Hlavní obsah
S populárními „pěškopisy“, které se loni dočkaly druhého vydání. Foto: archiv Ladislava Zibury

Ladislav Zibura: Možná jsme poslední generace, která si stopování ještě může užít

Pěšky ušel už sedm tisíc kilometrů a o svých poutích do cizích zemí vypráví Ladislav Zibura (26) na přednáškách, které se blíží spíš komediálním stand-up show. Za pět let jich vyprodal přes pět set. Z jeho tří knih se staly bestsellery, určitě i díky jeho smyslu pro humor. V té čtvrté, která právě vyšla, líčí loňský prázdninový autostop napříč patnácti zeměmi.

S populárními „pěškopisy“, které se loni dočkaly druhého vydání. Foto: archiv Ladislava Zibury
Ladislav Zibura: Možná jsme poslední generace, která si stopování ještě může užít

Dobrodružných plánů má i nadále spoustu a mezi nimi i vysněnou cestu kolem světa, kterou mu kdysi doma zatrhli. Aby ne, když mu bylo teprve dvanáct.

Na svoji první velkou pěší pouť, do španělského Santiaga de Compostela, se vydal jen několik let poté. Nepřipravený, natož trénovaný, ale ochotný něco zažít a vydržet – a hlavně čerstvě plnoletý. Maminka mu tedy týden po maturitě smířeně nasmažila řízky a pak ho i s tatínkem a bratrem doprovodili na ruzyňské letiště.

„Mladý Ládík se cestou do Santiaga poprvé v životě musel starat sám o sebe, ale zvládl to dobře,“ komentuje svoje poutnické začátky s lehkou sebeironií, s níž čtenářům i posluchačům líčí i veškerá svá následující dobrodružství.

Poutník

Pěšky do Santiaga sice vyrazil až z jižní Francie, přesto mu do cíle zbývalo ještě pěkných 900 kilometrů. Odhodlaně došel až k oceánu a domů se vrátil rozhodnutý v pěším putování dál pokračovat.

Na svou první pouť, do Santiaga de Compostela, se vydal hned po maturitě.

Foto: archiv Ladislava Zibury

O rok později se vypravil z rodných Českých Budějovic do Říma, kdy musel překonat výrazně delší vzdálenost – 1400 kilometrů.

Už tehdy se přitom zaobíral myšlenkami na další cestu – do Jeruzaléma. Právě rozpoutaná válka v Sýrii mu znemožnila uskutečnit nepřerušovanou trasu, ale od jeho záměru ho neodradila.

Všechny tři poutě se rozhodl podniknout bez map, s úmyslem ptát se na cestu místních lidí.

Cestu podstoupil o prázdninách roku 2012, tedy dlouho předtím, než kvůli válce vypukla v regionu uprchlická krize. Dopravil se autobusem na bulharsko-tureckou hranici a odtud přešel pěšky celé Turecko až na jih do Antalye. Následující nebezpečný úsek překonal letadlem a z letiště v Izraeli znovu pokračoval po vlastních. V cíli měl za sebou opět 1400 kilometrů.

Všechny tři poutě se přitom rozhodl podniknout bez map, s úmyslem ptát se na cestu místních lidí. Vlastně je div, že si přes hornatý turecký venkov vůbec troufl. V mezičase po návratu z Říma a před výpravou do Jeruzaléma se totiž dokázal ztratit v hustě obydleném Německu, kde se na rozdíl od Turecka umí i výborně domluvit.

„Plán byl dojet na kole podél Labe k Severnímu moři. K moři jsem sice dojel, jenže to nebylo moře Severní, ale Baltské,“ vzpomíná na událost, která ho přiměla nazvat se „hňupem bez orientačního smyslu“.

Třetí pouť, na níž ušel pěšky 1400 kilometrů, završil v Jeruzalémě.

Foto: archiv Ladislava Zibury

Ztrácel se i v Turecku a Izraeli, ale naštěstí potkával samé dobré lidi, a tak se vždycky zase našel. A přitom se často i dobře najedl.

Blonďatý příchozí totiž probouzel zvlášť na venkově zvědavost i tradiční orientální pohostinnost. A pokud se někde náhodou setkal s náznakem zdrženlivosti, stačilo prý jen chvíli toužebně hledět přes plot, aby ho přijali mezi sebe.

Dobrodruh všedního dne

Přestože si Ladislav Zibura vybral na úvod pro svoje pěší putování trojlístek tradičních křesťanských poutí, jejichž trasy vedly od středověku i českými zeměmi, za skutečného poutníka se nepovažuje. Nepřiměly ho k tomu totiž náboženské důvody.

Nebyla za tím ani touha po sportovních výkonech, a vlastně těžko formuluje jakýkoli jednoznačný důvod, který ho k takovému zdánlivě nesmyslnému počínání přivádí. Pěšky chodí kvůli lidem, které potká a s nimiž si chce povídat. Zároveň ho však láká i výzva být na cestách také delší dobu sám. Takže chraň bůh jít ve společnosti někoho jiného – to by nebyla pouť, ale výlet!

„Mě na těch cestách vždycky nejvíc těšilo, že jsou to v podstatě série drobných problémů, které se záhy nějakým způsobem vyřeší. Člověku to dává víru, že všechno dobře dopadne, i sebevědomí, že vše zvládne,“ vysvětluje a dodává, že když nejde o život, nejde o nic.

„Ono se toho zase tolik stát nemůže. Když vás někdo okrade, tak si tu věc pořídíte znova, nebo ji prostě nebudete mít. A problém s hledáním místa na spaní se vyřeší nejpozději ráno, jakmile začne nový den.“

Spal už leckde, kde by turista hlavu nesložil. Ustlal si na zahrádce kavárny, na hřišti uprostřed vesnice, v rozestavěném domě, na molu u moře, a jednou dokonce i v odpadní rouře. Do Říma si nesl i stan, ale protože ho téměř nevyužil a na zádech je cítit každé kilo, příště si už vždy vystačil jen se spacákem a hamakou, kterou může pověsit mezi stromy. Nebo třeba i na billboard u silnice, není-li zbytí.

Knížky píše až po návratu, ale poznámky si Ladislav Zibura dělá už na cestách. Jako například tady, na břehu kavkazského jezera Sevan.

Foto: archiv Ladislava Zibury

Radovat se jako dítě

Právě nutnost řešit základní situace, jako co bude ten den jíst a kde bude spát, považuje za pozoruhodný zážitek, s nímž se v běžném životě nemá šanci potkat. A dlouhá chůze prý člověka také přiměje vnímat svět ostřeji a pozorněji.

Jestliže se totiž nechce nudit, přichází pak na řadu dobrodružství všedního dne: najít jeskyni a vlézt do ní, hledat zkratku v lese nebo se vyšplhat někam vysoko.

„Mrzí mě, když si uvědomím, jak naivně jsem se uměl jako dítě radovat a jak to s věkem mizí. A tak se snažím si to udržet a žít tak, aby žádný můj den nebyl stejný. Stačí k tomu maličkosti. Nakonec si ale uvědomíte, že kvůli tomu ani nemusíte chodit do světa,“ shrne odpověď na otázku, kterou dostává poměrně často: proč vůbec chodí tak daleko pěšky, když cestovat se dá i pohodlněji a rychleji.

Po návratu z třetí poutě si připadal jako člověk, který začne běhat a nemůže přestat. Navíc měla jeho první knížka o čtyřicetidenním putování do Jeruzaléma úspěch, psaní ho začalo bavit, a tak začal myslet i na čtenáře. Vybral si Čínu a Nepál, země, o kterých tu často mluvíme, ale málokdo z nás tam skutečně byl. Leckoho svými zážitky proto překvapil: život v komunistické Číně není šedivý, jako býval náš socialismus, ale barevný.

A v Nepálu, z něhož známe hlavně hory, kláštery a dalajlámu, poznal místa, kde lidé trpí až nepředstavitelnou chudobou. Pár idealistů proto svou druhou knížkou i rozčílil.

Krajina Náhorního Karabachu Ziburovi učarovala natolik, že se tam příští rok chystá znovu – tentokrát i s rodiči.

Foto: archiv Ladislava Zibury

Při své následující pěší výpravě po Gruzii a Arménii ale náhle zatoužil po dopravním prostředku. Putoval už druhý týden, když mu vytrvalý déšť vnukl nápad pořídit si kolo.

Jenže neustálé šlapání do pedálů se přestalo líbit jeho kolenu (zlobí dodnes), a tak kolo prodal a začal stopovat: „Stopuje se tam opravdu výborně, projel jsem tak celý Náhorní Karabach. Bylo to pro mě i úplně nové dobrodružství. S lidmi strávíte spoustu času na malém prostoru, popovídáte si mnohem víc a ještě se dostanete dál.“

Odtud už nebylo daleko k jeho zatím poslednímu nápadu, který uskutečnil: projet autostopem celou Evropu od severu na jih a zpátky. „Vždyť my jsme možná poslední generace, která si stopování ještě může užít. Až nastoupí samořiditelná auta, bude konec,“ přidává další důvod, proč se loňské léto rozhodl strávit právě lovením řidičů.

Nejúspěšnější byl v zemích bývalého sovětského bloku, kde bývalo auto vzácností, a proto tam má stopování velkou tradici: „Třeba v Estonsku to funguje skoro jako MHD! Ale ve Švédsku jsem čekal zpravidla tak hodinu. Na druhou stranu, čím déle čekáte, tím zvláštnější člověk vám zastaví.“

„Psaním se u nás autoři cestopisů neuživí, ale v kombinaci s přednáškami už to jde,“ říká Ladislav Zibura.

Foto: archiv Ladislava Zibury

Bestsellery

Všechny jeho dosavadní knížky se rychle staly bestsellery, a úspěch mají dokonce i v knihovnách. Hádejte, kdo je v nich nejpůjčovanějším autorem cestopisů? Ani slavná dvojice Zikmund s Hanzelkou, ani Miloslav Stingl, čestný náčelník indiánského kmene Kikapú. Je to „princ Ládík“, jak si autor „pěškopisů“ sebeironicky přezdívá i kvůli své nezdolné chlapecké naivitě, s níž se opakovaně vydává objevovat svět.

„Série cestopisů kromě mě dnes vlastně nikdo jiný nepíše,“ okomentuje věcně mimořádný čtenářský ohlas a přidá ještě skromnou domněnku, že knížky cestovatelských legend jsou asi už poztrácené, nebo i rozkradené, kdežto těch jeho je v regálech pořád ještě hodně.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků