Hlavní obsah
Jitka Molavcová Foto: Milan Malíček, Právo

Jitka Molavcová: Stále někam spěcháme a ta rychlost vede k povrchnosti

Prožívá jubilejní rok osobní i pracovní: před sedmdesáti lety se narodila, před padesáti začala hrát v Semaforu. Jedna z mála českých komiček si však na oslavy nepotrpí. „Radši si namažu chleba se sádlem a půjdu do lesa,“ říká Jitka Molavcová.

Jitka Molavcová Foto: Milan Malíček, Právo
Jitka Molavcová: Stále někam spěcháme a ta rychlost vede k povrchnosti

Padesát let v jednom divadle s jedním partnerem, to je slušná výdrž.

S Jiřím Suchým máme šťastné povahy, vždycky jsme se v klidu domluvili. Hodně lidí říká, že by nás měli zapsat do Guinnessovy knihy rekordů. Všichni se hádají, rozcházejí, mají krize, my si při práci rozumíme. Půlstoletí. A když nám bude sloužit zdraví, tak budeme pokračovat dál a dál a dál…

Je neuvěřitelné, jaké má Jiří Suchý ve svých osmaosmdesáti nápady, divím se, kam na to chodí. Je jako víno, zraje ve své tvorbě. Všechny nás zahanbuje svou pracovitostí.

Občas z toho mám zamotanou hlavu, on ale dokáže kolem sebe vytvořit atmosféru, ve které toho nemůžete nechat a říct, že to nejde, protože u něho všechno jde. Navíc jsme obklopeni mladými kolegy a kolegyněmi a je nám dobře.

Jak to před půlstoletím začalo?

Byla jsem do té doby spíš ovlivněná vážnou hudbou, s rodiči jsem chodila na opery do Národního divadla. Jako romantickou duši mě operní příběhy přitahovaly. Mojí nejoblíbenější knížkou byly obsahy oper.

A najednou do toho vpadl Semafor, který se lišil od všeho, co tady bylo. Z rádia jsem poslouchala jejich písničky a do sešitku jsem si psala jejich texty. Nejvíc mě zaujala píseň Kamarádi: Pan Chesterton, ten rozsvítil mou hlavu jako lampu na plyn… Nebo Salvador Dalí posvačil na bříšku plavovlasé dívky…

Ani ve snu by mě však nenapadlo, že jednou budu kráčet po cestě, kterou vyšlapali pánové Suchý se Šlitrem.

Setkala jste se vůbec s Jiřím Šlitrem?

Zahlédli jsme se jednou v životě. Poprvé jsem se v Semaforu ocitla jako divák v listopadu roku 1969. Hráli tenkrát hru Jonáš a doktor Matrace.

Seděla jsem na přístavku u druhé řady a poprvé se dívala na pány Suchého a Šlitra. Oni si mě nějak všimli a začali si mě dobírat. Za měsíc na to Jiří Šlitr zemřel.

S Jiřím Suchým tvoří v Semaforu nerozlučnou dvojici již půlstoletí.

Foto: Jana Petráková

A Suchého jevištním partnerem jste se stala vy.

Ta cesta nebyla tak přímočará. Předcházelo tomu vítězství v pěvecké soutěži Talent 70. Na základě toho mě Jiřímu Suchému doporučil Ferdinand Havlík (klarinetista, dirigent, spoluzakladatel Semaforu).

Ve svých dvaceti jsem se dostavila s kytarou v minisukni do Semaforu a spustila francouzský šanson, který začínal slovy Už deset let nám láska slouží… Zeptali se mě, zda umím i něco rychlejšího. Tak jsem přidala Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře. Všechny písničky Voskovce, Wericha a Jaroslava Ježka jsem znala zpaměti.

Pan Jiří Suchý řekl, že tedy ano a že za tři neděle je premiéra prvního představení po smrti Jiřího Šlitra. Počítali se mnou jako se šansoniérkou, nabídli mi desetiminutový blok podle vlastního výběru. Byl to vlastně můj první recitál. Brzy přišly i herecké příležitosti.

Vzpomenete si na své úplně první vystoupení?

Ve čtyřech letech na mikulášské besídce v Kabaretu u svatého Tomáše. Pan konferenciér ohlásil, že kdo z přítomných dětí zazpívá písničku nebo zarecituje básničku, dostane oříškovou čokoládu. Ve mně se zatajil dech, protože tu jsem milovala.

Ačkoliv jsem byla dítě spíš stydlivé, vlezla jsem na jeviště a spustila: Mým domovem tichá je putyka, mou touhou je sklenice plná… Maminka byla na omdlení, tatínek utekl, ale já si vítězoslavně nesla z jeviště tabulku čokolády. A v mojí dětské dušičce se zrodila představa, že když budu zpěvačkou, budu pořád dostávat oříškovou čokoládu. Miluju ji dodnes.

Od účasti v celostátní soutěži Talent 70, jejíž finále přenášela v přímém přenosu televize, jste asi čekala víc než tabulku čokolády. Ve dvaceti vám to vítězství muselo převrátit život vzhůru nohama.

Dodneška jsem nepochopila, jak jsem to mohla vyhrát. Vystupovali tam hotoví zpěváci a zpěvačky s big bandem a já tam přišla s kytarou a spíš prožívala, než zpívala francouzský šanson.

Předseda poroty Karel Vlach i další členové poroty, třeba zpěvačka Judita Čeřovská byli dojatí, já taky. Konferenciér Eduard Hrubeš mi tehdy půjčil kapesník.

Jako dvacetiletá romantická šansoniérka s kytarou.

Foto: Jana Petráková

Druhý den ráno jsem se vzbudila před pátou a hledala „Zlatého dudlíka“, který mi jako vítězce pověsili na krk. Zjistila jsem, že jsem ho ztratila, a tak jsem jela tramvají zpátky do Parku kultury a oddechu Julia Fučíka a skutečně ho tam v louži našla.

A máte ho dodnes.

Nemám.

Co se s ním stalo?

Zůstal v kufru na chalupě. A chalupa i kufr jsou pryč.

Co se dělo po soutěži?

Hned se ozvali z rozhlasu i televize, natočila jsem několik písniček, které měly úspěch, a já se vyhoupla na vrchol různých hitparád. Opravdu jsem se rozjela, do toho jsem dodělávala grafickou školu. Odmaturovala jsem s vyznamenáním už jako zaměstnankyně Semaforu.

Chodila jste v tu dobu s nějakým klukem?

Kamarádila jsem se spolužákem z němčiny. Občas jsme šli za němčinu.

Nebylo pro vzorné děvče ze vzorné rodiny bohémské prostředí trochu šok?

Byla jsem nadšená, okouzlená. O divadle jsem snila od dětství. Když se mě ptali, čím bych chtěla být, odpovídala jsem: „Herečkou, jinak je mi to jedno.“ Působila jsem asi dost směšně, protože jsem byla dítě velmi plaché a nesmělé.

Moje první platonická láska byl princ z pohádky Pyšná princezna.

Rodiče proto nechtěli, abych se hlásila na konzervatoř, že se na to nehodím, že je to spíš pro lidi, kteří jsou sebejistí, suverénní. To já nebyla. Já jsem i po padesáti letech na jevišti sama sebou nejistá.

I poté, co vás pochválil Jan Werich?

Nádherné dojemné setkání! Měl s námi hrát ve Smutku bláznivých panen (1977), už ale k tomu nedošlo. Byl se tehdy podívat na zkoušce. Navrhl, abychom s Jiřím Suchým ztělesnili v Hudebním divadle Karlín ve hře Golem role dvou klaunů, které hrávali s Jiřím Voskovcem.

O přestávce při premiéře za námi přišel, zadíval se na mě a povídá: „Molavcová, vy jste ale komediant! A kolik je vám vlastně let?“ Já celá ztrémovaná zablekotala: „Už dvacet šest, pane Werichu.“ A on poznamenal: „Tak to už jste taky stará bréca.“ Pak mi ale od něj přišla podepsaná fotografie s věnováním: Molavcová, to přece víte, že Vás miluju.

Přiznám, že jsem čekala, až budu moct zabrousit i do trochu osobnějších vod. Takže využiji ten milý Werichův vzkaz. Co muži a milostná vzplanutí ve vašem životě?

O soukromí nemluvím, to asi víte. Prozradím ale svou první platonickou lásku: princ z filmové pohádky Pyšná princezna. O mnoho let později jsem se s Vladimírem Rážem setkala, když přišel do Semaforu na představení Zuzana v lázni, a tak se o mém obdivu dověděl.

Kolika proměnami na jevišti Semaforu prošla, se asi nedá spočítat. Zde jako Žaneta Borská rozená Špičatá ve hře Hodiny jdou pozpátku.

Foto: Jana Petráková

Na zajímavých divadelních projektech jste spolupracovala také s vaším blízkým přítelem Alfredem Strejčkem…

Ano a velmi bych si přála, abychom mohli už zase ve zdraví spolu prožívat další divadelní zážitky. Krásný ohlas mělo třeba naše společné účinkování ve středověké disputaci z roku 1401 Oráč a Smrt s hudbou Jiřího Pavlici.

Já si nikdy moc nevěřila a s přibývajícími lety se ta nejistota stupňuje.

Rovněž vzpomínám na pražskou Violu a náš pořad středověkých textů a písní zbožných, milostných i darebných. Naučila jsem se kvůli tomu hrát i na několik gotických nástrojů.

Spíš bych se měla zeptat, na které nástroje nehrajete.

Hudební nástroje mě provázejí celý život. Od sedmi let jsem se učila hrát na klavír, pak jsem začala brnkat na kytaru. Později jsem přibrala další hudební nástroje: flétnu, foukací harmoniku, banjo…

Hrála jsem prostě na všechno, co mi přišlo pod ruku. Třeba i hřeben nebo na trávu. Teď hraju hlavně na ukulele a saxofon. Hudba mi pomáhá zvládat různé životní přeháňky.

Nastal někdy moment, kdy jste chtěla ze Semaforu odejít?

Napadne mě to před každou premiérou (smích). Začnu mít obavy, že to nezvládnu. Já si nikdy moc nevěřila a s přibývajícími léty se ta nejistota stupňuje.

Po premiéře se trochu uklidním, že jsme představení dohráli, aniž by se musela kvůli mně předčasně zatáhnout opona, a pak se zase pomalu a nejistě ubírám k další premiéře. Semafor byl v profesním životě vždycky na prvním místě. Stal se mým druhým domovem.

Na jevišti ze mě spadne veškerá tíha života, je mi tam dobře. Dostávala jsem různé zajímavé nabídky, které jsem kvůli provozu našeho divadla nemohla přijmout.

Byla jsem ale v Semaforu vždycky tak zaneprázdněná – jenom teď tam hraji v jedenácti představeních, zavalená tolika úkoly, že jsem ani neměla čas přemýšlet o tom, co by bylo, kdyby… Už si tyhle otázky nepokládám.

Prakticky stejně dlouho jako v Semaforu účinkujete v televizi pro děti. Kdo ve vás objevil schopnost zaujmout malého diváka?

Dramaturgyně dětských pořadů Štěpánka Haničincová. Kdysi v sedmdesátých letech mě viděla v Semaforu a napadlo ji to. Štěpánku milovaly nejen děti, ale i já. Měla v sobě pozitivní energii, kterou přenášela na své okolí. Někteří lidé v sobě nosí i v dospělosti duši dítěte a Štěpánka mezi ty šťastné duše patřila.

Pro dětské publikum hrajete už pět desetiletí. Jaké jsou dnešní děti?

Na nás nečíhalo tolik atrakcí a tolik technických vymožeností. Dnešní dítě jaksi zpasivnělo a spíš čeká, aby ho člověk bavil. My jsme asi byli aktivnější. Záleží také, co doma, jestli je čas si vzít knížku, jestli vůbec děti dneska po knížce prahnou?

Od 70. let vystupuje v televizních pořadech pro děti, jako jsou Kouzelná školka nebo Malý televizní kabaret.

Foto: archiv České televize

Práce pro děti mě těší. Vrací mě zpátky do mého dětství. Odehrála jsem stovky představení po celé republice, natočila televizní i rozhlasové pohádky, večerníčky, nazpívala písničky, napsala pohádky, moc ráda uvádím televizní Kouzelnou školku.

Je těžké naplnit divákovu představu o komikovi ve chvíli, kdy vám není lehko?

Před časem mi do zpěvu opravdu nebylo… Dlouho jsem se musela vyrovnávat s umíráním své maminky a můžu vám říct, že to vás veškerý humor přejde.

Smrt není strašná, strašné je to zdlouhavé umírání. Máma mě ke konci už prosila: „Jituško, udělej něco, ať…“

To je zvláštní, ne? Když smutek je tak hluboký, působí až směšně.

Tehdy mně zásadně pomohla rychlá chůze a plavání. Je nutné se hejbat, aby člověk přežil ty těžký chvíle. Tehdy jsem hostovala v Hudebním divadle Karlín, ve Zvonokosech jsem hrála Eulálii Čubíkovou. Všechno se připravovalo na začátek, za jevištěm stála rakev. Bránila jsem se promítnout si to, co jsem za ten den prožila, ale náhle se to stalo.

Dnes mě napadá, jestli v té době, kdy mi bylo nejhůř, nebyla ta komická role obohacena o něco hlubšího a já ten smutek převtělila do své postavy, která právě proto působila podivně směšně. To je zvláštní, ne? Když smutek je tak hluboký, působí až směšně.

Smutek mi pak pomohl splnit si sen. Konečně jsem se rozhoupala a na světě je můj recitál s názvem Láska, to (ne)jsou jen písmena. Šanson je zde propojen s humorem a poezií. Vybrala jsem většinou písně s nádhernými texty Jiřího Suchého. To vše je umocněno klavírním doprovodem Petra Ožany, pedagoga, hudebního skladatele.

Máte s publikem padesátiletou zkušenost. Mění se nějak jeho vkus?

Všichni se za něčím ženeme, stále někam spěcháme a ta rychlost vede k povrchnosti. Aby mohlo vzniknout něco jedinečného, k tomu je zapotřebí trpělivost, bláznivá fantazie, dětská radost a taky ohleduplnost a slušnost.

Všechno opravdové se rodí pomalu. Ale když vznikne jedinečné dílo, citliví lidé to poznají. Naštěstí je těch citlivých stále ještě dost.

Komička, šansoniérka, instrumentalistka, spisovatelka
  • Narodila se 17. 3. 1950 v Praze, vystudovala střední grafickou školu.
  • V roce 1970 byla přijata do divadla Semafor, kde se stala nezaměnitelnou partnerkou Jiřího Suchého.
  • Vedle mnoha divadelních titulů se spolu objevili i ve filmech Jonáš a Melicharová (1986) a Jak je důležité mít Melicharovou (1988).
  • Vystupovala na desítkách koncertů v Evropě, USA, Kanadě a Austrálii, zpívá a recituje v latině, francouzštině, němčině.
  • Za titulní roli v muzikálu Hello, Dolly! v Hudebním divadle Karlín získala Cenu Thálie za rok 1996.
  • Na další Thálii byla nominována za roli Smrti ve středověké disputaci Oráč a smrt, kde účinkovala se svým blízkým přítelem Alfredem Strejčkem.
  • Je rozvedená, bezdětná.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků