Hlavní obsah

Ladislav Županič: Člověk by si měl prohru uvědomit a rychle jít dál

Právo, Dana Braunová

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Jeho tvář znají divadelní, filmoví a televizní diváci všech generací, jeho hlas zase milovníci skvělých filmů s Clintem Eastwoodem, Paulem Hoganem či Melem Gibsonem. Zanedbatelné není ani jeho desetileté působení v čele karlínského divadla. Ve svých sedmasedmdesáti má Ladislav Županič na co vzpomínat.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Ladislav Županič

Článek

Jak jste přišel ke svému příjmení? Máte nějaké jugoslávské předky?

Chorvatské. Tatínkův otec přišel z ostrova Hvar a oženil se tu. Zemřel však poměrně brzo, v roce 1915, takže jsem ho nezažil. Táta byl ze tří děti, jeho starší bratr Ota bojoval v československých legiích. On sám se stal vojenským pilotem, učil pak v Prostějově ve škole pilotů, mezi jeho žáky patřil například Josef František, za druhé světové války letecké eso v bitvě o Británii.

Tatínek byl oddaným sokolem, hrál i ochotnické divadlo. Byl krásný chlap, maminka tam chodila napovídat, aby si ho trochu ohlídala.

Předpokládám, že vás k ochotníkům brali s sebou.

Ano, jako kluk jsem tam taky vystupoval. Hrála tam mimo jiné nejkrásnější ženská, kterou jsem kdy potkal, Milena Dvorská. Byl jsem u toho, když ji v roce 1954 objevil Jan Werich.

Hráli jsme na letní scéně, což byl prostějovský stadion, Cézara. Na závěr jsem jako nejmladší člen souboru s ní jako nejkrásnější holkou z Prostějova šel předat kytici pánům Werichovi a Horníčkovi, kteří do města přijeli. Pan Werich se na ni podíval a povídá: „Holčičko, tebe rok hledám.“

Pozval ji hned do Prahy, kde u Werichových dokonce nějaký čas bydlela, a hned začala natáčet slavnou pohádku Byl jednou jeden král.

Jak vypadaly vaše profesní začátky?

Když jsem v Brně skončil JAMU, dostal jsem nabídky do Brna a do Budějovic, ale protože jsem měl v Praze holku, taky z Prostějova, studovala UMPRUM, tak jsem se snažil dostat do Prahy. Její maminka měla někam odjet, slibovali jsme si romantický večer. Když jsem tam ale přišel, maminka seděla v křesle u televize. Nezbývalo nám než se dívat s ní.

Shodou okolností tam zrovna šel pořad o divadle Paravan, což byla sesterská scéna Semaforu. Koukal jsem jako u vytržení, mluvili tam Josef Škvorecký, jeho žena Zdena, Karel Urbánek, Milan Neděla. Sedl jsem a napsal jim, zda by mě nevzali. Hned mi odepsali a pozvali mě na konkurz.

Předvedl jsem nějaký monolog, něco zazpíval a vzali mě. Takže celá moje divadelní kariéra vznikla na základě toho, že mi jednoho večera byly upřeny milostné slasti.

Divadlo malých forem se však vaším osudem nestalo.

Celé to skončilo někdy v roce 1965, když jsme nazkoušeli hru uměleckého šéfa Paravanu J. R. Picka s názvem Vinnetou, Rudý gentleman. Byla to parodie o tom, jak po Americe jezdil Old Shatterhand a šířil Vinnetouovo rudé učení. Dotáhli jsme to do generálky, po ní nás zrušili a já musel na vojnu.

Strávil jsem celkem příjemné dva roky v Armádním uměleckém souboru Víta Nejedlého. Právě tam vznikala muzikálová skupina, kterou vedl výborný skladatel Alexej Fried. Nějaký čas jsem pak zůstal jako civilní zaměstnanec u orchestru Pavla Bayerleho, hráli tam vynikající jazzoví muzikanti.

Kam jste šel po vojně?

Hledal jsem v Praze angažmá a šel jsem se představit do Realistického divadla. Cestou jsem náhodou potkal svého spolužáka z JAMU Felixe Slováčka. Řekl mi, ať hned jdu do Hudebního divadla v Karlíně, kde shánějí náhradu za někoho, kdo vypadl.

Foto: Profimedia.cz

V muzikálu Lucrezia Borgia ztvárnil v roce 2012 postavu zakladatele rodu Borgiů, papeže Alexandra VI., jednoho z jeho synů hrál Tomáš Savka.

A to byl začátek vašeho třicetiletého působení na této scéně?

Měli tam jednoho z nejmoudřejších ředitelů, kterého jsem potkal, Ludvíka Žáčka. Bohužel pak „nepřežil“ normalizaci. Zeptal se mě, zda bych byl schopen se to do tří neděl naučit. Šlo o jednu z hlavních rolí hudební komedie Otec, matka, Jan a Katka.

Následovala jedna z nejtěžších rolí, které jsem zkoušel, šéf Tryskáčů ve West Side Story Riff. Bylo to první uvedení slavného muzikálu ve střední Evropě. Choreografii tenkrát dělal Luboš Ogoun, který z nás dřel kůži. Zeptal se mě třeba, jestli umím salto. „Neumím,“ povídám. Za měsíc jsem dělal dvojité.

Kdy jste se objevil před televizní kamerou?

Na základě zhlédnutí West Side Story mě režisér Jaromír Pleskot obsadil do titulní role televizní hudební komedie Sto dukátů za Juana, vlastně prvního českého muzikálu, jehož autorem byl legendární Vladimír Dvořák.

Díky tomu natáčení jsem se potkal s Josefem Bekem, Stellou Zázvorkovou, Čestmírem Řandou, Lubomírem Lipským a mým velkým kamarádem Vladimírem Brabcem. Ten Juan byl trochu blbec, nositel idejí té doby, ale měl krásné písničky jako třeba tehdejší hit Píseň pro Kristýnku.

Za deset let, kdy jsem v Karlíně působil, jsme získali osm Thálií, to dosud nikdo nepřekonal

Deset let jste byl v Karlíně ředitelem. Jak k tomu došlo?

V roce 1990 se stal ředitelem režisér Zdeněk Pospíšil, duchovní otec brněnského Divadla Husa na provázku, který později emigroval do Švýcarska. Byl to mimochodem můj spolužák na JAMU. Byl už ale tehdy dost nemocný, a tak jsem se stal jeho zástupcem. Aniž by kohokoli informoval, poslal na magistrát rezignační dopis. Ráno mi pak z magistrátu zavolali, že jsem od toho dne ředitelem.

První rok a půl byl krušný. Našlo se taky pár „přítelíčků“, kteří psali na magistrát a doporučovali na ředitele sami sebe. Pak odešli, rázem si to všechno sedlo a divadlo prožívalo krásné období. Za deset let, kdy jsem tam působil, jsme získali osm Thálií, to dosud nikdo nepřekonal.

Projeli jsme skoro celou západní Evropu, dvakrát jsme byli na velmi úspěšném turné v Japonsku. Hráli jsem tam v češtině, zpívali v angličtině. Dokonce jsem tam v závěrečné scéně mluvil japonsky. Pamatuju si ty věty dodneška a zřejmě je nikdy nezapomenu.

Co se po těch deseti letech stalo?

V roce 2002 nás z Karlína vyhnaly povodně. Věděl jsem ale, že musíme hrát, musíme zkoušet. Vyjednával jsem, kam bychom se mohli uchýlit, a vyšel z toho společenský sál Kongresového centra, známého jako Pakul.

Bylo to hodně náročné, orchestr jsme třeba museli posadit na ochozy nad jevištěm. Nazkoušeli jsme tam muzikál Chicago, Thálii za něj tenkrát dostala Daniela Šinkorová. Následovat měla Jedna noc na Karlštejně a Kiss me, Kate.

Tehdy si mě zavolali na magistrát, jak to že zkoušíme, když jsme ve finanční ztrátě, a poté mě odvolali. A že když odejdu sám, třeba ze zdravotních důvodů, dostanu bůhvíkolik platů. Na to jsem se jim vykašlal. Z Jedné noci na Karlštejně a Kiss me, Kate pochopitelně nic nebylo.

Foto: Profimedia.cz

Když v roce 2016 přebíral Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v muzikálové kategorii, nechyběla u toho manželka Hana.

Za vašeho ředitelování se na Karlín Thálie opravdu jen sypaly.

Nejvíc si považuji toho, že jsem řadě kolegů a kolegyní vrátil radost z divadla. Vláďa Brabec po odchodu z Národního divadla v Karlíně znovu vykvetl, jeho plukovník Pickering v My Fair Lady byl nezapomenutelný, v Japonsku z něj byli úplně paf. Zářil i jako kabaretiér v muzikálu Viktor – Viktorie, role těžká jako hrom.

Podobné to bylo s Radkem Brzobohatým, který moc nevycházel s novým vedením Divadla na Vinohradech a dostával tam naprosto nedůstojné role. Už s námi několikrát hrál, a tak jsem mu zavolal, že uvažuji o uvedení Řeka Zorby. „Nechtěl by sis ho zahrát?“ zeptal jsem ho. „Ty vole, to je můj životní sen,“ odpověděl. A vzniklo nádherné představení.

Nikdo si taky nedovedl představit, že by Jitka Molavcová mohla hrát titulní roli v Hello, Dolly! Mnozí mě od toho odrazovali, a vidíte, dostala za Dolly Leviovou Cenu Thálie 1996. Podobné pochybnosti jsem musel odrážet, když jsem Yvettě Blanarovičové svěřil roli Lízy Doolittlové v My Fair Lady. Nakonec z toho zase byla další karlínská Thálie.

Ceny Thálie získali Ladislav Županič a Stanislav Zindulka

Kultura

Vy sám máte doma Thálie dokonce dvě.

Ta první přišla za roli homosexuálního kabaretního umělce, transvestity Albína v Kleci bláznů. Mým „životním“ partnerem tam byl Pavel Soukup, senátora, který nenáviděl všechno, co bylo s tímto světem spojeno, hrál Radek Brzobohatý.

Druhou Thálii jsem dostal v roce 2016 za celoživotní mistrovství v muzikálové kategorii.

Zažil jste mnohá vítězství i mnohé prohry. Jak jste je zpracovával?

Co si budeme povídat, každý chlap je trochu ješitný, takže vítězství mi přinášela vedle radosti i uspokojení. A ty prohry jsem naštěstí uměl vždycky velmi rychle hodit za hlavu. Nemá přece smysl se trápit a brodit se ve smutku. Člověk by si měl prohru uvědomit, ne ji přehlížet, a rychle jít dál.

Sledujete naši současnou muzikálovou produkci?

No, jak to říct slušně… Kvůli nadprodukci muzikálů se úroveň představení snížila. Aby byla velká návštěvnost, jsou role obsazovány známými zpěváky pop-music, kteří sice zpívají, ale s hereckým projevem mají tak trochu problémy.

Já jsem ctitel hereckých muzikálů, kdy je zpěv součástí role. Prostě kombinace herectví, zpěvu a pohybu.

Foto: archiv TV Nova

Ve filmové sérii Kameňáků hrál ředitele školy a nenapravitelného sukničkáře v jedné osobě. K objektům jeho touhy patřila i Jana Paulová.

Jsou ale výjimky, třeba Cikáni jdou do nebe v Divadle Bez zábradlí, to se jim povedlo. Všichni, kdo tam vystupují, jsou skvěle vybavení, výborně hrají, zpívají, hýbou se.

Naposledy vás filmoví diváci mohli vidět v Troškových Kameňácích.

Na Oscara nejsou, ale diváci je mají rádi a dobře se u nich baví. U Zdeňka Trošky jsem hrál i v obou Princeznách ze mlejna úlisného sluhu Žána. U něj se vždycky dobře hraje, je pohodář.

Stejně jako Jiří Menzel, ten mě obsadil do Vesničky střediskové a Obsluhoval jsem anglického krále. Poslední moje role je ředitel krematoria v internetovém seriálu Světlu vstříc! Je tam úžasný černý humor.

V dabingu se musíte umět roli přizpůsobit a neohrozit ji tím, že budete předvádět, jaký jste borec

Snad každý filmový divák zná váš hlas z dabingu. Jako fanynku Clinta Eastwooda mě hlavně zajímá, kdo přišel na to, že k sobě patříte.

Myslím, že režisérka Marie Fronková. Kromě asi tří filmů jsem ho daboval ve všech, které tady šly. Naposledy výborného Pašeráka, kde v osmaosmdesáti hrál hlavní roli, i ho režíroval. Drsný Harry, Útěk z Alcatrazu, Madisonské mosty, Nesmiřitelní, Million Dollar Baby, Gran Torino, nádherné bijáky.

Myslím, že ho mám dobře přečteného a jsem šťastný, že mluví právě mým hlasem. Moc rád jsem daboval i Paula Hogana (Krokodýl Dundee), Mela Gibsona (Smrtonosná zbraň), Yvese Montanda (Divoch).

Dabing mě těší dodnes. Ověříte si, jestli mluvíte přirozeně, umíte se roli přizpůsobit a neohrozíte ji tím, že budete předvádět, jaký jste borec.

Když vás lidé poznávají, jaké role vám připomínají?

Hlavně děti si mě pamatují z Princezny ze mlejna, dospělí jako ředitele školy Edu z Kameňáku, hlavně chlapi se ptají, zda jsem dostal příležitost. Dost si mě lidé pamatují i z Arabely, kde jsme s mojí bývalou ženou Janou Drbohlavovou hráli manžele. Třebaže v době, kdy jsme už byli rozvedení.

Máte za sebou tři manželství.

Je to tak. První manželství se rozsypalo kvůli druhému. Se současnou ženou Hanou jsme spolu 45 let. Byla kostymérka v televizi. Brali jsme se v Prostějově.

Z předchozích manželství mám syny Ladislava a Jana. Starší Ladislav je manažer, dálkově studoval v Americe, Honza, jehož maminka byla Jana Drbohlavová, je profesor historie na Univerzitě Karlově, specializuje se na rakouskou monarchii.

Mezi své syny počítám i Davida, Hančina syna z prvního manželství, který je scenárista.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám