Hlavní obsah
„Moje profesorka herectví ve mně viděla úžasný dramatický talent. Myslela si, že bych měl hrát Hamleta.“ Foto: Petr Hloušek, Právo

Luděk Sobota: Žena je můj nejlepší kamarád

Pod vlivem zážitku holotropního dýchání, při němž se prý vrátil do svého minulého života v Indii, napsal šestasedmdesátiletý nestor českých komiků knížku. S neobvyklou otevřeností v ní píše nejen o sobě, ale i o těch, které kdy potkal. „Klidně to napíšu, když se stejně blíží můj konec,“ tvrdí Luděk Sobota s dětskou naivitou, kterou se ostatně vyznačuje celý jeho humor.

„Moje profesorka herectví ve mně viděla úžasný dramatický talent. Myslela si, že bych měl hrát Hamleta.“ Foto: Petr Hloušek, Právo
Luděk Sobota: Žena je můj nejlepší kamarád

To myslíte vážně, že se blíží váš konec?

Ano. Naprosto. Zdá se vám to drsné? Je to ale pravdivé, už je mi šestasedmdesát a to je na pováženou.

Z toho, že jste hypochondr, si utahujete docela často!

Je pravda, že pořád ještě hraju, někdy v divadle Semafor, jindy jezdím se zpěváky a herci z naší semaforské skupiny na zájezdy. Především s Jirkou Krampolem a Petrem Jablonským. Jedno představení se jmenuje Návštěvní den u Miloslava Šimka, druhé Zajíc v pytli. Jenže hraní mi nedělá zdravotně moc dobře.

Celý život se mi na jevišti dělá špatně od žaludku, asi z trémy. Po těch letech už ji ale nemám, to by bylo absurdní. Zdá se mi, že je to podmíněný reflex. Vlezu na jeviště a za dvě, tři minuty se mi udělá špatně. Je to nepříjemné. Když píšu, špatně mi není a mohu psát, kdy chci, což je pro mě optimální.

A ani nemusíte zakusovat celaskon, kterým prý léčíte tu hereckou neurózu.

No je neuvěřitelné, že na to zabírá, žádný doktor tomu nerozumí. Ale musí to být jen ten v pilulce, žádný jiný.

Vaše knížka se jmenuje Holé a trapné dýchání, ten název vychází ze zážitku holotropního dýchání. Co vás k němu přimělo?

No, zažila jste to?

Ne, mám z toho strach. Připadá mi to jako brutální metoda, jak se o sobě něco dozvědět.

Strach máte právem. Už bych do toho podruhé nešel.

A co vás přimělo to podstoupit?

Vždy jsem toužil podívat se do Indie. A asi ne nadarmo. Když jsem tam konečně skutečně odjel, bydleli jsme na slovenském velvyslanectví, takže před tou nejsyrovější bídou jsme byli uchráněni.

Ale já měl na každém rohu pocit, že už jsem tam byl. Všechno mi něco připomínalo. Do té doby jsem na minulé životy nevěřil.

V 70 a 80. letech zazářil v několika komediích, např. v Jáchyme, hoď ho do stroje. Na snímku s Josefem Dvořákem.

Foto: archiv ČT

Co konkrétně vám něco připomínalo?

Bylo toho víc. V noci jsem třeba začal ze spaní mluvit zcela zřetelně a jasně nějakým místním jazykem. To mi řekla žena. Chtěla mě vzbudit, ale prý jsem toho nechal. A pak mi stále něco připomínala rýžová políčka.

Když jsme se jednou vraceli z Taj Mahalu, poprosil jsem řidiče, zda bychom mohli zajet do vesnice. Že mě přitahují ta pole. U jedné tedy zastavil, ale proti nám se vyhrnul dav Indů.

Oni tam mají hodně svátků a pořád se usmívají, i když nevím proč, když tam mají takovou bídu. A tohle byl svátek barev a Indové se neusmívali. Naopak vypadali dost zuřivě a ty barvy nám začali patlat na auto. Šofér z toho byl celý pryč.

Vylezl jsem ven a šel proti nim, ale on na mě křičel, abych tam nelezl, že by se mi mohlo něco stát. Indové byli rozzuření, auto chtěli snad rozmlátit. Tak jsem zase zalezl a jeli jsme zpátky.

Rýžová políčka jste tedy nenavštívil?

Navštívil, v tom stavu při holotropním dýchání. V reálu moc ne, jen jsem na ně koukal z auta a táhlo mě to k nim. V holotropním dýchání se mi zjevil taky můj tehdejší indický dědeček.

Jak jste se k tomu dýchání dostal?

Byl jsem na přednášce jednoho profesora jedné indické univerzity a řekl jsem mu, že jsem Indii navštívil a že mi tam všechno něco připomínalo. Ptal jsem se ho, zda to má opodstatnění, a profesor odpověděl, že jsem tam určitě žil v minulém životě.

Paní, co se zná s psychologem Grofem, který vymyslel metodu holotropního dýchání, mi nabídla zkusit ji. Jenže já takovou intimní věc nechtěl podstoupit kolektivně, nesnáším větší množství lidí, tak mi nabídla, že můžeme jít k ní domů. Jak to pak probíhalo, popisuju v knize.

Ano, že vás přitom nosila na zádech.

To, když se mi chtělo čůrat. Pak jsem zase upadl do kómatu. Trvalo to čtyři hodiny.

Bylo to příjemné, nebo ne?

Bylo to zvláštní. Na začátku se mi zdálo, že jsem ve vodě, asi to byla plodová voda, ale zároveň to byl rybník u babičky a dědy. Půlka naší rodiny je z Prahy a ta druhá od Dolního Bousova. Ten rybník byl právě tam, tam to začalo. Byl jsem v něm jako kapr.

Pak se vše vyvíjelo dál a končilo to v New Yorku, kde jsem s úsměvem kráčel do hrobky. Byl to nádherný stav, miloval jsem všechny lidi a měl rád život.

Nádherný zážitek, ale znovu bych do toho nešel. Je to zajímavé, někdy až k zbláznění pravdivé, ale až trochu přízračné.

Jak to bylo s tím indickým dědečkem, který se vám zjevil?

No byl to dědeček na rýžovém políčku. Mně bylo asi šest, sedm let. Z políčka jsem se zvedl a odešel do ašrámu. Zprava vešla éterická postava a šla mi vstříc. Byla milá a byla to bohyně.

Nebyla to ale Kálí, ta je zlá, tahle byla ozářená jemným světlem, přiblížila se ke mně a pohladila mě. A tím jsem s Indií v tom zážitku skončil.

Asi vás to přimělo i k ohlédnutí za vaším skutečným životem. Píšete, že jste měl svou vizi, jak dělat divadlo. Uměl jste si jít za svým?

Ono to nebylo vyloženě umanutě. Nejsem ani vytrvalý, ani pracovitý, nic takového. Když mi bylo patnáct, rodiče se mě ptali, co chci dělat. Nevěděl jsem a ani mě to nezajímalo.

Byl jsem zamilovaný do spolužačky, platonicky ovšem, takže o tom ani nevěděla. Sestru rodiče nasměrovali na gymnázium, ale o mně si mysleli, že bych měl dělat něco praktického. Řekl jsem jim, že mám rád přírodu, les, protože tam rád chodím na procházky. Tak mě přihlásili na lesnickou do Písku.

Jenže já měl asi tři trojky, hlavně z matiky a fyziky. Nevzali mě. Do Čimelic na filmovou školu mě taky nevzali. Nakonec mi naši vybrali dopravní průmyslovku.

Prý vám nepřišlo těžké zdvihat plácačku, ale dopravě jste se nikdy nevěnoval. Zamířil jste rovnou k divadlu?

Rovnou ne. Nedaleko nás bydlel Jirka Krampol a chodil na divadelní fakultu na DAMU. A ať prý to zkusím taky. Já ani nevěděl, že taková škola existuje. Přišlo mi to ale jako osvobození, protože dopravní škola mě nebavila, i když tam byli skvělí spolužáci.

Napoprvé jsem se na DAMU nedostal, tak jsem místo toho šel na rok na železniční stavitelství a tam jsem pomáhal inženýrovi se zeměměřičstvím. To šlo. Byl jsem aspoň na vzduchu, i když v Lovosicích a Ústí nad Labem.

Za rok jsem zkusil přijímačky znovu. Profesorka, co mě připravovala a hrála ještě s Vojanem, ve mně viděla úžasný dramatický talent. Nemohla pochopit, že mě na DAMU nevzali. Myslela si, že jsem nadaný na tragické role, jako je Hamlet, ale k tomu já neměl vztah. Chtěl jsem dělat komiku. Miloval jsem grotesky a chodil na ně do všech biografů na Žižkově.

Ona mě nasměrovala, abych se naučil i dramatické monology, což jsem kvůli ní udělal. Nikdy jsem to ale hrát nechtěl a mám hrůzu, jen když to vidím. Nemůžu chodit ani do divadel, kde hrají vážné hry, nedělá mi to dobře a nudí mě to.

Na škole jste narazil spíš na nepochopení. Učila vás paní Havelková, která prohlásila, že vás by měl vést spíš Horníček nebo Werich. Trpěl jste?

Ne, protože si mě vzal do skupiny profesor Nedbal. Ten kdysi prošel Osvobozeným divadlem. Naprosto rozuměl, co chci dělat.

Počkejte, vždyť Miloš Nedbal byl dost přísný pán.

Ale chápal poetiku a humor Osvobozeného divadla. Hodně jsem s ním diskutoval. Často jsem ho doprovázel ze školy a on mě povzbuzoval. Bylo mojí záchranou, že tam byl. A pak ještě Ota Sklenčka, ale ani ten nemohl úplně pochopit, co mám pořád s tou komikou. Byl přísný, ale na druhou stranu, když jsem byl v Semaforu, byl mě tam navštívit a podívat se na představení.

Ptal se mě na Nárožného. Říkal jsem, že má problémy se sykavkami. A on radil, hlavně ať se toho nezbavuje, je vynikající, jak šišlá. Ale to by na škole nikdy neřekl.

Která léta pro vás byla zlatá?

Nejúžasnější období bylo v Liberci v Ypsilonce. Honza Schmid nám dával velkou volnost. Mně úplnou. Když někdo chtěl říct svůj názor, utnul ho, že si to má udělat podle svého.

Režíroval tam i Evald Schorm. Zkoušet jsme měli první absurdní hru napsanou v Německu. Řekl jsem si o hlavní roli, a on souhlasil. Když jsme zkoušeli, cokoli jsem udělal, chválil. Prohlašoval Luděčku, to je nádhera. Dodával mi sebevědomí, jeho schopnost režie byla nezapomenutelná.

Jak dlouho trvalo vaše herecké manželství s Miloslavem Šimkem?

Patnáct let. Bylo to hezké období. Rozuměli jsme si.

„Byli jsme každý jiný, ale měl jsem ho rád,“ tvrdí o svém dlouholetém hereckém partnerovi Miloslavu Šimkovi.

Foto: archiv ČT

Byli jste i přátelé?

Byli. I když on byl zvláštní kamarád. Hodně se kamarádil s těmi, ze kterých něco měl. Já byl výjimka, ze mě neměl nic. Radil mi, jak mám zvládnout život a vydělat prachy, což on uměl i za bolševika.

Ty bys nešel s někým bezdůvodně na pivo? ptal jsem se ho jednou. Proč bych to dělal, to je blbost, prohlásil. A to já chodil a zajímaly mě i holky. Přátelství ale mezi námi bylo velké, i když jsme byli každý jiný. Naučil mě hodně praktickým věcem.

Mě dráždilo, že neuměl moc hrát. Což jsem mu několikrát řekl. Kolikrát jsem s ním i zatřásl, ať už sakra hraje. Já mu ale viděl na očích, že myslí na ten svůj zatopený lom.

Na lom?

Ano, tam pořád jezdil, to ho bavilo ze všeho nejvíc. Divadlo bylo až na druhém místě. Lom pro něj byl všecko. Jednou jsme tam jeli i s jeho oslem. On měl totiž osla. Ostatní, kdo jeli, byli jeho kámoši, i když možná spíš lidi, co potřeboval. Fotograf, doktor…

Jenže u mě trochu narazil. Když řekl, že pojedeme ještě několik kilometrů, prohlásil jsem, že mám hlad. A že bych se najedl. On, že není možné zastavit. A jsi snad vedoucí? Kdo tě zvolil? ptal jsem se, vybalil čabajku, k tomu pivo a začal jsem jíst.

Pan Sobota tady bude debužírovat a my na něj budeme koukat, houkal Šimek. Přesně tak. Jen čumte, odsekl jsem a příště jsem s ním už nejel.

Taky jsme zpočátku byli vedoucí naší herecké skupiny v Semaforu oba. Když mě bral, ptal se, zda píšu a hraju tenis. Splňoval jsem obojí, takže jsme i oba byli šéfové skupiny. Jenže potom, co jsem mu dal najevo, že mě to s ním chvílema nebaví, se trošku naštval. Byl taktik a politik a druhý den se objevilo na nástěnce, že to není skupina Šimek–Sobota, ale skupina Miloslava Šimka.

Namíchlo vás to?

Ne, mně to bylo jedno. Nestál jsem o to být vedoucí a personální změny mě nezajímaly. Šimka jo.

Byl Jiří Wimmer řečený Klobouk, se kterým jste taky dost pracoval, srandista?

Byl. Moc rád jsem se s ním bavil. Na pivu i jinde. Byl zvláštní, moc nečetl. Tedy skoro vůbec. No, Šimek taky ne. Já zase četl dost, třeba Nietzscheho. Nebo jiného filozofa, to mě bavilo.

Občas jsem něco utrousil a on si to pamatoval a třeba za půl roku mi to připomněl. Že by sám vzal do ruky knížku, to ne. Nasával lidi jako Hrabal v hospodě. Byl vtipný, na rozdíl od Šimka, který byl v soukromí spíše suchar.

S kým vás to nejvíc bavilo?

Právě s tím Kloboukem. Napsali jsme spolu dvě nebo tři věci, i když on mi pak zkazil asi tři výstupy v televizi, kvůli alkoholu. Ale měl jsem ho rád.

Psal jste i se Smoljakem. Odsýpalo vám to?

Bylo to jiné. Rád bych něco, co jsme spolu napsali, dal do příští knížky. Se Smoljakem jsme byli v Jugoslávii, kde jsme měli za úkol večer bavit účastníky zájezdu.

Ředitelka agentury si mě zavolala a řekla: Podívejte, my to víme, že je Cimrman vymyšlená postava. Ale normální lidi to nevědí. Proto se nesmějou. Domluvte panu Smoljakovi!

Se Smoljakem to nebylo jednoduché, on byl původně profesor matematiky, a to jsou blázni. Když jsme spolu psali hru, kterou nám pak v Semaforu nepřijali, šlo to ztuha. Se Šimkem, který byl pragmatický, jsme si sedli a začali psát, třeba i blbosti. Kdežto Smoljak u nás doma seděl třeba tři dny, a nenapsali jsme ani čárku.

Jak to?

Krásně se najedl, žena mu udělala oběd. Tak mu říkám, jsi tu třetí den a ještě jsme nenapsali ani čárku. A on, že to psaní je strašně těžké.

Vaše komika má určitou naivitu, dětskost, absurditu. Vnímáte tak svět kolem sebe?

Ano, to jste dobře trefila.

Mistr Bean tvrdí, že popisuje svět pohledem osmiletého kluka. Máte to podobně?

Mistra Beana mám rád. Mě jen tak někdo nerozesměje, ale on jo. A pak ještě Felix Holzman.

Smějí se lidé v publiku stále stejným věcem?

Určitě ne. Zato můj humor je stejný. Já si vždycky rád hrál. Ve škole, místo sledování vyučování, jsem si vyryl do lavice nádraží a tam si jezdil. Takže jsem dával hlavně pozor, aby se mi na „trati“ nesrazila násadka s tužkou.

Tahle doba, nevím proč, humor zadusila. Sem tam se něco vyskytne, ale ani v televizi toho moc neběží. Líbí se mi třeba Lukáš Pavlásek v pořadu Na stojáka.

Herci z tohoto pořadu mi dokonce dali cenu, že jsem byl první, kdo tady začal „na stojáka“ dělat. Je to pravda. Já s tím začal už v Ypsilonce. Schmid mě zničehonic vystrčil před oponu, ať něco říkám, cokoli, že se lidi stejně budou smát.

Tak jsem začal, třeba svůj životopis, a ono to mělo úspěch. Nevěděl jsem, že se to dělá i v Americe.

Píšete i o ženách, to je podstatná součást knížky.

Byla vždycky. A nejen knížky.

Ale se svojí ženou Adinou jste ženatý už dlouho.

Ano, hodně. Žena je můj nejlepší kamarád.

Se svojí druhou manželkou Adinou je ženatý už bezmála čtyřicet let.

Foto: Repro, Právo

Asi má velkou trpělivost.

Ano, dělá doma všechno. Já naštěstí nedělám nic praktického.

Jak jste se seznámili?

Točil jsem filmy, i ty, co se moc nepovedly. Jeden z nich byl Hodinářova cesta korálovým mořem. Hrál jsem v něm hlavní roli a žena byla na natáčení na praxi z filmové školy. Dělala klapku. Moc dobře ne. Práskla s ní a z klapky vylétl prach z křídy.

Točilo se na Staromáku a já lezl na orloj. Byla zima. Mě balili do svetrů, ale zima byla jí. Když jsem viděl hezkou holku, která se klepala zimou, bylo mi jí líto.

Se ženou Adinou se seznámil při natáčení filmu. „Je můj nejlepší kamarád,“ říká o ní.

Foto: Profimedia.cz

A to je všechno?

Půjčil jsem jí kabát, pak jsme šli na grog a pozval jsem ji na večeři. Dala si nejdražší jídlo. Naschvál. Ptal jsem se později proč. A ona, že kdyby to nevyšlo, aspoň se pořádně najedla.

Měla smysl pro humor a to se mi líbilo. Pro manželství je to důležité. Pozval jsem ji do Semaforu, i když jsem poznal, že je trochu blázen. Ona se začala hned se všemi bavit.

Byl tam i doktor Plzák. A já se ho ptal, jestli se mám oženit. Matka mi to radila a na tu jsem dal. Měl jsem však špatnou zkušenost, už jednou jsem se pořádně spálil, a tak jsem otálel. A která to je? zeptal se Plzák. Ta černá, co rozkládá rukama, ukázal jsem mu ji. Podíval se a řekl: No tu si vemte. Tak jsem poslechl odborníka.

Zalíbilo se vám psaní natolik, že v něm budete pokračovat?

Rád bych. Historek mám v zásobě spoustu. Už se mi v hlavě skládá další knížka, pracovní název má Paraziti mezi námi. Já z nich měl celý život hrůzu a doktor mi řekl, že možná nějaké mám. A on je ten název taky takový celospolečensky symbolický.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků