Linda Rybová: Pohádky utvářely to, jaká jsem

O Vánocích se tradičně scházíme celá velká rodina u nás na chalupě a svátky trávíme spolu, takže nás bývá dokonce kolem dvaceti.

Máme úplně klasické české Vánoce. Chystáme všechny ty typické husy a svíčkové, sestra peče vánoční dort... Je to takový rodinný krb.

Na Štědrý večer míváme rybí polívku, smaženého kapra a pro lidi, kteří nejedí ryby, řízky. K tomu několik druhů bramborového salátu. Pod talíře dáváme šupiny, na stole musí být i jehličí složené do křížku. Já bych to vánoční menu třeba i ráda někdy obměnila, ale kvůli dětem to není možné, protože trvají na klasice. Jediná fantazie, kterou si tedy dopřávám, je předkrm. Každý rok chystám jiný a vždycky se to sní, tak snad jim všem i chutná.

U nás tohle není problém, protože jim hodně věcí dovolujeme, ale když nám připadá něco přes čáru, tak to samozřejmě řešíme. Kdyby mi jednou řekly, že Štědrý večer chtějí strávit jinde, nejspíš bych byla smutná, ale pokud by chtěly jinam během dalších dní, určitě bychom se domluvili, aby se necítily omezované. Zatím ale s ničím takovým nepřišly.

Protože k nám na svátky jezdí i moje sestra, která má čtyři děti, a protože jsou v té době prázdniny, všechny si na chalupě můžou od rána do večera dělat, co chtějí, a dost si to užívají.

Budu a jsem na ni už hrozně moc zvědavá, protože jsem z ní až na pár záběrů ještě nic neviděla. Pohádky mám ráda od dětství a vždy jsem v nich později i ráda hrála. Já si tam vždy tak spokojeně pluju, v těch nemoderních světech...

Už dlouho jsem ale žádnou nenatočila a zrovna jsem si říkala, že už mi to chybí, když mi najednou zavolal režisér Janek Sebechlebský a nabídl mi v této česko-slovenské koprodukční pohádce roli Vodní paní. Naštěstí se bude vysílat až 26. prosince, a ne na Štědrý večer, protože to bych si ji musela kvůli naší velké rodinné sešlosti pustit z nějakého záznamu. K naší rodinné tradici totiž patří i to, že po večeři jdeme potmě do vesnice, k řece, hledat Ježíška.

Pomáhá hlavní hrdince, králi a lidem obecně, ale zároveň jim umí nastavit nějaká pravidla, aby si nezvykali, že to tak bude navždy. Je i velmi mateřská, ale protože není člověk, není jí dopřáno být matkou.

Scénář se mi líbil moc, ale to nikdy ještě nic neznamená, protože realizace pak může vyznít úplně jinak. Ale z toho, co jsem už mohla vidět, se mi zdá, že by to mohlo být opravdu hezké. Zkrátka klasická pohádka se všemi atributy, které má tenhle žánr mít. Není moderní, ale je realistická v příbězích postav, takže propojuje poetiku pohádek s něčím živým, skutečným, čemu dnešní člověk rozumí.

U nás to tak není. Děti se občas dopoledne na něco podívají, ale během dne už pak moc ne. V chalupě je pořád cvrkot, stále je co dělat, a protože jako celá rodina zase tak často pohromadě nebýváme, všichni si povídáme a na sezení u televize nemáme čas. To já jsem jako dítě byla o Vánocích určitě větší pohádkový divák, myslím, že jsem viděla snad všechny.

Hlavně ty od Hanse Christiana Andersena a Oscara Wilda, ty jsou dodnes moje nejoblíbenější.

To už tak ke mně patří, se mnou už to jiné nebude. Například Andersenova Malá mořská víla, to je naprosto šílená pohádka, ve které vlastně neexistuje dobrý konec. Představte si, že by ten příběh dopadl jinak, vždyť to by bylo taky špatně. V té pohádce je taková velmi nepohádková dramatičnost, která patří spíš do reálného života, ale zároveň je i hodně poetická. A právě tohle spojení je na ní tak pěkné.

Líbila se mi i ve filmové verzi s výtečnými sestrami Šafránkovými, kde je i výrazné výtvarné zpracování podvodního království.

Pohádky asi podstatně utvářely to, jaká jsem. Ovlivnily, v co věřím a jaké ctím hodnoty. Přiznám se ale, že jsem milovník spíše klasických pohádkových příběhů než těch moderních.

Jako mladá jsem psala hodně, pak jsem měla později období, kdy jsem se k tomu vrátila, ale teď už jsem dlouho nic nenapsala. Spíš se to týká těch melancholických stavů než pohody.

Myslím, že díky takovýmto situacím si člověk uvědomí, co má rád. A já mám ráda svůj život, svoji práci, divadlo.

Je hezké, když svět normálně funguje, i když samozřejmě nikdy není bez kazů. Tehdy však máme svoji svobodu a můžeme dělat běžné věci, které nám připadají samozřejmé. Jenže nejsou, můžeme o ně i přijít, jak jsme teď všichni zjistili.

Myslím tím nás všechny, kteří žijeme oproti lidem z jiných částí světa v relativním blahobytu a neohrožují nás války. Přestože si tohle všechno uvědomuji, svůj běžný život hodně postrádám a už bych ho velmi potřebovala mít zpátky. Proto bych ze všeho nejradši teď dělala jen všechno to, co jsem dělala do doby, než vypukla pandemie.

To je samozřejmě druhá stránka věci, kterou také vnímám. Když člověk leccos omezí a najednou se tolik nehoní jako obvykle, vyplynou z toho i dobré věci. Jenže pokud vás k tomu omezení přinutí okolnosti, neužijete si to tolik, jako když si nový režim nastavíte sama.

Je fajn, že mám víc času na rodinu i na sebe, jenže se přitom bohužel necítím svobodná. Takže ještě více než kdy jindy si teď cením právě svojí svobody a té ztracené práce. Nechci ale, aby to vyznělo, že se lituju, tak to není. Mnozí jsou na tom hůř!

Snažila jsem se na tom všem najít i nějaké pozitivum. Uvědomila jsem si díky tomu, jak je v mém životě vlastně všechno moc hezké a v podstatě ideální. I když s lecčím třeba nesouhlasím a přála bych si, aby se některé věci změnily.

Osobně mám štěstí, že mám ještě jinou práci než jen divadlo a že teď i točím, protože výroba seriálu Ulice nebyla na podzim zastavena jako na jaře. Díky bohu za to! Jenže přesto všechno mám právě divadlo na své herecké profesi úplně nejraději...

Roztočil se film Láska na špičkách, který by se měl příští rok dotáčet, ale jinak teď nic jiného nemám. Koronavirus všechny výrobní plány hodně překopal, takže filmaři spíš dohánějí už rozjeté projekty a do nových se zatím nikdo moc nepouští.

Nejhorší je, že nikdo netušíme, jak dlouho bude tenhle omezující režim trvat. Je mi však jasné, že divadla, koncerty a další kulturní akce s velkým počtem lidí vláda povolí až v poslední řadě. Nejdřív se uvolní důležitější aktivity, jako třeba výuka ve školách. (Rozhovor vznikl koncem listopadu.)

Zavřené školy mě právě dost trápí. To radši nebudu vůbec hrát, jen aby děti konečně mohly chodit do školy! Každý učitel vám řekne, že i když dělá, co může, prezenční výuka se na dálku úplně nahradit nedá. A dětem také chybějí sociální kontakty, i ty jsou pro ně důležité. Izolace jim nesvědčí.

Měly to opravdu složité. V září dcera pak nastoupila na gymnázium, je v prvním ročníku. A i když je studijní typ, vidím, jak je pro ni obtížné soustředit se osm hodin denně u počítače. To je totiž úplně něco jiného, než když jste ve třídě.

Od té doby, co začala distanční výuka, jsme hodně na chalupě, protože tam máme víc místa. Děti potřebují mít svůj klidný prostor. Mluví na učitele, učitelé na ně... Není možné, aby se v bytě překřikovaly. A taky máme na chalupě blíž do přírody.

Nejvíc je mi v této době líto právě dětí a mladých lidí, protože pandemie je hodně zastavila. Naštěstí ony zase tolik nehledí do budoucna, takže my si to nejspíš připouštíme mnohem víc.

Do Celetné jsme se opravdu moc těšili. Doufali jsme, že to bude takový pěkný restart v podmínkách, po jakých jsme už dlouho toužili.

Naše šestileté úsilí se už začalo zúročovat a všechno fungovalo až do jara naprosto skvěle. Koronavirus nás vlastně zastavil v rozjezdu krátce předtím, než jsme do Celetné nastoupili.

Na druhou stranu, kdyby nás to potkalo před pěti lety, když jsme měli za sebou jen rok působení, bylo by to mnohem horší. Takhle máme na co navázat, protože jsme udělali už spoustu věcí a někam jsme se dopracovali.

Jasně, mohlo by to být všechno i horší, ale stejně si občas řeknu: „Sakra, člověk se pořád tak snaží a už je i v nějakém věku, kdy by to po té lopotě mohl mít chvíli i lehčí...“

Každopádně se do Celetné moc těšíme a věříme, že divadla brzy otevřou, i když to bude asi až na jaře. A to budeme ještě rádi.

Původně jsme měli v plánu nazkoušet dvě nové věci, a tak nám na jaře zavření divadel doslova podrazilo nohy. Jenže potom jsme si řekli, že nedělat nic bude horší, a rozhodli jsme se, že rozjedeme obě hry. Finančně to bylo strašně riskantní, protože když pak nemůžete hrát, vložené náklady se vám nevracejí. No a přesně to se nám nakonec i stalo.

My jsme se ale rozhodli, že to „překopneme“, abychom se z toho demotivujícího skličujícího období nezbláznili. Nechtěli jsme jen přežívat.

Jednu hru už se nám podařilo dozkoušet, druhou doděláme do konce ledna. Protože všichni máme děti a už zase řešíme distanční výuku, je komplikované dotáhnout to do konce.

Potom obě hry zakonzervujeme a vrátíme se k nim, až budeme moct zase hrát

Komedie Pravý západ je „o mužích, kteří občas potřebují odjet do pouště“ a režíruje ji David. Hraje v ní Igor Chmela s Honzou Zadražilem a Honzou Potměšilem, ten je u nás poprvé, a Vlastička Peterková. Druhá hra je „komediální thriller“ Vášnivost, kterou režíruje náš režisér Thomas Zielinski, a hraju v něm já s Janou Janěkovou, Davidem Matáskem a Honzou Holíkem.