Machmud Muradov: My Uzbeci se nikdy nevzdáváme

To bylo určitě s bratrem, ještě jsem ani nechodil do školy.

Dostal jsem nakládačku, protože bratr je starší. Ale nevzdal jsem to!

Asi jo, byl jsem takový malý hajzlíček. Chtěl jsem si mezi ostatními zjednat respekt. U nás v Uzbekistánu je to normální, kluci se ve škole perou často. Nechovají se tam tak uhlazeně jako děti tady. Je to tam víc divoké.

Nebrečel. Spíš mě štvalo, že jsem prohrál. Navíc kdybych si doma postěžoval, že mě někdo přepral, dostal bych ještě i od bratra – za to, že žaluju a že dávám najevo bolest.

No, nemělo by se to. Správnej chlap má všechno překonat a nestěžovat si.

Člověk musí zatnout zuby. Jinak se to nedá. Největší bolest ale není ta fyzická, mnohem horší je, když mě přepadne bolest duševní. Třeba když začne nějaké trápení s rodinou, které se nedá jen tak jednoduše vyřešit. Nebo když mě nějaký kamarád zklame a podvede. Nebo když dokonce zklamu já sám sebe.

Občas. Ze sebe bývám zklamaný, když se mi nedaří vyhrát zápas. Nebo když se mi ho nedaří vyhrát takovým způsobem, jak bych chtěl. To pak v sobě hodně řeším.

Musím si říct, že to tak asi muselo být, že to byl osud. Později, když už mám čistší hlavu, se taky snažím zanalyzovat, kde jsem udělal chybu, a napravit ji.

Asi ano. Mám rád, když jsou věci dotažené do konce.

To bylo na Sibiři v Rusku. Pracoval jsem tam na stavbě. Spolu se mnou tam byli i Rusové, kteří strašně moc pili. No a když to přehnali, začali být agresivní a rvali se. Párkrát jsem se s nimi kvůli tomu dostal do konfliktu.

Při jednom z těch konfliktů mě postřelili do hrudi, dodnes tam mám jizvu. Vlastně jsem měl tehdy obrovské štěstí, že byla právě zima a venku bylo minus čtyřicet stupňů, měl jsem proto na sobě hodně oblečení. Jinak by to asi dopadlo mnohem hůř. Při dalším konfliktu mě zase bodli do břicha.

Asi jo, všude bylo hodně krve. Až mě to vyděsilo, jak moc to teklo. Kamarádi mě tehdy vzali a odnesli na rukách do nemocnice. Jinak bych tu už asi nebyl.

Víte co, já už o tom nechci mluvit. Tam se takové věci prostě občas dějí. Někteří Rusové hodně pijí, pak se nekontrolují; a chovají se jako zvířata. To je všechno.

Odjel jsem tam, když táta v mých patnácti letech naboural a skončil na invalidním vozíku. Tehdy se v naší rodině všechno změnilo, protože on už nemohl pracovat a my jsme se ocitli bez peněz.

V Uzbekistánu navíc neexistují pojišťovny, léčbu si lidi platí sami, takže jsme museli prodat i byt a další majetek. Já s bratrem jsme museli nechat školy a začali jsme pracovat. Jedna z možností byla právě na stavbě v Rusku.

Všechno možné. Uklízel jsem, myl nádobí, dělal číšníka, pracoval ve skladu… A mnohokrát to bylo k ničemu, protože mě okradli a nedali mi slíbené peníze.

To ne, já jsem chtěl být zápasníkem vždycky. Celý svůj život jsem sportoval, dělal jsem box, kickbox, thaibox i další druhy bojových umění. Bavilo mě to. Dlouho jsem to ale dělal jenom amatérsky.

K profesionálním zápasům jsem se dostal vlastně až tady v Česku, a to díky Petrovi Monsteru Knížeti. Ten mi pomohl. Ačkoliv jsem mu řekl, že jsem švorc a nemůžu mu zaplatit za trénink, ujal se mě. Dodnes jsem mu za to vděčný.

Tím, že jsem se nedal. Když si mě poprvé vyzkoušel, zbil mě jak psa, ale já jsem se nevzdal.

Jet do Česka byl nápad jednoho mého kamaráda. On už tady někoho znal a plánoval, že sem odjede. Zeptal se mě, jestli bych nejel s ním. No a já jsem souhlasil. V Rusku už jsem byl čtyři roky a lezlo mi to tam krkem. Už jsem měl nějaké vydělané peníze a další jsem si na to půjčil. Koupil jsem si za ně letenku, kurz češtiny a požádal o vízum. No a dostal jsem ho. Ten můj kamarád ho paradoxně nakonec nedostal. Asi osud.

V Česku jsem se pak nějaký čas protloukal, jak to šlo. Zase jsem dělal různé pomocné práce, neměl jsem pomalu ani na jídlo. Naštěstí mi pomáhali další cizinci, se kterými jsem se tady seznámil. Dodnes jsem s nimi v kontaktu a pomáhám naopak já jim.

Makat, makat a zase makat. Pak taky věřit sám v sebe a mít ten správný tým lidí. To ostatní jsou maličkosti. Je to jako v jiných oblastech života: pokud něco doopravdy chcete, tak toho dosáhnete.

Nemyslím. Podle mě je to opravdu jenom v hlavě. Možná mi pomáhá i to, že my Uzbeci máme mentalitu válečníků. Nevzdáváme se.

Často. Přesnou statistiku vám neřeknu, protože si žádnou nevedu, ale už jsem měl zlomenou klíční kost, naražené koleno a záda, modřiny, monokly, natržené svaly… už to ani nepočítám.

Ale zranění si můžete způsobit při každém sportu, zvlášť když ho děláte naplno. To k tomu jednoduše patří a člověk s tím musí počítat.

To je taky o hlavě. Když to v ní máte srovnané, můžete zápasit ještě po čtyřicítce. Třeba brazilský zápasník Glover Teixeira se pořád drží na špici, přitom už je mu 43 let. Mému trenérovi Petrovi Monsteru Knížeti je dokonce 44 a taky pořád zápasí na dobré úrovni.

Na to se mě zeptejte, až ta doba nastane. Já nevím ani to, co bude zítra. S největší pravděpodobností se ale pořád budu věnovat sportu, byť trochu jinak.

Zakládám totiž v Uzbekistánu vlastní MMA organizaci (sportovní organizace zabývající se smíšeným bojovým uměním). Jmenuje se Tamerlán a bude to jak profesionální, tak amatérská liga. Chci tam pořádat domácí i mezinárodní zápasy a část výtěžku chci vždy věnovat dětem z dětských domovů. Podporu státu pro to mám.

Znamená. Je to jeden z národních symbolů Uzbekistánu. Byl to náš největší válečník a vojevůdce. Ve 14. století vytvořil Tímúrovskou říši, která ležela na území dnešního Uzbekistánu, Turkmenistánu a Íránu.

V překladu ten název znamená taky železo. Já jsem sice původně nechtěl, aby se to tak jmenovalo, ale lidem v Uzbekistánu se to líbí.

Není, s ničím takovým nekoketuju. Já se sice s některými tamními politiky znám, sám se ale do politiky nehrnu. Nikdy sice neříkej nikdy, ale tohle mě opravdu neláká.

Sleduji a jsem kvůli tomu naštvaný. Je strašné, že se tolik nevinných lidí ocitlo v ohrožení života, že přišli o střechu nad hlavou a nemají co jíst. S ruskou invazí na Ukrajinu nesouhlasím.

V Uzbekistánu se to samozřejmě řeší, někdo je pro a někdo proti. Většina obyčejných lidí ale podle mě ruskou invazi neschvaluje.

A to i přesto, že asi pětina práce schopného obyvatelstva jezdí do Ruska za zaměstnáním, o které teď možná přijde. Co je to ale ve srovnání s tím, že někde umírají děti? V takové situaci přece nebudeme řešit, že se nám sníží výdělky!

Ne, Uzbekistán je celkem daleko. Nějaké ekonomické dopady to asi mít bude, ale jinak se jich to asi netýká.

Nevím, nad tím nepřemýšlím. Mně to momentálně vyhovuje tak, jak to je. Chvíli jsem v Česku, chvíli v Uzbekistánu. Stačí nasednout do letadla a za šest hodin jsem tam, kde potřebuju.

Nic, my se navzájem nijak neomezujeme. Ona chápe, že občas musím kvůli práci cestovat. Já jí navíc chci Uzbekistán co nejdřív ukázat. Doteď to kvůli koronavirové pandemii nešlo, ale teď už se tam chystáme. A kdo ví, možná tam i nějakou dobu zůstaneme. To se ještě uvidí, bude záležet na mnoha okolnostech.

„Co bude jednou Rumia dělat, je jen na ní. Podpoříme ji ve všem,“ říká bojovník a hrdý otec

To mám a vůbec tomu nerozumím. Už tady žiju bezmála dvanáct let, platím daně a neměl jsem jediný problém se zákonem, přesto na papíry stále čekám. Trvalý pobyt mi nechtějí dát.

Už jsem kvůli tomu přestal zvedat i českou vlajku na zápasech. Proč bych měl dělat čest takové republice, která mě nerespektuje? To fakt nevím.

Že představuji ohrožení pro Českou republiku.

Ne. Nechápu, kde to vzali. Každou noc usínám a přemýšlím, co jsem udělal špatně. A na nic nepřicházím.

Možná mám, možná nemám. Tohle já neřeším. Každý se přece s někým stýká. Vy taky chodíte s různými lidmi na kávu. A pokud má někdo z těch lidí, se kterými se občas vidím, problém, tak je to jeho problém. Ne můj. Mě to nezajímá, co tady kdo dělá. Pokud má někdo za sebou kriminální nebo jinak pochybnou minulost, měla by to řešit policie, ne já. Na co máte policii? Já nic špatně nedělám.

Ne, my máme krásný vztah i bez papíru. Nepotřebuju se ženit jenom kvůli tomu, abych bral Moniku jako svou ženu. Mám ji rád, mám rád i naši malou dceru, na tom se nic nezmění. Peníze, které by ta svatba stála, dám radši dětem z dětského domova.

Mám jich hodně, ale o tom nebudu mluvit. To se nesmí. Jinak by se totiž nesplnily.