Hlavní obsah
Karel Zima Foto: Milan Malíček, Právo

Karel Zima: Všem svým milenkám jsem věrný

„Správný chlap, co má srdce na pravém místě,“ shodují se kolegové v názoru na 48letého herce Karla Zimu, který před půldruhým rokem daroval ledvinu člověku, kterého viděl třikrát v životě. Jako herce ho diváci znají z desítek výrazných rolí, k nimž brzy přibude jedna hlavní.

Karel Zima Foto: Milan Malíček, Právo
Karel Zima: Všem svým milenkám jsem věrný

Na jaře se v kinech objeví nová komedie Štěstí je krásná věc. Koho tam hrajete?

Takového jednoduchého chlapíka, zadluženého až po uši, který vyhraje neskutečný balík peněz. A začnou se dít věci… Partnerku mi hraje Petra Hřebíčková, bratra Honza Dolanský, otce Ondřej Pavelka.

Je to český re-make obrovsky úspěšného litevského filmu s názvem Tři miliony eur, který je převedený do českých reálií.

Ustál byste něco takového?

Myslím, že ustál. Hlavně bych tak velké peníze vyhrát nechtěl. Hranice, kdy vám ještě zůstanou kamarádi, je podle mě nějakých padesát milionů. Víc bych musel rozdat nebo dát na charitu.

Proč?

Co člověk potřebuje? Tolik, aby spal pod střechou v teple, a měl co jíst. Fotograf Tono Stano v jednom rozhovoru řekl, že každá koruna navíc odvádí od důležitých věcí, konkrétně od jeho práce.

Kdo vůbec nemusí šetřit, škodí podle mě svému zdraví. Tělesnému i duševnímu. Čím si prospějete, když si všude vozíte zadek? Když se nemusíte vzdělávat, protože to pro svou obživu „nepotřebujete“?

Kdybych vyhrál půl miliardy, asi bych dál chodil hrát do divadla, ale jaké společné téma bych tam měl s lidmi, kteří mají na účtu třicet tisíc? Určitě ne kam půjdu na jídlo, kam pojedu na dovolenou, jaký si pořídím mobil.

Když jsem o tom uvažoval, zbylo by jediné společné téma: fanouškovství. Můžu být fanouškem Slavie nebo Barcelony ať jsem boháč, nebo chudák. Žádné jiné jsem nenašel. Proč bych měl o něco takového stát?

Štěstí je krásná věc - trailer

Teď se jistě nemusíte bát, že by vám v divadelním zákulisí společná témata chyběla. Na kolika scénách hrajete?

Mám dvanáct představení v Komorním divadle Kalich, na Fidlovačce a v plzeňském Plutu. K tomu ještě zájezdová představení. A na jaře ještě nějaká přibydou. Nabral jsem si toho hodně.

K čemu vám je vila za pětadvacet milionů s bazénem a vířivkou, když se nesnesete se sousedem.

Jsou to ale všechno hezké věci s dobrými lidmi. Mám víc práce, než si zasloužím. Kéž by se šlo podělil s těmi, kdo nemají.

Čím si to vysvětlujete?

Objevuju se v televizi, to je hrozně důležité. Když přijede zájezdové představení do míst, kde lidé nemají na rozhazování, chtějí vidět nějaké známé tváře. Taky mám asi dobrou povahu, nedělám potíže, nejsem namyšlený: mám rád život, mám rád lidi kolem sebe, mám rád ženy, jsem rád na světě – už jsem tady čtyřikrát nemusel být.

Vztah s lidmi je to nejdůležitější: k čemu vám je vila za pětadvacet milionů s bazénem a vířivkou, když se nesnesete se sousedem? U divadla to je stejné.

Když je dobrá parta, nevadí vám, že jedete na zájezd čtyři hodiny a hrajete v sále, kde je zima, nejsou tam pořádná světla a šatna nestojí za nic. Mám ale zkušenost, že právě na takových štacích bývají nejvděčnější diváci i pořadatelé.

Ze kterých rolí si vás lidé pamatují nejvíce?

Všichni znají Čertovu nevěstu, kde jsem hrál čerta, hodně si pamatují policajta ze seriálu Temný kraj. Naštěstí si už málokdo vzpomene na „spartakiádního“ vraha Straku, kterého jsem hrál před třiceti lety. Byla to ale první velká role. Různých úchylů, podivínů a magorů jsem si vůbec zahrál až až.

Oblíbený čert ve filmové pohádce Zdeňka Trošky Čertova nevěsta (2011)

Foto: archiv TV Nova

Pokud vím, často teď hrajete pro děti.

Začínal jsem v loutkovém divadle Drak v Hradci Králové, byli jsme tam s bývalou ženou pět let v angažmá (1994–1999). Jsem tedy odkojený Drakem a pak Divadlem v Dlouhé, hrát pro děti mě baví pořád. Teď pro ně s kolegou Jarmilem Škvrnou děláme představení v Komorním divadle Kalich (dříve Divadlo v Rytířské – pozn. red.).

Dětské publikum jednak nic neodpustí, jednak je upřímné. Dítě si svou reakci neschovává na potom, nestydí se jako dospělý dát najevo, jestli se mu to líbí nebo se nudí. Reakce jsou okamžité a autentické.

Musíte hrát pro děti jinak než pro dospělé?

Spíš ne. Děti nežijí jen mezi dětmi, je kolem nich spousta dospělých. Ti mezi sebou komunikují, dítě zdaleka všemu nerozumí: neví třeba, co to je převodovka, ale pochopí, že taťka má něco s autem a že to bude drahé… Nesnažíme se na ně mluvit dětskou mluvou, ale jako s dospělými.

S Mášou Málkovou na scéně Komorního Kalichu ve hře Čas pod psa.

Foto: Richard Kocourek

Samozřejmě nemůžeme dát do dvou vět pět výrazů, kterým nerozumí. Hlavně nikdy nehrajeme jenom pro děti, připravujeme vystoupení tak, aby nás bavilo, kdybychom na něj šli jako tátové. Bereme to spíš jako rodinné představení.

Řekl jste, že jste tu čtyřikrát nemusel být. Co jste tím myslel?

Na konzervatoři jsem hlavou rozbil čelní sklo autobusu. Řidič prudce zabrzdil a já zezadu prolétl celým autobusem.

Před pětadvaceti lety jsem přežil těžkou autonehodu: cestou z divadelního zájezdu na našeho řidiče přišel mikrospánek. Kolega vedle mě přišel o život, já měl prasklou lebku, krvácení do mozku.

Před deseti lety jsem se zase topil pod jezem, když jsem přehlédl velkou ceduli varující před nebezpečím utonutí. Zachránilo mě, že jsem si vzpomněl na pana učitele Havrdu ze základky v Liberci, který nám říkal, že kdybychom se dostali do válce pod jezem, nesmíme plavat nahoru, ale dolů ke dnu.

Počtvrté jsem si málem zlomil vaz při natáčení reklamy na jedno pivo. Režisér se mě ptal, jestli umím „námořníka“, tedy skákat po hlavě do vody s rukama za zády. Přisvědčil jsem s tím, že ale musím vědět, kolik je v tom rybníce vody.

Architekt, který pro natáčení stavěl lávku, řekl, že dva a půl metru. Jenže on mluvil o hloubce na konci lávky, nás tam ale bylo pět a já byl první od břehu. Tam nebyl ani metr. Zapíchl jsem se do dna a rozházel si dvanáct obratlů. Lékařka mi tehdy říkala, že jsem byl vlásek od smrti.

Operaci před půldruhým rokem, kdy vám odebrali ledvinu, kterou jste se rozhodl darovat známému, do toho nepočítáte.

Ne! Byl jsem zdravý, všechna vyšetření dopadla dobře, nebyl důvod k obavám o život.

Udělal byste to znovu?

No jasně. Naopak teď vím, jaký to mělo smysl. Tehdy to bylo impulzivní rozhodnutí, kromě uzdravení druhého Karla jsem o žádných jiných dopadech nepřemýšlel.

Jak k němu došlo?

Během natáčení v Panenském Týnci jsem se dozvěděl, že produkční jednoho projektu, na kterém jsem dělal, je na tom špatně.

Zkolaboval, odvezli ho do nemocnice a tam mu řekli, že trpí nevyléčitelnou chorobou ledvin, které mu v té době fungovaly ze čtyř procent. A že mu nezbývá než jezdit každý druhý den na dialýzu a čekat na transplantaci.

V nemocnici si klepali na čelo, ať si skrytou kameru jdeme točit jinam.

Blesklo mi hlavou, že mám dvě zdravé ledviny, on žádnou… napsal jsem mu esemesku. Aniž bych věděl, zda to vůbec bude možné. On tomu zpočátku nemohl uvěřit, a když to řekl v nemocnici, klepali si na čelo, ať si skrytou kameru jdeme točit jinam. Trvalo několik týdnů, než pochopili, že to myslím vážně, a pozvali si mě.

Hlavně chtěli vědět, jestli vím, co to obnáší. Následoval asi čtyřměsíční kolotoč vyšetření. Musel jsem být naprosto zdravý, vyšetřili mě jako kosmonauta. Měli jsme obrovské štěstí, že všechny testy dopadly dobře, byli jsme kompatibilní.

Hrozně jsem si to přál. Ledvina mu maká skvěle – taky jsem jí večer před operací domluvil, že nesmí udělat ostudu.

Co na to okolí?

Divili se. Projevovali obdiv. Nikdo mě od toho nezrazoval. Kdo mě zná, stejně ví, že by to bylo marné.

Děti (Agáta 18 a Jonáš 15 – pozn. red.) mě podporovaly. Jedinou námitku měla bývalá manželka: co bude se závoděním. Jezdil jsem totiž trochu rallye. Kvůli riziku úrazu jsem toho nechal. Poslední závod do vrchu, který byl dlouho dopředu naplánován, jsem odjel dva měsíce po operaci. Byl jsem rád nejen proto, že jsem se neroztřískal a neublížil sobě ani navigátorovi, ale i že jsem skončil jako druhý.

V seriálu Temný kraj hrál policistu, řezníka Petr Čtvrtníček.

Foto: FTV Prima

Po rozvodu jste vychovávali děti ve střídavé péči. Fungovalo to?

Ano. Dnes už si děti víceméně žijí svůj vlastní život. Moc času doma netráví. Obě odmala hrály v divadle, točily, ale už je to pustilo a nijak k tomu netíhnou. Oba jsou na gymplu, dcera míří na studia do Anglie, má anglického přítele.

Jak to máte se vztahy vy?

Všem svým milenkám jsem věrný. Dokud se opravdu nezamiluju, patřím všem. Od rozchodu se ženou (herečkou Magdalenou Zimovou – pozn. red.) před devíti lety jsem prožil několik vztahů.

Ono to ale není tak jednoduché. Jste-li s někým sedmnáct let, máte s ním děti, dobře jste se rozešli, dobře spolu vycházíte, víte, že těch sedmnáct let nebyl omyl, není lehké najít někoho, komu byste dala obě ledviny. Což moje manželka byla. Uvidíme, jestli někdo takový ještě běhá po světě.

Když vás tak poslouchám, napadá mě, zda byl ten rozvod nutný.

Důvody byly. Je to tak v pořádku a nic bych nevracel zpátky. Nemluvě o tom, že bývalá žena má se svým přítelem nádherného šestiletého chlapečka. Mám ho moc rád.

V Čechách je normální, že když se někdo rozchází, je to provázené boji, nenávistí, řečmi, že to stálo od začátku za…. Nemusí to tak být. Kvalita vztahu se pozná podle rozchodu. Myslím, že kdybychom se nerozešli, neměli bychom tak dobré vztahy, jaké máme teď.

Jste otevřený k založení nové rodiny?

Nijak to neplánuji, ale představit si to umím. Stačí se bezhlavě zamilovat.

Žádné konkrétní představy nemáte?

Snad jen, že by protějšek měl mít v pořádku hygienu, smysl pro humor a politický názor. Přes tyhle tři věci nejede vlak. Zbytek není důležitý. Včetně zjevu, protože to, co je krásné, není vidět.

Výhodou je, když je z branže. Někdo si myslí pravý opak, ale pro mě je moje práce zároveň můj život. To platí i pro lidi kolem mě. Pořád o tom mluvíme, nedovedu si představit, že přijdu s někým, kdo o tom nic neví.

Když někomu řeknu: Zítra nemůžu, mám zájezd, tak už se mi nechce vysvětlovat, že to neznamená, že jedu k moři.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků