Beatrice Landovská: Táta byl znám tím, že pomohl mnoha lidem. Ale doma to měl jinak

Dnes je z bývalého outsidera vyhledávaná astroložka a právě jí vyšla kniha Nikdy není pozdě na šťastné dětství, která mizí z pultů knihkupectví. Zdá se, že tato svérázná energická dáma své místo na slunci našla.

Vítá mě štamprlí ořechovice v bytě naplněném nábytkem po babičkách a vlastními obrazy (včetně autoportrétu ve stylu Fridy Kahlo). Svědky našeho povídání jsou pes Lojza a kočka Eržika.

Myslím, že ne, i když Božskou komedii mám ráda, a když jsem jednu chvíli učila češtinu, byla to má oblíbená maturitní otázka.

Maminka si našla jméno Beatrice v jednom románu Liona Feuchtwangera. Já jsem ale v dětství chtěla být jako ostatní a přála jsem si obyčejné jméno, ne takhle zvláštní. Koho nevytočilo moje příjmení, všiml si aspoň Beatrice.

Dnes jsem s tímto krásným jménem samozřejmě spokojená a nemusím si aspoň dávat žádné pseudonymy. V mládí v disentu jsem psala pod jménem Anna Wágnerová, po prababičce. Básně a povídky. S jednou jsem vyhrála jakousi literární soutěž, ale jinak jsem publikovala jen v samizdatu.

Od třinácti píšu také deníky, zpočátku proto, že mi spousta věcí na světě nedávala smysl a doufala jsem, že je časem pochopím. Psaní je dobrá autoterapie.

To je obtížné říci jednou větou. Těch krásných okamžiků bylo tolik! A těch temných jakbysmet. Jeden z nejstarších zážitků, které si pamatuji, bylo procitnutí v kočárku v zákulisí divadla na Vinohradech.

Už tehdy jsem věděla, že hlavně nesmím promluvit. Viděla jsem zvláštní prostor plný světla a nádherně oblečené lidi – herce v kostýmech. Strávila jsem v divadle rané dětství a zažívala tu významné pocity, díky nimž mám divadlo celoživotně ráda. Chtěla jsem být herečka, režisérka, spisovatelka…, což se mi nepovedlo.

Později jsem napsala dvě divadelní hry, které ale nespatřily světlo světa. První Věra je stará 22 let a týká se mých hlavních bolestí: zkušeností s emigrací a s estébáctvím. Druhá Koťátka vznikla před pěti lety a témata, ač podobná, nahlížím očima další generace, která jim už vůbec nemusí rozumět.

Po obou jsem zdědila určitou energii, někdy možná až nesnesitelnou, vitalitu, smysl pro drama, tvrdohlavost a nezlomnost. Ta se projevuje i v mém vytrvalém psaní, i když své čtenáře si našla až tahle poslední kniha.

Ke koním nemám tak intenzivní vztah jako matka, ale občas na nich jezdím. Mám obecně ráda všechna zvířata. Auta milovali oba rodiče, jezdili dokonce automobilové závody. Se sestrou jsme s nimi prožily v autech plno bizarních dobrodružství.

Já taky ráda řídím, myslím, že dobře, ale ne tak riskantně jako táta. Jezdím pomalu, protože u toho přemýšlím a nechci nikoho ohrožovat.

Nevyzpytatelnost, to byla jeho hlavní vlastnost. Máma byla vyzpytatelnější, ale zase víc riskovala. Táta měl na jedné straně záchvaty empatie a ochoty pomáhat.

Na druhou stranu se stávalo, že nás se sestrou někde nechal napospas osudu třeba i několik dnů. Dělal to částečně vědomě, částečně nevědomě. I proto pro nás bylo nepředstavitelné vydat se za ním do emigrace, kde prožil jedenáct let. Nebylo jisté, jestli by nás i tam nenechal napospas osudu.

Byl znám tím, že pomohl mnoha lidem. I cizímu člověku s berlemi zastavil a odvezl ho, kam potřeboval, a ještě mu strčil do kapsy peníze. Ale doma to měl jinak, byl prchlivý a musely jsme být připravené na všechno, být neustále ve střehu.

Takže jaký byl otec? Podle mě vlastně nevěděl, že je táta. Zůstal většinu života v takové hravé, odbojné energii jako celá generace traumatizovaná válkou, která se složitě propracovávala k vlastní dospělosti.

Pomalu, přesto zásadně. Původně mi spolužáci záviděli slavného otce a prima maminku v džínách, zatímco já jim záviděla vyrovnané prádlo ve skříních, špajz plný zavařenin a společné dovolené.

Těžko říct, s kterým z rodičů jsem se cítila bezpečněji. Trápilo mě, že se ani jeden jako rodič nechová. A sebe jsem pak logicky vnímala jako outsidera a v kolektivu souputníků jsem marně hledala své místo.

Asi v tom hrála roli i moje povaha a mentální predispozice, dnes se říká poruchy pozornosti či dyslexie, které přispívaly k mým pocitům nezařaditelnosti. Ale jako astrolog vím, že se to dá nazvat i jinak. Třeba Osud.

S tátou to nebylo jednoduché ani po návratu z emigrace. Teprve poslední roky se změnil. Trávila jsem s ním hodně času, trochu se o něj starala a byli jsme v pohodě.

Dá se říct, že byl na mě dokonce hodný. Jistě i proto, že byl nemohoucí a zmoudřelý stářím. Už to nebyl ten nevyzpytatelný čert.

Ano, a jak! Když se poznala s tátou v klatovském divadle, byla mladičká. Pracovala jako kulisačka a herečka, později jako čalounice ve Vinohradském divadle, scénografka, dramatička, napsala několik divadelních her a po revoluci se stala ředitelkou Divadelního ústavu.

Dnes je jí 78 a pořád je aktivní, dělá léta principálku ochotnického souboru v Kytlici. Kdysi tam koupili s tátou starou chalupu, ve které se postupně probořily stropy. Jako malá jsem tam musela jezdit, ale mám už toho baráku plné zuby a přespávám raději u kamarádky. S mámou nejsem moc často, přesto jsou i naše vztahy čím dál lepší.

Pokud máte na mysli vokovické prarodiče z maminčiny strany, ti nás vedli velmi asketicky, nechtěli být závislí na materiálním pohodlí. Měli zvláštní, ambivalentní vztah k majetku, což nejspíš souviselo s tím, že oba pocházeli z relativně movitých poměrů a obě rodiny o všechno přišly.

U Albertů se ctilo kultivované stolování, a přitom kvalita a kvantita pokrmů na talíři byla i na socialismus nezvykle nízká, nejčastěji jsme měli jen vodovou polévku s chlebem.

V bytě nebylo křeslo ani pohovka a nepřipouštělo se žádné lenošení – „přes den se přece neleží“. Babička s dědečkem pro nás denně tvořili smysluplný program, děda nás směroval ke sportům a hudbě, babi, překladatelka, nás vedla k lásce ke knihám a kultuře. Měla ve zvyku každou činnost dělat hodinu: četla, šila, procházela se, poslouchala rádio, vařila.

Dnes vidím, že to byl zajímavý systém, který ji udržel vitální a bdělou, takže přežila všechny pohromy a režimy mentálně i fyzicky svěží. Poprvé si lehla až v devadesáti, v den, kdy zemřela.

No jasně. Tehdy mě ta askeze samozřejmě štvala, takže ve svém dospělém životě jsem se zařídila právě opačně. Když jsem v rodině mého někdejšího muže prvně viděla na stole mísu plnou řízků a mohla si vzít, kolik srdce ráčilo, byla jsem v transu.

Tchýně mi podstrojovala se slovy: Bety, vem si, když to nesníš, tak to vyhodím. A já se přejídala a tloustla. Trvalo mi dlouho, než jsem si našla vlastní míru.

Zpětně ale můžu říct, že mi výchova prarodičů dala dobrý základ, zocelila mne. Současný partner si pochvaluje, jak jsem výborně připravená na všechny krize.

Výjimečných osobností, a to nejen těch věhlasných, byla v mém životě spousta. Vzpomenu jednoho za všechny: scénografa Otu Schindlera, který dvakrát riskoval svou kariéru divadelního výtvarníka, abych mohla po maturitě někde pracovat.

Obelstil postupně dva komunistické ředitele divadel: Buchvaldka v Realistickém divadle a pak Větrovce u Burianů, že v mém případě se jedná jen o shodu jmen. Nosil u sebe moji občanku a ve správný moment, když byli unaveni, jim ji podstrčil, aby mi dali razítko a tím stvrdili můj pracovní poměr. Uchytit se jako rekvizitářka nebo zvukařka v divadle bylo skutečné terno.

Samozřejmě tam patřil Václav Havel, když se na něj ptáte. Byl to opravdu charismatický člověk. Jako tátův blízký kamarád se vyskytoval v mém životě od dětství, což mě ovlivnilo hodně a léta jsem si myslela, že lidí jako on je na světě většina! Že přemýšlivost, humor, morální zásady a starost o osud celého světa jsou přirozené vlastnosti.

Z rozčarování, že to tak není, jsem se v podstatě ještě nevzpamatovala. Měla jsem moc ráda i Olgu. Byli sympatický a velmi sehraný tandem.

Mám jich víc, ale pamatuji se, jak jsme jednou po nějakém absurdním výletě přijeli s rodiči vymrzlí na Hrádeček a Olga nám hned uvařila sladký čaj a do obrovské mísy nasypala celý pytlík hrozinek a nalámala celou, ano prosím, celou čokoládu – a tu před nás postavila na stůl. Takovou velkorysost a duchapřítomnost jsem odjinud neznala.

Olga se vždycky zachovala prakticky a citlivě. Možná působila odměřeně, ale já jsem zažila víckrát, že v malých i velkých krizích reagovala okamžitě, přímo a lidsky. K nám dětem zachovávala něco na způsob zvláštního odstupu, takže se s ní malý člověk nemusel cítit jako blbec. Ani to jsem neznala.

Byla klidná i v situacích, kdy ji ze strachu přestala zdravit většina přátel a na ulici přecházeli na druhý chodník.

Pak už to bylo těžší. Charta 77, zákaz táty, gympl s velkými překážkami: nejdřív až na Dobříši, kam jsem jezdila dělnickým autobusem, ve kterém se mnou cestovali doktoři a profesoři z politických důvodů odsunutí mimo Prahu. Dělník ani jeden.

Ve 3. ročníku jsem přešla do sběrného gymnázia v Radotíně, kam chodily děti občanů nepohodlných režimu. Jáchym Topol, Milena Grůšová, Hanka Skoumalová, Saša Kobranov… Náš třídní časopis se stal předskokanem Revolver revue.

Můj druhý a skrytý život byl nabitý událostmi, večírky, tajnými koncerty, čteními a výrobou samizdatů. V půlce 80. let jsem se seznámila s Jurou Háskem Krchovským a v roce 1987 se nám narodila Viktorka.

Ještě před ní vznikla v Basileji podzemní univerzita pro východní blok a v Praze její první pobočka. Pro lidi pracující v samizdatu s jazykem. Chodili tam Saša Vondra, Čuňas Stárek, Anna Šabatová, Petr Placák…

Po roce ale nastala revoluce a škola vplynula do filozofické fakulty, spolu s profesory, kteří vylezli ze sklepů a kotelen a vrátili se po letech na akademickou půdu. Zvláštní skupina.

Já čekala druhou dceru a fakultu jsem dodělala až roku 1997. V té zrychlené době, kdy lidi naskakovali do rozjíždějících se vlaků, šli do vlády, zakládali noviny, začínali cestovat a vydělávat peníze, jsme s Jurou žili trochu stranou, celkem bez peněz jsme pozorovali, jak se mění svět a mnozí lidé před očima.

V jisté euforii jsme prožili 90. léta. Stačilo nám, že jsme mohli chodit absolutně všude: na vernisáže, na Hrad, na kulturní akce. Dcery si pamatují, že jsme je vodili na recepce, aby se pořádně najedly.

V roce 2000 jsme se rozcházeli s Jurou a já začala učit neslyšící děti. Jenže pevný režim, každodenní vstávání a náročné přípravy mě vysílily. Nestíhala jsem nic jiného než práci a spánek. Po dvou letech jsem odešla a zkusila se živit na vlastní pěst.

Zajímala mě astrologie a různé alternativní sebepoznávací techniky, prošla jsem kurzy tantry, šamanismu a rodinných konstelací. Roku 2003 jsem si založila astrologickou živnost, ale ještě dlouho jsem si přivydělávala brigádami, pomáhala jsem při výstavě o Praze nebo učila cizince česky. Vlastně ani dnes nechápu, jak jsme to všechno přežily.

Ha, ha, ha! To bylo postupně v průběhu let. Své jinakosti jsem se nezbavila nikdy, ale jako outsider už si nepřipadám. Přijala jsem to, protože každý jsme něčím zvláštní.

A dnes se mi i hodí: poruchy komunikace dávají na druhou stranu zvláštní komunikaci. Ta mě vede k mému vidění světa a přivádí lidi, které bych – být v normě – nepotkala. Hlavní je přijmout sám sebe a svůj osud.

A záleží jen na nás, zda se budeme vracet do dětství pro šťastnou sílu, nebo budeme plýtvat energií ve snaze zpětně vyřešit něco, co je dávno skončeno. Zapomenout na to šťastné je jako hodit perly zpět do moře…

Mezitím vyrostly i moje dcery, dnes je jim kolem třicítky a taky se dlouho hledaly. Mladší studuje scénografii a má roční miminko. Starší je učitelka jógy.

Nevíte, jak dál, co s načatým životem? Nerozumíte svým vztahům? Nechápete, proč se vám opakují nezvládnutelné situace, prostě potřebujete nahlédnout svou situaci z odstupu?

Pak zadáte astrologovi své údaje včetně hodiny narození – a počítač vypočítá horoskop a astrolog (tedy já) vám pomůže s tím, jak své úkoly, lekce a krize pochopit a uchopit.

Věnuji se rozboru hlavně z hlediska psychologického, zajímám se s klientem o hlavní úkoly života. Astrologie, ač královna esoterních věd, je jen jeden z mnoha displejů, které nás vedou k nadosobnímu úhlu pohledu na úkoly vezdejšího života. Já se zaměřuji na tzv. karmickou astrologii.

K tomu praktikuji rodinné konstelace, kde se mentální rovina astrologie doplňuje o emocionální prožitek. Jsou to dvě odlišné techniky, ale jejich kombinace je velmi efektivní.

V našich materialistických podmínkách se jen těžko popisuje, jde víceméně o práci se skupinovou energií, o léčení skupinové duše. Základní lidský systém je rodina, a ta nám dává veškeré vzorce na vztahy ve světě.

Přírodní národy všechno čistí, nedovolí, aby něco na úrovni rodiny, kmene nebo většího společenství – masakry, války, ztráty, těžké smrti – nebylo léčeno. Vědí od svých předků a z hluboké zkušenosti, že to, co se neoželí, neléčí a nepřijme, člověka v jeho systému jednou doběhne. A my jsme společnost, která nevyčistila tři války, proto jsme tak psychicky křehcí…

Pracují s duší systému, ne s vaší. Zajímavé je, že když je absolvuje jeden, časem ovlivní i další lidi kolem.

Milan mě podporuje ve všech aktivitách, dokonce poskytuje dům na letní třídenní konstelace. Ale jinak je obezřetný a do ničeho se nehrne.

Je z úplně jiné branže – původně jaderný fyzik, podnikal s počítači. Známe se přes třicet let, kdysi jsme oba prováděli na hradě Kost v Českém ráji.

Toho je hodně! Je hezké, když je každý den jiný, špatně snáším stereotyp. Ale jak jsem starší, mám čím dál radši věci, které se opakují a vracejí. Ráda jsem sama ve svém bytě, ale taky jsem moc ráda ve společnosti, mezi svými blízkými nebo letitými přáteli, miluji pobyty v přírodě, ráda jezdím na kole, plavu a cestuju.

Miluju léto, vodu a ticho. Západy a východy slunce – někdy mi působí radost jen nějaká chvíle sama o sobě, že v ní mohu být. A moje krédo? Otče náš, jenž jsi na nebesích… Člověk by se měl asi pořád vztahovat k tomu, co ho přesahuje.