Hlavní obsah
Jan Cina Foto: Milan Malíček, Právo

Jan Cina: Jsme pod diktátem konzumu a úspěchu, žijeme v pozlátkovém světě

Jeho výrazná chlapecká tvář je spojena s mnoha žánry a rozmanitými rolemi, které mu přinesly přízeň diváků všech generací. Pro hereckou kariéru je však dvaatřicetiletý herec Jan Cina ochoten dělat čím dál tím méně. Ze všeho nejmíň skrývat své jinakosti.

Jan Cina Foto: Milan Malíček, Právo
Jan Cina: Jsme pod diktátem konzumu a úspěchu, žijeme v pozlátkovém světě

Jak prožíváte dobu koronavirovou?

Stojíme před nepřítelem, kterého nikdo nezná. Všichni jsme vystaveni naprosto nové zkušenosti, kterou nikdo z nás nezažil. Nemůžeme se ani poučit od nikoho ve světě, protože jsou v tom namočení všichni.

Já osobně se chovám tak, abych nikoho neomezoval a abych se já zároveň necítil omezován. Řídím se selským rozumem: Pokud to jde, nechodím tam, kde je moc lidí, snažím se být co nejvíc v přírodě.

Zároveň rozumím lidem, kteří nesvobodu zažili a nepřejí si, aby jim „někdo shora“ nařizoval, jak se mají chovat.

Televizní diváci vás teď mohou vidět v minisérii Herec, kde hrajete o době, kdy byly svobody setsakra omezené. Dovedete si představit sebe a potažmo své vrstevníky v podmínkách padesátých let?

Při natáčení jsem se o to snažil, ale představit si tu obrovskou sílu útlaku a ovládání, kdy byl jakýkoli vzdor brutálně zlikvidován, nedokážu. Asi se ale nezměnilo, že krize odkrývají charaktery lidí. Ukazuje to příběh, který hrajeme, a ukazuje to i současnost. Podmínky jsou jiné, ale to, podle čeho se člověk rozhoduje, když jde do tuhého, se nemění.

V titulní roli televizní trilogie Herec s Elizavetou Maximovou

Foto: ČT

Jaké podmínky máte na mysli?

Teď jsme pod diktátem konzumu a úspěchu, žijeme v pozlátkovém světě, a kdo do něj nezapadá, může se cítit mizerně.

V naší části světa je obrovská nadprodukce, neznáme nedostatek. Většina lidí tady dosáhne na věci, které jsou v jiných částech světa velkým luxusem.

Co vy a konzum?

Žijeme v jeho stínu všichni. Je jen na nás, jak moc se mu poddáme. Snažím se žít tak, abych šetřil tuhle planetu a nezatěžoval ekologický systém. Zbytečně neutrácím, nemusím si všechno koupit, co se třeba oblečení týče, hodně to omezuju.

Není mi jedno, co jím a jak to je zabalené. V naší části světa je obrovská nadprodukce, neznáme nedostatek. Většina lidí tady dosáhne na věci, které jsou v jiných částech světa velkým luxusem.

Měl jste to tak vždycky? Nebo až od doby, kdy jste si to mohl takříkajíc dovolit?

Rozumím, co myslíte. Spíš než s materiálním zabezpečením to ale souvisí s věkem. Přiznávám, že se mi nedaří špatně, nemám ale žádné velké nároky. Žijeme v podnájmu, takže bez hypotéky, máme ojeté auto, nemáme žádné velké výdaje.

Nějakou extravaganci si přece jen dopřejete.

Snad jídlo v dobré restauraci z dobrých surovin. Prostě zážitkové jídlo. A pak cestování.

Tomu se teď moc nedaří.

Snažím se znovu objevovat Česko. Tím, že jsme si pořídili auto, jsme mobilnější. Je hezké podívat se zase do míst, kde jsem byl jako dítě s rodiči na výletě. Žasnu, jak ta místa rozkvétají, jak se chrání příroda.

Před kamerou se poprvé objevil v jedenácti ve filmu Smradi, kde mu adoptivní rodiče hráli Petra Špalková a Ivan Trojan.

Foto: archiv ČT

Co vás na tom vnitrozemském putování nejvíc překvapilo?

Extrémy: zažil jsem místa, kde jsem byl úplně sám, i taková, kde bylo tolik návštěvníků, že to místo pro mě bylo téměř neviditelné.

Stalo se mi to třeba na Šumavě na výletě k pramenům Vltavy. Připomínalo to tam lidskou dálnici. Další překvapení bylo, kolik je v Čechách i na Moravě míst, kde se člověk skvěle nají, kde ho výborně pohostí a mají z toho radost.

Poznávají vás lidé?

Nedávný zážitek mám z Prostějova, kde jsem hrál Malého prince. Před představením jsem si šel koupit nějaké ovoce a několik lidí mě postupně zastavilo a chtělo si popovídat. Bylo to moc hezké, lidské.

Někdy se mi ale stane, že bych nejraději nikoho nepotkal, nikoho nepouštěl do své osobní zóny. Potom mi Péťa, můj partner, říká: „Tak se, prosím tě, na ty lidi aspoň usměj.“

Míváte i méně příjemné zážitky? Mám na mysli, že ne všichni tady stráví, že jste gay a po tatínkovi napůl Rom.

Ani jedno na mně není na první pohled vidět (smích). Naopak bych si přál, kdyby si to ti, kdo mi přijdou říct, že se jim líbilo představení, kde jsem hrál, uvědomili. A bylo jim to vědomě jedno.

Aby pro ně bylo důležité to, co zažili při představení, nic dalšího. Věřím, že spousta lidí to tak má. Nenávistné reakce, které jste měla na mysli, nejspíš žijí v anonymních internetových diskusích. Ty programově nečtu, takže k nim nemám co říct.

Když jste zmínil svého partnera: vy jste s Petrem Vančurou hrozně dlouho.

Čtrnáct let. Kazíme všechny statistiky o trvání a rozpadu vztahů.

Prvním předpokladem je, že se musíte mít rádi. Bez toho to nejde.

Žádné krize nebyly?

To víte, že byly. Jenže krize je buď zničující, nebo posilující. V našem případě platí a doufám, že bude platit, to druhé.

Takže jak z těch krizí úspěšně vyjít?

Prvním předpokladem je, že se musíte mít rádi. Bez toho to nejde (smích). Vedle těch zamilovaných věcí musí být součástí vztahu i ochota dát si s ním práci. Oprostit se od ublížených pocitů, že mi ten druhý nerozumí, je těžká práce.

S životním partnerem Petrem Vančurou (36), členem činohry Národního divadla, se často potkávají i na jevišti Rubínu a Kalicha.

Foto: Profimedia.cz

Já třeba nerad uklízím. Péťa měl pocit, že ten nepořádek nevidím. Já ho ale vidím. Jen to neřeším tak rychle a efektivně jako on. Takže ho stačilo ubezpečit, že o tom bordelu vím taky a taky mi nevyhovuje.

A já jsem zároveň musel pochopit, že pro něj je úklid opravdu důležitý. Chce to snahu pochopit myšlení toho druhého.

Vrátím se k Herci. Dovedete si představit, že byste žil v době, kdy byl vztah dvou osob stejného pohlaví zločinem?

Představit si to neumím. Poznal jsem lidi, kteří to tehdy zažili a byli perzekvovaní a věznění za to, že žili s někým, s kým nesměli. Je to děsivé i tím, že v jiných zemích to je nebo se stává aktuální. Podívejte se na Slovensko, na Polsko.

Přemýšlel jste, jak se asi v době nesvobody dělala herecká kariéra?

Herci museli žít v hrozné nejistotě. Mohli být kdykoli v divadelním angažmá i před kamerou vystřídáni někým, kdo byl politicky vhodnější.

V případě postavy, kterou hraju, režim využil jeho slabosti, tehdy trestné homosexuality, a donutil ho ke spolupráci. Nabídli mu za to skvělou hereckou kariéru, po které tak toužil. Kombinací strachu a ctižádosti podlehl.

Co byste byl ochoten obětovat pro kariéru vy?

Čím dál tím míň. Stále víc si vážím vztahů, osobního života. Ono to ale s kariérou souvisí: aby člověk dobře hrál, byl dobrým hercem, musí být sám se sebou v pohodě. Jen tak může plně nabírat vjemy a informace od jiných, jinak je jen „interpret“, takový maňásek.

Když jsem vystupoval ve Tváři, bylo to tak náročné, tolik jsem se do toho ponořil, že to narušilo i můj partnerský vztah. Žil jsem čtvrt roku ve stresu.

Považujete vítězství ve Tváři za zlom ve své kariéře?

Určitě jsem se stal viditelnější. Dostával jsem spoustu ohlasů od lidí, u nichž jsem nečekal, že by je takový pořad zajímal. Díky němu jsem se dostal k zajímavým projektům, takže jsem za to vděčný.

S Janem Medunou ve hře Petra Kolečka Přirození na scéně A studia Rubín.

Foto: Patrik Borecký

Obloukem jste se do show vrátil, děláte v ní teď hereckého kouče.

Když jsem sám soutěžil, dělala to Iva Pazderková a dělala to skvěle – citlivě a zároveň zábavně. Já můžu účinkujícím nabídnout zkušenost s touhle soutěží a jejími záludnostmi. K mnoha z nich sám vzhlížím.

Báře Basikové jsem připomněl, že na její Gregorianu (album latinsky zpívaných duchovních písní z roku 1998) jsme tancovali v ZUŠ, vlastně jsem s ní trávil pubertu. K Erice Stárkové mám čistě fanouškovský vztah, je to úžasná herečka a žena.

Co bych mohl takovým osobnostem radit? Mohu se jen snažit jim předat, co jsem se v soutěži sám naučil a co by jim mohlo být užitečné.

Jak jste se vůbec do Tváře v roce 2016 dostal?

Myslím, že za to mohl David Kraus, který vystupoval v první řadě. Několikrát byl na vystoupení naší kapely Olats otesoc, kterou jsme měli s Maruškou Doležalovou, byl to spíš kabaret. David nás viděl, bavilo ho to a řekl o mně týmu Tváře.

Oslovili mě už do první řady, ale tehdy jsem si nebyl jistý, zda se chci tímhle směrem vydat. Když jsem ale tu první řadu viděl, přišlo mi to profesionálně udělané. I účastníci mi říkali, jaký to pro ně byl mimořádný zážitek.

Na kterou ze svých proměn nejvíc vzpomínáte?

Na tu první, což byla Madonna: žena, hodně tance, kostým, který víc odhaloval, než zahaloval. Hození do vody bez záchranného kruhu.

Jakou jste měl tehdy divadelní zkušenost?

Byl jsem v pár muzikálech, hrál jsem na Letních shakespearovských slavnostech a v Rubínu.

Diváci si vás hodně pamatují z princovských rolí v několika pohádkách.

Přímo princ jsem moc nebyl. Spíš chuďas, který se vypracoval. Pak jsem byl čert. To se dětem líbilo, i když se mě proto některé bojí.

Na scéně Studia DVA jako princ v divadelní verzi hudební pohádky Šíleně smutná princezna.

Foto: Václav Beran

Jaká byla pohádka vašeho dětství?

Šíleně smutná princezna z roku 1968. Část filmu se natáčela v Blatné, odkud pochází maminka, a já tam jako dítě trávil u babičky prázdniny. Shodou okolností teď hraju v divadelní adaptaci téhle pohádky ve Studiu DVA prince Václava.

A díky tomu jsem se setkal s Václavem Neckářem, jeho filmovým představitelem, kterého jsem tak obdivoval. Měl jsem tu čest s ním na jeho koncertě zpívat duet z toho filmu Znám jednu starou zahradu. Byl to pro mne neskutečný zážitek.

Zmínil jste Eriku Stárkovou a v souvislosti s ní nelze nezmínit váš pozoruhodný dabingový výkon, když jste namluvil její roli transsexuálky Dáši v seriálu Most! Nemrzelo vás, že jste tehdy v té smršti euforie zůstal v pozadí?

Ne, byla to pro mě bezvadná zkušenost, velká dabingová škola. Jen jsem s Erikou řešil, jestli ji nebude mrzet, že tam nemluví ona. A nejednou jsem jí volal o rady, „jak na ni“.

Jsem pokrevně Rom jen napůl. Mám rád romskou kulturu, ale romsky neumím.

Tento veleúspěšný seriál se bez velkých cavyků zabýval i soužitím většinové populace s Romy. Férově?

Humor unese hodně. Masový úspěch Mostu! vidím v tom, že promlouval jazykem rasistů a lidí s omezeným pohledem na svět a hrál si se všemi možnými klišé, ale pod tím vším bylo jasné info, že právě ten omezený pohled na svět a lidi je chybný.

Ve společnosti obdivované herecké kolegyně Eriky Stárkové, které mimo jiné „propůjčil“ hlas v seriálu Most!.

Foto: ČTK

Do jaké míry se cítíte jako Rom?

Napůl. Doslova a do písmene. Jsem i pokrevně Rom jen napůl. Mám rád romskou kulturu, ale romsky neumím. Rád bych se dostal ke kořenům, které máme na Slovensku. Letos jsme tam chtěli podniknout velkou rodinnou výpravu, ale covid nám v tom zabránil.

Nedávno jste se pustil do nové disciplíny, moderování koncertů vážné hudby.

To zní tak velkolepě, ale zatím mám za sebou dva. Oslovili mě z FOK (Symfonický orchestr hlavního města Prahy) s koncerty pro děti a celou rodinu. Jsem stálý posluchač stanice Vltava, vážná hudba do mě pořád proudí. Mám ji rád.

V podání živého orchestru mě fascinuje „hitovost“ některých skladeb, třeba při Ravelově Boleru je v sále atmosféra jako na stadionu při koncertu Rolling Stones. Právě děti na hudbu reagují velmi přirozeně a živelně.

Aby člověk dobře hrál, byl dobrým hercem, musí být sám se sebou v pohodě. Jen tak může plně nabírat vjemy a informace od jiných, jinak je jen „interpret“, takový maňásek.

Foto: Milan Malíček, Právo

Vystupujete v pohybově náročných projektech. Jak se udržujete v kondici?

Věnuju se jí míň, než bych chtěl. Z různých druhů cvičení jsem si posbíral to, co mi nejvíc vyhovuje a pomáhá, a z toho jsem si sestavil ranní rozcvičku. Když mám čas, snažím se chodit cvičit.

Mám rád kruhové tréninky. Víc než o fyzickou velkolepost, která u mě těžko nastane a ani po ní netoužím, mi jde o psychickou pohodu, zpevnění a řád. Hrál jsem teď celkem dost Malého prince, jako náhradu za jarní zrušená představení, což je pro mě hodně pohybově a energeticky náročné představení. Po té dlouhé pauze bez hraní to byla skutečná výzva.

Co s vámi udělala třicítka?

No cítím ji. I když pořád vyzařuji nějaké chlapectví, už bych to rád přelomil do něčeho zralejšího, dospělejšího. Něco se rýsuje v Divadle Na Zábradlí. Od komerčnějších rolí „pro celou rodinu“ bych se rád vrátil k alterně, k hledání.

Během karantény jsem měl i nějaké autorské nápady. Jenže žijeme v tak zvláštní situaci, že zítra mohou být všechny plány vzhůru nohama.

Máte pocit, že se s příchodem Kristových let usazujete?

Spíš se snažím najít si svoje místo. Pořád hledám, kdo vlastně jsem, co chci dělat, co dělat nechci, čemu věnovat energii, čemu ne. Snad se to všechno s těmi Kristovými lety propojí.

Uvažoval byste o rozšíření rodiny?

Jsme oba ve věku, kdy se rodiny zakládají, bylo by to logické i vzhledem k trvání našeho vztahu. V úvahu pro nás přichází jak pěstounská péče, tak adopce. Skamarádili jsme se s organizací Dobré víly, která má heslo Objetí je víc než hračka.

Navštěvují dětské domovy a tráví tam s dětmi čas, ne že by jim jen přinesli nějaké dárky. Snaží se je rozvíjet. Zatím jde o takové lehké oťukávání.

Může se vám hodit na Zboží.cz:
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků