Hlavní obsah
Obecně si myslím, že Češi k sobě milí jsou. V rodinném, přátelském, neformálním prostředí používáme komplimentů velké množství, snažíme se, aby se náš partner v komunikaci cítil dobře. Je důležité připomínat milovanému člověku, že ho milujete. Foto: Milan Malíček, Právo

Klára Dvořáková: Kompliment od srdce potěší

Prvního května bude mít Klára Dvořáková obvyklý program. S manželem vyrazí do přírody hledat rozkvetlou třešeň, aby dostáli tradici. Možná si pod ní vedle polibku vymění i nějaký ten kompliment. „Uvidíme,“ směje se mladá lingvistka, která právě o tom, jak si Češi a Češky lichotí, napsala před časem knihu.

Obecně si myslím, že Češi k sobě milí jsou. V rodinném, přátelském, neformálním prostředí používáme komplimentů velké množství, snažíme se, aby se náš partner v komunikaci cítil dobře. Je důležité připomínat milovanému člověku, že ho milujete. Foto: Milan Malíček, Právo
Klára Dvořáková: Kompliment od srdce potěší

Osmadvacetiletá rodačka ze Soběslavi ji nazvala prostě, podle té nejčastější pochvaly, jež v češtině zaznívá: „Ty jo, to seš dobrá!“ A dobrá je bezesporu i ona. Zvládat výchovu roční dcery, pracovat a ještě pečovat o domácnost vyžaduje řád.

„Jsem systematička,“ hodnotí se nad šálkem čaje v pražské kavárně, kde ob týden hlídá cizí dítě, aby jiná maminka mohla pracovat a aby ten další týden mohla zase pracovat ona.

Je v komplimentech nějaká lingvistická hranice, abych to s tím chválením nepřehnala?

Tohle je u každého individuální. Záleží na situaci, na konkrétních lidech, na atmosféře. Obecně v komunikaci, ve zdvořilosti nejsou pravidla vždy úplně striktně daná. Těžko se radí. Ale pokud chcete někoho upřímně pochválit, nemusíte se toho bát. Kompliment od srdce vždycky potěší.

A úplně nejtypičtější kompliment je: To je dobrý, ty seš dobrej! Takhle jednoduše formulované.

Takhle nespisovně vyřčené?

Ano, alespoň v mluvené, spontánní, soukromé komunikaci, v níž se běžně vyjadřujeme nespisovně. Zaměřila jsem se totiž ve svém výzkumu na situace, kde se spolu baví rodinní příslušníci nebo přátelé.

Předpokládám, že jste si je natáčela. To jim nevadilo?

Ne. Pořizovala jsem záznamy zpravidla na kameru, někdy na diktafon. A jelikož jsem všechny osobně velmi dobře znala, neprotestovali proti tomu. Dopředu také znali můj původní záměr, nasbírat podklady pro mou vysokoškolskou diplomovou práci zaměřenou na komunikaci. Chtěli mi tak pomoci. A také věděli, že data budou anonymizována.

Navíc když kameru šikovně umístíte, za chvíli se na to, že běží, zapomene. Pravda, jeden kamarád ji po celou dobu vnímal. Občas vstoupil do všeobecné diskuse s napomenutím kamarádky, že zrovna o tomhle by teď mluvit nemusela, že je to intimní věc. To byl však ojedinělý případ.

Ukryla jste kameru pro lepší zamaskování třeba na skříni?

To nebylo potřeba, většinou stála u počítače. Jednou jsme si například sedli ke stolu a hráli celé odpoledne deskovou hru ve stylu fantasy, jindy jsem si dala kafe s kamarádkou a povídaly jsme si. Mezi nahrávkami nechyběla ani rodinná oslava. Když se lidé dobře baví a cítí se v pohodě, na natáčení snadno zapomenou.

Podávala jste zúčastněným nějaký alkohol?

Každý si dal maximálně pivo. Nikdy tam nebylo tolik alkoholu, aby jakkoliv ovlivnil chování lidí. Nikdo tedy nešel takzvaně přes míru.

Spočítáte, jak dlouhý byl celkově váš materiál, z něhož vzešla vaše diplomová práce a posléze úspěšná kniha?

Celkově jsem nahrála patnáct hodin nejrůznějších setkání. V nich se objevilo více než sedmdesát pět komplementových sekvencí. Schválně říkám více, protože jsem nemohla analyzovat ty, které jsem pronesla sama. Věděla jsem předem, že budu provádět analýzu, a mohla jsem tím být podvědomě ovlivněna.

S manželem letos oslaví dvanáct let trvání vztahu.

Foto: soukromý archív Kláry Dvořákové

Takže vás pouze chválili jiní?

Kdepak, skládali si komplimenty i navzájem. Zachytila jsem všechny, jež na nahrávkách zazněly. Já jsem jich pronesla asi dvacet. Jestli bych jich pronesla jindy více či méně, sama nevím. Jak už jsem říkala – nedá se odhadnout, jak moc mě povědomí o výzkumu ovlivnilo.

Liší se obecně kompliment v tom, zda ho pronáší muž, či žena?

Z mého vzorku se nezdá, že by je muži skládali jinak než ženy.

Z analýzy vám mimo jiné vyšlo, že v češtině používáme nejčastěji slabé komplimenty. Vysvětlíte mi tenhle termín? A jak vůbec vypadá ten silný kompliment?

To není přesné. Tenhle poznatek se netýká pouze češtiny, slabé komplimenty nejsou jen českým specifikem. Dostala jsem se také k odborným textům o komplimentech v angličtině a němčině. I v nich mluvčí používají velmi často v běžné komunikaci slabé hodnoticí výrazy typu: dobrý, dobře, hezký, hezky, pěkný, pěkně. V angličtině jsou to slova: good, nice, well. V němčině gut, schön.

Domnívám se, že právě k těmhle výrazům se dá vztáhnout velké množství předmětů a situací. Když se někomu něco povede, můžete říci: Ty seš dobrej. Dobré může být ovšem i jídlo. Naopak jakmile řeknete o něčem, že je to precizní, je to sice silný kompliment, ale už lze užít jen v malém množství situací. A nemáte-li podobnou formulaci naposlouchanou, ani ji často nepoužijete.

Myslíte si, že například lidé hovořící románskými jazyky jsou k sobě vřelejší než my?

Tohle posoudit neumím, do takové hloubky jsem při porovnávání jazyků nešla. Ale obecně myslím, že Češi k sobě milí jsou. V rodinném, přátelském, neformálním prostředí používáme komplimentů velké množství, snažíme se, aby se náš partner v komunikaci cítil dobře.

A co nonverbální komunikace? Jsme na sebe milí i beze slov?

Při skládání komplimentů jsem nonverbální prostředky zachytila ve třech oblastech. Jednak je hodně používáme pro to, abychom vizuálně poukázali na to, co chválíme. Pak si můžeme dovolit říci jen: To je dobrý. Všichni kolem již vědí, o čem mluvíme.

Druhý případ nastává v momentě, kdy chceme zdůraznit, že kompliment myslíme vážně. Usmíváme se, pokyvujeme hlavou… Prostě potvrzujeme své hodnocení.

A třetí oblast nonverbální komunikace patří zvukovým charakteristikám doprovázejícím mluvení. Zde je důležité hlavně to, na jaké slovo dáte důraz.

Eliška se narodila v době, kdy kniha mířila do tisku. Vyšla loni v nakladatelství Academia pod názvem Ty jo, to seš dobrá! Jak se skládají komplimenty v češtině.

Foto: soukromý archív Kláry Dvořákové

Uvedete mi příklad?

Typická věta zní: To je FAKT dobrý. Ten důraz máte v případě komplimentu na slově fakt. Nebo: Ty seš DOBREJ. Hodně typická situace nastává také, když ochutnáváte jídlo. Máte plnou pusu a vyřknete jen: HMMM s výrazně proměnlivou intonací. Chválený již ví, že jste spokojená. Právě díky intonaci.

V jakých situacích vy, lingvistka, nejčastěji používáte komplimenty?

Asi se neliším od ostatních. Používám nejčastěji To je dobrý… v podobných situacích jako jiní.

A slýcháte tenhle výraz často vy sama? Umíte jej případně přijímat?

Tohle je záludná otázka. Když si přečtete články typu: Češi neumějí přijímat komplimenty, dost často budou poukazovat na to, že nevíme, jak reagovat v situaci, když nás pochválí cizí člověk. To mně nepřijde zvláštní. Proč taky? Když nastane něco neočekávaného, osloví vás někdo cizí, budete asi zaskočení.

Ovšem jakmile Češi mluví s někým blízkým, komplimenty přijímají velmi dobře. Uvedu vám příklad. V situacích, kdy se chválí kuchaři, kuchařce jídlo, on či ona zpravidla reagují: To jsem rád, to jsem ráda, že chutná, mám radost, nebo s vámi dokonce souhlasí větou: Taky mi to dnes moc chutná.

Nezavání to neskromností?

Někdo by mohl po přepsání rozhovoru do obyčejného textu vše takto vyhodnotit, jenže vy jste v té místnosti s někým, koho máte ráda, záleží vám na něm. Jako neskromnost to nevnímáte. Je to spíš projev toho, že se Češi orientují na shodu, soulad s komunikačním partnerem.

Používáte někdy komplimenty s tím, že chcete získat nějakou výhodu?

Jsem zásadně proti tomu využívat manipulativní techniky v komunikaci. Takže se jim vyhýbám. Někdy spíš touhle formou žertuji… Jinak jsem přesvědčena o tom, že se používají.

Zkusil je na vás někdo?

Jednou mě na ulici někdo zastavil, sdělil mi, jak mi to sluší, a záhy nabídl nějaký výrobek. V různých příručkách mohou být tyto techniky uváděny jako možnosti, jak prolomit ledy, přesvědčit druhé, aby se s vámi bavili. Na mě to ale nezabírá.

Je důležité připomínat milovanému člověku, že ho milujete, komplimenty jsou k tomu přímo ideální.

Vystudovala jste gymnázium v Soběslavi. Čeština byla vždy vaším snem?

Když jsem nastoupila na gymnázium, dostala naše třída báječnou učitelku češtiny, paní Chýnovou. Začali jsme se věnovat jazykovému systému, konkrétně určování větných členů, a mě okouzlilo, co vše je v jazyce uspořádané.

Zhruba v jedenácti letech jsem se však rozhodla, že budu novinářka, ovšem na tenhle obor jsem se nedostala, a tak další jasnou volbou byla čeština. Byla jsem rozhodnutá, že další rok se na žurnalistiku přihlásím znovu, ale už k tomu nedošlo. Na studiích jsem se přímo zamilovala do lingvistiky, když jsem zjistila, že v jazyce a komunikaci je toho zajímavého mnohem více než jen to, co nám ukázali na gymnáziu.

A jak jste si byla naopak jistá v Praze? Nezaskočilo vás v něčem velkoměsto?

Měla jsem to jednodušší v tom, že jsem sem přišla za svým partnerem, dnes již manželem. Seznámili jsme se, když mi bylo šestnáct a jemu o dva roky více. Doufali jsme, že časem budeme studovat oba právě v Praze. On to vzal, pravda, ještě přes Brno, kde pobyl rok.

Nicméně když jsem nastupovala do prvního ročníku, v Praze byl. Rok jsem bydlela u tety a posléze jsem se přestěhovala za partnerem na koleje ČVUT na Strahov.

S manželem a malou Eliškou.

Foto: soukromý archív Kláry Dvořákové

Takže žádný šok se nekonal?

Nezastírám, že skok to byl. V Soběslavi jsem sice bydlela v paneláku, ale na okraji města. Za domem začínala jedna louka, následovala druhá louka a les. V Praze mi ta zeleň chyběla. Roky jsem si zvykala, že je jen v parcích. A stále si na tohle vlastně zvykám.

Vždy, když se mám dostat někam přes centrum, kde je spousta lidí, nejsem z toho nadšená. I proto teď bydlíme s manželem a malou zase na okraji města.

Nějaký ten rok pracujete v Ústavu pro jazyk český. Předtím jste si v rámci lingvistiky prošla lecčím. Byla jste anotátorka, kolátorka. Zní to až tajemně. Co jste vlastně dělala?

Vezmu to šířeji. Začala jsem na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy studovat češtinu a měla pocit, že po státnicích skončím jako učitelka. Že s češtinou se ani nic jiného dělat nedá.

Zároveň jsem se snažila vždycky hodně studovat, hluboko proniknout do oboru, být na přednášky a semináře dobře připravená. Toho si všimli i někteří vyučující a na konci bakalářského studia mě Markéta Pravdová (tehdejší vedoucí oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR – pozn. red.) požádala, zda bych nemohla udělat korekturu jedné popularizační knihy.

Byla s mou prací spokojená a příště mi svěřila zodpovědnější úkol, korekturu Akademické příručky českého jazyka. Následně mi nabídla místo v ústavu, na oddělení jazykové kultury, a já už tam zůstala.

To jste nastoupila ještě při škole?

Ano. Vždy jsem se snažila hledat si práci v oboru. Třeba kolátorku jsem dělala v prvním ročníku. Konkrétně šlo o kolaci Kottova slovníku (Česko-německý slovník zvláště grammatickofraseologický z let 1878–1893 – pozn. red.).

Srovnávala jsem tehdy elektronicky převedenou verzi s tou originální. Měla jsem slovník o několika tisících heslech a kontrolovala, zda se vše správně přeneslo. Automatický program, který vše skenoval, přepisoval, občas nezachytí všechno. K vytvoření chyby stačilo, aby bylo písmenko nečitelné, špatně vytištěné, stránka poškozená…

Chápu dobře, že jste měla na stole bichli a počítač. Tikala očima z konkrétní stránky k monitoru a projížděla písmeno po písmenu, slovo po slovu až na konec?

Slovník jsem měla v naskenované podobě a nebyla jsem jediná, kdo se tomu věnoval, byl nás celý tým, protože Kottův slovník je obrovské dílo. Ale v podstatě máte pravdu.

Nikdy jste si nepřivydělávala jinde než mimo obor?

Na vysoké nikoliv. Ovšem na střední jsem si přivydělávala ve výrobně ponožek. Opravovala jsem na pletárně stroje, aby dobře pletly, a takovým speciálním způsobem jsem pak ponožky skládala, aby se mohly dále sešít.

A od pletení jste se dopracovala až k lingvistice. Štve vás někdy, když si čtete noviny, časopisy, a vidíte v nich hrubky?

Myslím si, že tohle je hodně rozšířený názor, že my, lingvisté, jsme úplně šílení z toho, když někdo něco špatně řekne, napíše, ovšem je to úplně jinak. Samozřejmě že občas nad nějakou chybou nevěřícně vrtím hlavou, ale dlouho mě to netrápí.

Takže nepíšete do internetových diskusí třeba vzkazy: Opravte si ty chyby?

Naopak, dost často si říkám, proč se diskutující zaměřují na to, že je v textu jedno špatné i/y, když jeho obsah, sdělení je to závažné. Určitě je důležité znát pravopisná a gramatická pravidla mateřštiny, vyjadřovat se kultivovaně, ale když někdo udělá chybu, svět se kvůli tomu nezboří.

Láska k jazyku vám, jak vidím, nechybí. Byl i to důvod, proč jste se tak rychle po narození dcery vracela do práce?

Sama o sobě říkám, že jsem devadesátiprocentní máma. Neudělala bych nic, o čem bych si myslela, že by to mohlo uškodit mé dceři. Pokud bych se však měla starat jen o ni a o domácnost, asi bych se z toho zbláznila.

Potřebuju se věnovat také nějaké intelektuální činnosti, abych byla šťastná. Vrátila jsem se tedy na zkrácený úvazek hned po mateřské, po šesti měsících. Pracuji pouze na jednom grantu, většinu času z domova, do kanceláře chodím jen na nejrůznější porady. Ale práci jsem se začala věnovat vlastně okamžitě po šestinedělí, protože bylo potřeba připravit mou knihu k vydání.

Zastavím vás. Dceři je – odhaduji – rok?

Třináct měsíců.

Dobře. Třináctiměsíční dítě vás nechá pracovat?

Ne. (Smích) Pracuji, když spí. A to moc nespí, většinou mám na práci tak hodinu až hodinu a půl. Máme proto s mužem pravidelný režim, že jedno odpoledne se o Elišku stará on, když přijde po práci domů, druhé odpoledne jsem na řadě já.

Když mám přidělený čas, zavřu se do jiné místnosti, než kde jsou oni, a anotuji a anotuji. Abych to vysvětlila – poslouchám telefonní rozhovory tazatelů s pracovníky jazykové poradny a dotazy podrobně třídím do určitých lingvistických kategorií.

Anotace ale může vypadat i jinak. Zase vám uvedu příklad. Před lety jsem anotovala žákovské texty, hledala jsem a kategorizovala chyby, kterých se žáci dopouštěli. Jak se však výsledky této práce promítnou třeba do přípravy učebnic, to už je starost někoho jiného.

Skloubení rodinného života a zaměstnání tedy zvládáte hladce?

Není to jednoduché, ale dá se to zvládnout. Čas na práci hledám i jinde. Na filozofické fakultě funguje spolek rodičů, kde jsem si našla paní v podobné situaci, dnes kamarádku. Scházíme se každý týden a vzájemně si hlídáme děti.

Jednou jsme tady v kavárně s herničkou, v níž se starám já o svoji Elišku a jejího synka (tam také probíhal rozhovor – pozn. red.), druhý týden jedou za námi. Mně totiž vyhovuje pracovat doma v klidu na svém počítači. Tedy v relativním klidu, kamarádka a děti jsou opět ve vedlejší místnosti.

Foto: soukromý archív Kláry Dvořákové

Kolik hodin vám dopoledne takhle dcera dá?

Obvykle dvě až tři hodiny. Pak už mají děti hlad, chtějí spát. Ale každá hodina se počítá. A ohromně mi pomůže, že je mám v kuse. Se zmíněnou kamarádkou nám vždy spadne kámen ze srdce, kolik jsme toho najednou zase zvládly.

Koukám, že jste bezpochyby systematička.

Mám ráda věci v pořádku. Nenechávám nic na poslední chvíli. Je-li třeba, dohodnu se s manželem a pracuji celý víkend. Byli jsme již v situaci, kdy musel hlídat malou sám každé odpoledne po dva týdny, abych se já mohla věnovat zaměstnání.

Když nastane něco neočekávaného, osloví vás někdo cizí, budete asi zaskočení. Ovšem jakmile Češi mluví s někým blízkým, komplimenty přijímají velmi dobře.

Snažím se zároveň, aby nám zbýval čas pro sebe. Chci se hlavně hodně věnovat Elišce, proto zvažuji, že si ponechám i nadále „pouze“ zkrácený úvazek. Třeba dceři pořídíme také sourozence.

Rozumí váš muž, absolvent ČVUT, tomu, co u počítače děláte?

Myslím, že tomu rozumí dostatečně, vždy mu vysvětluji, co v práci dělám. Můj muž na ČVUT absolvoval geodézii a také mi vypráví o tom, čemu se v práci zrovna věnuje, tak, abych si udělala nějakou představu. Vždycky mě navíc velmi podporoval. To mi hodně pomohlo.

Na gymnáziu jsem měla poměrně nízké sebevědomí, a i díky jeho neutuchající podpoře jsem se vypracovala tam, kde jsem teď.

To zní krásně zamilovaně. Jak dlouho jste svoji?

Tři roky? Nebo to teprve budou tři roky? Pro nás není důležité datum sňatku. Za důležitější považujeme den seznámení, což slavíme každý rok. Tehdy nás představila kamarádka. Letos spolu budeme dvanáct let. A za sebe mohu říci: měla jsem velké štěstí, že jsme se poznali.

A teď romanticky, ovšem bez příkras. Jak oslavíte prvního máje?

S manželem vyrazíme jako obvykle na procházku a budeme hledat rozkvetlou třešeň. Vždycky si nějakou najdeme. I když jsme třeba jednou museli sjet z dálnice, vydat se k poli a najít správný strom. A jestli po polibku přijde od manžela i nějaký kompliment? To se nechám překvapit, zeptejte se mě na to později.

A jaký kompliment uslyší, podle vás, Češky v tento den nejčastěji? Vynechme ovšem ten: Ty seš dobrá. To už přeci víme.

(smích) To vám nepovím, musela bych si vymýšlet.

Tak jinak, jaký nejkrásnější kompliment jste slyšela od muže vy?

Někdy po svatbě mi řekl, že kdyby na něj útočil mozkomor a on měl vymyslet svou nejkrásnější vzpomínku, aby se zachránil…

Moment, mluvíme o mozkomorech z knižní série o Harrym Potterovi, že?

Ano. Můj manžel svou nejkrásnější vzpomínku zaměřil na okamžik, jak jsem jako nevěsta přicházela k oltáři. Bylo to vyznání lásky, ale schovává se v něm i ten kompliment.

A jaký nejkrásnější kompliment jste za ty roky řekla vy jemu?

To je spíš otázka pro něj.

Já vím, ale zkuste se zamyslet vy.

Myslím si, že komplimenty skládám často. Asi bych proto mezi nimi nevybrala ten nejkrásnější. Spíše si totiž pamatujete ten, který potěšil přímo vás. Podle mě je důležité připomínat milovanému člověku, že ho milujete, a komplimenty jsou k tomu přímo ideální.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků