Hlavní obsah
Jiří Langmajer Foto: Petr Hloušek, Právo

Jiří Langmajer: Většina milostných scén je čistá dřina

Není mnoho herců, kteří mají tak bohatý herecký rejstřík a tolik odehraných rolí. A není mnoho herců, kterých se novináři tak obávají: Jiří Langmajer umí být pěkně nepříjemný. A mám podezření, že pro jeho touhu po dokonalosti se ho obávají i kolegové. „Už dávno ne. To bývalo,“ ubezpečuje mě.

Jiří Langmajer Foto: Petr Hloušek, Právo
Jiří Langmajer: Většina milostných scén je čistá dřina

Co se stalo?

Za prvý jsem vyměkl a zestárnul, za druhý už mi nepřijde, jak se říká, cool, abych byl tak nepříjemný. A za třetí jsem začal hrát v Ungeltu, kde jsem si zcela zásadně musel zvyknout na to, že budu hrát v týmu, a ne sólovat. Což jsem do padesátky dělal. Po padesátce se to zaplať pánbůh změnilo.

Jak se to projevilo?

Žije se mi lehčeji a radostněji. Jak v soukromém životě, tak v divadle. Začal jsem myslet ne jenom na sebe, ale víc na ty ostatní.

Byla padesátka tím zlomem?

Potkal jsem někoho, kdo mě to učí a s kým jsem natolik rád, že dělám všechno proto, abych s ním byl i nadále. Tudíž nemůžu zůstat takový, jaký jsem byl. Musel jsem se změnit.

Poslouchat někoho pro vás asi nebylo docela lehké.

Pozor, poslouchat je něco jiného než někomu naslouchat. A Adéle naslouchám velice rád, protože při tom odpočívám. Když přijdeme pozdě večer z divadla a máme chvíli, kdy si můžeme dát skleničku vína nebo jedno pivo, ona něco povídá a mě to krásně uklidňuje. Vím, že ví, že jí nemusím odpovídat.

S manželkou Adélou Gondíkovou baví na scéně Komorního divadla Kalich diváky v detektivní komedii Ani za milion!

Foto: Petr Našic

Jsou ty večery poklidné i tehdy, když se vrátíte ze společného představení?

Hádat se kvůli tomu, jak to mělo být a nebylo, je to poslední, co by nás napadlo. Hraju s Adélou rád, protože si s ní můžu dovolit v podstatě vypnout hlavu.

Nadneseně řečeno: když si na něco nemůžu vzpomenout, řekne to za mě (smích). Hrajeme spolu rádi, protože jsme spolu rádi. Nemám ambici z ní dělat jinou herečku, než je.

Jak jste se s vaší ženou Adélou Gondíkovou seznámili?

Při natáčení komedie Zdeňka Trošky Doktor od jezera hrochů a jsem za to Zdeňkovi nesmírně vděčný. On byl mimochodem Adéliným prvním hostem, když začala v Českém rozhlase moderovat Blízká setkání.

Býval tak nepříjemný: měl jsem spoustu pochyb o tom, co dělám, proč to dělám, jak to dělám.

Sebezničující touha po dokonalosti je pro vás tedy už minulostí?

Touha po dokonalosti, spíš dokonalém výsledku je ve mně hluboko skrytá, minulostí je to „zničující“.

Čas sebezničující touhy po dokonalosti: s Vilmou Cibulkovou v titulní roli antické tragédie Oidipús vladař v pražském Divadle pod Palmovkou (2002).

Foto: ČTK

Stejně však působíte jako suverén, který si poradí s každým divadelním úkolem. Nesvazuje to ostatní?

Může to tak působit, respektive to tak dřív působilo, že jsem divadelní suverén. Opak byl ale pravdou. Proto jsem býval tak nepříjemný: měl jsem spoustu pochyb o tom, co dělám, proč to dělám, jak to dělám.

Dodnes prožívám děs z toho, jestli svou postavu skutečně prožiju, jestli divákům předám ten správný zážitek. Jediné, v čem se snad můžu cítit jako suverén, i když to jako suverenitu nevnímám, je ten – z pohledu těch mladších – zastaralý zvyk, že brzy umím text.

Když přijdete do Ungeltu, uvidíte na stěně faksimile rozhovoru s Františkem Němcem, který se jmenuje Jsem zastáncem disciplíny (Magazín Právo 19. 1. 2008). To je i moje cesta. A ne každému se to musí líbit.

Máte na mysli mladší kolegy?

V Ungeltu hraju v jednom představení s Táňou Dykovou, která je naprostý volnomyšlenkář, ve druhém s Pavlíkem Liškou, který není zvyklý učit se text úplně přesně.

Asi jsem jim v tom byl nepříjemný, ale nesnáším, když někdo znásilňuje text ke svému obrazu. Autor přece ví, proč to tak napsal. A tady v Ungeltu máme tu výhodu, že se tu hrají samí dobří autoři. Tak to přece nelze říct: „To škrtneme, tohle mě nebaví.“

Jak Skleněný strop, tak Housle jsou představení, která diváky berou u srdce.

Skleněný strop hrajeme s Táňou třetí rok a za tu dobu jsme se už vyladili na stejnou vlnu. Je přitom úplně jiná než já: mladší, má jiné touhy, jiný názor na práci, museli jsme se naučit vedle sebe pracovat a žít.

Jsme na jevišti skoro celé představení jen spolu a intenzita prožitku je maximální. To, že jsme se nakonec sehráli, je pro mnohé naše kolegy překvapující.

A pokud jde o Housle, není jednoduché, když se na jevišti sejdou tři chlapi, každý je úplně jiný, jinak starý (hraje s Pavlem Liškou a Milanem Heinem), s jinými názory na život, na práci, na divadlo, na děti, na kamarády.

A do toho přijde šestaosmdesátiletý Ladislav Smoček, který spíš než by režíroval nechá na jevišti věci plynout přirozeným způsobem. V téhle konstelaci je dobrodružné a zároveň zábavné se pustit do společné práce a slaďovat se.

S Milanem Heinem a Pavlem Liškou v dramatu Housle, které v Divadle Ungelt režíroval Ladislav Smoček.

Foto: Jan Malíř

Podařilo se, že ani jeden z nás si neprosazujeme svůj pohled (mě se to týká asi nejvíc), a vycházíme si vstříc. Teď už můžu s čistým svědomím říct, že se vzájemně respektujeme a netlačíme jeden druhého do své představy.

Nakonec mám radost z toho, že Pavel má úplně jiné výrazivo, vnímá tu práci jinak. Mám radost z toho, že Milan Hein vedle nás získává stále větší jistotu.

Takže za rok za dva uvidí diváci super představení (smích). Na divadle všechno dlouho trvá a jisté věci nelze přeskočit. To je, jako by člověk chtěl běžet stovku a začal v padesáti metrech. Těch prvních padesát mu bude prostě chybět.

Nestýská se vám po velkých rozmáchlých rolích, které jste hrál v Národním, na Vinohradech, na Palmovce?

Velkých rolí na velkých jevištích jsem si užil až dost a nijak mi to neschází. Všechna ta představení jsem odehrál víc než stokrát, vydal jsem spoustu energie.

Sem patří i účinkování na Letních shakespearovských slavnostech v Hamletovi, Richardu III., Králu Learovi. Tam jsem práci na velkých rolích ve velkých divadlech mohl zúročit.

Na otevřené scéně jsem si mohl užít toho, že správně a přesně říkám text, u Shakespeara se to totiž jinak říkat nedá, že mám dobrou techniku a můžu každý večer nastoupit a odehrát 33 představení za sebou.

Pokaždé mě to povzbudilo a posunulo dopředu, především díky spolupráci s Martinem Hubou. Je naprostá pecka, že v roce 2022 bude mě a Jirku Dvořáka režírovat v Ungeltu. Obrovsky se na to těším. Při práci s ním jsem konfrontovaný s chlapem, který je opravdu chlap. Kéž bych s ním měl co nejvíc společného!

Uvidíme vás letos v létě na nějaké otevřené scéně?

Budu účinkovat na Letní scéně Ungeltu a v červnu mě na mé 54. narozeniny čeká premiéra nové hry Petra Zelenky na otáčivém jevišti v Krumlově.

Myslel jsem si, že v třiapadesáti se nebudu muset pořád ve filmech svlékat, ale jak vidíte, není mi přáno.

Co vaše filmová současnost? Budou v ní pokračovat vaše milostné žně?

Přestože jsem v DVTV slíbil Martinu Veselovskému, že přestanu poprcávat před kamerou, stalo se teď bohužel, že jsem se s režisérem Vojtou Moravcem domluvil, že budu hrát v jeho filmu, kde kromě mě hrají samí mladí herci. Přečetl jsem si scénář a jediný, kdo tam souloží, je moje postava.

„Jsem velmi čistotný člověk, používám pánskou kosmetiku, krémy. Jsem asi v něčem lehce zženštělý, mě strašně serou chlapi, kteří smrdí, hulí a chlastají kelímkáče na stadionech.“

Foto: Petr Hloušek, Právo

Předpokládám, že vaše postava prvorepublikového detektiva s bradkou v historickém seriálu Zločiny staré Prahy, který diváci zanedlouho uvidí, se z toho vymyká.

Nevymyká. I tam… Jsem k tomu holt odsouzený. Nedá se nic dělat. Prostě mi to jde. Myslel jsem si, že v třiapadesáti se nebudu muset pořád ve filmech svlékat, ale jak vidíte, není mi přáno. Ne že by mě to nějak naplňovalo.

Nežehráte ale.

Ne, jsem spokojený. Co jsem za ta léta před kamerou poznal holek… Kdo to má? Aspoň mě to drží v kondici. Zrovna jsem v období, kdy shazuju pupek, který už k mým létům patří.

Jak tedy o svou přitažlivou tělesnou schránku pečujete?

To „přitažlivou“ jste řekla vy… Nestydím se za to, že o sebe skutečně pečuju: jsem velmi čistotný člověk, používám pánskou kosmetiku, krémy. Jsem asi v něčem lehce zženštělý, mě strašně serou chlapi, kteří smrdí, hulí a chlastají kelímkáče na stadionech.

Protože se mým životem proplétá spousta krásných žen a některé z nich se mnou léhávají před kamerou, musím se o sebe starat. Když mi naroste panděro, hystericky měsíc nežeru, cvičím, jezdím na rotopedu. Mám osobního trenéra, udělal jsem si doma tělocvičnu, chodím do sauny, na jógu, v létě jezdím na kole.

Je to dřina, ale díky kondici zvládám víc práce, jsem ve větší pohodě. Je to vlastně dobře, že mě do takových rolí pořád obsazují.

Navíc máte doma superštíhlou ženu, vedle které byste se asi za vylezlé břicho styděl.

S Adélou to je katastrofa, protože je hrozně šťastná, když mi chutná, což je kontraproduktivní. Hýbat se ale musím i proto, že mám po úrazu před třinácti lety (skok do vodopádu při natáčení filmu Na vlastní nebezpečí) sešroubovanou páteř. Moc rádi spolu chodíme na dlouhé pěší túry. V zimě, když máme čas a můžeme jet na hory, vyrazíme na běžky nebo na sněžnice.

Patříte pořád mezi otužilce?

Jistě. Jsem čestným předsedou pyšelského otužileckého klubu.

Ještě se vrátím k vašim postelovým scénám. Jako každý novinář prahnu po nějaké „veselé příhodě z natáčení“.

Zklamu vás, protože veselé historky vůbec neumím vyprávět. Navíc většina milostných scén, aby vypadaly aspoň trochu dobře, jsou čistá dřina. Jak pro něho, tak pro ni.

V čem, prosím vás?

Ta intimita je tak veliká, že pokud nejste kamarádi, nectíte se navzájem, je to hrozně nepříjemné. Naštěstí si nevzpomínám, že by se se mnou některé z hereček před tu kameru nechtělo a nebyly v pohodě.

Nejsem člověk, který by z toho měl nějaký plezír, navíc to jsem většinou já, kdo se musí svléct první. Zažil jsem už tolik potupy a pokoření, že jsem jim v tu chvíli posilou, než aby se bály, že je budu osahávat víc, než je třeba. Pro mnoho diváků, kteří se pak na ty skvěle sestříhané scény dívají, by bylo velkým překvapením, jak těžce vznikaly.

Ještě vám nebylo dvacet a už jste byl obsazován do zajímavých projektů jako Vlak dětství a naděje, Proč?, Třetí patro… Myslel jste si, že to tak bude pořád?

Vůbec nevím, co jsem si tenkrát myslel. Byl jsem mladej a blbej. Jsem rád, že ve třiapadesáti aspoň trošku vím, co si myslím.

Přestože jsem to v té chvíli nijak intenzívně neprožíval, hrozně rád na to všechno vzpomínám. Nádherné chvilky jsem třeba prožil s Milošem Kopeckým, hráli jsme spolu v televizním filmu Zdeňka Podskalského Poslední leč Alfonse Karáska. Sedávali jsme spolu u oběda, byl tehdy v dobrém duševním rozpoložení, hodně mi vyprávěl – o ženských samozřejmě.

Jako jednadvacetiletý s Janou Paulovou a Milošem Kopeckým v televizní komedii Poslední leč Alfonse Karáska.

Foto: Česká televize

To byste si neměl nechat pro sebe…

Nechám! Choval se ke mně moc hezky, možná cítil, že budu v něčem jako on. Bral jsem tenkrát taková setkání jako něco normálního.

V tu dobu jsem už hrál v Národním divadle, kde jsem potkával pány Hrušínského, Kemra, Postráneckého, paní Hlaváčovou a řadu dalších.

Pokud bych v seriálu jako někteří mí kolegové zůstal, nebyl by to progres, ale čistokrevné vydělávání peněz.

Pikantní je, že když jsem se ve svých třiadvaceti poprvé ženil, měl jsem na sobě oblek, ve kterém hrával Petr Štěpánek, a boty pana Hrušínského. Všechno půjčené z Národního divadla. V kostýmu jsem se tedy i ženil, divadlo je mi souzené.

Měl jste ve svém hereckém životě období, kdy jste takříkajíc neměl do čeho píchnout?

Po konzervatoři jsem byl dlouho na vojně, pořádně hrát jsem začal až někdy v šestadvaceti. Z rytmu jsem vypadl i tehdy, když jsem odmítl pokračovat v Ordinaci v růžové zahradě. Přestože mi tehdy nabídli hlavní linku. Řekl jsem ale: už dost.

Co vás k tomu vedlo?

Potřeboval jsem nějaký progres, a pokud bych v seriálu jako někteří mí kolegové zůstal, nebyl by to progres, ale čistokrevné vydělávání peněz. Přestalo mě to v tu chvíli vnitřně uspokojovat. Přitom to byl zásadní příjem pro mou rodinu.

Dcery tehdy byly docela malé. Bojoval jsem především s tím, zda moje rozhodnutí skončit není vůči rodině sobecké. Nakonec jsme to zvládli, naskočil jsem na nějaké zájezdovky. Další výpadek jsem měl, když jsem byl dvakrát na operaci páteře, po které jsem se musel naučit znovu chodit.

Protože jsem nebyl zaměstnaný, nedostával jsem tři a půl měsíce ani korunu. Nešlo to pak hned dohnat, protože jsem nemohl tolik pracovat. Nějakou dobu jsem dokázal hrát jen vestoje. Zase jsme to ale zvládli.

Prý jste už dědeček.

Už dlouho. Mohlo to přijít ještě dřív. Dcera s vnukem za námi do Pyšel jezdí, malý tam běhá po zahradě. Je báječný! Navíc jsme oba Blíženci.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků