Milan Hein: Mí židovští předci prošli takovými hrůzami, že koronavir je proti tomu nic

Jsem stále mírný optimista a řídím se heslem: byli jsme před koronavirem a budeme i po něm. Mezní okolnost je pro mě naše letní scéna – pokud bychom na ní od 30. června nemohli hrát, už bych optimistou být nemohl.

Na začátku března byla představení letní scény z poloviny vyprodaná. A zatímco kamenná scéna nepojme ani stovku diváků, letní scéna má trojnásobnou kapacitu.

Tržby jsou tedy nesrovnatelné. Bez letní scény bychom, obávám se, pokračovat nemohli. Bolí mě to o to víc, že letos měly zaznít fanfáry – před čtvrtstoletím jsme s Milošem Kopeckým Ungelt otvírali.

Zatímco mnoho jiných umělců může ve své autorské činnosti pokračovat – píšou, komponují, malují –, já jsem čistý divadelník, pro mě je zásadní kontakt s divákem, vyprodané hlediště.

Pro mě to umrtvilo všechno, co je pro mě v profesním životě zásadní. Jako soukromé divadlo totiž nemáme garantované žádné dotace, žijeme ze vstupného, ze zájezdů a velkorysosti osvícených sponzorů. Na druhou stranu náš divadelní svět egocentricky nepřeceňuji.

Začnu herci. Ti, kteří hrají v Ungeltu, jsou žádané hvězdy ve filmu a televizi, takže se o ně nestrachuji. Na mysli mi leží hlavně ti, kdo Ungeltu dlouhá léta věrně slouží: technici, zvukaři, osvětlovači, garderobiérky, pokladní a další členové našeho třináctičlenného ansámblu.

Řekl jsem jim, že dokud bude Ungelt existovat, nikdo v něm nepřijde o práci. Pořád věřím, že to neskončí tak, že bychom spolu po létě mohli na čtvrtstoletí Ungeltu jen vzpomínat.

Vysíláme streamované přenosy z divadelního klubu. Jde o seriál talkshow s dvojicí osobností spojených s Ungeltem nejenom tím, že se objevují na jevišti, ale i těch, kdo jsou našimi pravidelnými návštěvníky.

Sešli se tak třeba Hana Maciuchová, Táňa Dyková, Alena Mihulová, Richard Krajčo s manželkou Karin Babinskou, Jirka Langmajer, Pavel Liška s profesory Pavkem, Neužilem, Höschlem, Weissem.

Zdaleka to nejsou pouhá bavičská vystoupení. Vaši čtenáři se o tom mohou přesvědčit na facebookovém profilu našeho divadla, kde jsou všechny talkshow k vidění. Moc nás těší, kolik lidí to sleduje. Tyhle přenosy zasáhnou více diváků, než kolik se jich vejde na kamennou i letní scénu za celý rok. A hlavně nám pomáhají.

Diváci nám na záchranu Ungeltu posílají finanční dary. Moc za ně děkujeme. Dojali mě Karin a Richard Krajčovi, kteří neváhali a rovněž Ungelt finančně podpořili. Richardova pomoc měla i humornou stránku: součástí našich přenosů jsou dražby předmětů, které nám darují naši hosté. V Richardově případě jsme vydražili jeho pyžamo a od šťastné výherkyně přibylo na naše konto sto tisíc.

V představení Housle, které režíroval famózní Ladislav Smoček, hraji starého italského krejčího Gia. Mými partnery na jevišti jsou Jirka Langmajer a Pavel Liška. Kluci hrají nepřetržitě třicet let, pro mě byl Gio čtvrtou rolí za čtvrtstoletí Ungeltu.

Jsem především principál a jen příležitostný herec. Jirka je z nás tří řemeslně nejvybavenější. V mých očích obstál především lidsky.

Pochopil, že je třeba táhnout za jeden provaz. Vytvořili jsme vzácně soudržné trio. Na jevišti i v šatně. Oběma klukům děkuji za trpělivost, kterou se mnou měli, asi jsem je při zkouškách zdržoval. Doufám, že Housle potěší i diváky naší letní scény.

Přiznám se, že když se v mé hlavě ten nápad zrodil, představoval jsem si, že v něm budu hodně hrát.

Ale naštěstí jsem měl dva skvělé rádce: Miloše Kopeckého a Otu Ornesta, dlouholetého ředitele Městských divadel pražských v jejich nejlepších dobách.

Oba mi kladli na srdce, abych na hraní aspoň zpočátku zapomněl a soustředil se výhradně na vybudování kvalitního divadla s kvalitním repertoárem a kvalitními herci. Naštěstí jsem je poslechl. Herecká ctižádost se přetavila ve ctižádost principálskou.

Ani předtím jsme neuváděli taškařice, ale hluboké lidské příběhy, a na tom se nic nezmění. Dovedu si představit, že tak hluboký zásah do našich životů, který teď asi každý kvůli koronakrizi prožívá, podnítí autory, aby to, co zakoušíme, reflektovali ve své tvorbě.

Musí se to ale odrážet na osudu konkrétních lidí. Vybavuji si v téhle souvislosti americkou hru Trůn milosrdenství, kterou jsme před léty uváděli. Odrážela, jak ovlivnilo vztah dvou Newyorčanů 11. září. Excelovali v ní tenkrát Vilma Cibulková a Miroslav Etzler.

Všechny mezní životní situace prověřují existující vztahy. Ty vratké položí, ty pevné a kvalitní posílí.

Jsem šťastný, že se můžu opřít o svého partnera Martina, o jeho dcery, „ungelťácké“ kolegy a spolupracovníky.

Myslím, že tahle situace zaskočila úplně každého. Stejně jako nikdo není připravený na zákeřnou nemoc, nemá nikdo scénář na zásadní převrácení svých životních plánů.

Musím hledět do tváře skutečnosti, že to nejpodstatnější v mém životě, vybudování vlastního soukromého divadla, je vážně ohrožené, a může se stát, že ho budu muset zavřít.

Přes všechny chmury související s perspektivou divadla mě paradoxně posiluje osud mých židovských předků, kteří prošli takovými hrůzami, že proti tomu je koronavir procházka růžovým sadem. Na rozdíl od nich většině z nás nejde o život. Proto neskuhrám.

V situaci, kdy skoro všichni řeší existenční problémy, mi výzva pana Lichtenberga přišla jako naprosto neadekvátní. Navíc vyzněla, jako by se pod ni podepsali majitelé všech soukromých divadel. Distancoval jsem se od toho.

Naopak oceňuji úsilí, s jakým ministr na vládě bojuje za českou kulturu. My divadelníci bychom k sobě měli být solidární. Nevymezovat se jeden proti druhému.

Když jsem otevřel divadlo, od nikoho jsem nic nečekal, a na tom se ani dnes nic nemění. Pokud mé divadlo někdo v těchto těžkých chvílích zachrání, s pokorou a s vděkem mu poděkuji.

Kdybych nevěřil, že se lidé do divadel vrátí, nečekal bych, jak to dopadne s letní scénou, a divadlo bych zavřel hned. Věřím, že lidé živou kulturu potřebují. I když pamatuji jeden historický přelom, který diváky z divadel odvedl: listopad 1989.

Divadla po něm zela prázdnotou, protože to, co se dělo ve skutečném životě, převýšilo svou emotivností a vzrušivostí příběhy předváděné herci. Nemyslím si ale, že se nacházíme ve srovnatelné situaci. Vybavuji si slova Miloše Kopeckého, se kterým jsme napsali knihu Co za to stálo…

Když jsem se ho ptal na budoucnost kultury, řekl: „Že by člověk duševně tak zchátral, že by nepotřeboval kumšt, to snad není ani možné. Kumšt, to je vláha, svěžest duše. Jako květina potřebuje vodu, tak lidská duše potřebuje kumšt. Bez toho by to nebyl život, ale paživot.“