Klaudia Zusková: Štěstí samo nepřijde

Však na to také má víc než dobrou kvalifikaci. Na akademické půdě i ve své soukromé praxi se dlouhodobě věnuje psychologii sportu, tělesnému a duševnímu rozvoji a zdravému životnímu stylu.

Osm let pracovala ve výkonném výboru Evropské asociace psychologů sportu.

Podle toho, co jsem do té doby viděla v televizi, spočíval zdravý životní styl ve vaření a cvičení. Na základě své profese jsem věděla, že to je jen jedna výseč. Ty další na obrazovkách chyběly. Byly tu i osobní motivy.

Hodně jsem v té době cestovala, pracovala se sportovci, učila jsem na dvou univerzitách, chtěla jsem se trochu zastavit a zkusit se vyjadřovat jinak než v odborných článcích a podle akademických pravidel.

Nechtěla jsem se upřednášet. Roky přibývaly, věděla jsem, že se musím rozhoupat co nejdřív. Důležitá pro mě byla podpora partnera, že ten nápad je smysluplný a mám si za ním jít.

Když slyším v souvislosti s mojí branží tohle slovo, tak se ošívám. Recept je něco daného, omezujícího. Spíš bych mluvila o inspiraci a motivaci. Nejde o to, dělat všechno najednou a hned. Zajímá mě především cesta, jak ke štěstí směřovat, ne se od něho vzdalovat.

Pořad nabízí kroky, jak se k němu přibližovat. Důležitý je každý krok, jimž můžeme svůj život pozitivně ovlivnit. Může se týkat spánku, jídla, vztahů, práce, volného času, pohybu...

Pořad si neklade za cíl „dojít ke štěstí“, ale vytvářet možnosti, jak se k němu aktivně přibližovat. Jde v první řadě o rovnováhu fyzickou, psychickou, sociální a spirituální. Patří sem i ovládání emocí, emoční inteligence i soulad s prostředím, kde žijeme. Všechno to spolu souvisí.

Je to, jako když pečete dort, každá jeho součást musí být dobře promíchaná a propečená, když jedna část chybí, není dobře připravená, dort se zhroutí.

Někdo se třeba dobře stravuje, dostatečně se hýbe, bude-li ale strádat sociálně, bude mu chybět někdo blízký, šťastný nebude. Hodně se zabývám psychologií sportu a vím, jak nerovnováha i jakákoli krajnost škodí.

Vrcholové výkony ve sportu, ale i v umění s sebou nesou deficity v některé jiné oblasti. Samozřejmě, pokud se někdo rozhodne, že půjde do krajnosti a je za výjimečnost ochoten zaplatit daň...

Spiritualita je něco, co přesahuje naše běžné bytí, může a nemusí být spojená s nějakým náboženstvím. Máme přirozenou potřebu objevovat v sobě neznámá místa, vstoupit do nich.

V našem pořadu je objevujeme pomocí holotropního dýchání (cílem je navodit jiný stav vědomí pomocí intenzivního dýchání za pomoci erudovaného odborníka - pozn. red.). Musím říct, že to pro mě byla mimořádná zkušenost. Je to ale jen jedna z možností, která nemusí lákat každého. Někdo může nahlédnout do své spirituality při procházce lesem, meditací, rozjímáním.

Hodně je dáno genetickými dispozicemi, výchovou, prostředím, v němž vyrůstáme.

Uvedu příklad: někdo může být mimořádně nadaný, talentovaný, ale pokud nedokáže dát o svém talentu vědět, přetavit ho do společenského dění, neprosadí se.

Úspěšné sportovce dělá úspěšnými do značné míry emoční inteligence, schopnost aktualizovat svůj talent v sociálním prostředí (tady mám na mysli soutěže či tlak médií), udržet ho a rozvíjet. To chce taky práci s emocemi i motivací.

Když se řekne sportovec, lidé většinou myslí závodníky, někoho, kdo dělá sport výkonnostně. Ne někoho, kdo ho provozuje ve svém volném čase pro radost. Rekreační sport, výkonnostní a vrcholový jsou rozdílné světy. Jinak ovlivňuje sport třeba seniory, kteří už jsou nějak fyzicky omezení.

Zabývala jsem se i tím, jak sportovní činnost působí na vztahy v rodině. Je velmi důležité, aby rodiče a děti dělali společné aktivity, které se nemají vázat jen na jídlo a sledování televize. Vytvářejí si totiž společný zážitkový prostor, o kterém pak mohou mluvit, sdílet ho a dál rozvíjet.

To se ukáže, vše je ještě v procesu. Každopádně jim to otevřelo nové obzory. Tím, že do pořadu iniciativně šli, věděli, že chtějí-li v životě něco změnit, musí pro to něco udělat, že to za ně nikdo nezařídí.

Řeknu-li to v metafoře, žádný z odborníků jim nedal do ruky koš s rybami, ty si musí nachytat sami. Své dovednosti rozšířili. Znají pilíře dobrého fungování.

Tyhle otázky si lidé kladli vždycky. Nebyla ale média, nebyly sociální sítě, kde by to komunikovali a ventilovali. Trávili víc času spolu, víc toho sdíleli ve svém bezprostředním okolí. Když teď každý doma sedí u své obrazovky, moc si s nejbližším okolím nepopovídá.

Kolik času dnes zaměstnaní rodiče opravdu tráví s dětmi? Kolik generačního moudra jim předají?

Nebo si vezměte rytmus života. Když se setmělo, mohli si dřív lidé nanejvýš zapálit petrolejku, ale moc u ní neudělali, tak chodili brzy spát. Nebyl to výsledek nějakého mudrování nad tím, jak si zlepšit kvalitu spánku. Bylo samozřejmé a přirozené, že když je tma, tak se spí, když vyjde slunce, vstane se. Dnes stáhneme rolety a spíme dál, protože jsme do půl druhé do noci seděli u počítače.

Právě spánek je u mladé generace hodně velké téma. Pořád jsou online, přilepení k mobilu, mají přerušované spaní. Ten nerežim, neposlouchání svého biorytmu má a bude mít velké dopady.

Například pocit, že si všechno můžeme bez omezení dovolit, že máme na všechno nárok. Není to tak.

Pro mě bylo v mnoha fázích života ulevující poznání, že mám nějaké limity, že nemůžu úplně všechno.

Je to i vyhýbání se nepohodlí, neochota překonávat překážky. Řekne-li se stres, každý se zhrozí. Rodiče děsí, že by oni nebo někdo jiný mohl stresovat jejich děti. Jenže stresory v našem životě byly, jsou a budou. A my se rozvíjíme adaptací na ně. Není dobré před nimi utíkat.

Samozřejmě rozumně. Nepostavím se někde ke zdroji smogu a nebudu si říkat, že jeho inhalováním posiluji svoji odolnost. Adaptovat se na stres je důležité od začátku do konce života. Nepomohu si, když od sebe budu odstrkovat jakékoli nepohodlí. Libé si vychutnám jen v protikladu s nelibým.

Zajímavé pro mě bylo otužování. Ověřila jsem si, jak je v našem organismu všechno dokonale propojené. Ledová voda, do které se ponoříte, je velmi intenzivní stresor. Nelze jít proti tomu, musíte se uvolnit, pracovat s tím. Výsledek stojí za to.

Rezervy jsem v sobě odhalila v díle o volném čase. Dát nohu z plynu z toho, co musím a co se má, a aktivně v mém případě chvíli nedělat i nic...

Není správné to potlačit ani vytěsnit: všechno, co se potlačí nebo zamete pod koberec, se dříve nebo později vynoří. Pštrosí metoda není cesta. Stejně jako bez přestání hltat všechny nové informace a dělat z nich závěry. Prostě se vyhnout krajnostem.

Obdobné otázky jako u globálních témat bychom si však měli klást, vidíme-li, že někdo strádá, něco nedobrého se mu děje. Neměli bychom čekat, až se o tom začne psát, stane se to veřejně známým a diskutovaným.

Měli bychom mít oči a uši otevřené pro příběhy, které se odehrávají v našich mikrosvětech. A položit si otázku, co můžeme udělat a co uděláme.