Marika Šoposká: Jsem věčně nespokojená tanečnice

Je to sice už patnáct let, kdy se vysílala první řada, ale na začátky soutěže si docela dobře pamatuji, i když jsem tehdy byla ještě dítě. Dívala jsem se na ni společně s babičkou. Ona tehdy milovala zpěvačku Anetu Langerovou, a tak když se objevila ve druhé řadě StarDance, fandily jsme jí a posílaly jí hlasy. Pro mě tedy tahle soutěž představuje návrat do dětství.

Když jsem potom začala hrát, postupem času se v ní začali objevovat i moji kolegové a kamarádi herci. Už v té době mě napadalo, že by to mohlo být skvělé, kdyby mě někdy do nějakého ročníku taky chtěli. Připadalo mi to jako super výzva. Tanci jsem se věnovala od dětství a myslela jsem si, že by mě taková soutěž mohla bavit. A myslela jsem si to správně.

Protože jsem tu nabídku vůbec nečekala! Sice mě to příjemně překvapilo, ale potom jsem z toho samozřejmě vystřízlivěla a došlo mi, že soutěž je opravdu hodně náročná, mnohem více než hraní a natáčení a vůbec všechno, co znám a běžně dělám.

Začala jsem to tedy řešit i s manželem. Jestli do toho mám jít, jaké jsou časové nároky soutěže, jaké jsou moje i jeho možnosti, zkrátka jestli je vůbec reálné, abych se do toho pustila.

Začíná se trénovat už dva měsíce před zahájením soutěže, a pokud se v ní dostanete daleko, čeká vás pět měsíců docela tvrdého a hlavně intenzivního tréninku, takže na nic jiného po tu dobu nemáte moc čas. A náš starší syn je prvňáček a mladšímu budou teprve dva roky…

Nakonec jsme se tedy společně rozhodli, že to zvládneme, že by byla škoda si to nezkusit. Asi bych toho potom litovala.

Ze školy sice pohybovou průpravu mám, ale do tanečních jsem nechodila a společenské tance standardní ani latinskoamerické jsem před soutěží nikdy netančila, neměla jsem s nimi absolutně žádnou zkušenost. Akorát jsem tušila, že mám docela dobrou pohybovou paměť, takže by to pro mě nemuselo být až tak složité to okoukat.

Ale jsou to samozřejmě úplně jiné pohyby, než jaké člověk zná, a musí se je učit tak dlouho, dokud se nezautomatizují. Což znamená, že je musí při nácviku opakovat pořád dokola.

Chodila jsem na klasický balet a potom jsem dělala i moderní tanec. Ale obojí je společenskému tanci hodně vzdálené.

Ten do tanečních taky nechodil, ale hodně mě pobavilo, když z něj nedávno vypadlo, že jako malý kluk chodil s bráchou chvíli do nějakého kurzu lambady, kam je přihlásila maminka.

Je to náročné, úplně jiný druh únavy, než běžně znám. Když přijdu domů z divadla nebo z natáčení, jsem sice unavená, ale tělo mi funguje. Jenže když se teď vracím z několikahodinového tréninku, mám pocit, že si musím jít na hodinu lehnout, abych vůbec byla ještě něčeho schopná.

Postupně si zvykám a naštěstí mě můj tanečník Robin Ondráček hned na začátku neodrovnal a šel na mě pozvolna.

Začínali jsme už v srpnu, ale to jsme měli všichni ještě takový lehce prázdninový režim, kdy jsem nejdřív byla pár dní někde já, potom zase Robin, takže těch tréninků nebylo až tolik.

Ale jak se postupně blížil první televizní přenos, tréninků samozřejmě přibývalo, mimo jiné i proto, že už potřebujete zachovávat nějakou kontinuitu. I já sama jsem tu potřebu na sobě začala pociťovat.

Například se nám stalo, že jsme několik dní nemohli trénovat, a na mně už to bylo najednou znát: tělo mi vypadlo z formy i tempa a začalo zapomínat. Víkendová pauza myslím úplně stačí.

Hlava si myslí, že ví, ale pak zjistí, že taky neví! To je další věc: i to soustředění je pro mě strašně náročné. Nejdřív jsem si myslela, že při téhle soutěži jde hlavně o tělo – aby člověk byl schopen se ty tance a sestavy nadřít, ale kdepak…

Jakmile jsem unavená, stane se, že mi na parketu hlava najednou vypne, myšlenky mi někam zabloudí a nohy najednou nevědí, kam mají jít.

To vůbec nedokážu říct… Teď už jsem totiž silně ovlivněná tréninky na StarDance. Momentálně to mám tak, že když trénuju jeden typ tance, už si za chvíli přeju vystřídat ho tím druhým. Jakmile tančíme nějakou dobu latinu, začnu toužit po standardu, abych měla chvíli klid.

Jenže po čase už mi přijde toho klidu zase až moc, a tak se to pořád střídá. Asi jsem věčně nespokojená tanečnice.

Teď se mi asi nejvíc líbí čača.

Nejtěžší mi přijde samba. Když jsme ji poprvé začali tancovat v kuse, byl to pro mě tedy pořádný záhul. Po minutě a půl tance jsem pokaždé začala kolabovat. Tu budu muset ještě hodně potrénovat.

Asi jsem soutěživá, ale myslím, že docela zdravě. Nedávno jsem si totiž s někým povídala a on mi říká: Ale všichni přece chtějí vyhrát! A já jsem si pomyslela: No jo, ale já vlastně zas až tolik nechci…

Nešla jsem do toho s cílem vyhrát, na StarDance mě lákaly a baví úplně jiné věci než představa vítězství. To by byl akorát krásný bonus všech bonusů.

Samozřejmě se chci v soutěži dostat, co nejdál to půjde, i proto, že nás to stojí spoustu práce a námahy. Vypadnout hned zkraje bych taky nechtěla, to myslím nechce nikdo. Ale vítězství pro mě není až tak velká motivace.

Je to taky zábava, ale především velká změna. Zažívám teď něco úplně jiného, než je moje standardní herecká práce.

Zajímavý je fyzický trénink, který je pro mě spojený s hledáním nějakých osobních limitů. Za normálních okolností bych se totiž sama sobě po fyzické stránce nemohla tolik věnovat. Neměla bych tolik času chodit cvičit do posilovny nebo běhat… Takže tuhle okolnost beru zároveň jako velkou odměnu za účast v soutěži.

Po druhém porodu se moc ráda dostanu do formy. Nemám to sice spojené s tím, že bych chtěla shazovat nějaká kila, ale chci se cítit dobře a nezadýchávat se na schodech.

StarDance mě po psychické stránce taky slušně zocelí! Ale to je věc spojená spíš s přímými přenosy, a na to radši předem moc nemyslím.

Takové momenty já mám pořád, na každém tréninku! Do těchto situací se typicky dostávám ve chvíli, kdy je potřeba nacvičit nějaký krok, a já ho kvůli tomu tedy jedu stokrát dokola, dokola, dokola, až už mi odpadávají nohy. A po hodině takového nácviku mi Robin řekne: Teď! Teď to bylo o trošku lepší!

To ne, on je fajn, dobře se s ním povídá a je s ním legrace, ale jakmile dojde na takový nácvik, já okamžitě zmlknu a zavřu oči, protože jinak se na to nedovedu soustředit. V tu chvíli nejsem schopná vůbec ničeho jiného. V takových chvílích je to pro mě opravdu náročné, ale to k tomu prostě patří.

Jindy spolu s Robinem ale zase vymýšlíme choreografii a máme přitom spoustu nápadů – takže je to takový společný kreativní proces. A to mě na tom baví úplně nejvíc.

Naštěstí mi na Nově velice vyšli vstříc, a pokud jde o natáčení seriálu Ordinace, který se přesouvá na Voyo, dali mi během StarDance volno. Takže teď netočím a mám klid jen na soutěž.

To mi bylo jasné hned od začátku, že by takové dva velké projekty nešly skloubit. Kdybych neměla rodinu, tak možná ano, ale s klukama určitě ne. To málo času, které mi při tanečních trénincích zbývá, chci věnovat hlavně jim. Ordinace tedy šla zatím trošku do pozadí.

Ordinace měla původně úplně skončit. Brala jsem to tak, jak to bylo, a když přišla nabídka na StarDance, věděla jsem, že ji můžu aspoň zvažovat, protože nemám v plánu žádné natáčení. Pokud bych točila, nemohla bych na to ani pomyslet.

Takže jsem na StarDance kývla, začala se těšit a vzápětí se ozvali z Novy, že Ordinace přece jen úplně neskončí a že s ní chtějí pokračovat na Voyo. Domluvili jsme se tedy, že do seriálu nastoupím, ale trochu později.

Roli ve hře Holky jako květ jsem přebrala po Marušce Doležalové. Je to třígenerační drama, kde vystupuje dcera, matka a babička, takže je to hra, která je aktuální pro každou ženu.

Nechci ale zase říkat, že není pro muže, protože oni se zase díky ní můžou dozvědět něco o svých ženách!

Je to ale takový specifický model divadla, jsou to v podstatě tři nezávislé monology, takže se vlastně na jevišti vůbec nepotkáváme a každá jsme tam sama.

Tak to jsme se taky dlouho neviděly. Každá jsme zkoušela s režisérem nejdřív tu svoji část a potkaly jsme se až na první „projížděčce“, kdy se to začalo dávat dohromady. Byla jsem z toho všeho nejdřív trochu v šoku, připadala jsem si hozená do vody, ale musela jsem jet. Holky byly opravdu skvělé, držely mi palce, abych to zvládla.

Měla jsem totiž divadelní pauzu déle než rok, nejdřív jsem byla na mateřské a ještě se to pak spojilo s pandemií…

Hraju dceru, nejmladší ženu z té trojice tří generací. Je to ještě puberťačka, takže už mi tak moc blízká není, ale je tam jeden moment, který mě oslovuje, ale divákům bych ho asi předem prozrazovat neměla. Ta moje postava projde velkou životní proměnou – na začátku je to dospívající holka, která řeší samé prkotiny, kluky a hadry, a na konci hry je z ní někdo úplně jiný.

Divadlo mám ráda a nechci se ho vzdát. Jednu dobu jsem ale hrála docela hodně a intenzivně a vlastně se mi až trošku přejedlo…

Nechci se dostat do situace, kdy by kvantita šla na úkor kvality. Takže se snažím hrát jen představení nebo role, které jsou mi něčím blízké nebo pro mě představují nějakou výzvu.

Vedle nich jsou ale i představení, která jsem hrála dlouho a už mě nikam neposouvají – a ty myslím už hrát nemusím. K tomu, že nemusím dělat a stíhat úplně všechno, jsem si ale musela dojít.