Hlavní obsah
Kristýna Dolejšová Foto: Petr Horník, Právo

Kristýna Dolejšová: Ani úspěšní lidé nemusejí být šťastní. Zapomínají být vděční, chtějí stále víc

Sto tisíc sledujících „normální holku“ není žádné malé číslo. Dokazuje, že projekt, kterým Kristýna Dolejšová povzbuzuje ženy, aby se cítily dokonalé právě takové, jaké jsou, a nenechaly se deptat nesmyslnými nároky nejen na jejich těla, cílí přesně. Pojmenovala ho #ZaNormálníHolky a je tak úspěšný, že z něj vznikla i kniha.

Kristýna Dolejšová Foto: Petr Horník, Právo
Kristýna Dolejšová: Ani úspěšní lidé nemusejí být šťastní. Zapomínají být vděční, chtějí stále víc

Jak to všechno začalo?

K prvnímu článku projektu mě inspirovaly výzvy za nové tělo, krásný zadek, pevná stehna, dokonalé břicho, které jsem viděla všude okolo a řekla jsem si ne! Já se chci mít ráda, i když to dokonalé tělo ještě nemám.

Vždycky jsem psala, ale tím, že jsem žila v Austrálii, sdílela jsem sice veřejně, ale spíš s rodinou a přáteli zážitky z cestování. Ty četlo něco kolem dvou stovek lidí.

Pak jsem z hecu a naštvání sama na sebe, na svět a sociální sítě napsala článek a pojmenovala ho právě #ZaNormálníHolky. A přes noc měl asi dvacet tisíc přečtení. Když jsem ráno viděla křivku čtenosti, uvědomila jsem si, že mám v tomto ohledu lidem co dát.

To šlo rychle.

Hrozně! A měla jsem spoustu reakcí. To mi taky vnuklo nápad pozvat si ženy, které mají k tématu sebevědomí co říct, a sdílet se čtenáři jejich životní příběhy. Tím byl projekt na světě. Jeho sledovanost stoupala velkou rychlostí.

Za zhruba půl roku jsme měli deset tisíc sledujících na Instagramu, aniž bych si někdy zaplatila propagaci. Mezi lidi se projekt dostával a stále dostává čistě sdílením. Dnes, po asi dvou letech, instagramový profil projektu sleduje přes sto tisíc lidí!

Jde vám o to, že každá žena je dokonalá právě taková, jaká je? Modrá, malá, vysoká, tlustá, hubená?

Já k tomu dodávám ještě Pikachu. (Druh Pokémona – pozn. red.)

Jste „normální holka“?

Vždycky, když se snažím vysvětlit, co v názvu projektu znamená slovo normální, odkazuji se na to, co mi říkala babička, když jsem se třeba před návštěvou předváděla a chovala se jako blbec.

Tehdy mi říkávala – chovej se normálně. Nikdy to nedefinovala žádnou krabičkou, do které bych měla pasovat, ale mělo to být o tom, že mám být sama sebou a nepřetvařovat se. Na nic si nehrát. V tomto smyslu už normální jsem.

Je to snadné?

Teď už ano. Na začátku nebylo. Nejtěžší bylo odhodit masky a ukázat se „nahá“. Ale když jsem to dokázala, získala jsem obrovskou svobodu.

Co vám pomohlo se jich zbavit?

Byl to hrozně dlouhý proces. Prošla jsem si tříletým peklem, kdy jsem otevírala temné komnaty a řešila věci z minulosti. Navštěvovala jsem psychoterapeuta.

Představte si to, člověku je dvacet šest let a je emočně mrtvý. Tak moc jsem v sobě zablokovala emoce, že jsem několik let vůbec nebrečela. Pomohly mi i semináře, kde jsme fyzicky pracovali s dechem – rozhýbávali jsme jím bránici a pak křičeli jako psychopati. Zní to hrozně, ale odblokovalo mě to. S prvním pláčem jsem pocítila takovou míru úlevy, jakou jsem už ani neznala.

Projekt #ZaNormálníHolky ukazuje, že krásná je každá žena.

Foto: archiv Kristýny Dolejšové

Takhle zablokovaní lidé špatně snášejí samotu, měla jste to tak?

Měla! Nedokázala jsem být sama. To jsem se také musela naučit. Nevydržela jsem sama se svými myšlenkami. Bála jsem se jich. Stále jsem se obklopovala lidmi nebo alespoň hudbou. Abych se toho zbavila, musela jsem si to protrpět.

Ležela jsem sama doma v depresích a brečela. Ale najednou to šlo. Zjistila jsem, že mi se sebou samou může být i dobře. Začala jsem si dělat malé radosti a uvědomila jsem si, že je fajn mít kolem sebe přátele, ale nepotřebuji to. Dokážu být sama se sebou spokojená.

S jakým problémem se vám ženy svěřují nejčastěji?

Často považují krásu za nejdůležitější měřítko. Vůbec neberou za bernou minci hodnoty jako zdraví, inteligenci, zájmy nebo jiné kvality. Myslí si, že obdivované a populární mohou být, jen když mají ploché břicho atd.

Zkrátka dávají rovnítko mezi krásná a šťastná. Přitom je to hloupost. Buď není dokonalý nikdo, nebo jsme dokonalí všichni!

A jsme tedy dokonalí všichni, nebo není nikdo?

Jeden pohled je, že není nikdo, protože všichni máme nějaké chyby a prostor pro růst. Na druhou stranu to můžeme vzít z pohledu biologie a říct, že jsou dokonalí všichni. Jen to, jak funguje naše tělo, je neuvěřitelně propracované a skvělé!

Zkrátka už jen tak, jak nás příroda zařídila, jsme dokonalí. Vzhled je pak opravdu až druhotný. Ať už se na to někdo dívá z jakékoli strany, nemůže říct, že jeden je dokonalý, a proto druhý není.

Přijdou na blog či ke knize i starší čtenářky?

Co vím, tak nejstarší paní bylo šedesát pět let. Psala mi krásnou dlouhou zprávu o tom, že knihu našla u vnučky a lituje toho, že ji nikdo nenapsal, když ona sama byla mladá.

Své tělo řešila celý život a bylo jí líto, že ho tím vlastně celý zahodila a hrozně by si přála dostat znovu šanci být mladá a užít si život taková, jaká byla – krásná a s vědomím toho i spokojená.

A kdy jste si vlastně uvědomila vy, že chcete svůj život změnit?

Jako manažerka restaurace v Austrálii. Najednou jsem pod sebou měla šedesát lidí, bylo mi dvacet čtyři, trávila jsem šestnáct hodin denně v práci. Byla jsem úplně vyřízená, ale držela jsem se. Nicméně věděla jsem, že to takhle nechci, tu práci jsem nenáviděla.

Přešla jsem na stejnou pozici do nadnárodního hotelu a zjistila, že mě práce může i bavit, můžu mít víc peněz, nemusím dojíždět. Jenom si stačilo říct – tohle mi nevyhovuje, tohle nechci. Když jsem si uvědomila, že to takhle funguje, začala jsem to aplikovat na víc věcí v životě a začal vznikat projekt. Zkrátka nevyplatí se tlačit věci na sílu.

Proč jste po maturitě odjela zrovna do Austrálie?

Od čtrnácti let mě to tam táhlo. Chtěla jsem se naučit anglicky a toužila jsem odjet do ciziny. Nicméně nemám ráda léto… tak jsem se pět let potila v Austrálii. (směje se)

Kniha Bez filtru popisuje nejen Kristýnin projekt, ale mnohdy i strastiplnou cestu k němu.

Foto: archiv Kristýny Dolejšové

Co všechno jste tam dělala?

Nejdřív jsem deset měsíců chodila na jazykovku. Mezitím jsem si našla práci. Postupně jsem byla uklízečka, sklízela stoly a nakonec barmanka.

Pak studium sportovního managementu se zaměřením na jógu na obdobě naší vyšší odborné školy. Zároveň jsem dostala nabídku být manažerem restaurace. Stejnou nabídku dostal i můj tehdejší přítel.

S přítelem jste do Austrálie odjela, nebo přišel až tam?

Toho jsem si našla tam po asi roce a půl.

Čech, nebo Australan?

Brazilec.

Jaký je rozdíl mezi Čechem a Brazilcem?

Nedá se to takhle škatulkovat, ale rozhodně to nebyl hezký vztah. To se ale může stát i s Čechem. Měli jsme problémy, které člověk úplně neovlivní. Třeba jazyková bariéra. On si překládal z portugalštiny do angličtiny a já zase z angličtiny do češtiny a nedokázali jsme se úplně pohodlně dohodnout.

Je pravda, že když jsem poznala kohokoli z Brazílie, ať kamarády, kolegy atd., všichni měli takový ten jihoamerický šmrnc. Byli veselí, zábavní a kamarádští, ale zároveň i arogantní a majetničtí a žárliví. Jak jsou temperamentní, tak jsou temperamentní ve všech ohledech.

Žárlí nejen na přítelkyně, ale i na kamarády. Třeba když šla parta někam a jeho nikdo nepozval, dělal scény.

Napsala jste knihu Bez filtru. To chce odvahu a mít co říct, kde jste to našla?

Odvahu to určitě chtělo, hodně jsem v ní otevřela svůj osobní příběh. Zvažovala jsem, jestli do toho jít, ale řekla jsem si, že o tom tématu nikdo moc nemluví, tak je načase začít!

No a co říct?

To přišlo samo. Kniha má čtyři části. První je můj příběh vlastně už od dětství po vznik projektu. Často mi lidé píší, že se v tom našli, že to je vlastně i jejich příběh.

Druhá se týká projektu #ZaNormálníHolky. Jak to všechno začalo, co mě to stálo práce okolo, co za celým projektem stojí. Jak to, že se projekt stal tak rychle populárním atd.

Třetí částí knihy je oddíl, kde odpovídám na nejčastěji otázky. V poslední části mluvím o pilířích, kterých se držím, když sama padám dolů.

Držíte se v projektu stále tématu sebelásky?

Ano, ale přidávám k němu i další. Výběr partnera, finanční gramotnost, jak si vybrat správný koníček, jak si vybrat obor studia, jak se odhodlat odjet do zahraničí atd.

Je to ještě pořád #ZaNormálníHolky?

Přemýšlela jsem, že bych název změnila, ale nezměním. Funguje jako značka. Zároveň témata, která teď otevírám, řeší i „normální holky“.

Nakonec si nemyslím, že by novým tématům starý název škodil. Jen bude asi chvíli trvat, než si lidé zvyknou, že si na stránky mohou přijít i za jinými věcmi, než jsou vzhled, sebeláska a sebedůvěra.

Oceňují to čtenářky, nebo se naopak dožadují starého obsahu?

Sama jsem překvapená, že to hodně oceňují a chtějí. V anketě projevila drtivá většina nadšení. Je možné, že už jsou čtenářky pozitivního přístupu k tělu přejedené. Tím, že se z tohoto tématu stal trend, narážejí na něj všude.

Děláte i něco jiného?

Mám několik projektů, ale všechny jsou s tím původním nějak spojené. Projekt mě živí, tím pádem vlastně ani nemám čas na nic moc jiného. Určitě ale není mým cílem živit se blogováním.

Ráda píšu, baví mě psát knížky, mám v plánu napsat další. Zároveň přemýšlím, že se přihlásím na vysokou školu ke studiu designu a architektury.

Co děláte sama se sebou, sama pro sebe?

Radost si udělám nejčastěji malými velkými věcmi. Jdu se projít. Mám ráda dlouhé procházky. Zacvičím si, nejčastěji jógu. Ráda experimentálně vařím, čtu si. Učím se španělsky. Vzdělávám se v interiéru a designu. Maluju si, naposledy jsem si namalovala vysněnou chatu v horách. Pustím si hudbu, nejraději zahraniční rock, jazz, lounge, hudbu, která bude za deset let oldies.

Jste šťastná?

Jsem vděčná!

Za co?

Za všechno, co mám. Štěstí je ale, dle mého, v poslední době přeceňovaný pojem. Všichni se ho snaží dosáhnout, a když ho nemají, jsou strašně nespokojení a zapomínají na to, že nemusí být neustále stoprocentně šťastní.

Život není dovolená. Lidé by si měli uvědomit, že důležitější jsou momenty, kdy jste spokojení a vděční za to, že si můžete třeba v klidu dát kafe. Hnát se za pocitem euforie, který musí trvat dvacet čtyři hodin, sedm dní v týdnu, je zbytečné. Toho nelze dosáhnout.

S miláčkem Deczim. Ano, podle Laca Decziho, slavného jazzmana.

Foto: archiv Kristýny Dolejšové

To je jasné. Není ale štěstí pojmenování něčeho, co je hodně individuální, kdy je nám prostě dobře?

Asi ano, ale nerada to tak nazývám, protože když si to pak lidé přečtou, tak mají štěstí spojené převážně s pozitivními emocemi. Jsou šťastní, jen když jim funguje vztah, mají dost peněz, vědí, že jedou na dovolenou, všechno se jim daří atd.

Někdy toho i dosáhnou – jsou úspěšní, daří se jim, ale stejně nejsou šťastní, protože zapomínají být vděční a pořád chtějí víc.

Dřív jsem to měla stejně. Tak třeba v Austrálii – měla jsem krásného přítele, žila jsem v penthausu u pláže s výhledem na oceán, měli jsme soukromý bazén, fitko i vířivku. Měla jsem skvělou partu kamarádů, vydělávala jsem neuvěřitelně pěkné peníze v super práci.

Bylo mi krásných dvacet čtyři let, cestovala jsem, ale nebyla jsem šťastná přesně proto, že jsem se za vším hnala a pořád se bála, že o to přijdu. Necítila jsem se spokojená i přes to, že jsem měla všechno.

Takže radši termín štěstí nepoužíváte.

Tak. Teď hodně frčí pozitivita, síla myšlenky, že všichni jsme schopní dosáhnout všech svých cílů, jen když budeme chtít…

Ale nikdo moc nemluví o tom, že se v životě stávají věci, které nejsou příjemné. Jsou však důležité. Právě z nich se člověk učí. Jimi člověk roste.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků