Hlavní obsah
Jakub Kohák Foto: Pepa Dvořáček

Jakub Kohák: Na ženu zkouším srandičky jen svátečně

Je vyhledávaným režisérem i hercem, aniž by cokoli z toho vystudoval. Vidět je Jakub Kohák (46) v televizních show, filmech i reklamách. A lidé ho berou, protože je baví už tím, jak vypadá, gestikuluje a mluví. Takový Forrest Gump českého showbyznysu. Ostatně hranice mezi tím, co myslí vážně, a co ne, je u něho velmi pružná.

Jakub Kohák Foto: Pepa Dvořáček
Jakub Kohák: Na ženu zkouším srandičky jen svátečně

Nedávno vás diváci mohli opět vidět v porotě televizní show Tvoje tvář má známý hlas. Vloni jste v ní výjimečně chyběl. Proč?

Přiznám se, že mě maličko překvapilo, že jsem vloni nebyl do poroty přizván, ale bral jsem to věcně. Všechno jednou začíná a končí. To je jako s fotbalisty. Nikdo nehraje donekonečna.

Několika lidem z vedení televize se ale zdálo, že pořad ztratil šťávu, a byla potřeba něco změnit. No a po oné loňské řadě mi přišla nabídka, nebojím se říct úpěnlivé volání, abych se jako dobrý holub vrátil do hnízda. Vyslyšel jsem to rád, účinkování ve Tváři mě bavilo. A mému znovu zasednutí do poroty můžeme skromně říkat „návrat krále“.

Věnoval bych celou jednu řadu jen mně - že bych dělal všechna čísla, žádných deset soutěžících

Jako porotce jste dokonce několikrát vystupoval.

Byl jsem jedna postava ze Spice Girls, ze skupiny ABBA, představoval jsem Luciana Pavarottiho, Davida Bowieho - ten, musím poznamenat, se mi hodně povedl. Kdyby to Bowie měl možnost vidět, jistě by řekl: „This is me!“ (To jsem já!).

Nic pro mě není problém. Vlastně bych si v Tváři pro sebe představoval víc prostoru. Klidně bych věnoval celou jednu řadu jen mně - že bych dělal všechna čísla, žádných deset soutěžících. To by byl nezapomenutelný pořad!

Čím se zabýváte po Tváři?

Každý všední den ráno mám v Ranní show Evropy 2 miniokénko Svět podle Koháka. Píši také do různých novin a časopisů sloupky a fejetony (vyšly i knižně), občas vystoupím v nějakém pořadu, třeba teď naposledy v Máme rádi Česko.

Poté, co jsem několik let hostoval v Partičce, stal jsem se jejím stálým členem místo Igora Chmely. Navíc občas někde rád pomůžu, přidržím, přitluču, přišroubuju... Práce ale samozřejmě ubylo, to je jasné.

Jak to snášíte?

Dobře. Mám za sebou vojnu, takže to mám nastavené tak, že prostě pracuju s tím, co je, a se situací, v níž se ocitnu, se nějak vypořádám. Na osud nikdy nežehrám, nestěžuju si. Zase jsem měl víc času na rodinu, na úklid...

Poprvé v životě se mi podařilo aspoň částečně uklidit svůj pokoj, i když ani po roce není hotovo.

S kolegou z Partičky Michalem Novotným

Foto: TV Prima

Objevil jste nějaké zapomenuté poklady?

Spousty! V tom je taky příčina, že nejsem schopný ten úklid dokončit. Chci mít ty znovuobjevené cennosti na očích, takže tam mám vlastně větší nepořádek než na začátku. Rád se v tom hrabu.

Dojalo vás něco?

Třeba zápisy fotbalových sestav, které jsem si jako kluk zapisoval. Tenkrát nebyl žádný internet, jména hráčů jsem složitě pochytával, všechno je vlastnoručně pečlivě zapsané včetně chyb. Hrozně jsem to prožíval.

Těší mě, že můj starší syn je na tom podobně, vytváří si názvy a vlajky svých fiktivních týmů, hraje svoji ligu, ze které pořizuje zápisy. Prostě celý já.

Pořád jste vášnivým sběratelem nejrůznějších předmětů?

Jasně, sbírám všechno. Krabičky od různých věcí, staré kalendáříky, poštovní známky od Mongolska po Kostariku, špunty od šampaňského, podtácky, zátky od piva. Ty ale nesmí být otevřené otvírákem, aby neměly uprostřed rýhu, protože ta se už nikdy nenarovná. Musí se otevírat nožem odspodu. Mám jich hodně.

Taky mám skoro všechny Čtyřlístky, které vyšly. Pořád si je kupuju v trafice. Dvakrát, jeden klukům, druhý do sbírky. Na ten se nesmí sáhnout.

Musíte mít hodně tolerantní manželku.

Jednak to je skvělá žena, jednak ví, že až jednou zemřu, bude z ní boháč. Jenom ty zátky od piv nebo etikety od rumů! V tom je celé jmění!

Pozná, kdy něco myslíte vážně a kdy si děláte legraci?

Po těch letech to pozná, ale ty srandičky ji moc nebaví. Na ni to zkouším jen svátečně.

Vloni vzal manželku Barboru na premiéru filmu Havel.

Foto: Profimedia.cz

Jak jste spolu dlouho?

Od premiéry filmu Petra Zelenky Příběhy obyčejného šílenství (2005), kde jsme v kině seděli vedle sebe. Potkali jsme se několikrát už dříve, to jsem ovšem příliš neohromil.

Parakotoul jsem měl v malíčku. A vysadit mě v týlu nepřítele - jejda, jak já bych uměl zabijácky škodit

Zmínil jste se o své vojně. Jak jste ji prožil?

Byl jsem tam v roce 1995. Celý ten rok jsem věnoval válčení. U letectva.

Opravdu?

Sloužil jsem na letišti ve Kbelích. Zajišťoval jsem chod letiště, ale byl jsem připraven zasáhnout v bojové letce, a to i přesto, že jsem neuměl řídit vrtulník, natož stíhačku. Kdyby mi ale řekli JDI, tak bych šel. Parakotoul jsem měl v malíčku. A vysadit mě v týlu nepřítele - jejda, jak já bych uměl zabijácky škodit!

„Mám za sebou vojnu, takže to mám nastavené tak, že prostě pracuju s tím, co je, a se situací, v níž se ocitnu, se nějak vypořádám. Na osud nikdy nežehrám, nestěžuju si,“ říká Jakub Kohák.

Foto: Pepa Dvořáček

Máte dojem, že je škoda, že byla povinná vojna v roce 2004 zrušena?

Rozhodně. Původně jsem měl narukovat na dva roky, ale měl jsem kvůli špatným kolenům odklad. Mohl jsem to odbýt nějakou náhradní službou, ale to se mi nechtělo, měl jsem pocit, že bych nedostál chlapské cti. Mezitím se to zredukovalo na rok. A i když mi i ten rok přišel dlouhý, naprostá většina kluků, kteří tam byli, na to s odstupem vzpomíná ráda.

Myslím, že zdraví mladí muži by nějaký dvou-tříměsíční intenzívní fyzický výcvik měli prodělat. Byl bych pro.

Jsem hráč, co rozhoduje zápasy. Kde se zrovna na hřišti nalézám, není podstatné

Jste známý příznivec fotbalu. Jak vypadá vaše sportovní současnost?

Jsem stále členem futsalového týmu Gusanos Rojos (španělsky Rudí červi). Kromě toho hraju ve druhé hanspaulské lize ve veleúspěšném týmu Inter Lotyšák. A každý pátek proháníme mičudu s mým klubem ÚFA Praha, hřiště máme přes řeku od Národního divadla.

Dále jsem činný i v týmech benefičního charakteru jako Amfora nebo Real Top Praha či Sigi team.

Na jaké pozici hrajete?

Jsem hráč, co nejenže rozhoduje zápasy, ale je i nejkrásnější. Kde se zrovna na hřišti nalézám, není podstatné.

Hodně diváků vás však má zafixovaného jako brankáře Káju z Okresního přeboru, na kterém jste se podílel i režijně.

V bráně jsem tam stál moc rád. Při natáčení se totiž pořád záběry opakují, všichni musí na hřišti makat, ale brankář si tam klidně stojí, maximálně občas popojde. Bylo to jedno z mála moudrých rozhodnutí v mém životě.

Považujete za správné, jak obrovské peníze se točí v profesionálním fotbalu?

Za úplně správné to nepovažuji, ale rozumím tomu. Je to otázka nabídky a poptávky. Kdyby o vrcholový fotbal nebyl takový zájem a tolik lidí by nebavil, bude v něm peněz jistě o mnoho méně.

Právě zájem fanoušků generuje velký zájem médií, s tím jdou ruku v ruce peníze, a tak jsou fotbalové hvězdy placené tak, jak jsou. Samozřejmě bych si přál, aby podobný zájem vyvolávaly i jiné sporty.

Pokračujete v reklamě?

Jsem stále tváří několika seriózních firem. Pokud se ptáte na režírování, nedělám už toho tolik. To odvětví se hodně proměnilo.

V titulní roli komedie Tomáše Vorla Instalatér z Tuchlovic (2016) zasáhl při výkonu svého řemesla i do osudu Filipa Blažka.

Foto: Falcon

V čem?

Na všechno je méně času i peněz. Není problém najít na práci někoho, kdo ji udělá za podmínek o mnoho skromnějších, než jaké by vyžadovala. Té kvalitní, kreativní práce razantně ubylo a konkurence spojená s generační obměnou samozřejmě vzrostla. Navíc se mnohdy pracuje způsobem, který byl dříve považován za amatérský či laciný.

Je to také hodně dané tím, pro jaké platformy jsou výsledné spoty určeny. Na sociální sítě není třeba velkých kamer a drahého vybavení, mnohdy stačí foťák nebo telefon. Kvalita není zas tak podstatná, jelikož životnost je mizivá. Denně internet chrlí nové a nové příspěvky.

Máte ambice natočit celovečerní film?

Nikdy jsem neměl. Mám to v životě tak, že když se přede mě postavila nějaká výzva a já uznal za vhodné ji přijmout, chopil jsem se jí. Tak to bylo takřka se vším. Pokud jde o film, několik scénářů jsem odmítl, teď se ale objevilo jedno téma, které mě oslovilo. Uvidíme, netlačím na pilu. Když film nikdy nenatočím, žádná tragédie to nebude.

S čím z toho, co jste natočil, jste spokojený?

S pár pořady, které se na ty podmínky, v nichž vznikaly, docela povedly. Pokaždé mám jasnou představu, jak by výsledek měl vypadat, ale nikdy to tak úplně nedopadne, ovlivňuje to spousta faktorů.

Představuji si, že u reklamy jste jako režisér hodně závislý na zadavateli. Velkou svobodu tam asi nemáte.

Není to tak hrozné. Stává se samozřejmě, že klient má nějakou představu, ale najímá si jako režiséra mě, takže je nutné, aby mi důvěřoval a dal na mě.

Dá se spočítat, kolik máte kamarádů? Ptám se proto, že při mnoha rozhovorech dotyční mluvili o příhodách, které s vámi zažili.

No to je hezký. Když mi někdo něco takového připomíná, často se na to ani nepamatuju. Je pravda, že mám pár dobrých kamarádů. Třeba Prochy, Romeš, Feňa, Albín, Šoťas, Boxerka, Kamilek, Hašanice, Tóša...

„Mám to v životě tak, že když se přede mě postavila nějaká výzva a já uznal za vhodné ji přijmout, chopil jsem se jí. Tak to bylo takřka se vším.“

Foto: Pepa Dvořáček

Jenže doba je uspěchaná, všichni jsou rozlítaní, nikdo nemá na nikoho čas. V tom měl ten komunismus snad jedinou výhodu - jak byly omezené možnosti a nikdo nikam nemohl cestovat, lidé se alespoň scházeli v hospodách a byli intenzívně spolu. Můj tatínek má z té doby nádherné příhody.

A pandemie koronaviru to celé naše současné bytí ještě zhoršila: víc než rok jsme seděli doma a jen na sebe koukali na obrazovkách.

Jste otrokem sociálních sítí?

Mám jen Instagram, kam se dávají fotky a videa, není to otravné ani náročné. Lidé tam sdílejí srandičky, cestování, různé nápady. Je to pro mě i trochu pracovní prostor, tu a tam poukážu na něco, co mě zaujalo.

Pokud jde o diskuze u příspěvků, tak do těch se vůbec nezapojuji, komunikuji jen se „svými lidmi“. Víc sociálních sítí nemám, každá taková záležitost jen ubírá z vašeho vlastního života. To si radši hraju s dětmi nebo si něco přečtu. Příklon k virtuálnímu světu chápu, ale nesouhlasím s tím.

V čem vás obzvlášť štve?

Takový hraní si u počítače, potažmo na internetu, kdy lidi sedí u obrazovek, mačkají čudlíky a soupeří s jinými lidmi, to ještě jakž takž chápu jako zábavu. Ale že se další tisíce lidí dívají na to, jak jiní hrají a ovládají ty postavičky, tak to jen zírám, kam se to všechno řítí. Obávám se ale, že to už nejde zvrátit. Teď jde jen o to, kam to dojde.

Kdysi někdo řekl, že cokoli člověka napadne ve fantazii, to se může uskutečnit. Stejně jako někoho napadlo, že by člověk mohl létat - v tu dobu úplná blbost. No a ejhle, dnes normálně létáme z kontinentu na kontinent.

Nebo někoho napadlo, že by si šlo povídat na velké vzdálenosti - a máme telefon. Pak televizi, fax, internet, létáme na Měsíc... No a to, že stroje ovládnou svět, už taky někoho napadlo. Doufám jen, že se to uskuteční až někdy za tisíc let, kdy tu už možná k ovládnutí nic nebude.

Máte strach?

To ani ne, jen mám obavy, aby někdo nevyvinul program, který nás bude prostřednictvím nějakého algoritmu nezávisle na naší vůli ovládat tak, že budeme dělat něco, co nechceme. To se může stát, protože mě to napadlo! Však si vzpomeňte, kolik lidí si je ochotno nechat vpravit do těla čip!

Co s tím?

Můžu s tím jen nesouhlasit a ukazovat svým dětem, že je i jiný život, ten 3D, lidský. Že je lepší si třeba vyřezat píšťaličku. Nebo jen tak lítat venku. Nebo pozorovat ptáčky. A že se místo počítače dá hrát prší, domino, dáma, Stiga hokej (druh stolního hokeje, v němž se pořádají i mezinárodní soutěže) nebo brnkací fotbal.

A co s nimi hrajete?

Basketbal, fotbal, kutálenou, pereme se. Vystříhali si vlastní pexeso, kde nakreslili vlastní dvojice karet, které jsou různě veliké. Moc se mi to líbí.

Mají už synové pojem o tom, že jejich tatínek je známá osoba?

Starší, jedenáctiletý to vnímá, zatím pozitivně, snad proto, že ještě nezažil žádný „hate“ ze strany spolužáků, a také jsem ho často brával na nějaké sportovní a kulturní akce, kam by jinak bylo obtížné se dostat... Třeba na premiéru Star Wars. Tomu pětiletému to je zatím jedno.

Před půldruhým rokem vyrazil se syny na animovaný film Ovečka Shaun.

Foto: Profimedia.cz

Rozčilujete se vůbec někdy?

Strašně! A čím jsem starší, tím to je horší. Jsem stále neústupnější, míň odpouštím, i v blbostech.

Dejte příklad.

Vykopl jsem jednou světlo u auta. Šel jsem s těžkou bednou po ulici, už bylo šero. Zkracoval jsem si cestu skrz křižovatku, kde zrovna všechno stálo, tramvaje, auta, prostě takový minikolaps. Jedno auto čekalo, až mu tramvaj odjede z cesty. Pohnula se právě v okamžiku, kdy jsem vešel mezi ně, pohnula se fakt jen o metr z důvodu kolosální zácpy v tom místě. No a tomu řidiči, třebaže neměl kam jet, stálo za to na mě velmi agresivně zatroubit.

Co vám mám povídat, ve mně se všechno vzpěnilo, bednu jsem položil na zem a rozeběhl se vykonat pomstu. Tramvaj se ale rozjela a ten desperát mi začal ujíždět. Já ho však doběhl a vykopl mu zadní světlo. Rána jak hovado.

Přiznám se, že mi to udělalo dobře. Když jsem to tehdy vyprávěl kamarádovi, fotbalistovi Martinu Feninovi, vůbec tomu nechtěl věřit. Zavedl jsem ho tedy na to místo a střepy z toho světla tam stále byly.

Já spíš měla na mysli takové ty velké, celospolečenské věci.

Co nemůžu ovlivnit, co mě přesahuje, to mě vůbec nerozčiluje. Pozastavím se nad tím, řeknu svůj názor, ale že bych se kvůli tomu rozčiloval, tak to vůbec.

Máte čich na lidi?

Mám. Vždycky poznám parťáka, vždycky poznám debila. A umím to dát najevo. Těm druhým jmenovaným se hledím vyhýbat.

Má však člověk v showbyznysu na vybranou?

Má. Prostě s nimi nejste. Když se mám něčeho účastnit, vždycky se ptám, kdo tam ještě bude. Když tam má někdo takový být, odmítnu. Takových postav ale není moc.

Jste patriotem českého humoru?

Pokud mluvíme o humoru, jsme na tom dle mého výtečně. Žádný určitý vzor nemám, ale vždy jsem obdivoval Vladimíra Menšíka, jeho výstupy jsou skvělé i po padesáti letech. Pokaždé mě dostane ta jeho obrovská energie, náboj a vypravěčský talent.

Skvělý byl Felix Holzmann. Potvrzuje se, že to kvalitní přežije desítky let. Od Wericha a Horníčka přes Jardu Štercla, Sováka, Kopeckého po Šimka a Grossmanna nebo Krampola, Sobotu, Polívku.

Český humor je lišácký, chytrý, až vychytralý, někdy moudrý... Je to dobrý humor.

A je zajímavé, jak jsou národní humory obtížně přenosné. Jako lidé jsme fyzicky stejní, ale smějeme se jiným věcem. Máme jinak nastavené parametry, úroveň, styl i způsoby. V humoru globalizace nefunguje, a když už, tak jen u těch nejlepších.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků