Hlavní obsah
Věčný optimista věří v brzký konec nouzové situace. Foto: Jan Handrejch, Právo

Lukáš Příkazký: Ministrování bylo jako hraní. Kostel je taky takové jeviště

Ve složité době mu pomáhá optimismus, ale také denní řád spojený s výchovou osmnáctiměsíčního Adama. Herec Lukáš Příkazký (35) má doma plnou skříň lidových krojů, ale radši je moc neobléká. Má totiž pocit, že si bere kostým a bude hrát roli.

Věčný optimista věří v brzký konec nouzové situace. Foto: Jan Handrejch, Právo
Lukáš Příkazký: Ministrování bylo jako hraní. Kostel je taky takové jeviště

Ze všech stran teď slyšíme příběhy lidí, kteří se dostali finančně na dno. Hodně Čechů žije od výplaty k výplatě. Umíte šetřit, když se vám daří?

Myslím si, že umím. Už dávno jsem totiž pochopil, že i když mám v určité době hodně práce, nemusí to znamenat, že to tak bude další měsíce a roky.

Co vám pomáhá udržet si zdravý rozum a určitý nadhled?

Tak obecně jsem věčný optimista, takže věřím v brzký konec této situace a návrat ke starým dobrým časům. (Rozhovor vznikal koncem dubna.) I když samozřejmě tuším, že to v těch nových starých dobrých časech asi nebude úplně jednoduché.

Hodně mi pomáhá určitý řád a denní harmonogram, který je v těchto rutinních dnech neodmyslitelně spojený s výchovou rok a půl starého syna.

V televizi jsme vás vídali coby soudního laboranta v seriálu Specialisté. Rýsují se už nějaké nabídky na pokračování práce pro televizní diváky?

Klepu to na dřevo, rýsují. Otázka je, kdy se s prací začne. Víc prozrazovat nebudu, jsem v tomto ohledu pověrčivý. Dokud nepadne první klapka, nic není jisté. Ale v červenci by se měl začít natáčet seriál pro Primu.

Jako soudní laborant v televizním kriminálním seriálu Specialisté

Foto: archiv TV Nova

A v divadle?

To platí stejně. V Dejvickém divadle jsme kvůli zákazu shromažďování původně přerušili a přesunuli zkoušení nové inscenace na podzim. Možná však začneme zkoušet už v červnu.

Ony ty změny přicházejí samy a já všechny s pokorou přijímám jako výzvu

Venku na Kampě v Sovových mlýnech by mělo od července probíhat obnovené představení Meda o paní Medě Mládkové, sběratelce umění. Uvidíme, jak se vše vyvine.

Prošel jste několika divadelními soubory. Zřejmě se změn nebojíte?

Moje první angažmá po škole bylo v Městských divadlech pražských, trvalo dvě sezony, během nichž jsem se jakžtakž otrkal. Pak jsem dostal nabídku do Divadla na Vinohradech, a jelikož mě lákalo velké jeviště, tak jsem na ni kývl a prožil tam šest sezon. Z Vinohrad jsem odešel na volnou nohu a dva roky jsem točil seriál.

Ony ty změny přicházejí tak nějak přirozeně samy a já všechny s pokorou přijímám jako výzvu. Snažím se odnést si z každého divadelního působiště to nejlepší.

A co přivykání novému kolektivu?

Zatím se mi nestalo, že bych s tím měl problém. Český divadelní písek je malý, takže se vesměs všichni známe.

Výčtem vašich televizních a filmových rolí se táhne jako nit postava policisty nebo kriminalisty. Na kterou z nich vzpomínáte nejraději?

Zatím nejvýraznější role tohoto typu byla postava nadporučíka Robina Lupínka ze seriálu Rapl, na kterého vzpomínám opravdu rád.

Nadporučík Robin Lupínek v seriálu Rapl neměl nouzi o dramatické akce.

Foto: archiv České televize

I z hlediska kolegů, které jsem díky tomuto natáčení poznal a se kterými se doteď pravidelně scházíme na pivu. Což není u mnohých projektů běžné.

Kriminálka se natáčela nejdřív v Krušných horách, pak v Ústí nad Labem. Počítám, že ve městě bylo natáčení snazší než v drsném horském prostředí.

Jak se to vezme. Zatímco v první sérii byly hlavním motivem hory, ve druhé sérii se stala podstatným motivem řeka. Obě lokality měly svoje. Dle mého názoru je natáčení ve městě paradoxně složitější z hlediska logistiky, plánování natáčení a tak dále.

V Raplovi jste hrál dvojnásobného otce, pak vás i ve skutečnosti potkala role táty. Užíváte si ji?

Ano, užívám. Být skutečným otcem je proti tomu z natáčení daleko zodpovědnější a příjemnější role.

S rodinou jste se přesunul na začátku vyhlášení nouzového stavu do Strážnice, odkud pocházíte. Město zareagovalo hbitě a hned na svém webu vytvořilo „rouškové“ stránky…

Myslím, že Strážnice jako město k tomuto problému přistoupila velmi zodpovědně a snaží se pro své občany udělat maximum.

Městský rozhlas každý den informuje obyvatele o vývoji situace, funguje zde mnoho šicích domáckých dílniček, které zásobují občany rouškami. Má ji dokonce i socha J. A. Komenského na náměstí. Služby, které obecně pomáhají, nyní jedou na dvě stě procent.

Také jste se zapojili?

Maminka disponuje asi padesátiletým šicím strojem Lada, takže se společně s mojí partnerkou rozhodly už od začátku vyrábět roušky pro rodinu, přátele a další známé, které pak rozesílají napříč celou republikou. Musím říct, že je vidět určité zdokonalení mezi první a poslední ušitou rouškou.

Absolutno, kabaret o konci světa, s Tomášem Jeřábkem a Simonou Babčákovou v Dejvickém divadle.

Foto: Hynek Glos

Existuje ještě folklorní soubor Demižón, v němž jste jako malý tančil?

Ano a nedávno jsem měl tu čest moderovat jeho dvacáté výročí. Považuji to za milou povinnost, byl jsem totiž jedním z jeho zakládajících členů. Teď už mi ani nic jiného nezbývá, kdybych žil ve Strážnici, snažil bych se pokračovat v aktivním účinkování.

Mám Strážnici spojenou s dobrým vínem i s folklorním festivalem. Prožíval jste ho jako divák nebo přímý účastník?

Účastnil jsem se ho tak i tak. Ale častěji spíše jako divák. Občas nebylo pro mě příliš složité odejít z domu v pátek, když festival začal, a vrátit se v neděli, když končil.

A jak vzpomínáte na roky ministrování v kostele?

Ministrantem jsem stihl být asi jen tři roky a vzpomínám na to období moc rád. Byla to vlastně určitá příprava na moji nynější profesi. Když si to vezmete, tak oltář je takové jeviště.

Zajdete někdy do kostela?

Snažíme se pravidelně v neděli. A svatba, kterou s partnerkou plánujeme na srpen, bude taky v kostele. Mám kamaráda kněze a ten nás bude oddávat.

Říkal jste, že máte plnou skříň lidových krojů. Obléknete si občas některý z nich?

Musím se přiznat, že čím jsem starší a čím jsem déle u divadla, už se mi do kroje zas tak často nechce. Protože mám pocit, že se oblékám do kostýmu a mám hrát nějakou roli.

S partnerkou Veronikou vychovávají syna Adámka a na srpen plánují svatbu.

Foto: soukromý archiv Lukáše Příkazkého

Platí ještě tradice, že se kroj dědí z otce na syna?

Určitě platí. V mém případě jde o kroj, který mám po svém dědovi. V mojí krojové košili, které se říká široká košela, se dědeček dokonce ženil.

Takže svoje kroje jednou předáte Adamovi?

Pokud bude mít zájem, tak ano. On už vlastní dětský kroj, který je po jeho dědovi, mém otci.

Zpíváte Adámkovi?

Ano, zpívám. Zatím jenom klasické dětské songy. Pomalu přecházíme na lidovky. Za těch pět týdnů, co jsme na Moravě, už začíná chytat zdejší dialekt.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků