s Alzheimerovou chorobou měla v pokoji urnu. Jednou mi ji nabízela, myslela, že je to starý hrnec, který už nepotřebuje. V tu chvíli člověk musí přijmout její realitu, takže jsem si s ní pohovořil o starém nepotřebném nádobí.

A po několika měsících jsem nastoupil ještě do domova ve Vysočanech jako aktivizační pracovník.

Foto: Česká televize

Letos v zimě se objevil na obrazovce v seriálu Hlava medúzy.

Přejížděl jsem pak mezi oběma domovy, a protože kvůli covidu všude chyběli lidi, občas jsem jel po krátkém spánku z noční dvanáctky na denní osmihodinovou službu.

Počkejte, ale vždyť vy jste se vlastně vrátil na konzervatoř, ne?

No, do toho jsem míval i online hodiny…

Věděli obyvatelé těch domovů, že jste herec?

Věděli, protože v té době běžel v České televizi seriál Hlava medúzy, kde jsem si taky zahrál, tak mi potom říkali žertem Roberte, podle mojí postavy.

Byli moc milí. Když jsem se tehdy vyrovnával s těžkým rozchodem, stalo se, že mi před jednou stoletou paní vhrkly slzy do očí. Ona se na mě podívala, pohladila mě po tváři a řekla mi: Nebuďte smutný, to bude dobrý!

V Úvalech jsme hráli před dvoupatrovým domem, to byl masakr, připadal jsem si jako v amfiteátru!

V tu chvíli jsem si uvědomil, kolik je jí let a že nějaká ztracená láska v jednadvaceti není konec světa. Mimochodem, paní je skvělá, až neuvěřitelná. Sama chodí, čte bez brýlí, cvičí, zpívá, sleduje dění…

Ale přece jen jste si během pandemie občas zahrál. Vím, že jste založil loutkové Divadlo do oken. Jak vás to napadlo?

Inspirovala nás s Danielou Sedlákovou z Mnichova Hradiště iniciativa „Hrajeme do oken“, kdy kapely chodily k domovům pro seniory hrát a zpívat. Mám celkem tři scény, menší, střední a pak velikou, s kterou vystupuji nejčastěji. Říkal jsem si, že s ní a se zvukovou aparaturou by mi to pod tím oknem mohlo jít stejně dobře jako těm kapelám…

Foto: Petr Horník, Právo

„Činohra je pro mě dnes už hlavní. Když hraju se svým loutkovým divadlem, nevydržím zůstat v pozadí. Vždycky vylezu a udělám si z toho one-man show,“ říká Štěpán.

Objeli jsme asi patnáct domovů, někde nás i pustili dovnitř, někde jsme zůstali venku. Například v Úvalech jsme hráli před dvoupatrovým domem, to byl masakr, připadal jsem si tam jako v amfiteátru! Ohlas byl ale úžasný. Bylo hodně znát, jak lidem chybí kontakt s vnějším světem i živá kultura.

Jak to vypadá teď s vaším návratem k divadlu? Říkal jste, že pandemie vás ještě vybudila.

Vybudila. Zrovna včera jsme měli premiéru. Ve vršovickém divadle Mana jsem začal před časem s režisérem Petrem Svojtkou z divadla ABC zkoušet představení podle seriálu M. A. S. H.

Dnes mě za chvíli čeká další divadelní zkouška a večer odehraju premiéru svého maturitního představení, monodrama Po Fredrikovi, což je příběh mladého chlapce, homosexuála, který se od staršího přítele nakazí HIV. Z ní poběžím ještě dnes večer na další představení, kde jsem naopak za velkého „mača“.

Zítra hraju v Benátkách nad Jizerou s naším Divadlem do oken, pozítří jedu domů do Mnichova Hradiště, kde na zámku při slavnostech odehraju dvě představení, a ještě tentýž večer odjíždím do Chorvatska.

Takže konečně přijdou zasloužené prázdniny.

Kdepak! Jezdím tam už pár let, pracovně.

A já už jsem si myslela, že si lehnete k moři do písku a chvíli nebudete dělat nic.

Tohle já moc neumím. Léto mám úplně plné. Už třetím rokem jsem součástí umělecké agentury Ambrozia, která zprostředkovává týdenní turnusy pro děti po celém Česku, a právě i v Chorvatsku.

Děti mají možnost pracovat celý den v uměleckých ateliérech, hereckém, filmovém nebo muzikálovém pod vedením profesionálních umělců. Je to taková letní umělecká škola, která má i svoji zimní obdobu, kdy se jezdí do Alp.

Máte před sebou v pořadníku ještě něco, co byste si brzy rád odškrtnul, jako tu maturitu?

Řidičák. To jsem zatím nestihl a stává se, že když někam jedu hrát, musí mě odvézt rodiče. Tak tenhle úděl bych z nich chtěl co nejdřív sejmout.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků