Hlavní obsah
„Vytočit mě dokážou banální věci,“ říká. Foto: Lenka Hatašová

Jana Stryková: Syn se mě ptá, proč mám tak blbou práci

Ráno v horách, večer na jevišti Národního divadla. Nápad dopřát svému pětiletému synovi dětství na venkově se čtyřicetileté herečce Janě Strykové usadil v hlavě, když viděla, jak je v přírodě šťastný. S rodinou se usadili v Krkonoších, než nastoupí do školy. A nemohou si to vynachválit.

„Vytočit mě dokážou banální věci,“ říká. Foto: Lenka Hatašová
Jana Stryková: Syn se mě ptá, proč mám tak blbou práci

Když jsme spolu naposledy mluvily, tvrdila jste, že máte „v hlavě mlíko“. Co tam máte teď?

To bylo krásné období, kdy jsem si svoji roztržitost mohla omluvit tak, že mám v hlavě mlíko, protože jsem ještě kojila syna. Teď už nemám nač se vymluvit.

Jste roztěkaná?

Velmi často. Logistika chodu naší domácnosti a mojí práce je pro mě náročná. Díky práci se neustále přesouvám z místa na místo, a dokonce ani na jednom místě v současné době nebydlím. Občas mám pocit, že jednou někde zapomenu i hlavu.

Bývala jste vždycky taková?

Svým způsobem ano. Jako dítě školou povinné jsem se pravidelně vracela domů v bačkůrkách. Pamatuji si, že na gymnáziu, kde už jsem se přezouvat naštěstí naučila, mi profesor dějepisu radil, že mít hlavu v oblacích není vždy příliš praktické. A měl samozřejmě pravdu.

Nebydlíte na jednom místě? Jak to?

Chtěli jsme s partnerem synovi udělat hezké dětství, a tak jsme se na poslední rok, než nastoupí do školy, přestěhovali do Krkonoš. Pendluju tedy po trase Praha–Krkonoše, kde trávím většinu času. Kdyby to jen trochu šlo, odstěhuju se tam napořád. Divadlo si v lese ale asi moc nezahraju.

Vážně byste si střihla už napořád žít v Krkonoších? Nechyběly by vám pražské kavárničky?

Pražské kavárničky moc nevyužívám. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy šla s někým jen tak na kafe.

Neříkejte, že pořád jen pracujete!

To určitě ne! Ale popravdě zejména v Praze moc odpočívat ani neumím. V Praze pracuju, v Krkonoších si dobíjím baterky.

Jak jste došla k tomu, že se přestěhujete?

Dětství ve velkoměstě není asi pro žádné malé dítě ideální. Navíc Jáchym je hodně živé dítě, které má rádo pohyb, zejména na čerstvém vzduchu, v přírodě, kde se nemusím každou chvíli strachovat, že vkročí do vozovky, a jemu tak dopřeji trochu svobody.

Proč zrovna Krkonoše?

Jezdíme tam už dlouho a máme to tam rádi.

Vaše švadlenka, kterou hrajete v seriálu Slunečná, taky žije na venkově.

Ano, celý seriál je z venkovského prostředí, jde v něm hlavně o sousedské vztahy plné roztomilých zápletek ze života. A moje Petra Slaninová je slušně řečeno taková typická vesnická informátorka.

Slunečná je pro mě výjimečný projekt s opravdu příjemným pracovním kolektivem. Ten je pro mě čím dál tím důležitější.

Jako typická vesnická informátorka v seriálu Slunečná.

Foto: FTV Prima

Jaká je vaše zkušenost s mezilidskými vztahy na venkově?

Nemám moc v lásce generalizování. Ale pokusím se o něj. Řekla bych, že lidi na venkově jsou klidnější, uvolněnější, mnohem méně uspěchaní. V Praze se každý zaměřuje hlavně na výkon.

Když se projdete po Praze, je plná dokonalých lidí. Dokonalá práce, dokonalé auto, dokonalá vizáž a drahý kafe v ruce. Na venkově se lidé do těchto „image pastí“ zatím nechytili, a to je mi moc příjemné.

Nestane se vám, že se přiřítíte do Prahy v gumákách?

To víte že jo. Podívejte, i teď mám na sobě pohorky. V divadlech se ale vizáž tolik neřeší, stejně se ze svého horského mundúru většinou hned převlékám do kostýmu.

Nebude vám venkov chybět, až se vrátíte do Prahy?

Bude. Vím to už teď, ale to je prostě život.

Propadám sentimentu i jiným sebelítostivým reakcím. Ale nakonec zpravidla vezmu rozum do hrsti.

Shodli jste se na odjezdu s partnerem (Matěj Matuška je vnuk Waldemara Matušky; povoláním zvukař)?

Úplně.

Míváte podobné názory, nebo jsou oblasti, kde jsou nutné kompromisy?

V zásadních věcech se obvykle shodneme, ale o maličkostech jsme schopni se dohadovat poměrně dlouho. Partnerský život je hlavně diskuse.

Kdo mívá poslední slovo?

Těžko říct. Myslím, že se v něm docela střídáme. Partner je velmi vytrvalý.

Zdá se, že umíte dobře argumentovat. Ztratíte někdy hlavu?

Určitě.

Co vás dokáže vytočit?

Občas zdánlivě banální věci. Hodně záleží na tom, jak se ten den vyspím, kolik mám povinností, v jakém jsem rozpoložení. Nemyslím si o sobě, že jsem náladová, ale uchovat si chladnou hlavu v dopravní zácpě jsem se holt ještě nenaučila.

Po boku partnera Matěje Matušky

Foto: Profimedia.cz

A jak to vypadá, když bouchnete? Křičíte?

Křičím. Emoce musejí ven.

Napadlo vás jako holku, že budete hrát v Národním?

Vůbec. Jsem původně z Brna, takže do Národního jsem chodila tam. Byla jsem v něm docela často, protože maminka v divadle pracovala jako inspicientka. Jako dítě jsem byla na divadlo spíš naštvaná, bralo mi večer maminku. Podobně ambivalentní vztah k divadlu má i můj syn.

Taky mu bere maminku?

Taky. Takže se mě ptá, proč mám tak blbou práci. A proč nemám lepší práci, kde bych si vydělala víc peněz. Že bych nikam večer nemusela chodit. Nedávno jsem od něj dostala otázku, jaký si myslím, že mám mozek.

Tak jsem odpovídala, že celkem dobrej, umím řídit auto, vím, jak se jmenuju, sklerózou zatím netrpím. Mám celkem fajn mozek, povídám mu. Ale on prohlásil, že mám mozek docela hloupej, když jsem si vybrala to divadlo.

Možná se mu taky nebude chtít zpátky do Prahy. Město mu teď nechybí?

Ne, Jáchym vymoženosti města zatím nepotřebuje.

Jsem krkavčí matka, co má raději pohled z očí do očí než sociální sítě.

Ne? Děti obvykle ulítávají na mobilech a tabletech.

Mobily i tablety jsou u nás zatím tabu. I já se před ním snažím používat mobil co nejméně, i když někdy je to těžké. Každopádně na virtuální realitu má času dost. Navíc si myslím, že mobil opravdu ničí vztahy.

V jakém smyslu?

Existuje smutný vtip: na dvacet minut vypadl internet, tak jsem se šel podívat do obývacího pokoje a zjistil jsem, že žiju s celkem milými lidmi. (směje se)

Až bude Jáchym větší, jistě ho tablet ani telefon nemine, to je přirozené. Každopádně na vyprázdněná videa si musí ještě chvíli počkat. Jsem krkavčí matka, co má raději pohled z očí do očí než sociální sítě.

Snad synek v Krkonoších získá dobré návyky.

Já bych tak optimistická nebyla. Jsme tu jen na rok. Ale díky pobytu v přírodě a pohodovým paním učitelkám ve školce může okusit alespoň na chvilku dětství skoro jako z minulého století.

„Řekla bych, že lidi na venkově jsou klidnější, uvolněnější, mnohem méně uspěchaní,“ tvrdí herečka.

Foto: Martin Popelář – Česká televize

Poslechne si váš syn někdy svého pradědečka Waldemara Matušku?

Ani ne. O kulturu se obecně moc nezajímá, je to spíše takový dřevorubec. I mou maličkost zatím zahlédl na jevišti jen jednou v životě. Vzala jsem ho na Děvčátko, příběh se sirkami do Studia Dva. Na konci měl radost, že už to skončilo. (smích)

Nemrzelo vás to?

Naopak bych zajásala, kdyby mu tento postoj k divadlu zůstal. Jsou mnohem zajímavější profese, zejména pro muže.

Na co se těšíte?

Na prázdniny.

V březnu?

Aha, to už máme za sebou i ty jarní…Těším se tedy na natáčení filmu Baletky, ve kterém budu hrát tak trošku mrchu. A pak na další díly pořadu Bydlet jako, který uvádím s Romanem Zachem.

Mám ráda hezké interiéry, i když sama úplně takový nemám. Ráda se však kochám a seznamuji se zajímavými lidmi, kteří něco opravdu umějí. Protože herectví je dojmologie, nedá se změřit ani „správně“ posoudit, jde vždycky o subjektivní soud o všem a o ničem. A řemesla jsou k tomu krásný kontrapunkt.

Kdybyste si mohla vybrat něco nového do domácnosti, co by to bylo?

Nová špaletová okna.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků